Herectví vyžaduje vnímat dobře sebe sama a skrze řeč, tón hlasu, ale i gesta a výraz upoutat divákovu pozornost a napojit se na něj. V učitelství se hodí to samé. I ve škole je dobré umět zaujmout ty „pod pódiem“. Na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU) už řadu let nabízejí kurzy pro učitele a učitelky, ale i jakékoli další zájemce a zájemkyně, kteří ve všemožných podobách vystupují před lidmi.
Katedru autorské tvorby a pedagogiky založil v roce 1994 spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog Ivan Vyskočil. Sám byl absolventem DAMU (1952), poté ale pokračoval na Filozofické fakultě UK, kde vystudoval psychologii, filozofii a pedagogiku.
Zaměřoval se na mladistvé delikventy a kromě jiného nasbíral během studia pracovní zkušenosti v psychiatrických a nápravných ústavech. V kariéře psychologa se ale nakonec rozhodl nepokračovat a místo toho se věnoval divadlu (Nedivadlo). Psychologii a pedagogiku pak přednášel právě na DAMU (1957–59).
Příběh nasměrování katedry k pedagogice se ale nepojí přímo s ním, nýbrž s jeho ženou Evou Vyskočilovou, psycholožkou, která se zabývala zejména rozvojovou psychologií a psychologií pedagogiky. Byla to ona, která si všimla, že to, co se učí budoucí herci a herečky, by se mohli (či měli) učit i ti, kteří pracují ve školství.
Dnes si tyto dovednosti mohou zájemci a zájemkyně z řad veřejnosti osvojit na kurzu celoživotního vzdělávání, který se jmenuje Kreativní pedagogika a zaměřuje se na osobnost pedagoga a jeho pedagogickou kondici. „Učení se u nás odehrává živým zkoušením, takzvanou psychosomatickou cestou. To je jedinečnost tohoto studia pedagogiky, protože se neučíme teoreticky, nýbrž skrze svoje vlastní tělo, řeč, hlas, celkový projev a interakci,“ vysvětluje Eva Čechová, která na katedře studovala a nyní zde učí. Celoživotní vzdělávání má spolu s kolegyní Zuzanou Pártlovou na starosti.
Jste absolventkou Katedry autorské tvorby a pedagogiky, profesor Ivan Vyskočil vás učil, docentka Eva Vyskočilová také. V čem byl Ivan Vyskočil výjimečný?
Ivan Vyskočil už od 60. let minulého století propojoval svoje divadelní experimentátorství, které bylo unikátní, se svým velkým zájmem o filozofii a psychologii. Když pracoval s kriminální mládeží, snažil se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Ptal se: Co udělat pro to, aby člověk začal mít opravdu zájem o svůj život a taky o druhé? Kde je ta cesta, která povede k tomu, aby tito lidé chtěli změnit běh svého života a začít žít jinak?
Jak se to projevovalo v jeho přístupu na katedře?
Jeho divadelní přístup při výchově herců a hereček byl diametrálně odlišný od všeho, co tu na DAMU bylo do té doby zvykem. On se hodně bránil institucionalizaci, což souvisí s nesvobodou, kterou zažíval za socialismu. Když to hodně zjednoduším, tak základem jeho přístupu k herectví byla výchova ke svobodnému myšlení a tvorbě, tedy neučit se jen napodobovat. Nebýt tím, kdo se vyučí na herce, ale tím, kdo rozvíjí autorský přístup a hledá svoji vlastní cestu a poznává během studia, kým je. To znamená, že ale člověk musí především podstoupit dlouhou a trpělivou cestu sebeučení. A zde se dostáváme k osobnostní výchově.
Kurz celoživotního vzdělávání se jmenuje Kreativní pedagogika a kromě jiného se zaměřuje na pedagogickou kondici. Co znamená v této souvislosti „kondice“ a co „kreativní“?
