„Učím studenty, že žít dobrý a kvalitní život, v němž se cítíme dobře, neznamená, že se nám vždy všechno daří. Negativní emoce vypovídají o našem hodnotovém systému, učíme se díky nim hodně o sobě i o světě,“ říká Jana Kočí z PedF UK, která se věnuje rozvíjení well-beingu zejména ve vysokoškolském prostředí. To bývá mnohdy náročné a kompetitivní. „Vycházet z komfortní zóny je ovšem ideální jen ve chvíli, kdy na to máme sílu. Ne tolik přes „musím“ a „urvu to“, ale spíš z pozice „chci“ a „potřebuji“ – teď na to mám kapacitu, dovolím si to,“ radí odbornice, která nedávno vydala knihu Well-Being and Success for University Students: Applying PERMA+4.
Text původně vyšel v magazínu Univerzity Karlovy Forum.
Čím se vyznačuje člověk, který žije v duchu well-being?
Chová se autenticky. Je si vědom všech svých pocitů, a nejen těch pozitivních. Přijímá sám sebe takového, jaký je. Zná sám sebe a umí se zdravě prezentovat. Well-being je umění žít. Což ovšem neznamená pouze žít dobře, i když se tak může ze samotného názvu zdát, ale přijímat život, jak přichází. Umět prožít a zpracovat i to negativní, nevyhýbat se tomu. Někdy máme tendenci, což byl pár let zpátky i můj případ a dodneška si připomínám, že součástí well-beingu jsou i životní okamžiky, které nám nejsou příjemné. A je dobré si v nich umět „posedět“, neutíkat od nich. Tím se ohromně učíme o sobě, o světě. Emoce nás učí žít.
Jak moc se do nich máme pokládat, a kdy už od nich jít pryč?
Jedním z hlavních měřítek, kdy je těch negativních prožitků příliš, je jejich dlouhodobost a hloubka. Pokud máme pocit, že na ně nestačíme, je třeba umět si říct o pomoc. Duše nám umí podávat jasné zprávy, jen je chtít slyšet. My lidé jsme sociální bytosti, nastavené tak, že věci sdílíme. Povídat si o problémech nám hodně pomáhá. Emoce nám dávají bohatou informaci o tom, co se děje, jaké naše hodnoty jsou ohrožené. Vážou se k našemu hodnotovému systému – co je pro nás důležité, co nás zajímá, jak chceme žít. Jak už jsem říkala, neutíkat před nimi. Na druhou stranu, jak jste upozorňovala vy, není určitě dobré sedět v nich dny a týdny, a pokud člověk cítí napětí, mluvit hned k sobě a ptát se: „Co by mi pomohlo? Co můžu udělat, abych se cítila lépe?“ Chviličku poslouchat… Odpověď většinou přijde.
Člověk si ujasní, zda je ten pocit ohrožení vůbec adekvátní. Zda nemáme přehnaná očekávání, která jsou v danou chvíli nereálná.
Rozhodně. Vědět, že je naprosto normální, když něco nefunguje tak, jak bychom si přáli. Je třeba umět fungovat i v určitém „nepořádku“ (smích).
Což je pro některé jedince velice těžké.
Ano, součástí identity některých z nás je dělat věci co nejlépe, být perfektní za všech okolností a přijít o tento status nám nedělá dobře.
Well-being v sobě tedy shrnuje všechny možné pozitivní přístupy k životu?
Vychází z pozitivní psychologie, jež se soustředí na to, co nám jde v životě dobře a co můžeme udělat pro to, aby věci běžely směrem, kterým chceme. Orientuje se na pozitivní vlastnosti a dovednosti. Každý máme i slabé stránky, což je naprosto přirozené a myslím si, že je to i jedna z věcí, které nás činí atraktivními. Pozitivní psychologie se nicméně soustředí na aplikaci našich silných stránek v každodenním životě. Jak jich využít, abychom se cítili komfortněji a přirozeně bez přílišného tlaku na sebe i okolí. Hodně se zde skloňují termíny jako sebepřijetí, tvořivost nebo také flow (najít si a věnovat se věcem, které nás baví).
