Kromě přebírání ocenění a prestižních grantů za vědu a výzkum jsou také rodiči. Třeba i pětinásobnými. Skloubit rodinu a vědeckou kariéru podle úspěšných českých badatelů a badatelek lze, ovšem jeden musí často část kariéry obětovat.
Je první Češkou v historii, která převzala prestižní rakouskou Cenu Ignaze L. Liebena. Dvakrát pro svůj výzkum získala elitní ERC grant, pomyslného Oskara od Evropské výzkumné rady. A také matka, která na výchovu syna zůstala sama. Jana Roithová.
„Jsem na získání grantů velmi hrdá. První ERC grant mi umožnil vědu v České republice vůbec dělat. Bez grantu bych se ve zdejších podmínkách neprosadila. Druhý ERC grant byl meta. Svým způsobem to potvrzuje, že postupuji ve výzkumu správně a že děláme zajímavé a důležité věci,“ říká tato profesorka chemie.
Výčet jejích ocenění tím ale zdaleka nekončí, je také držitelkou Ceny Neuron, Hlávkovy ceny nebo ceny Učené společnosti. Už jedenáct let pracuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a vede skupinu, která studuje mechanismy v chemických reakcích. Vymýšlí nové přístroje, které by uměly změřit dosud neprobádané vlastnosti molekul.
Přitom v osobním životě musela překračovat ty nejtěžší překážky. Před šesti lety náhle zemřel její manžel, německý chemik a rovněž špičkový vědec Detlef Schröder, a ona zůstala sama se šestiletým synem.
„Byl to strašný šok, ale říkala jsem si, že to zvládnu. Člověk nakonec vždycky všechno zvládne,“ vzpomíná dnes Roithová na mimořádně těžké období. O konci vědecké kariéry ale neuvažovala, ani ji to prý nenapadlo. „Na výzkum jsem sama nebyla, v té době jsem už měla fungující skupinu se skvělými studenty a ti mě podrželi.“ Se synem jí pomohl její otec. Naštěstí bydleli blízko sebe, takže mu mohla syna brzy ráno předat, vodil ho do školy a ona měla dost času na práci.
Dnes už je Jonášovi jedenáct, je velmi samostatný a život s ním je podle jejích slov zábava. Vést syna ke stejné vědecké kariéře ale nechce. „Bylo by skvělé, kdyby se orientoval na informatiku a inženýrství. Připadá mi, že v těchto oborech bude v budoucnosti nejdobrodružnější vývoj. Chci ale, aby si svoji cestu vybral sám,“ přeje si Roithová.
Za hranice, i se synem
V létě se vědkyně s velkou pravděpodobností přestěhuje i se svou skupinou do Nizozemska. Vůbec to ale není kvůli penězům. „Myslím, že ani ostatní vědci, kteří odcházejí, to nedělají primárně kvůli penězům. Financí je v české vědě dost,“ upozorňuje Roithová.
Problém je podle ní špatná struktura mnoha institucí, rovnoměrné rozlévání peněz bez ohledu na kvalitu výzkumu a nedostatek mladých vědců, kteří by přinášeli nová moderní témata.
Jako životní cíl si předsevzala, že by chtěla přijít na něco zásadního. V současné chemii je podle ní spousta otázek, například jak lépe využívat suroviny, jak lépe využívat energii, jak udělat chemické reakce ekologičtější a podobně. „Doufám, že přesídlení do Nizozemska mi otevře cestu k novým spolupracím a projektům a budu se moct podílet na řešení podobných zásadních otázek,“ plánuje Roithová.
Stěhovat se bude i se synem Jonášem. Než se o místo ucházela, probrala to s ním a on souhlasil. Mezitím si to ale několikrát rozmyslel, protože přeci jen bude žít daleko od zbytku rodiny. Utěšilo ho, že se budou oba do České republiky často vracet.
„To stěhování do Nizozemska není špatné, ale není ani dobře. Mám tady rodinu, kterou mám rád. Ve škole ale nejsem úplně spokojený,“ přiznává jedenáctiletý Jonáš. Doufá, že si v Nizozemsku najde kamarády a že za ním jeho rodina bude často jezdit. „Stejně tak že já budu jezdit za nimi, a hlavně, že tam budu s mámou šťastný,“ věří Jonáš.
Nebýt na všechno sám
Problém, jak skloubit kariéru špičkového vědce a rodinu, zná dobře i Vítězslav Bryja, molekulární biolog a genetik z Přírodovědecké fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Čtyřicetiletý nositel Ceny Neuron za rok 2016 má se svou manželkou, rovněž bioložkou a genetičkou a zároveň spolužačkou z vysoké školy, pět dětí. Nejmladší jsou šestiletá dvojčata.
V současnosti pracuje se svým týmem na několika projektech, které se snaží lépe pochopit vzájemnou komunikaci mezi buňkami v lidském těle. Vyvíjí například látky, jež vrátí nádorové buňky do normálu, tedy potenciální léčiva. Jeho žena Lenka Bryjová zase pracuje na plný úvazek na molekulárně-diagnostickém pracovišti Fakultní nemocnice Brno.
