Jak moc ideologická hlediska ovlivňovala výběr učitelů a učitelek na středních školách? Jak vypadaly hodiny, co řešila školní inspekce i jak se na školách projevovala korupce? Michal Šimáně z Institutu celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity v Brně jako první od sametové revoluce systematicky zmapoval střední odborné školství na našem území za minulého režimu. Na základě rozhovorů s tehdejšími vyučujícími skládal obrázek toho, jak odborné školství za socialismu fungovalo.
Jakými cestami se vlastně učitelé a učitelky do socialistických středních škol dostávali? Jakým vzděláváním procházeli? S jakými radostmi či strastmi se na školách setkávali? A jak to vypadalo, když školu navštívila školní inspekce?
Na všechny tyto otázky se zaměřil výzkum Michala Šimáně z Mendelovy univerzity. „Zaměřili jsme se i na oficiální i neoficiální pravidla, která Komunistická strana Československa na středních odborných školách uplatňovala, případně tolerovala s tichým souhlasem, v rámci naplňování své politiky rovnostářství. V tomto ohledu určitě zaujmou různé způsoby protekce vybraných žáků, korupční jednání či podvody, ke kterým na středních odborných školách před rokem 1989 docházelo,“ popisuje Šimáně.
Podstatou jeho výzkumu byl historiografický přístup označovaný jako dějiny každodennosti, který se zaměřuje na životy a působení obyčejných lidí, kteří bývají v rámci běžnějších politických či událostních dějin spíše přehlíženi.
„Téma středního odborného školství v době komunismu jsem se proto snažil poznat zdola, konkrétně z pohledu tehdejších učitelů a učitelek, kteří na školách působili před rokem 1989. Neznamená to ovšem, že bych ve výzkumu zcela vypustil i širší pohled. Právě zasazení do širšího politického, socioekonomického a kulturního rámce umožňuje uceleněji poznat nejen podobu a vývoj středního odborného školství v době komunistického režimu, ale zejména pochopit každodenní rytmus a chod těchto škol nebo jednání aktérů školního života. Samotný výzkum byl založen primárně na metodě orální historie. Tedy zjednodušeně rozhovory s pamětníky.“
Proč jste se vlastně rozhodl zmapovat právě socialistické odborné školství?
Poslední ucelenější přehled na toto téma máme jen z doby před rokem 1989, konkrétně z konce 70. let. Zmiňované dílo navíc sledovalo téma pouze s ohledem na vývoj tohoto typu školství, nezabývalo se každodenní realitou panující na středních odborných školách. Od doby vydání této publikace pak jako by nebyla vůle či chuť se k tématu jakýmkoliv způsobem výrazněji vyjadřovat. Návrat k němu a jeho hlubší studium tedy nastalo více než 50 let od poslední komplexněji pojaté publikace a více než 30 let od pádu železné opony.
Jak jste informace získával?
Vedle metody orální historie jsem samozřejmě vycházel i z archivních pramenů. Zde je situace ovšem do určité míry ošemetná. Řada archiválií z oblasti nejen odborného školství je v českých archivech stále nezpracovaná, a tím pádem i nedostupná. Jiným problémem může být ovšem i jejich obsah. Je nutné si uvědomit, v jaké době tyto dokumenty vznikaly, a neustále být ve střehu. Kriticky přemýšlet nad tím, zda informace, které obsahují, nejsou zkreslené a záměrně upravené tak, aby odpovídaly očekávání představitelů komunistické moci v bývalém Československu.
Během výzkumu jsem kromě rozhovorů s pamětníky a pamětnicemi či studia archivních pramenů dále analyzoval například i řadu dobových časopisů věnujících se problematice odborného vzdělávání a školství či dobovou legislativu. Opomenout nelze ani soukromé materiály, které mi někteří z pamětníků poskytli a ve výsledku se nakonec ukázaly jako velmi cenné.
Jaké soukromé materiály vám pamětníci poskytli?
V mnoha případech se jednalo o osobní dokumenty z jejich působení na škole či různé fotografie. Někteří pamětníci mi ukazovali i přípravy k vyučovacím hodinám nebo své závěrečné práce z doplňujícího pedagogického studia. Jako jedny z nejzajímavějších dokumentů, které mi někteří pamětníci poskytli, byly určitě tzv. kádrové spisy, ke kterým je poměrně obtížné se dostat. Kádrový spis byl veden na každého učitele a mohl o něm obsahovat řadu osobních materiálů. Například podepsaný učitelský slib, vyjádření z vysoké školy, kterou učitel před nástupem do školství absolvoval, vlastní rukou sepsaný životopis učitele, návrhy na platové ohodnocení, osobní dotazník a zejména tzv. komplexní hodnocení a závěry z komplexního hodnocení. Tedy dost informací, které umožňují vytvořit si poměrně detailní obrázek nejen o průběhu kariéry samotného učitele, ale i o tom, co představitelé komunistického režimu od učitelů vyžadovali, jaké úkoly na ně kladli, případně jaké nedostatky u nich shledávali.
Můžete uvést nějaký příklad z vyprávění pamětníků či pamětnic?
