Žil a pracoval ve vrcholných vědeckých institucích v USA, Japonsku či Singapuru. Po dvaceti letech se Martin Pumera vrátil zpátky do Česka. Uspěl ve velké mezinárodní konkurenci a získal evropský dvousetmilionový grant na výzkum nanorobotů. Na pražské VŠCHT buduje špičkový tým vědců, kromě těch českých zahrnuje i Portugalce, Peruánce nebo Íránce.
Rozhovor si můžete přečíst i v angličtině.
Nanoroboti. Mikroskopické umělé organismy, které dokážou po těle roznášet protirakovinné léky nebo třeba čistit životní prostředí. Jejich schopnosti bude nyní rozšiřovat právě sestava výzkumníků pod vedením Martina Pumery. „Vědecký tým je jako start-up. Těžko ten parní válec roztlačit, ale pak před ním utíkáte z kopce a doufáte, že vás nedožene a nepřejede,“ říká jeden z významných světových chemiků, před lety získal a vrátil „vědeckého Oskara“, prestižní ERC grant.
Česko je z hlediska výzkumu nanotechnologií velmi daleko. Vnímají nás ovšem takhle i v USA nebo Singapuru?
Česko tyto země vnímají asi podobně, jako my vnímáme výzkum nanotechnologií na Novém Zélandu, který je mimochodem velmi dobrý. Tedy: Je to pod jejich rozlišovací schopnost.
V zahraničí jste úspěšně působil dvě desetiletí. Nyní jste od Evropské unie v operačním programu získal dvě stě milionů korun na šestiletý výzkumný projekt. Vrátil byste se sem vůbec, nebýt toho?
Absolutně ne. Změnit působiště do České republiky pro mě znamenalo zrušit v Singapuru svoji skvěle fungující skupinu o patnácti členech a opustit stálou profesorskou pozici.
Co budete konkrétně v Praze zkoumat a co by mělo být výsledkem?
Výzkum je zaměřen na nanoroboty, což jsou samostatně se pohybující nanočástice, které mohou na svém povrchu nést aktivní látky, například léčiva, nebo dekontaminující látky, třeba na ochranu životního prostředí. Jsou to prostě miniaturní roboti, kteří jsou schopni se samostatně pohybovat s tím, že si berou energii ze svého prostředí jako bakterie a plní určené úkoly.
Když se řekne nanorobot, představím si mikrorobůtky podobné broukům, jak kmitají na zemi a něco nosí, podobně jako mravenci. Jak daleko jsem od pravdy, vypadají takhle nanoroboti?
Moje děti si je také tak představují. Téměř jste to trefila, ano, kmitají, nosí, ale nožičky nemají.
Když se podíváte do budoucnosti, co všechno by ještě mohli nanoroboti dělat, v čem by se dali ještě využít?
Limitováni jsme jen naší představivostí. Spousta vývoje v oblasti nanorobotů míří do biomedicínských aplikací, do ochrany životního prostředí. Jsou i vojenské aplikace, na analýzu potravin, aplikace na objevování přírodních zdrojů a tak dále. Tam všude by mohli nanoroboti pomáhat.
V České republice sestavujete mezinárodní výzkumný tým, od kterého se hodně očekává. Odkud budou vaši kolegové?
Ze Singapuru jsem přetáhl tři bývalé členy týmu, kteří jsou, podle pasů portugalské, peruánské a íránské národnosti. Z nových členů – podle pasů – jsou to Irka, Němec, Švéd, Íránka, Kolumbijka, Číňan, na podzim se k nám přidá kolegyně ze Španělska. Ze sedmnácti členů týmu tvoří sedmdesát procent cizinci. Čeští členové týmu mají mezinárodní zkušenost a celá skupina mluví anglicky.
Je to divoký mix národností. Jste si jist, že bude fungovat?
Na podobném systému je založen celý Singapur a funguje jim velmi dobře. Ve skupinách na dobrých mezinárodních univerzitách najdete většinou cizince. Mít mezinárodní tým je jediná možnost, jak vést kompetitivní výzkum na světové úrovni. Musíte sehnat ty nejlepší vědce a patnáct výtečných vědců, kteří jsou na začátku své kariéry, mají potřebné know-how a jsou ochotní změnit pozici, to prostě v České republice nemáme. Pro mě je důležité, aby můj tým byl mezinárodní a jednotliví členové měli zkušenost z různých laboratoří a různých systémů. Zvyšuje to kreativitu. Nepotřebuji patnáct vědců, kteří myslí stejně. Potřebuji lidi, kteří se mohou vzájemnou spoluprací obohacovat. Obecně lidé, kteří jsou schopni a ochotni se přestěhovat za prací, mají mnohem vyšší motivaci tu práci dělat excelentně a naplno.