Na druhou stranu je dobré občas vyjít ze své komfortní zóny, abychom se posouvali dál. Kde najít balanc?
Ideální je vycházet z komfortní zóny ve chvíli, kdy na to máme sílu. Ne tolik přes „musím“ a „urvu to“, ale spíš z pozice „chci“ a „potřebuji“ – teď na to mám kapacitu, dovolím si to. Když se o tématu well-being bavím se studenty, zmiňujeme právě termíny typu vyváženost, cítit se dobře a také dáváme přednost slovu „výzva“ před „problém“. Ale je třeba na celou problematiku nahlížet individuálně. Neexistuje univerzální kuchařka well-beingu. Hodně pomáhá právě už zmíněné vědomé řízení naší vnitřní mluvy, umět se nakopnout do akce, ať už to vyjde či ne, prostě to zkusit. Vedle toho ale upozorňuji studenty i kolegy, a přiznám se, že sama sebe, když: „Toto už je zase moc. Zpomal a aspoň chvilku setrvej na místě. Netlač tolik.“ Vidím kolem sebe, že je to opravdu potřeba, zvlášť v určitých pracovních prostředích. Vedle kurzů well-beingu na Univerzitě Karlově realizuji také workshopy, kam chodí právě lidé, kteří naopak potřebují spíš zpomalit, připomínat si, a hlavně si dovolit vymezit čas pro sebe. Nepracovat 24-7.
Chápu. S tím se hodně setkávám při rozhovorech s lektory a lektorkami: zmiňují, že na jejich semináře chodí hodně ambiciózní lidé, kteří na sebe mají vysoké nároky a lenost je pro ně sprosté slovo.
Lenost a nuda přitom mohou skvěle rozvíjet naši kreativitu. V momentě, kdy se zastavíme, vypneme a nemyslíme na třeba dlouho omílaný problém, a místo toho necháme mozek pracovat za nás, nezřídka ho napadne řešení.
Tím se dostáváme k flow. Dá se probudit i tím nicneděláním?
Určitě. Jen je potřeba si dovolit experimentovat. Jednou se dostaneme do flow právě z pohody a klidu, jindy zase během delší vědomé aktivity. V každém životním období nebo i v různé dny nám funguje něco jiného. Nelze být neustále stoprocentně aktivní, plný energie a ve flow.
S jakými studujícími konkrétně pracujete?
Působím na katedře pedagogiky PedF UK. Pracuji tedy jak s budoucími učiteli z bakalářských a magisterských studijních programů, tak i s vyučujícími z praxe, kteří absolvují programy celoživotního vzdělávání.
Liší se od sebe tyto dvě skupinky?
Určitě se s každou z nich pracuje trochu jinak. Nicméně všichni jsou si hodně tím, jak jsou lidští a orientovaní na druhé. Což je vedlo určitě i k volbě jejich oboru.
Učíte přímo well-being?
Ano. Když jsem na UK nastoupila, věnovala jsem se předmětům spojeným se zdravým životním stylem a pedagogice volného času. Před rokem a půl se nám nicméně s bývalou vedoucí Centra celoživotního vzdělání podařilo otevřít certifikovaný kurz well-beingu v češtině i angličtině. První semestr byl pilotní, dávaly jsme o něm vědět nejprve studentům z PedF UK přes sociální sítě. Byl o něj velký zájem, zaplnil se během hodiny od otevření registrace. Přitom byl „jen“ za certifikát, a ne za kredity, což dokazuje, jak je toto téma pro studenty zajímavé. Další semestr jsme přidaly ještě kurz pro studenty ze zahraničních univerzit Aliance 4EU+.
Takže jde o online kurz.
Ano, ale i pro české studenty běží tento kurz online a dvakrát za semestr se vidíme osobně.
Funguje vám to?
