Nedávno oslavil Ivan Klánský, jeden z nejvýznačnějších českých klavírních interpretů a pedagogů, své sedmdesáté narozeniny. O poklidném odpočinku ve stáří však vytížený hudebník rozhodně mluvit nemůže. Od roku 2018 totiž navíc zastává funkci děkana Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze. Nejen o pedagogickém procesu, vlastní interpretační činnosti a názorech na soudobou i starou hudbu jsme si povídali ve fakultní kavárně Café HAMU.
Dovolte mi, abych vám pogratuloval k jubileu, ale zároveň upřel zrak do budoucnosti: Jaké máte nejbližší plány? Budete objíždět festivaly a letní školy, ať už jako pedagog, nebo jako interpret? Nebo plánujete pokojnější léto doma?
Tak raději bych volil pokojnější léto, protože tento akademický rok koneckonců nebyl vůbec jednoduchý. Funkce děkana je trošku něco jiného než veškeré funkce, které jsem zastával předtím, takže bych trošku odpočinku potřeboval. Ale jinak jsou tu, jak říkáte správně, festivaly, kde se objevuji jednak jako interpret, jednak jako pořadatel – třeba Chopinův festival v Mariánských Lázních. Čas zabere také příprava na podzimní turné po Jižní Americe, Číně a tak dále. A do toho všeho vstupují povinnosti vzdělávací, jelikož v individuálním pedagogickém procesu ani ty prázdniny nejsou úplně prázdniny. (směje se)
Jak to?
Když má někdo důležité vystoupení, koncert nebo soutěž třeba již začátkem příštího akademického roku, tak jej samozřejmě nenechám dva měsíce zcela bez výuky. On by nejspíše – jak říkávám – zvlčil. Takže nějaká ta kontrola alespoň jednou za dva tři týdny být musí. Když totiž ten dotyčný něco dva měsíce cvičí nebo připravuje a přitom ne úplně ideálně, zafixuje se mu to do hlavy a rukou a to se potom velmi špatně napravuje.
Ona svalová paměť je taková dvojsečná zbraň, že?
Nejen svalová paměť – cokoliv! Při cvičení to bohužel nelze udělat tak, že by dotyčný měl před sebou nějaká pravidla hry, podle kterých musí jet. Navíc každý člověk přistupuje k výkonu a ke skladbě jinak – podle svých zkušeností a podle svého typu – a právě pedagog to musí průběžně korigovat. Čili není možné, abych jen tak na začátku prázdnin zadal skladbu s tím „budeš to studovat tak a tak“. Při procesu studia klavírista stále nachází různé slepé uličky a zákruty, takže je dobré, když právě pedagog i v létě občas svého studenta nějakým způsobem sleduje. Takže i to je moje práce. Ale nestěžuji si, dělám to rád.
Máte při vysoké funkci, kterou zastáváte, a vlastní koncertní činnosti stále dostatek času na vyučování?
To víte, že mám. Musím mít. Žiji podle hesla „člověk stihne tolik, kolik musí“. Funkci děkana jsem vzal s tím, že nepolevím v práci pedagogické, protože mám opravdu mimořádně kvalitní třídu a jsou to všechno individuální výuky. Byl bych nerad, kdybych klavíristy, kteří přišli studovat speciálně ke mně, musel předávat někomu jinému, jen kvůli tomu, že mám vyšší funkci v akademické obci. Mohu se pokusit v menší míře nabírat nové studenty, ale ty, kteří u mě studují, ty mám stále v úvazku. A co se týče koncertování, tam jsem si myslel, že přece jen kvůli svému věku ten počet koncertů začnu nějak snižovat – trochu přišlápnu brzdový pedál – ale v hudebním kumštu se žije výročími. Když měl výroční Smetana, hrál se hlavně on, když Beethoven, tak on. Teď jsem měl kulaté narozeniny já a najednou se takových koncertních nabídek – a docela krásných – naskytlo požehnaně.
Vy jste teď natočil Chopina…
Přesně tak. Točil jsem Chopina, hrál jsem chopinovský recitál v Rudolfinu a čekají mě ještě další velké recitály tady v Praze. Ono to souvisí buďto s tím mým kulatým výročím anebo možná s tím, že si pořadatelé říkají „on už asi tak dlouho hrát nebude, tak jej využijme, dokud ještě hraje a ty prsty se mu hýbou“. (směje se) Takže práce je alespoň na příští sezonu stále poměrně dost. Proto doufám, že zdraví vydrží, abych tyto tři zásadní věci – vedení fakulty, pedagogickou a koncertní činnost – mohl uspokojivě plnit.
Vidíte nějaký rozdíl mezi dnešními žáky a sám sebou v jejich letech?
