Tlak na výkon. Workoholismus. Vyhoření. Stres z neustálé finanční nejistoty. Šikana a bossing. Imposter syndrom. Svět vědy je náročný a specifický. Co vědcům a vědkyním hrozí, jak se tomu dá předejít – a je to vždy vůbec možné? Přinášíme konkrétní a osobní příběhy – a na ně navazující psychologická i jiná doporučení ve velkém tématu o duševním zdraví ve vědě.
Současná věda v mnohém připomíná vrcholový sport. Ani v něm nerozhoduje jen schopnost skočit nejvýš, běžet nejrychleji nebo dohodit nejdál, ale také osobnostní nastavení a psychická odolnost. Otázkou ale je, kdy tlak a soutěž ještě motivuje k nejlepším výkonům a kdy začíná působit nezdravě.
Dvanáct vědců a vědkyň se magazínu Universitas svěřilo se svými psychickými problémy. Zčásti si je do akademického světa přinesli z dětství a dospívání, z velké části však v pracovním prostředí vznikly, naplno propukly nebo akcelerovaly. Z různých důvodů.
Všichni mají vědeckou práci rádi, věda je fascinuje a vidí v ní smysl. Někteří ale kvůli vážným potížím zvažují i odchod.
Jde o osobní zpovědi jednotlivců (respondenti a respondentky z pochopitelných důvodů v textu vystupují pod pseudonymy – pozn. red.), nikoliv o reprezentativní vzorek, který by měl tvořit obraz současného akademického světa jako takového. Některé faktory, které psychické potíže respondentů a respondentek probouzely nebo umocňovaly, však hlubší a širší problémy současné vědy velmi dobře ilustrují.
Kapitoly:
- Tlak na výkon a neustálé hodnocení
- Workoholismus a vyhoření
- Imposter syndrom
- Stres a úzkosti z finanční nejistoty aneb Od grantu ke grantu
- Bossing, šikana a vydírání
- U konce s dechem aneb Kdy odejít?
- Záchranná síť: jde to celé vůbec zlepšit?
1. Tlak na výkon a neustálé hodnocení
„Tlak na výkon je ve vědě skutečně extrémní. A to neustálé srovnávání, že tady mám já o bod horší výsledky než jiný tým a že stojím institut o tisícovku víc než jiný tým,“ vypočítává Karolína, vědkyně, která patří mezi objektivně nejúspěšnější vědce ve svém oboru na evropské úrovni.
Dosahuje na nejprestižnější granty, má na kontě prvotřídní publikace, leckdo by o ní nejspíš řekl, že je to odolná osobnost. I ona se však cítí paralyzovaná a velmi unavená.
Opakuje se to i v dalších výpovědích. Extrémní tlak na výkon, aniž by však byly vytvořeny dobré pracovní podmínky. Zneužívané Zátopkovo: „Když nemůžeš, tak přidej.“
Až na pokraj sebezničení.
„Nejhorší na psychiku je ten neustálý tlak, pod kterým pracujete,“ říká doktorandka Andrea z přírodovědeckého oboru. „Je preferován výsledek, bez ohledu na well-being člověka, který toho výsledku dosahuje. A přitom vědec nebo vědkyně, který se cítí dobře, dává super výsledky. Vidím okolo sebe hodně vyhoření ve snaze dělat všechno naplno, bez odpočinku.“
Není to specifikum českého vědeckého prostředí (a podle některých akademiků a akademiček se zahraniční zkušeností je to v Česku proti některým zemím ještě „pohoda“). Vědci a vědkyně se musí srovnávat s konkurencí z celého světa, aby mohli být úspěšní. A to s sebou pochopitelně přirozený tlak nese.
Někdy přitom stačí málo, aby se tlak dal zvládnout. Otevřenost v komunikaci, nastavení lepších podmínek k práci – vybavení, materiál, zázemí – nebo už jen ochota problémy řešit. Kdo má štěstí na vedoucí nebo kolektiv schopný podat pomocnou ruku, může zvládnout i extrémní zátěž.
Ale jak popisuje informatik Josef, vědec s dlouhodobou zkušeností z jedné špičkové instituce v USA, někdy je to naopak. Nestíhající vyhořelý šéf nemá čas a prostor věnovat se svým lidem, naopak na ně naváží i své povinnosti a celé se to hroutí jako domeček z karet.