Skvěle. Z pravidelných dotazníkových šetření nám vychází, že tato forma studentům vyhovuje. Mají svou pohodu doma, mohou být zachumlaní v dece… Říkám jim, že je naprosto v pořádku, když nebudou mluvit, nemusí mít zapnutou kameru. Přesto studenti komunikují hodně. Také si píšeme, pracujeme přes chat, provádíme různá zajímavá hlasování. Účastníci jsou velmi aktivní, ale ve své zóně, kterou se jim nesnažím bourat.
Jste jedna z mála pedagožek, která si pochvaluje online formu výuky i po covidu.
Chápu, že některým vyučujícím není tato forma úplně blízká, ale já opravdu studenty cítím i přes monitor (smích). Rozhodně nemám pocit, že bych z nich musela něco páčit. Naopak se nám spolupráce daří velice dobře. Ale nevyužíváme pouze kameru a mikrofon, pracujeme ve spoustě rozhraní, které činí online výuku akčnější. Studenti sice sedí u počítačů, poslouchají, ale v ruce mají mobil, přes který si sdílíme komentáře a názory. Neměnila bych. A není to jen můj dojem. Naše výzkumná šetření dokazují, že kurz má na jeho účastníky signifikantně pozitivní efekt, i ve srovnání s kontrolní skupinou studentů, kteří jím neprošli. Díky těmto prokazatelným výsledkům se nám podařilo kurz před půl rokem akreditovat jako povinně volitelný předmět a lze za něj získat pět kreditů.
Jen je škoda, že má omezenou kapacitu maximálně pětatřicet lidí.
Ale i to už řešíme. Téměř rok pracujeme na překlopení kurzu do online interaktivní výuky, kdy jsme pomocí technologií schopni zprostředkovat výuku neomezenému množství studentů, kterou si mohou splnit v podstatě kdykoli. A nejenom, že jsou neustále aktivní díky plnění úkolů a odpovídání na otázky, ale po celou dobu je provází takzvaný avatar, jenž je k nerozeznání od reálného živého učitele a reaguje v přítomném čase na to, co studenti říkají a dělají. AI jejich aktivity průběžně zpracovává, komentuje a vytváří závěry…
Umělou inteligenci už využíváte v praxi?
V tomto zimním semestru jsme pilotovali touto formou první díl kurzu na téma emoce. Moji studenti byli ochotni si jeden týden vyzkoušet výuku pomocí AI asistenta. Přiznám se, že jsem se před testováním bála, zda jim nebude element skutečného pedagoga chybět. Následné hodnocení prováděli anonymně, žádala jsem je o naprostou upřímnost, abych věděla, co ne/funguje… Ale byli nadšení. Živého pedagoga a interakci mezi ním a jeho studenty nikdy nic nenahradí. Ale věřím, že i toto je budoucnost vzdělávání. Náš AI program běží i v angličtině, tím pádem je možné ho nabídnout opět zahraničním studentům v rámci Aliance 4EU+. A samozřejmě také odpadá problém omezené kapacity účastníků.
Z vašeho povídání je zřejmé, že učíte přes zážitky a osobní zkušenosti. Vedete studující a poskytujete jim nástroje k tomu, aby se jim dobře dařilo, což pak budou umět přenášet dál do praxe.
Podle mě je to mnohem efektivnější než učit prostým výkladem faktů. I ta jsou samozřejmě nezbytná, ale pokud to jen trochu jde, měli by mít studenti možnost si různé strategie vyzkoušet na vlastní kůži. Tím, že na to jdeme úplně z opačné strany a učíme učitele, jak se nejprve starat o sebe, není to pro ně budování well-beingu jen teorie, ale součást jejich životního stylu, v němž mohou být autentičtí a naprosto přirozeně budou své postoje a zažité poznatky či osvědčené nástroje předávat jednou svým žákům.
Vaše téma jde napříč aprobacemi.
Rozhodně. Na kurzech se schází studenti různého zaměření, a i to je inspirativní, protože, ač většinou všichni řešíme ty samé věci, každý má trochu jiné priority nebo k jejich naplňování dochází jinými cestami.
Co je gros, které chcete studujícím předat?