No ano, vidím. Ten počet řekněme opravdu talentovaných je zdá se konstantní. To je zřejmě dáno v populaci – někdo se to snažil dokonce i počítat, kolik lidí ze sta má hudební talent. Takže těch skutečných talentů je zřejmě pořád stejně.
Ale...?
Problém je v tom, že za mého mládí bylo studium hudby svým způsobem něčím unikátní. Ostatně i hudebník byl společensky výše postaven. Mělo to i tu výhodu, že pokud se člověk dostal mezi užší špičku ve svém oboru, tak ten plošný zákaz cestování do zahraničí mohl tu a tam výjimečně a za strašně obtížných podmínek porušit. Ale dnes mladí lidé dobře vědí, jak hrozně těžké je se v hudební sféře dostat až úplně nahoru. A správně uvažují, že než být průměrným muzikantem, který společensky není ani příliš oceněn, je pro ně výhodnější studovat vedle hudby i jiné školy, po kterých mají větší šanci na uplatnění – ekonomii, práva i medicínu tady máme. V dnešní velké konkurenci, která zejména v hudební oblasti pochází z východní Asie – ze zemí jako Čína, Japonsko, Korea – nemají lidé, kteří to dělají jen na půl plynu, absolutně šanci.
Zatímco za mého mládí byl každý, kdo šel na vysokou školu studovat hudbu, přesvědčen, že bude tím slavným sólistou – ne každému se to samozřejmě podařilo – ale také tím, že nebyl takový tlak na velký počet vysokoškoláků, tak přijímací zkoušky byly podstatně náročnější. Máme tu tedy studenty, kteří by rádi splnili magisterský studijní program nebo i ten doktorský, ale vědí, že koncertní dráha není pro ně, a že své uplatnění naleznou v jiných odvětvích kulturní sféry. Ale pak jsou tu určitě i ti – je jich málo, ale jsou tu – kteří už jako studenti něco dokázali, jezdí po světě, koncertují a tak dále.
Co s tím navrhujete dělat?
Rád bych využil své děkanské funkce a těmto lidem bych chtěl nabídnout možnost takového typu studia, díky kterému by mohli nějak pracovat na své kariéře ještě během školy. Dnes když člověk nastupuje do kariérního kolotoče až někdy kolem šestadvacátého roku, tak už je pozdě. Přece jen se věk slavných koncertních hudebníků snižuje, takže klavíristé usilující o světové uznání musí jezdit po velkých turné i v době školy, a to není příliš kompatibilní se studiem. Takže možná, až se bude znovu akreditovat, budeme muset vymyslet nějaký systém, který by zohlednil i ty studenty, pro které vlastně v minulosti byla celá škola založena – pro ty největší talenty. Ale to neznamená, že lidé, kteří hudbu mají rádi a dělají ji na dobré úrovni, nebudou adekvátně studovat. Byť se tím třeba nebudou živit jako sólisté, ale budou učit děti na školách, i to je důležité. A tak samozřejmě chceme, aby měli všichni studenti kvalitní vzdělávání a aby se tady něco naučili. Ono už to i nese své ovoce. Jakožto porotce mnoha dětských soutěží vidím, že naši absolventi se dostávají jako pedagogové do uměleckých škol a že ta celková úroveň neuvěřitelně roste.
Dáváte každému studentovi originální repertoár, nebo máte svá oblíbená díla a hrajete především ta?
Dnes si studenti volí repertoár převážně sami, já s nimi kolikrát musím bojovat a vesměs se to dělá formou cukr a bič. Takže „ty chceš hrát skladbu A, dobře, povolím ti to, byť se mi to v pedagogickém procesu úplně nezdá, ale za to budeš hrát skladbu B.“ A takhle se většinou nějak dohodneme. Já nechci být ten zlý, který řekne „já jsem si pro tebe připravil to a to a nic jiného hrát nebudeme“. Protože člověk studuje skladbu, kterou si vybral, mnohem raději než něco, co dostal za úkol. Ono se to holt musí vyvažovat. Ale pedagog je zodpovědný za to, aby ten student pokračoval nějakým kontinuálním vývojem a aby třeba nezačal hrát v druhém ročníku skladbu, která pro něj zkrátka ještě není. Navíc musím také hlídat, aby se ti lidé v repertoáru orientovali. Protože každý člověk má rád určité období – někdo je na starou hudbu, někdo má rád romantiku, modernu – a není prospěšné, aby hráli jen to, co mají rádi. Až vyjdou ze školy a jdou do praxe, mohou se specializovat, ale na škole by měli poznat největší šíři repertoáru.