2. Workoholismus a vyhoření
„Když jsem byl jako postdoc přijatý, byl jsem šťastný. To centrum je v mém oboru špička. Přišel jsem jako mladý vědec, zapojil jsem se do projektů, na kterých jsem s obrovským zápalem pracoval třeba čtyřicet hodin v kuse bez pauzy na spaní a nepřišlo mi to divné. Studenti to často dělali stejně, nikdo se nad tím nepozastavoval. A profesoři studenty za ‚intenzivní práci‘ chválili, bylo znát, že se to očekává,“ líčí informatik Josef, který léta působil ve věhlasném institutu v USA.
„Nechápal jsem, proč na mne občas žena křičí, že nemusím na každý e-mail odpovídat do pěti minut… Vždyť můj kolega, se kterým jsem se snažil udržet krok, dokázal odpovídat rychleji…“
Po třech letech byl povýšen na samostatného vědce (assistant research scientist). A tehdy si začal všímat, že se kolem něj dějí trochu divné věci.
„Do školy přiběhl jeden ze studentů a obvinil mě a několik dalších lidí, že pracujeme pro CIA, FBI a ilumináty. Přivolaný zdravotník ho uklidnil, ale ten kluk pak přerušil studium a vrátil se do své vlasti. A kvůli vážným duševním potížím někdo další skončil každý rok či dva.“
Josef sám pořád ještě pracoval s nadšením a pocitem, že takhle to má být. Ale měl stále vyšší zodpovědnost a cítil nulovou podporu vedoucího. „Většinu času nebyl ve své kanceláři a na maily zásadně nereagoval. I kvůli jeho nedostupnosti jsem byl nucen okolnostmi přebírat větší a větší zodpovědnost.“ Občas si prý připadal jako sekretářka, když musel pro někoho jiného svého šéfa shánět a vyřizovat mu vzkazy.
„Šéf se mi omlouval a říkal, že se to zlepší. Nezlepšilo. Zhoršilo. Nabíral si další funkce a ze školy prakticky zmizel. Jednou za čas se objevil, nadělal všude chaos a zase se ztratil.“
Pracovali na projektech s nereálnými termíny. Často vinou šéfa, který reagoval až po urgencích, někdy až po prvním termínu odevzdání.
Josef stále pracoval i čtrnáct hodin denně, často včetně víkendů a postupně přišel o veškerou radost z práce i ze svých koníčků.
Tehdy možná přicházel počátek vyhoření, ale on se to snažil překousnout.
„Někdy kolem sedmého roku svého působení v Americe odešel kolega. Ocitl se v těžkém psychickém stavu a udělal chybu. Smlouvu nám vždy prodlužovali jen o rok, jemu ji pak jednoduše neprodloužili, nikdo se s ním nebavil. A právě způsob, jakým se k němu zachovali kolegové, mi způsobil obrovskou bolest. Nikdy to tam nefungovalo týmově, lidi si šli po krku, začal jsem se jim vyhýbat… A už i mně docházelo, že takhle to dál nejde.“
„Cítil jsem se naprosto zbytečný. Měl jsem nutkavý pocit, že všichni ve škole jen číhají na nějakou mou chybu, abych vyletěl tak rychle jako kolega.“
Ale řešit to Josef začal až v moment, kdy v noci nemohl spát a ráno vstát z postele. „Občas jsem si přál umřít, abych už měl klid.“
Poprvé si promluvil s nadřízeným o možném odchodu. Ten ho ale přesvědčil, aby zůstal a pomohl mu stabilizovat situaci v oddělení s tím, že se to zlepší…
Nezlepšilo se nic. Josef vyhledal psychiatra, dostal antidepresiva a léky na spaní. Na jedné návštěvě domova zašel ke svému českému praktikovi, který mu diagnostikoval počínající diabetes a hypertenzi. „Za posledních šest let jsem přibral třicet kilo a trpím taky spánkovou apnoí.“
A to byla poslední kapka. „Pochopil jsem, že by mě to mohlo zabít.“
V březnu v institutu řekl, že letos skončí. Nadřízený byl překvapený. V říjnu podal výpověď. Šéf byl opět překvapený. A na sklonku roku mu šéf volal, aby přišel do školy a pomohl vyřešit nějaké problémy. „Řekl jsem mu, že ne, že jsem skončil. Šéf byl opět překvapený.“
Nyní je Josef s manželkou v Česku. Zvažují, co dál. Pár nabídek má, ale slíbil prý ženě, že se dá dohromady.