Jde o psychosomatickou kondici, kdy znovu objevujeme a kultivujeme svůj hlas, řeč, pohyb a celkový projev. Dostáváme se k sobě, k porozumění sobě samým a tím i k porozumění druhému člověku, který stojí naproti nám, s nímž jsme v interakci. Je to neustálý živý proces, není to napodobování ani technika, kterou byste si jednou osvojila a hotovo. Je to něco, na čem musíme pořád pracovat, živit, obnovovat, trénovat. Na naší katedře se často používá pojem „zkoušet si“.
A to je to kreativní?
Ano. Je to spjaté s Vyskočilovým vynálezem dialogického jednání, což je naše stěžejní vlajková disciplína, která se pohybuje na pomezí psychodramatu a sólové improvizace za účasti ostatních. Zde čerpáme z Vyskočilovy chuti experimentovat a objevovat individuální cesty projevu a to celé je založené na psychosomatice projevu a jednání ve hře, hrou.
Co to znamená?
To znamená, že každý máme hlas, řeč a další smysly a ty nějakým způsobem používáme a nějak jimi na ostatní působíme. V rámci osobnostního vzdělání si tedy můžeme zvědomovat, jakým způsobem jednáme, jak se projevujeme – přes gesta, tón hlasu, co děláme s rukama. Když se to tady na katedře učíme, tak se to vždycky děje za přítomnosti ostatních v „silovém poli“ veřejné situace. A ta nás vede k jinému projevu, je pro nás často vypjatá, nepřirozená. V dialogickém jednání se učíme hrou rozvíjet vědomě svoje chování v koncentrované pozornosti na sebe sama a zároveň veřejně, za přítomnosti ostatních. V tom je velká síla i nekonečné dobrodružství.
Vaše katedra má v názvu „pedagogika“. Jak se sem dostalo toto zaměření?
Tím slovem Vyskočil naznačil svoje pojetí studia herectví a dramatické hry jakožto výchovy k autorské, tvořivé a partnerské osobnosti. K tomuto konceptu dospěl už v 70. letech, když působil v dramatickém oddělení Lidové školy umění v Josefské ulici na Malé Straně ve večerních kurzech pro pracující. Tam se obklopil zásadními osobnostmi, spolupracovníky a spolupracovnicemi, kteří s ním později odešli na DAMU na naši katedru. Učila tam třeba Vítězslava Fryntová, vynikající herečka, která tou dobou nemohla z politických důvodů veřejně vystupovat.
A tehdy vznikl koncept pedagogického vzdělávání, který se začal na katedře učit?
O to se mnohem později zasloužila manželka Ivana Vyskočila, paní Eva. Neuvěřitelně houževnatá žena, vědecká pracovnice a inovátorka na poli pedagogiky. Když Ivan Vyskočil založil naši katedru a angažoval zde pedagogy a pedagožky z LŠU v Josefské, tak zde koncipoval výuku na své základní ose psychosomatických disciplín: výchova k hlasu, výchova k řeči, výchova k pohybu, autorské čtení a dialogické jednání. To je jeho zlatá pětice. Pedagogika jako taková ho ale nezajímala, ta zajímala paní Vyskočilovou, která dělala pedagogický výzkum a kterou pak napadlo tento program nabídnout externím studentům pedagogiky a učitelům. V roce 2006 pak program nechala akreditovat v rámci celoživotního vzdělávání jako studium pedagogiky s udělením pedagogické kvalifikace.
Co bylo to novátorské v jejím přístupu?
Eva Vyskočilová se snažila do rigidní, neupotřebitelné a čistě teoretické pedagogiky, tak jak byla přednášena na pedagogických fakultách a jinde, přinést nějakou praktickou zkušenost a tvorbu. Tady na katedře a skrze experimenty svého manžela viděla, že fenomén tvořivosti a kreativity rozvíjí osobnost a je obohacující nejen pro studenty a studentky herectví, ale taky pro všechny, kdo se zabývají výchovou druhých.
Tedy myšlenka, že vyučující je v jistém smyslu taky herec, který musí zaujmout svoje obecenstvo?