Jak se díváte na historicky poučenou interpretaci? Přihlížíte k ní při interpretaci jednotlivých děl? Poučujete o ní studenty?
Pokud historicky poučená interpretace není únik, protože se to občas stává, pak pozitivně. V dnešní době ale spousta lidí, když cítí, že není konkurence schopna, hledá různé věci, ve kterých to kvalitativní povědomí ještě není tak velké. Ale samozřejmě poučená interpretace, i když se mi to slovo nelíbí – Bach nás koneckonců osobně nikoho poučit nemohl – skýtá velkou devizu právě v zaměření k větší stylovosti. Zejména u staré hudby. Ale zase, ať chceme nebo nechceme, tak to staré interpretujeme stále s vědomím a pocitem toho nového, co už známe. My neumíme vytěsnit, to že známe klasiku, romantiku, impresionismus, dvacáté století nebo moderní hudbu. Nicméně jsou tu muzikanti, osobnosti, které se snaží, aby ta historie a ta hudební zkušenost, která trvá od staré hudby až dodnes, aby v samotné hudební interpretaci nehrála takovou roli. A pokud takové interpretace vedou tyto osobnosti, pak to má určitě význam.
A z opačné strany, jak pohlížíte na soudobou hudbu?
Zrovna tak je to leckdy i u hudby nové, kdy trendy jsou ještě nevyzkoušené a kde zatím posluchač jen špatně rozeznává, kdo je ten talentovaný, byť velmi experimentální a moderní muzikant. Na druhou stranu se jich musím zastat, protože toto se nevědělo dříve – v 18. a 19. století nikdo netušil, že v klasice bude panovat triumvirát Haydn, Mozart, Beethoven a že ti ostatní zůstanou částečně v jejich stínu. Byli i jiní ve stejné kvalitativní kategorii. Ono to chce zkrátka čas. Tak jako se i dnes ukazuje, kdo jsou ty největší osobnosti druhé poloviny 20. století. Záhy se ukáže, kdo jsou osobnosti 21. století. Zatím je ten proces však stále v plenkách.
A soudobou hudbu hrajete?
Takhle, není to moje doména, rozhodně jsem se už ve vlastní interpretaci nedostal k nejnovějším trendům, například k elektroakustické hudbě netíhnu. Ale hudbu 2. poloviny 20. století hraji. Hrál jsem dost skladeb svých vrstevníků a kolegů. Pokud se mi ta hudba líbí a jsem přesvědčený, že ji mohu interpretovat tak, aby posluchače oslovila, hraji ji rád. Jinak již ve svém věku nemám zapotřebí hrát věci, o kterých nejsem přesvědčený, a mám i tu výhodu, že na rozdíl od mladých hudebníků, si mohu vybírat. Mladí častokrát dostanou skladbu za úkol a vědí, že musí tohle zahrát, aby dostali koncert. Na mne už takový tlak není a mohu si vybrat sám, jestli chci hrát spíš Prokofjeva nebo Šostakoviče.
A když se již tedy dostanete k nové skladbě, jak probíhá vaše seznámení s ní? Jak hledáte vhodný způsob, kterým chcete dílo uchopit?
Já mám výhodu, že docela slušně hraji z listu, čili jsem schopen nějakým způsobem velmi brzy – byť na technicky ještě ne úplně dokonalé úrovni – si skladbu v tempu přehrát. A to je dle mého z počátku to nejlepší. Hned se snažím skladbu chápat z pohledu posluchače, a nikoliv jen z pohledu interpreta. Čili nehledím na to, jestli tohle místo je pro mne technicky náročné a jestli jej budu muset cvičit více nebo méně. To vyjde na povrch automaticky. Raději hledám, co bych tou samotnou hrou chtěl říct a jestli to má být něco překvapivého, uklidňujícího, harmonického, nebo naopak něco dramatického a tak dále. Čili hledám hned, jakým způsobem budu skladbu interpretovat v budoucnu, a teprve když si tento obraz udělám, pak tím samotným technickým cvičením se do toho obrazu dostávám. Zatímco mladý člověk to většinou dělá tak, že se nejprve snaží skladbu uchopit technicky a potom teprve začne hledat, jak by to mělo správně vyznít. Ale to má nevýhodu, že při takovém technickém cvičení si hudebník může zvyknout na určité věci, které by jej, kdyby se na skladbu podíval bez předchozího extenzivního cvičení, vůbec nenapadly. Ale takto se v nich hudebník utvrzuje a už pak není schopen se jich zbavit.
Stane se vám, že se někdy diametrálně rozcházíte se svým žákem v názoru na výsledný výraz, kterého je třeba docílit?