Soustředím se na tři kritéria: Poskytovat studentům aktuálně platné vědecké poznatky (evidence based teorie) pro ně zajímavým a srozumitelným způsobem, které mohou individuálně aplikovat na svůj život. Dále možnost sebereflexe, proto je součástí každé hodiny také sebehodnocení, abychom zjistili, jak jsme na tom v jednotlivých oblastech well-beingu v daný moment. Následně nabízím studentům evidence based strategie a aktivity, které jim pomáhají v rozvoji jejich well-beingu v různých životních oblastech.
Jaké přesně?
Věda o well-beingu hovoří o takzvaných stavebních kamenech (anglicky building blocks), oblastech našeho života, které nám pomáhají generovat naši spokojenost. Ať už tu dlouhodobou, nebo momentální pozitivní prožitky. Dnes se uvádí devět takových oblastí: pozitivní emoce, zaujetí a flow, vztahy, smysl, úspěch, fyzické zdraví, mindset, ekonomické zabezpečení a prostředí. V knize, kterou jsem napsala, jsem tyto oblasti ještě rozdělila na menší podoblasti tak, aby si čtenář dokázal konkrétněji představit, co mu pomáhá s budováním well-beingu. Na UK jsme s kolegy oslovili studenty napříč všemi fakultami, aby se právě v těchto dílčích oblastech ohodnotili. Vyšlo nám z toho sebehodnocení v sedmdesáti osmi oblastech života reflektovaných na škále 0 až 10, kdy nula vyjadřuje nespokojenost a desítka ideální stav. Na základě poznatků z těchto výzkumů a kurzů zpracováváme s kolegy z Jižní Ameriky teorii, díky níž bychom k těmto devíti oblastem přidali ještě jednu, kterou je autenticita. Ta je totiž pro nás všechny obecně velmi důležitá, ale, jak ukazují naše výzkumy, pro věkovou skupinu vysokoškoláků může být zcela klíčová.
Jak rozbor jedné takové oblasti, třeba vztahů, probíhá?
Každý týden v kurzu procházíme jedno téma. Pokud mluvíme o vztazích, hodnotíme vztahy se sebou, s přáteli, se spolužáky, spolupracovníky, učiteli, s rodinou, komunitou… V úvodu hodiny si povídáme o tom, jak naše vztahy pomáhají rozvíjet náš well-being a ve zbytku hodiny pak řešíme sociální dovednosti a evidence based strategie, jak budovat kvalitní vztahy v našem životě nebo jak se vymezit, pokud nám něco nevyhovuje, a stanovovat hranice ve vztazích, které nám nedělají dobře.
Zmíněných deset oblastí je vlastně ohromné množství aspektů, které dělají náš život ne/kvalitní. Jak studenti a studentky reagovali, když si takto doslova chirurgicky rozparcelovali a nasvítili jednotlivé části svého života?
Obecně vzato děláme společně vše pro to, abychom ze seminářů odcházeli s dobrým pocitem. Všímám si dvou základních věcí. Zaprvé většina z nás je naprosto v pohodě s tím, že náš život, respektive jeho některé aspekty nejsou ideální. Není nutné, aby všude byly „desítky“. Spíš najednou zjistíte a pochopíte, že vy třeba fungujete určitým způsobem, jelikož si generujete well-being vedle vztahů dominantně třeba přes zaujetí v práci. Ale váš partner nebo rodina fungují v rámci všech pilířů třeba trošičku jinak, jsou pro ně prioritní jiné složky života. Pro někoho je víc důležitá péče o fyzické zdraví a generuje si skrz něj svůj well-being, někdo zase generuje svou spokojenost přes životní smysl či přes něco jiného.
Jak přesně s tím pracujete?
Znázorňujeme si všechny aspekty života graficky. Malujeme si takové kytičky s terčem uprostřed, kdy lístky okolo jsou jednotlivé oblasti well-beingu. Povídáme si, co s tím, zda je v pořádku, že jednou máme lístky kratší a jindy delší. Studenti přemýšlí nad tím proč, zda jim to ne/vadí, zda by stálo za to to změnit, a pokud ano, tak jak.