Přesně tak. A Eva Vyskočilová už v 70. letech pracovala na tehdy ojedinělém výzkumu, v rámci něhož mapovala míru zaujetí mezi žákem a vyučujícím. Hledala zdroje a podmínky, ze kterých vyrůstá zájem, zaujetí, pozornost a vnímavost. Zajímal ji proces komunikace, kdy vyučující hovoří na žactvo, jak a čím je dokáže zaujmout, a kdy naopak zájem opadá. Vymyslela experiment, kdy natáčela třídu a zároveň učitele na dvě kamery a následně analyzovala, kdy děti poslouchaly, kdy už ne. A snažila se přijít na to, co jejich zájem udrží, a kdy naopak opadá.
V této souvislosti mě napadá to, co stojí na vašich webových stránkách: že v kreativní pedagogice jde o kooperaci a kontakt, nikoli o souboj.
Je to tak. Ostatně i profesor Vyskočil koncipoval své Nedivadlo jako setkání. Diváci tam nesedí, jen aby se dívali, jsou to účastníci, kteří vnáší na pódium svou energii a pozornost. Je to divadlo kontaktu.
Vraťme se ještě k výzkumu Evy Vyskočilové. Co se před kamerou odehrávalo?
Vystřídalo se tam několik pedagogů, kteří měli vždycky za úkol převyprávět dětem jednoduchou pohádku. Pak Eva Vyskočilová následně záznam sledovala a škálovala. To znamená, že v časových intervalech zaznamenávala míru pozornosti žáků, kdy je na vrcholu a kdy klesá. Pointa výzkumu byla, že míra zaujetí žáků a žákyň je závislá na míře zaujetí vyučujících. A tím se dostáváme ke zmiňovanému dialogického jednání, kdy se postupně člověk snaží probudit, zaujmout a udržet pozornost, zvědavost na sebe sama a na své jednání, které vzniká teď a tady. Tím zákonitě připoutává a udržuje pozornost jiných. Eva Vyskočilová se do výchovy učitelů zkrátka snažila vnést některé dovednosti, které se kultivují hlavně v umělecké pedagogice, tedy to, co musí nebo by měli umět herci a herečky.
Kreativní pedagogika se v rámci celoživotního programu učí na vaší katedře už od roku 2006 a je akreditována jako pedagogické minimum.
Ano, absolvent kurzu obdrží pedagogickou kvalifikaci k učení uměleckých předmětů na základní a střední umělecké škole, vyšší odborné škole a konzervatoři. Jak už jsem říkala, studium pedagogiky se neodehrává jen teoreticky, ale také rozvíjením živé interakce a objevováním individuálních procesů komunikace s přesahem do filozofie či antropologie. Program ale není určen jen pro učitele a učitelky uměleckých předmětů. Máme tu v kurzu také vyučující jiných předmětů, třeba češtiny, dějepisu, matematiky nebo dramatické výchovy, ale taky profese jako právník, biolog, filozof, IT, zaměstnanec korporátu nebo ředitel firmy.
Proč k vám přichází někdo jako ředitel či ředitelka firmy?
Protože chce oživit svoji komunikaci, porozumět sobě a druhým. Je to také jakési znovu oživování vašich tvůrčích zdrojů. Můžete se tu sama sebe ptát, kým jste, jak se k druhým vztahujete a jak se k nim vztahovat chcete, jak na ně vlastně působíte a co v tom zlepšit.
S jakými motivy sem přicházejí učitelé a učitelky?
Vlastně je to často dost podobné. Chtějí se dostat k sobě. Začínající pedagogové a pedagožky tu hledají svoje sebepojetí. Ptají se, jak upevnit své sebevědomí, jak vystupují, jak dokážou zaujmout ostatní. Vlastně mívají i otázku, jak „přežít“ na veřejnosti a ve veřejné situaci. Je to tedy jakási příprava na to, že budu veřejně vystupovat a chci, aby to bylo co nejvíc svobodně. A pak tu jsou vyučující, kteří už učí opravdu dlouho a jsou trošku unavení. Jsou v rutině, která je na jednu stranu užitečná, dlouho se buduje, má svoje bezpečí, ale taky svoje limity. Tady u nás se mohou dotknout nějakého pramene své osobitosti a radosti z učení. A pak je zde ještě jedna rovina.