Poměrně častá byla snaha o uplácení, a to od přijímacího řízení až po maturitní zkoušku. Jeden z pamětníků například vzpomínal, jak mu otec jedné uchazečky o studium nabízel deset litrů vína, aby jeho dcera úspěšně přijímací řízení zvládla. Jiný pamětník popisoval, jak žáci, kteří studovali v dálkovém studiu a pracovali v JZD Slušovice, upláceli vyučující produkty z tohoto JZD. Jednalo se přitom o často nedostupné podpultové zboží. Jiná učitelka údajně dostala za přimhouření očí nad častými absencemi jednoho ze žáků poměrně hodnotný obraz.
Žáci za to od učitelů mohli získávat různé výhody. Například jim u maturitní zkoušky byla podstrčena dopředu domluvená otázka, jejich kázeňské prohřešky (absence, opilost při výuce) nebyly řešeny důsledně, pokud vůbec, průběh studia byl pro ně snadnější nebo byli mírněji hodnoceni z předmětů. Protože do studia nastupovala i řada pracovníků ve vedoucích funkcích různých komunistických podniků či úřadů, kteří byli členy KSČ, úplatek mohl mít i podobu navázání užšího vztahu s takovým člověkem. Ten pak bylo možné využít kdykoliv v budoucnu, například v podobě nějaké služby. I v době komunismu bylo možné se setkat se záměrným zkracováním studia či vydáváním maturitního vysvědčení bez řádného ukončení studia.
Objevovaly se ovšem i jiné praktiky. Ředitel jedné ze středních hotelových škol si nezákonně uzpůsobil systém přijímacího řízení tak, aby na školu přicházely jen pěkné dívky. Neváhal přitom do této aktivity zapojit i své učitele. Samozřejmě jen ty, o kterých věděl, že jemu a „jeho věci“ budou loajální. Dívky následně zneužíval pro navazování kontaktů s představiteli komunistické moci či obecně stranickými funkcionáři daného kraje. Běžně totiž v rámci školní praxe působily jako hostesky na akcích, které pro komunistické funkcionáře ředitel pořádal. A na nich, nyní si dovolím citovat, je údajně nabádal těmito slovy: „Když obsluhuješ, tak se jim přitlač prsama na záda.“ Není třeba asi již cokoliv doplňovat, každý si dokáže obrázek utvořit sám. Nicméně, i tato vzpomínka pomáhá dokreslit, s jakým jednáním bylo možné se na středních školách před rokem 1989 setkat.
Co charakterizovalo socialistické školství obecně? Dokážete popsat typické znaky?
Na prvním místě všudypřítomná komunistická ideologie. Naplňování myšlenek marxismu-leninismu bylo v mnoha případech na prvním místě na úkor vlastního vzdělávání. Ideologická hlediska doprovázela žactvo od podání přihlášky, během přijímacího řízení, během studia a maturitní zkoušky, ale i během podání přihlášky na vysokou školu. A výrazným způsobem určovala, jakými cestami se jejich profesní život bude dále ubírat. Pokud žák či uchazeč o střední odbornou školu nesplňoval některé z ideologických kritérii, jeho dosavadní, třeba i výborné vzdělávací výsledky či talent nehrály roli. Jeho cesta k dalšímu vzdělání tím mohla být uzavřena. U učitelů a učitelek to nebylo jiné. Tehdejší představitelé komunistického režimu nahlíželi na vyučující jako na ideologický nástroj, prostřednictvím kterého strana vychovává generace mladých lidí zcela oddaných socialistickému zřízení a komunistickým myšlenkám. Ne náhodou bylo jednou z prvních záležitostí začínajícího učitele při vstupu do školství podepsání takzvaného učitelského slibu, kde se dotyčný zavazoval k naplňování režimních požadavků. Záleželo také na konkrétním období. Nejtvrdší podmínky panovaly zejména v 50. letech, kdy se komunistický režim u nás etabloval. Naopak v roce 1968 bychom důraz na ideologická kritéria hledali poměrně složitě, což se ovšem opět velmi rychle změnilo po invazi vojsk Varšavské smlouvy a po nástupu normalizace.
Jak vypadalo tehdejší vzdělávání na středních odborných školách?
Tehdejší režim obecně kladl důraz na polytechnickou podobu vzdělávání. Ten se objevuje v různé míře v podstatě po celou dobu existence komunistického režimu v Československu. Význam polytechnického vzdělávání nabíral na významu zejména od 70. let minulého století ve spojení s rozsáhlou reformou školství, která reagovala zejména na prudký rozvoj v oblasti vědy a techniky. Jedním z jejích výsledků bylo zavedení polytechnického vzdělávání i na do té doby humanitně zaměřených gymnáziích.
Byla situace po celou dobu minulého režimu stejná?