Přikládá výsledky dotazníkového šetření z jejich instituce. Vyplývá z nich, že velmi podobné pocity a problémy měla velká část zaměstnanců a zaměstnankyň i studujících. Vedení ustanovilo komisi. Žádný posun však podle Josefa nebyl znát.
Pak se Josef začne zamýšlet nad vlastní rolí ve svém vyhoření a také nad tím, jestli se svým chováním na patologickém chodu v instituci nakonec taky sám nepodílel.
„Já jsem tím byl samozřejmě také vinen, když jsem nechápal, že studenti šli večer domů, že už jsou moc unavení, a já jsem byl sice také unavený, ale pracovat přece ještě šlo! Kladu si otázku, jak moc jsem se pasivně podílel na té nezdravé atmosféře u nás v centru třeba už jen tím, že jsem šel ‚příkladem‘ a odváděl jsem práci za jiné, což nadřízení vnímali jako samozřejmost. A já dlouho také.“
3. Imposter syndrom
Pokaždé, kdy dosáhnou nějakého prokazatelného úspěchu nebo si získají publikum ve veřejném prostoru, mají pocit, že si to vlastně nezasloužili. Že je to náhoda, nedopatření, že až se na to přijde, budou vnímaní jako podvodníci. Imposter syndrom je další věcí, která ve vědě hrozí častěji.
Andrea například ještě jako studentka vyhrála mezinárodní popularizační soutěž, bylo kolem toho docela haló i v médiích, ona však propadla pocitu, že je to celé jen nedopatření.
Když se pedagog a humanitní vědec Libor začal veřejně vyjadřovat k problematice školství, trápil ho neodbytný pocit, že on sám to celé dělá špatně a nemá vůbec oprávnění o tom mluvit na přednáškách nebo v médiích.
Měl ale velké štěstí v osobě školitele, který ho podpořil a podržel. Vyhledal odbornou pomoc, pocitům zoufalství ale propadal dál.
Pocity pochybností o vlastních schopnostech zažil skoro každý. V různé míře. V silnější verzi však může člověka imposter syndrom ochromit.
Ač pocit nedostatečnosti rozhodně není specifikum vědy, je ve vědě hodně rozšířený. Své o tom ví také zakladatelka spolku mladých vědeckých nadšenců Zeptej se vědce, chemička z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR Adéla Šimková.
„Zeptej se vědce je bašta imposter syndromu,“ směje se. Ale myslí to vážně. Když loni pořádali velkou diskuzi o tomto problému, bylo hledání debatujících snadné.
„Najít takové lidi byl nejmenší problém, v nějaké míře – co já vím – trápí většinu z těch stovek lidí, které náš projekt sdružuje. Podobné pocity někdy zažívá skoro každý, kdo má nějakou sebereflexi, ale u některých to může vést až k sabotování sebe sama například při kariérním růstu. I když je člověk chytrý a velmi schopný,“ dodává už s vážnou tváří Šimková, která si svým „imposter obdobím“ taky prošla.
Do debaty hledali lidi, kteří jsou navzdory imposter syndromu úspěšní, a také ty, kteří s ním pracují z pozice akademických mentorů.
Jedním z nich byl například psycholog a terapeut Aleš Táborský. „Myslím, že zejména současné nastavení systému hodnocení a srovnávání vědeckých výsledků nás může podporovat v pocitech, že nejsme dostateční. Můžeme pak mít pocit, že si dané uznání a úspěch nezasloužíme, a pochybujeme o sobě,“ říká.
Při sledování žebříčků mohou podle něj čeští vědci a vědkyně zažívat i pocity zklamání, že nedosahují na místa, která obsazují třeba kolegové a kolegyně v zahraničí. „Už nás nenapadne, že mohou mít třeba mnohem větší podporu od školitelů nebo pracoviště s více odpovídajícím zázemím,“ upozorňuje terapeut.
Zdůrazňuje, že ochranou proti paralyzujícím pocitům nedostatečnosti je zejména dobrá podpora ze strany školitelů a mentorů.