V čem jsou podle vás jednotlivé zmíněné národnosti specifické? Jak pracuje Američan, jak Čech, jak Singapurec a jak Japonec?
Určité specifikum vždy existuje. Ale nejzajímavější je, že motivovaný Singapurec, Japonec či Čech pracuje stejně tvrdě. Nutno ale podotknout, že najít motivovaného studenta je mnohem snazší v Singapuru než v Čechách.
Na univerzitě v Singapuru jste strávil sedm let jako profesor. Jací jsou singapurští vědci a v čem se tam dělá věda jinak než u nás?
Většina vědců v Singapuru jsou cizinci. V našem oddělení ze zhruba čtyřiceti profesorů byli zpočátku dva Singapurci, po čase čtyři. Singapurské univerzity jsou velmi mezinárodní a prostředí je velice soutěživé. Proto nabírají nejlepší vědce z celého světa – proto mohla být například má univerzita Nanyang Technological University (NTU) jedenáctá nejlepší ve světě. Ta soutěživost v Česku značně chybí, zdejší univerzity se chlubí tím, že jsou na čtyřstém nebo ještě nižším místě, a nikoho to nezaráží.
Před Singapurem jste působil v Japonsku a aplikoval na ERC grant do Švýcarska na prestižním EPFL v Lausanne. V roce 2009 jste prestižní ERC grant získal na výzkum analytických aplikací laboratoře na čipu. A udělal jste něco, co udělá málokdo s nejprestižnějším grantem v Evropě…
... vrátil jsem jej. Ve stejném roce jsem totiž dostal nabídku z NTU v Singapuru a vybral jsem si tuto univerzitu. Na ní jsem si mohl ze start-up grantu najmout mnohem více studentů a postdoků než ve Švýcarsku s ERC grantem, a tak dělat více vědy. Takže získání ERC grantu mi dalo členství ve velmi limitovaném klubu „Vrátil ERC grant“. Někteří kolegové mě tímto uvádějí při seznamování s jinými kolegy, což je zábavné. Důležité je si u ERC grantu uvědomit že je to „jen“ grant a že důležitější, než jaký kdo dostal grant, jsou vědecké výsledky.
Mnoho lidí by ale získání tohoto grantu považovalo za svůj největší vědecký úspěch. Vy evidentně ne. Jaký byl tedy prozatím největší úspěch, jakási meta, které jste při výzkumu nanorobotů dosáhl?
Vyvinuli jsme roboty, kteří se dokáží sami navigovat podle slabého magnetického pole. Roboty, kteří nosí protirakovinné léky. A vyvinuli jsme metody na přípravu kilogramů nanorobotů.
Čeho byste ještě dosáhnout chtěl?
Aby spolu nanoroboti komunikovali, sami se organizovali a pohybovali se v hejnech jako ptáci či mikoroorganismy. Víc nanorobotů toho prostě zvládne víc. To je meta celého oboru.
Zmínil jste už srovnání Česka se Singapurem. Co si myslíte, že se v porovnání se světem v české vědě dělá dobře a co je naopak potřeba ještě zlepšit?
V české vědě je obecně velké množství přístrojů – vybavenost je lepší než například v Singapuru. Chybí zde však soutěživost mezi univerzitami, snaha přetahovat nejlepší vědce, jako tomu je v USA či v Asii. Když může mít pětimilionový Singapur své dvě univerzity mezi prvními patnácti nejlepšími na světě, proč by Česká republika nemohla mít jednu aspoň v první stovce? Systém je nastaven archaicky a musí se změnit ze shora.
V čem konkrétně by se podle vás měl systém změnit?
Start-upové granty na univerzitách prakticky neexistují, mobilita vědců mezi univerzitami je mizivá. Téměř nikde na světě, ani v konzervativním Německu, už prakticky není možné, aby student nastoupil jako asistent profesora na stejné univerzitě, kde vystudoval. U nás je to bohužel naprosto běžné a až na pár výjimek to zcela tlumí kreativitu. Když přijde člověk s titulem Assoc. Prof., což je ekvivalent docenta, ze zahraničí do Česka, ze zákona mu česká univerzita nemůže nabídnout docentské místo, ale jen místo asistenta. Na to do Česka opravdu nalákáte málokoho, obvykle to totiž bývá obráceně. Jak jsem již řekl, systém je v Česku nastavený špatně ze shora.