Tím se dostávám k druhé zásadní věci. Stejně jako mluvíme o tom, kam můžeme směřovat a kde máme potenciál pro dobrý život, je nesmírně důležité při každém setkání zmiňovat, že je také naprosto v pořádku prožívat ve všech oblastech nějaký nezdar a je přirozené, že máme i slabé stránky, že se nám věci i nedaří. A je to lidské.
Aby člověk nebyl v tenzi z toho, co všechno potřebuje zlepšit, aby dosáhl „desítek“ ve všech oblastech…
Přesně tak. Nemusíte. Jde o to si to uvědomit. Já sama se od studentů učím otevřenosti. Obdivuji, jak už v mladém věku dokáží upřímně mluvit o svých zkušenostech a sdílet, co se jim daří i nedaří v životě. Je úžasné, že si na nic si nehrají, mluví i o hodně osobních věcech a vzájemně se podporují, dodávají si sílu a klid.
Zdravému životnímu stylu se věnujete po celou svou kariéru. Jak jste se k této problematice dostala?
Pocházím z hodně aktivní rodiny, pohybová aktivita pro mě byla vždy přirozená. Absolvovala jsem osmileté sportovní gymnázium a hledala jsem obor, který by souvisel se zdravým životním stylem. Tehdy se v Českých Budějovicích, odkud pocházím, otevíral první ročník bakalářského programu Výchova ke zdraví. Zaujalo mě, že v sobě spojuje jak psychologii, tak pohyb. V té době to byl ještě nepedagogický obor, výchova ke zdraví se totiž na školách ještě neučila. Když jsem končila bakaláře, otevíral se tento obor jakožto navazující magisterský na Západočeské univerzitě v Plzni, aniž by v té době měli tento obor na bakaláři. Byla jsem první studentka, která absolvovala jak bakaláře, tak navazující studium ve výchově ke zdraví. Dalším přirozeným krokem pak pro mě bylo jít do Prahy na Karlovu Univerzitu, kde už bylo oddělení výchovy ke zdraví na Pedagogické fakultě. Pracovala jsem zde na Ph. D. a absolvovala několik stáží v USA, kde jsem studovala na odděleních věd o zdraví a výživě. A mám to tak dodnes, kdy spolupracuji s kolegy ze zahraničí, jak ze Severní, tak Jižní Ameriky, na výzkumech a projektech pozitivní psychologie. Na kalifornské univerzitě v Claremontu mám visiting professorship, kde se jim snažím pomoci převádět jejich výzkumy v oblasti well-beingu do praxe.
Kniha o well-beingu, kterou jste napsala, je určená odborné veřejnosti?
Je psaná v angličtině a cílila jsem v ní intuitivně na studenty. Každá kapitola se věnuje jedné oblasti well-beingu a po celou dobu v ní hovořím právě ke studentům vysokých škol.
Zmiňujete v ní už i tu „svou“ desátou oblast – autenticitu?
Zatím ne. S kolegy z Jižní Ameriky se nyní snažíme tento element výzkumně verifikovat a ověřit. Ale při revizi knihy už tam autenticita stoprocentně bude (smích).
Well-being si vás získal v jaké fázi?
Hned na začátku studií tady v Česku. Když jsem se připravovala na přijímací zkoušky na vysokou školu, procházela jsem celoročním víkendovým kurzem psychologie. Dodnes si pamatuji to sobotní dopoledne, kdy nám lektorka představila pozitivní psychologii, vědu o naplňování potenciálu naší spokojenosti. Tehdy se tomu ještě u nás neříkal well-being. Pro mě to byl naprostý aha moment, kdy jsem zjistila, že mohu studovat „něco“, co nám pomůže se cítit lépe. Co můžeme dělat, abychom si utvořili život, jaký chceme mít a v němž nám bude dobře. Tehdy mi bylo sedmnáct a byl to pro mě nový impuls, který mi tehdy převrátil život o 180 stupňů. A dnes jsem životu vděčná, že mi dal možnost pracovat s našimi studenty, kteří jsou spolu s mými kolegy nejsilnějšími přispěvateli k mému well-beingu.