4. Stres z finanční nejistoty aneb Od grantu ke grantu
A protože o peníze jde vždycky až v první řadě, není možné je v debatě o psychických potížích vědců a vědkyň vynechat. Z velkého výzkumu Doktorandi 2021 už dříve vyplynulo, že značná část z nich své studium nedokončí kvůli existenčním problémům, zejména pokud se protne se zakládáním rodiny.
Finance jsou příčinou dlouhodobého stresu.
„Bez finanční podpory mamky bych to dělat nemohla. Kdybych neměla mamku a zázemí rodiny, neměla bych ani na nájem,“ popisuje doktorandka Andrea.
Vědci a vědkyně, kteří už mají doktorát za sebou, pak zase řeší velkou nejistotu ohledně financování své práce, svých projektů a svého týmu.
Velkou otázkou je poměr mezi institucionálním financováním vědy a granty, což je ale téma na jiný velký text. V některých oborech, zejména v humanitních a sociálních vědách, bývá téměř nemožné na mezinárodní granty dosáhnout, v přírodních vědách je zase drsnější soutěž.
Zadaří se? Sláva!
Ale časové omezení opět příliš jistoty nedodá. Naopak. Přináší další stres ve formě zodpovědnosti za lidi, které řešitel nebo řešitelka naberou do týmu, aby splnili grantový cíl.
„Co se týče psychických potíží, tak za mě je absolutně nejhorší tlak na shánění financí pro asistenty,“ říká už citovaná Karolína, která vede mezinárodní vědecký tým.
„Naberete je k řešení grantu, na těch pár let se s nimi sžijete, někteří se osvědčí, naučí se spoustu věcí od vás, vy od nich, ale pak grant skončí a co dál? Když si je chcete udržet, abyste pak mohla dosáhnout na další grant, v mezičase lepíte jejich platy, jak se dá.“
Život v neustálé finanční nejistotě, často v podmínkách, které neumožní si vzít hypotéku, na duševním rozpoložení pohody nepřidá.
Každá instituce poměr interního (tedy stálý plat) a grantového financování řeší jinak. Svou zkušenost popisuje sociální vědkyně Tamara. „Možností úvazků je v naší instituci málo a na většině oddělení se o ně lidé ani nedělí. Neexistuje ani naděje, že úvazek získáte. Nezáleží na tom, jak jste dobří, ale je to čistě na libovůli vedoucího oddělení. Většina lidí si musí na sebe každý rok shánět veškeré peníze. A tím se dostáváme do nekonečného koloběhu psaní a podávání grantů, které v oblasti sociálních a humanitních věd vůbec není jednoduché. Peněz z grantů je méně než v přírodních nebo technických oborech,“ předestírá Tamara problém.
Aby se uživili, poskládají si zdejší badatelé a badatelky tři i čtyři granty, s nimi tím pádem tři i čtyři témata. „A dovedete si asi představit, jak kvalitní výstupy může člověk v takové situaci mít?“
O začarovaném kruhu financování z grantů mluví i přírodovědec Karel, který působí ve vrcholové vědě déle než dvacet let.
„Pět let magistr, osm let doktorandské, pak zahraniční stáž. Navázal jsem kontakty v zahraničí, měl jsem první velké výsledky, ocenění, vše vypadalo skvěle. Jenže v české vědě pokračovalo snižování institucionálního financování,“ ohlíží se.
Akademie věd podle statistik financuje sama vědeckou práci na své půdě ze 39 procent. (Podíl zdrojů z vlastní rozpočtové kapitoly na celkových finančních zdrojích AV ČR poklesl z 60 % v roce 2009 na pouhých 29 % v roce 2015. Od roku 2015 se podíl zdrojů z vlastní rozpočtové kapitoly zvýšil z 29 % na 39 % v roce 2021 – pozn. red.)
Zbytek si musí jednotlivé ústavy, týmy i jednotlivci shánět sami.
„Pro srovnání Max-Planck-Gesellschaft dává přibližně 80 procent, Helmholtz-Gemeinschaft kolem 70 procent rozpočtu. Není těžké si domyslet, jak se propadá naše konkurenceschopnost,“ srovnává Karel českou situaci s Německem. Nutno ale dodat, že v každé zemi je to jinak, v anglofonním vědeckém světě je externí financování často též stěžejní. Navíc v akademické obci rozhodně nepanuje na poměr mezi institucionálním a externím financováním shodný názor, mnozí sdílí podobný postoj jako Karel, jiní jsou přesvědčení o opaku.