To pro vědce musí být skutečně demotivující. Co vás naopak nejvíce nabudí, z čeho ze své práce máte opravdu radost?
Radost mi dělají moji Ph.D. studenti ze Singapuru. Graduoval jsem jich přes dvacet a je úžasné pozorovat, jak se jejich kariéra rozvíjí. Dva bývalí studenti mají plnou profesuru ve Španělsku a v Číně, tři bývalí postdoci drží různé profesorské pozice v Singapuru. To mě naplňuje pýchou. Vím, že jsem jim pomohl změnit život.
Ale k vaší otázce – když jsem odjížděl ze Singapuru natrvalo, dostal jsem dopisy od studentů ze své skupiny, které byly koncepčně podobné slovům jedné z nich, studentky Naziah: „Dr. Martin, byl jste pozitivní silou a změnil jste mi život k lepšímu“. Jako profesor v to vždycky doufáte, ale tohle mi vehnalo slzy do očí. A když si při mém finálním odletu do Česka zjistili, kdy letadlo letí, a do jednoho se přišli na letiště rozloučit, říkal jsem si „I must have done something right.“ (Něco jsem asi udělal dobře. – překl. red.)
Kdy jste si naopak nadával, co byste byl udělal jinak, kdyby to šlo?
Jak se říká, „Regrets, I have had a few, but too few to mention....“ (Lituji několika věcí. Je jich ale příliš málo na to, aby vůbec stály za zmínku. Citace z písně Franka Sinatry My Way. – pozn. red). V té spoustě zajímavé vědy bylo pár věcí, kdy jsme mohli a měli být první. Měli jsme k tomu vše, ale byli jsme pomalí. Ale to jsou drobnosti. Celkově bych neměnil nic.
Co musí podle vás vědec mít, aby uspěl, a máte to vy?
K úspěchu je potřebný tah na branku. Schopnost rozlišovat důležité problémy a otázky od nepříliš podstatných. Člověk se musí neustále udržovat v obraze, aby byl schopný rozlišovat současné vědecké problémy, ne ty, co byly podstatné před dvaceti či pěti lety. Vždy se ptám sám sebe, svých zaměstnanců: Představme si, že ten a ten výzkumný projekt bude fungovat ze sta procent a že dosáhneme, čeho chceme dosáhnout. Koho to bude zajímat? Jak moc to ovlivní vědu? Pokud to nic moc neovlivní a bude to jen malým příspěvkem k současnému poznání, nemá pro mě cenu ani začínat. Pokud výsledek změní směřování nějakého vědeckého pole, jdeme do toho na plno, na dvě stě procent. Pak děláte šestnáct hodin denně a baví vás to.
Podporuje vás vaše manželka v tom, co děláte?
Říká se: za každým úspěšným mužem hledej silnou ženu. Takže ano. Bez manželčiny podpory a ochoty se mnou žít ve světě, bych nebyl tam, kde jsem.
Jak jste stíhal manželství, výchovu dětí a práci najednou?
Vždycky jsem radil studentům a postdokům: family first. Ale posledních deset let jsem to sám nedodržoval. Po osmé hodině jsme dali děti spát, umyl jsem nádobí, což je skvělá relaxace, a pak zpět k počítači, většinou až do dvou do rána. Problém je vybalancovat pracovní život sám o sobě. Vědecká skupina je jako start-up. Nejdřív to dá děsné úsilí, aby se ten parní válec roztlačil, a pak, když se to rozjede, tak utíkáte z kopce před tím válcem a doufáte, že vás nedožene a nepřejede.
Pracuje vaše žena ve stejném oboru?
Naštěstí pro oba, nepracuje. Manželka byla žurnalistka, napsala dvě antropologické knížky a teď je dětskou psychoterapeutkou.
A snažíte se ve vašich dětech uchovat české kořeny?
I když mají české pasy, tak od dvou měsíců žily většinou v Asii, a tak je spíš dostanete na sushi či rýži než na řízek s bramborem. Ale kvůli českým kořenům jsme se přestěhovali zpět do České republiky, mluvili jsme na ně vždy výhradně česky a četli jim v Singapuru Lovce mamutů ke spaní, což obohacovalo slovník nejen jim.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.