Diametrálně asi ne, protože já se svým studentům snažím nechat dost volnosti. Ale přece jen je to studium u konkrétního člověka, takže oni znají má CD a chodí na mé koncerty. Někteří více a někteří méně se tedy snaží vyhovět tomuto stylu. Je to jako když student-výtvarník bude nejspíše reprodukovat výtvarný styl svého pedagoga. A samozřejmě se může stát, že potom se časem od tohoto stylu mladý umělec odkloní a může se stát i velkým protivníkem svého pedagoga. Během studia to tak však většinou nebývá. Ale samozřejmě mladý člověk vidí ty skladby daleko dramatičtěji, ve větších tempech a ve větších dynamických odstínech. Starší člověk si spíše vychutnává to vypravěčství v té hudbě. Ona samozřejmě potřebuje obojí. Jinak ale musím říct, že mě kolikrát mladí studenti – někdy i na skladbách které sám hraji – překvapí a najednou je slyším a říkám si: „No, ale oni mají vlastně také pravdu. Proč bych to nemohl hrát i tímhle způsobem? Vždyť je to hezké.“ Čili inspirace může být i oboustranná, ale mělo by to být tak, že pedagog je ten zkušenější. (směje se)
Jakým směrem se podle vás bude vyvíjet klavírní hra?
Co se týče kvality umění, tak máme mnoho výtečných pianistů. Vidím to na dětských soutěžích. Talentů je dost, jsme na tom dobře i ve srovnání s ostatními sousedními zeměmi. Ale jak se bude vyvíjet, to už záleží na poptávce. Jestli budeme mít kromě výborně vychovaných muzikantů i vychované publikum, které o to bude mít zájem. A to není jen věcí profesionálních hudebníků, to je věcí i jisté státní linie, a jestli umění bude v prioritním žebříčku výše, nebo bude zůstávat jen někde na spodních příčkách. Když posluchači budou, tak my jim vychováme lidi, kteří jim mohou skutečně něco hodnotného nabídnout. Ale pokud posluchači nebudou, tak to může dojít až k tomu, že si ti, kteří budou chtít na hudební trh proniknout, budou vymýšlet atypické věci, aby oslovili publikum jiného typu. A to není pro hudbu dobře, protože tím se kvalita toho skutečného umění může rozmělnit. Jestli se to bude řešit tím, že člověk bude chodit jinak oblečený, nebo bude hrát hlavou dolů, nebo bude mít nějaké bulvární akce, to jsou všechno věci, které mohou jednorázově přilákat určité publikum, ale rozhodně to prospěch kumštu neudělá.
Je virtuozita stále natolik žádaným artiklem?
Ano a ne. Ona virtuozita byla nejžádanějším artiklem v době, kdy byla výjimečná a kdy tu bylo pouze pár virtuózů a na ty se chodilo téměř jako do cirkusu. Dnes už rychle a technicky přesně umí zahrát v podstatě každý, kdo se chce jakkoliv prosadit. To už dnes není taková deviza. Virtuozita musí být totiž samozřejmá, kdo ji postrádá, tak vůbec nemá šanci. K tomu všemu však musí být v samotném hudebním projevu ještě nějaká sdělnost, charisma, a hlavně schopnost dokázat transformovat onen prožitek do hudby. Ještě před padesáti lety se vědělo, že třeba tento konkrétní pianista je fenomenální technik, dnes toto sousloví už v podstatě neexistuje.
Co považujete zatím za vaše největší interpretační nebo pedagogické úspěchy?
Co se týče pedagogických úspěchů, pokud jsem vychoval člověka, který udělal nejen tuzemskou, ale i zahraniční kariéru – ať je to Martin Kasík, Ivo Kahánek, můj syn Lukáš – tak mám ten pocit, že to nebylo úplně nadarmo. Samozřejmě člověk dobře ví, že když mi tady absolvuje pětačtyřicet lidí a čtyři až pět z nich z toho udělá kariéru, tak je to desetiprocentní úspěšnost a toho si hrozně cením. Co se týče interpretačních úspěchů, tam jsem za sebe spokojen s kvantitou, která čítá něco přes pět tisíc koncertů. Tu kvalitu už ale musí posoudit posluchači.
Kdybyste se znovu ocitl na začátku kariéry, těsně po konzervatoři, udělal byste něco jinak?
Nejsem si jistý, ale myslím si, že by mě docela bavilo dirigování. Protože jako klavírista a komorní hráč, mám široké spektrum věcí, které mohu vyjádřit hudbou, ale dirigent těch možností má ještě mnohem více. To by byla určitě věc, která by mě těšila, ale na kterou jsem po cestě tak nějak zapomněl. Myslím si, že bych měl i předpoklady – mám absolutní sluch, cítím formu a tak dále. No, ale teď už je pozdě.