„Vědecké instituce přestávají být schopné udržet své týmy, nezbytné je záplatovat díru grantovým hrazením. Například v mém oboru ale GA ČR financuje okolo 15 procent projektů a TA ČR ještě méně. Výsledky soutěží se vyhlašují na přelomu listopadu a prosince. Někteří se tedy až před Vánoci dozvědí, že od 1. ledna nejsou peníze a skončí,“ dodává přírodovědec Karel.
5. Bossing, šikana a vydírání
Sociální vědkyně Tamara krom absence jistoty a perspektivy popisuje toxicitu prostředí, ze kterého nakonec utekla.
„Vedení, které neumí jednat s lidmi, výběr vedoucích oddělení bez zásluh, šikana jako ‚veřejné tajemství‘. Extrémní nedůvěra vůči pracovníkům, snaha o neustálou kontrolu, neochota vyjít v čemkoliv vstříc. Hlavně, aby něco lidé náhodou nezneužívali,“ vrší negativa na sebe.
Pracovní smlouvy se v jejím ústavu vystavovaly pouze na dobu určitou a podmiňovaly se konkrétním grantem. „Když jsme to konzultovali s právníkem odborů, řekl, že něco takového ještě neviděl a považuje to za sprosté. Tyto paskvily nás nutili podepsat s výhrůžkou, že pokud to nepodepíšeme, ústav nepřijme grant, který jsme získali, a podobně. Tuto zkušenost mělo přitom více lidí, nejenom já.“
Proč se nespokojení zaměstnanci nespojí, neozvou a nevzbouří?
Podle Tamary je paralyzuje strach. Buď se s podmínkami smíří, nebo odejdou. Jako ona.
Situace se maličko lepší, posiluje role odborů. „Je v nich opravdu hodně lidí, hlavně těch mladších, ale vedení zatím dialog spíš sabotuje a odmítá o čemkoliv jednat.“
Tamara odešla po psychickém kolapsu.
Cítila se v permanentním stresu, měla depresivní propady. „Když jsme se vraceli z dovolené, představa, že půjdu zase do práce, mě ničila. Žila jsem s neustálým pocitem, že ať dělám, co dělám, nikdy to nebude dost, hromadila se mi práce, kterou jsem už neodkázala odbavit. A pořád jsem čekala, odkud přijde rána do zad.“
Co Tamaře bránilo odejít dřív? „Byla jsem v té době přesvědčená, že jinde nemůžu dělat vědeckou práci, že jinam jít nemůžu. A já vědu dělat chtěla. Byla jsem prostě úplně paralyzovaná. Pak jsem ale upadla do tak silné deprese, že jsem mohla jen sedět a brečet, rozjely se mi panické ataky, ta bolest byla tak extrémní, že jsem pořád myslela na sebevraždu... Skončila jsem na pohotovosti v Bohnicích.“
Když se její stav stabilizoval, rozhodla se – ze zdravotních důvodů – poměr ukončit. Dodnes chodí na psychoterapie, bere antidepresiva, která jí velmi pomáhají. Pracuje jinde, dění v „mateřském“ ústavu sleduje spíš zpovzdálí. Nepřátelské jednání a oboustrannou nedůvěru tam cítí dodnes. Lituje, že neodešla dřív.
Že změna prostředí může přinést pro duševní zdraví obrat o 180 stupňů, dokládá i další příběh. „Na doktorátu jsem brala antidepresiva a anxiolytika, postupně jsem vystřídala asi pět kombinací. Bohužel jsem si totiž nevybrala příliš harmonicky fungující skupinu. Šéf byl podle mě sociopat, který šikanoval studenty a tlačil lidi do produkce ‚fejkových‘ dat, která by mu potvrzovala jeho počáteční teorie. Moc jsme si nerozuměli,“ popisuje atmosféru na svém prvním vědeckém pracovišti bioložka Nela.