Ne, určité prvky se týkaly vždy jen určitého období trvání komunistického režimu. Pro téměř celá 50. léta byl příznačným prvkem odborného vzdělávání chaos. Změny v tomto typu školství se totiž děly bez uvážení, jakékoliv odborné či širší diskuse, bez vědeckých analýz daného stavu či prognóz budoucího vývoje a dopadů přijímaných změn. Rozhodovalo o nich převážně úzké vedení Komunistické strany Československa a jednalo se v podstatě o diktát strany. Svědčí o tom například i slova některých školních inspektorů, kteří na školách kontrolovali implementaci schválených změn a učitelům přitom nezapomněli připomínat, že není rozhodně namístě otevírat diskusi o tom, zda je úkol správný, či nesprávný, ale je potřeba „věc řešit“. Typickým se proto stalo řešení situací ad hoc, které ovšem vedly k novým problémům a k dalšímu zavádění nepromyšlených změn. K obratu došlo až na přelomu 50. a 60. let, kdy rozhodování o dalším vývoji středního odborného školství začalo být postupně zakládáno již jak na výzkumných analýzách, tak i odborných diskusích.
Zjistil jste něco, co vás vysloveně překvapilo?
Na mysli mi jako první vytanul propracovaný systém dalšího vzdělávání učitelů a „institut“ uvádějícího učitele. Přes veškerou komunistickou ideologii, do které bylo vzdělávání na středních odborných školách zaobaleno, a to včetně přípravy učitelů pro tento typ škol, je nutné říct, že představitelé komunistického režimu vytvořili pro nastupující učitele poměrně kvalitní a propracovaný systém dalšího vzdělávání. Toto zjištění může být koneckonců dokladem i toho, že na komunistické období nelze nahlížet černobíle. Stejně jako kterékoliv jiné období našich dějin i tato doba měla své světlé i stinné stránky, které se mohly v různé míře dokonce prolínat.
Na druhou stranu, i když se tématem vzdělávání a školství v době komunismu detailně zabývám bezmála již deset let, během studia dobových materiálů mě i tak neustále překvapovalo, jak výrazným způsobem představitelé komunistické vlády dokázali propracovat a implementovat svou ideologii do mnoha i velmi dílčích oblastí vzdělávání a školství a současně kontrolovat, zda jsou jejich požadavky naplňovány. V tomto směru se jedná až o děsivé zjištění.
Je nějaký příběh z výpovědí pamětníků, který vám výrazně utkvěl v paměti?
Příběhů se mi vybavuje mnoho, přeci jen jsem s nimi žil několik let. Vybavuje se mi vzpomínka učitele dějepisu, který po roce 1968 vyučoval na jedné odborné škole a tématem byl právě rok 1968 a nástup normalizace. Během výkladu, který samozřejmě musel být poplatný době, se ho žáci zeptali, zda tomu, co říká, sám i věří. V tu chvíli se ocitl ve zcela nekonformní situaci, protože nevěřil, ale žákům svůj skutečný postoj nemohl přiznat. Ba naopak měl jít podle dobového étosu žactvu příkladem a prokázat své socialistické smýšlení. Pokud by jim popsal svůj skutečný postoj, mohl tím ohrozit své další působení na škole či obecně své působení v oblasti školství a zároveň přivodit případné další problémy nejen sobě, ale i své rodině. Jako každý učitel v době komunistického režimu musel totiž při nástupu do školství podepsat učitelský slib, ve kterém sliboval věrnost socialistickému zřízení a rozvíjení mládeže v duchu komunistické výchovy.
Sdíleli s vámi bývalí učitelé i své zkušenosti z doby, kdy sami ještě studovali?
Ano. Jiný výrazný příběh, který se mi vybavuje, shodou okolností také souvisí s obdobím pražského jara a začátkem normalizace, konkrétně s rokem 1969. Jedná se o vzpomínku jedné z pamětnic, budoucí učitelky chemie, na maturitní zkoušku z českého jazyka, kterou skládala na průmyslové škole. Během losování tématu ke zkoušce si totiž vytáhla téma soudobá literatura, na což jeden ze zkoušejících zareagoval tak, že jí tuto otázku ihned vzal a podstrčil otázku s tématem orientální literatury. Důvodem byl strach, aby nezačala hovořit o autorech, jako byl Milan Kundera, Pavel Kohout či Ludvík Aškenazy. Tedy o autorech, kteří se během normalizačního období, v podstatě ze dne na den, dostali na index zakázaných spisovatelů. Jak sama pamětnice dodala, zkoušející to udělal z toho důvodu, že v roce 1969 nebylo jisté, kdo už zakázaný je, a kdo ještě ne. Orientální literatura byla proto jistota.
Proč jste ve svém výzkumu cílil zrovna na učitele a učitelky, a ne i jiné aktéry tehdejšího života středních odborných škol?
Zaměření na učitele bylo zcela záměrné. Vzhledem ke zkušenostem z jiných výzkumů bylo jasné, že zahrnout do výzkumu i další aktéry školního života, zejména žáky, další školní personál nebo rodiče tehdejších žáků, by bylo nad mé kapacity. Projekt byl ohraničen i časově. Trval pouze necelé čtyři roky, přičemž do něho navíc výrazně zasáhla pandemie covid-19. Navíc zachycení svébytných zkušeností či vzpomínek bývalých učitelů bude s postupujícím časem stále obtížnější ve srovnání například s bývalými žáky středních odborných škol, a to zejména s ohledem na věk pamětníků.