Jaká?
Uvědomění, že komunikace je vždycky reciproční. V komunikaci nejste sama, je tam vždycky někdo další, což je nesmírně obohacující, ale jen v případě, že je to skutečně reciproční, že se navzájem vnímáte, že máte o sebe navzájem opravdový zájem. To je ale dlouhý proces, který obnáší zklidnění, rozvíjení svého pohybu, zvědomování svojí řeči, hlasu a celkového projevu, jak už jsem o tom mluvila…
Kurz trvá dva roky. Jak často se scházíte?
Je určený pro maximálně třicet šest lidí, kteří jsou rozděleni do tří skupin. Scházejí se v pátek večer a pak pokračují ještě celou sobotu, vždycky jednou za měsíc.
Jak vypadá přijímací řízení?
To máme přibližně půl roku před zahájením kurzu. Zájemci nám pošlou motivační dopis. Chceme od nich vědět, k čemu jim kurz bude, a taky chceme, aby si uvědomili, že největší práce bude na nich samých. A pak se s nimi ještě osobně potkáme. První věc, kterou každému uchazeči či uchazečce říkáme, je, že je potřeba, aby dokázali zpomalit a udělat si v životě na takové studium čas, což je nesmírně namáhavé, a ne každý to dokáže a ne každý to chce nebo si to zrovna může dovolit.
Myslíte zpomalit ve smysl zvolnit ve svém životě, nezatěžovat tolik svou mysl?
Ano, začínáme se zklidněním těla a s tím se samozřejmě pojí i mysl. Nejprve ale jdeme po těch projevech těla… Některé dokonce u přijímacího pohovoru odrazujeme a říkáme: Jestli nemáte čas, tak se nehlaste, protože budete strašně frustrovaní, pokud nebudete mít čas a kapacitu sem docházet pravidelně. U nás je opravdu potřeba zpomalit a tím započít celý proces učení či výchovy. S nadsázkou říkám, že je to spíš „převýchova“.
Máte víc zájemců, než můžete přijmout?
V posledních letech minimálně jednou tolik, než můžeme vzít. Nejbližší kurz začne v lednu 2025. Kdo by měl ale zájem už nyní, může nám napsat (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.) a my ho zařadíme na seznam zájemců.
Zájem o celoživotní kurz byl tak veliký, že jste se rozhodli nabízet ještě jiné – kratší vzdělávání, které se nazývá Živá pedagogika. Řeknete mi o něm víc?
Na základě dlouhodobého zájmu jsme s lektory Kreativní pedagogiky a s kolegyní Lucií Kukulovou v roce 2022 otevřeli spřízněné pracoviště Ateliér živé pedagogiky a tvorby v Husově 9, kde nabízíme osobnostní vzdělávání pro učitele a širokou veřejnost. Spadá pod takzvané další vzdělávání pedagogických pracovníků a absolvovat tu můžete osmi- nebo dvanáctihodinový kurz, také cykly dílen nebo pravidelné večerní kurzy, a to hlavně divadelní, výtvarné, psychosomatické a další. Je jich asi padesát. Jde o uměleckou pedagogiku, například hlasovou a řečovou výchovu, ale ve formě základního jednodenního seznámení s těmito psychosomatickými disciplínami. I tak nám učitelé stále říkají, jak jim to pomáhá, a vracejí se. A pak máme ještě vlajkový kurz, kterému říkáme Scholé. Vychází přímo z programu Kreativní pedagogiky na DAMU, o kterém jsem teď vyprávěla. Scholé je kontinuální vzdělávání koncentrované do jednoho semestru a zahrnuje pět dvoudenních setkání. Naším přáním je rozšířit Scholé na dvou- a vícesemestrální. I sem chodí učitelé různých generací a různých oborů.