Přístup svého šéfa odmítala. „Začal mě víc a víc terorizovat. O samotě v kabinetě, pak i na laboratorních mítincích. A nebyla jsem sama. S kolegyněmi jsme chodily střídavě plakat na záchod.“
Šéf začal tlak stupňovat. „Vedl mě jen jako laborantku, ani jsem to nevěděla. Pracovní smlouvu mi prodlužoval o co nejmenší časové úseky. Vánoční odměny činily jednu korunu. Ponižující, urážející. Ale nezlomil mě.“
Nela získala pocit, že šéf tlak stupňuje, aby z ní dostal reakci. „Bude pokračovat, dokud se před ním nezačnu třást a nerozbrečím se. Tak jsem vysadila anxiolytika a rozbrečela jsem se.“
V tu chvíli jí ale došlo, že tohle není v pořádku. Dokončila rozdělaný grant a rozhodla se studium přerušit. Do jiné laboratoře odešla se dvěma publikacemi, jejichž byla první autorkou. A hle, jako mávnutím kouzelného proutku už dál antidepresiva nepotřebovala.
6. U konce s dechem aneb Kdy odejít?
Už citovaný přírodovědec, padesátník Karel popisuje, do jakého stavu se dostal, když chtěl stíhat vědeckou i pedagogickou práci, krotit přebujelou administrativu a zajistit peníze pro svůj tým a pro vlastní obživu.
„Nejhorší to bylo kolem pětatřiceti. Měli jsme malé děti, potřeboval jsem pro rodinu zajistit bydlení, ale v systému ‚od grantu ke grantu‘ banka hypotéku nedá.“ Spal čtyři hodiny denně, jinak pracoval. „Cítil jsem se jako v mlýnku. Žádné zlepšení na obzoru. Žena mi říkala, že mě to zabije.“
Popisuje pocity, které zná asi každý, kdo se dostal do podobného stavu. Co dál? Jak to přežít? Jak zvládnout uživit rodinu? Změnit práci, která ho stála léta úsilí, má v ní úspěch, baví ho, ale podmínky kolem ho ničí?
Karel to nevzdal. Našel si psychologa, začal brát prášky na spaní a zatnul zuby. Pomáhalo mu, že všemu navzdory cítil ve své práci smysl. „Chci něčeho dosáhnout. Chci posunout poznání. Mám zodpovědnost za svůj tým. Tak bojuju, i když to bolí. Nic v životě není zadarmo.“ Protrpěl se tak několika dalšími lety a nezbláznil se jen díky rodině. „Přes to všechno jsem se snažil věnovat dětem, dnes už jsou dospělé.“
Situace se konečně zlepšila, když se mu po dvaceti letech podařilo zajistit rodině stabilní bydlení a splatit půjčky.
Nejtvrdší okov praskl, ale Karel je velmi skeptický k systému. Má pocit, že je navzdory všem novým technologiím neudržitelný. Nevěří, že ve vědě zůstane do důchodu. A je s tím smířený. „Něco jsem dokázal, nějakou náhradní práci si najdu. Zase spím okolo sedmi hodin denně, bez prášků na spaní jsem už několik let.“
Tendence k odchodům vidí i ve svém okolí. Jeho nejlepší studentka nedávno odešla, další šikovný člen týmu odchod zvažuje. „A několik mých vrstevníků vědu opustilo dávno.“
Jsou odchody šikovných lidí z vědy časté? Přicházíme o schopné lidi?
„Nemám pochybnosti o tom, že z vědy odcházejí i velmi kompetentní lidé. Mám bývalé kolegyně a kolegy, kteří se nadchli pro vědu a měli v ní vynikající výsledky, ale odešli. Špatné finance, nejistota práce a nekvalitní pracovní podmínky byly hlavní důvody. Nyní excelují v jiných profesích,“ říká psycholožka Kateřina Zábrodská.
Ale dodává, že to rozhodně není jen český problém. Mezinárodní výzkumy ukazují, že k významnému nárůstu odchodů z vědy vedla covidová pandemie, zejména u žen-vědkyň, například v lékařských oborech. „Přispěl k tomu zejména zesílený konflikt mezi prací a rodinou. Ten v akademické sféře představuje značnou obtíž dlouhodobě, ale v covidové době eskaloval.“
Zároveň však zdůrazňuje, že z vědy odcházejí určitě i lidé, kteří požadované kompetence a motivaci nemají. „Nebo prostě zjistí, že jim povaha vědecké či akademické práce nevyhovuje.“
Tématu se ve svém výzkumu věnovala Kateřina Cidlinská v nedávno vydané studii. Identifikovali několik možných trajektorií odchodů.
„Jsou to nejen odchody motivované už zmiňovanými nepříznivými pracovními podmínkami, ale také odchody z důvodu deziluze z akademického světa a nesouladu s osobními hodnotami, z důvodu odmítání obětovat svůj osobní život vědě nebo z důvodu přesvědčení, že práce mimo akademický sektor má větší společenský dopad než publikování impaktovaných článků pro limitovaný okruh odborníků.“
7. Cesta ven: Prevence a záchranná síť
Odchod je ale až poslední východisko. Spousta zmíněných potíží svoje řešení má, některá už v článku ostatně zazněla. O včasné zachycení potíží vědkyň a vědců a hledání cesty ven, ale zejména o prevenci se v posledních letech snaží i mnohé vědecké instituce. U nás i ve světě.
Podrobně se se svou zkušeností ze světa svěřila doktorandka Hana Marvanová, která působí ve vídeňském Biocentru. Je aktivní i v síti českých vědců v zahraničí Czexpats in Science.
Hovoří o pravidelných přednáškách mimo jiné i k tématu duševního zdraví, kam jsou zváni externí odborníci, ale také o možnosti se na odborníky se svým problémem přímo obrátit.
„Můžeme využít poradenství několika odborníků z oblasti psychoterapie, jejichž servis je rovnou účtován institutu. Nejde o dlouhodobou službu, ale o první pomoc několika sezeními a doporučení, koho kontaktovat pro dlouhodobější terapii,“ popisuje.
Nejvýše však vyzdvihuje jejich „záchrannou síť“. Je to speciální program pro Ph.D. studenty, kteří zjistili, že jim zásadně nevyhovuje téma nebo styl práce jejich vědecké skupiny či způsob jejího vedení, a pocítí silnou potřebu skupinu změnit.
„V našem Biocentru je to nastavené tak, že další tři platy pro odcházejího člověka jdou z rozpočtu původního školitele, ale student už v jeho skupině pracovat nemusí. Čtvrt roku má na to, aby si našel místo v jiném týmu. Pokud to ale nezvládne, celý Ph.D. program musí opustit,“ vysvětluje Hana. Sama tuto možnost využila.
„Nebylo to snadné, ale byla to další šance a za tu jsem dnes moc ráda. Při studiích v Česku a Německu jsem na nic podobného nenarazila, ale myslím, že podobné triky by se hodilo mít,“ dodává. Doufá ale v proměnu zejména českého akademického prostředí tak, aby se více soustředilo na prevenci případných duševních potíží.
Speciální podpůrná centra nebo alespoň pozice, které mají pomáhat zejména začínajícím vědcům, doktorandům a doktorandkám, vznikají už i v rámci některých českých institucí.
„Dáváme si záležet, aby studenti a studentky měli hned několik možností, jak svoje psychické problémy řešit,“ říká Ph.D. koordinátorka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR Eliška Koňaříková.
Pravidelně jim připomínají, že se mohou obrátit na kolegy, vedoucí a klidně i anonymně na odbornou komisi. „Někdy jim pomůže už jen možnost se otevřeně svěřit, popovídat si.“
V případě závažnějších problémů ale ústav nabízí i hrazený online koučink s kvalifikovanou odbornicí a další školení. Tématu mentálního zdraví věnovali i samostatnou přednášku na nedávné konferenci.
Širší nabídku a dostupnost online seminářů a koučinku doporučuje také psycholožka Kateřina Zábrodská, uvítala by, kdyby podobné aktivity rozvíjelo více akademických institucí.
Na zahraničních univerzitách je podle ní celkem běžný Employee Assistance Program, online poradenská služba. „Může se týkat i témat, jako je psychologická podpora, ale třeba i finanční poradenství. A není to určeno jen akademikům, ale často i dalším členům jejich rodiny,“ popisuje Zábrodská.
Pro instituci to může znamenat za málo peněz hodně muziky. „Nemusí to být nijak extrémně nákladné a ze zahraničí víme, jakou pozitivní roli to hraje. Velice bych to podporovala,“ dodává.
Fuck-up therapy
Eliška Koňaříková z Ústavu molekulární genetiky dále mluví o tom, že jeden z nejčastějších problémů doktorandů je obecně work-life balance.
Práce bez fixní pracovní doby má spoustu výhod, ale může i narušit chod osobního života. „Což může vést k takzvanému vyhoření, kdy si studující nejsou schopni patřičně odpočinout, a to pak vede k větší pracovní frustraci,“ popisuje častý princip.
„Akademické prostředí dokáže být samo o sobě hodně stresující. Ph.D. studenti a studentky jsou de facto v závodě se studujícími z celého světa. V takovém závodě musí každý udržovat pracovní tempo a občas mít i trochu štěstí, aby se vše povedlo a stihlo včas. Bohužel hodně studujících bere selhání svých vědeckých experimentů jako selhání vlastní osoby, což může vést k psychickým potížím,“ pokračuje Eliška Koňaříková.
Aby pocitům selhání předešli, zavedli v jejich ústavu „PhD advising talks“, při kterých se odborná komise věnuje projektu konkrétních studentů a pomáhá jim překonat překážky.
Studující se třeba svěřují s tlaky, které jsou s akademickým výzkumem nerozlučně spojené: tlak na první publikaci, povinnost prezentovat svoje výsledky na mezinárodních konferencích.
A také oceňují možnost si poslechnout historky o nepovedených pokusech a selháních a zklamáních starších a „zasloužilých“ kolegů a kolegyň. „Dodává to sebevědomí, že občasné neúspěchy k jejich profesi prostě patří,“ shrnuje Eliška Koňaříková. Ostatně, nejrůznější FuckUp Nights jsou oblíbené napříč profesemi.
To kvituje i Kateřina Zábrodská. „Je jednoznačně dobré a důležité mluvit otevřeně o tom, že i ti starší, ke kterým třeba začínající vědci vzhlíží, se potýkali s podobnými problémy. Je fajn být vstřícný, nesnažit se stavět na nějaký piedestal: Všechno jsem zvládl, dělal jsem to dokonale,“ doplňuje už řečené ze svého pohledu.
„Nesmí se to ale proměnit v nějakou potřebu pomsty ve smyslu, když jsme měli špatné podmínky my, musíte si to taky vyžrat. To člověk občas slýchá. Když jsme si to odžili a protrpěli, taky si to musíte odžít a protrpět. To nedává žádný smysl,“ dodává psycholožka s tím, že součástí seniornější pozice by měla být v ideálním případě takzvaná generativita.
„Když se starší vědec nebo obecně starší pracovník v jakémkoliv odvětví snaží vytvořit lepší podmínky pro tu současnou mladší generaci, než měl on. Měla by to být přirozená tendence člověka: chtít, aby další generace to měly lepší, než měli oni sami. Je to zdravé jak pro ty starší seniorní lidi, tak pro ty mladé.“
Bohužel, třeba u šikany se prý často setkává spíš s jejím přenášením.
„Zároveň je ale dobré si říct, že nějaká míra nepohodlí a soutěže a tlaku na výkon k té vědě prostě patří,“ zdůrazňuje Kateřina Zábrodská. „Ale pokud o tom mluvím jako ten ‚starší a zkušenější‘, je skvělé pojmout to podpůrně, dodat začínajícím vědcům a vědkyním důvěru, že se s tím dokážou poprat, že tím dokážou projít, ale zároveň nelakovat na růžovo realitu, že je to snadné. Není.“
V řadě ohledů může být naopak věda také pro duševní zdraví dobrá. Kromě těch stresujících aspektů totiž přináší spoustu výhod a kladů. „Ve srovnání s jinými pracemi nabízí velkou míru svobody, smysluplnosti a možnosti seberealizace. To jsou charakteristiky, které mají na duševní zdraví a také na naši spokojenost v práci klíčový vliv,“ je přesvědčená psycholožka Kateřina Zábrodská.
Samotná vědecká práce je neuvěřitelně inspirující a poutavá. „Poskytuje spoustu možností pro ‚flow‘, kdy je člověk tak ponořen do činnosti, že zapomíná na okolní svět. A být takto ponořen a nadšen pro práci je pro duševní zdraví jednoznačně pozitivní a může to být i efektivní cesta, jak se odreagovávat od stresu.“
Jen je potřeba nastavit práci i svému nadšení a hloubce ponoru mantinely.