„Recept na spokojený život v manželství a úspěšnou vědeckou kariéru je podobný – a to obklopit se skvělými lidmi, být tolerantní a nebýt na všechno sám,“ doporučuje Bryja. „Mám štěstí na životní partnerku i na spolupracovníky a společně se snažíme podržet v náročnějších chvilkách, kdy se dostáváme na doraz psychických či fyzických sil,“ prozrazuje.
S prvními dvěma dětmi byli manželé Bryjovi společně ve Švédsku, kde manželka pracovala na stejné univerzitě – Karolinska Institutet – jako on. Zázemí pro rodiny vědců s dětmi ve Švédsku nebylo výrazně jiné než v Česku. Ovšem vědci měli garantovanou celodenní školku v podstatě zadarmo pro děti už od věku kolem 13 měsíců.
Musela vědu upozadit
„Po návratu jsme chtěli ještě další děti a nakonec přibyly tři. Manželka byla rozhodně ta, která se v pracovním životě uskromnila a vzala na sebe větší část péče o rodinu,“ přiznává Bryja.
Že se musela v kariéře uskromnit, dnes jeho žena nijak nelituje. Sama o sobě říká, že je mateřský typ a po závratné vědecké kariéře nijak netoužila.„Být doma s dětmi mě bavilo a utíkat od nich brzy do práce se mi nechtělo. Musím ale říct, že když jsem ve Švédsku dostala nabídku práce v době, kdy druhému dítěti byly dva roky, tak jsem ji vzala. Myslím, že to je vhodný věk, kdy děti zvládnou být ve školce a máma zároveň v práci,“ soudí Lenka Bryjová.
Ačkoli Vítězslav Bryja svůj obor miluje, své potomky do něj nutit nebude. Povolání vědce je podle něj jenom jedna z mnoha krásných profesí. „Takže dětem nechám absolutní volnost ve výběru oboru, tak jako ji moji rodiče nechali mně. Hlavně ať z nich vyrostou slušní a hodní lidé. A jestli budou truhláři, architekti, vědci nebo zdravotní sestry považuji za vedlejší,“ uvažuje Bryja.
Na otázku o dvoukariérovém partnerství říká, že pokud mají být oba rodiče špičkovými vědci a zároveň rodiči, kteří své děti neznají jenom z obrázku, tak jde o velmi náročný, a v období, kdy jsou děti malé, takřka nemožný úkol. „Vědci hrají na celosvětovém kolbišti a jsou srovnáváni s celým světem, s kolegy z Ameriky nebo Asie, kteří často úspěchu obětují všechno včetně rodiny,“ upozorňuje.
Podle Lenky Bryjové je pracovat a bádat s více než dvěma dětmi téměř nemožné zvlášť, když kariéru dělá už manžel. „Osobně bych ženám vědkyním radila nikdy z toho vlaku nevyskakovat úplně a zůstat tak trochu jednou nohou pořád v oboru,“ říká Bryjová. I kdyby si měly zaplatit chůvu nebo soukromé jesle, je podle ní dobré například jeden či dva dny dojíždět do práce a po večerech pracovat z domu.
Spolu doma i v laboratořích
O životě ve dvoukariérovém partnerství, kdy jsou oba manželé vědci, navíc ze stejného oboru i pracoviště, ví své Michal Otyepka, dvaačtyřicetiletý fyzikální chemik, který působí na katedře fyzikální chemie a v Regionálním centru pokročilých technologií a materiálů na Univerzitě Palackého v Olomouci a je také vysokoškolský učitel. Jako první ze své univerzity získal proslulý ERC grant, stejně tak je držitelem prestižní Ceny Neuron. Nyní se věnuje chemii dvojrozměrného materiálu fluorografenu, která, jak říká, je „úžasně pestrá“.
Svou manželku Evu Otyepkovou, rovněž fyzikální chemičku, poznal už při doktorských studiích. „Dnes pracujeme na stejném pracovišti, a dokonce na řadě projektů spolupracujeme. Jsme přes patnáct let svoji a stále nám to klape,“ usmívají se.
Otyepkovi pracují na projektech, které se týkají zejména povrchových vlastností grafenu, jeho derivátů a analogických nanomateriálů. „Já se více pohybuji v laboratoři, experimenty připravuji a provádím a s manželem je společně vyhodnocujeme. Manžel se více orientuje v teoretickém popisu, a tak můžeme naše pohledy na problém krásně kombinovat. Spíše se tedy doplňujeme a nekonkurujeme si,“ říká Eva Otyepková.
Místo televize projekty
Mají spolu desetiletého syna a Otyepka se snaží být hodně s rodinou, i když to ne vždy vyjde. „Někdy je potřeba obětovat večer nebo víkend práci, pak se to snažím rodině vynahradit, třeba jim něco dobrého uvařím nebo si zajdeme do kina či do přírody. Naštěstí mě chápou a jsou tolerantní. Na druhou stranu, když se v práci nedaří, je mi rodina obrovskou oporou. Obdivuji, jak žena zvládá starost o chod domácnosti, syna, práci a spoustu dalších aktivit, ženy jsou prostě úžasné,“ pochvaluje si Otyepka.
V domácnosti dvou vědců to na první pohled vypadá jako v běžné rodině. Když se po práci, po škole či po kroužcích večer doma sejdou, věnují se školním povinnostem syna. Občas si jdou zasportovat a řeší normální věci okolo chodu domova. „Jediný rozdíl je v tom, že místo k televizi večer zasedneme k laptopům a vracíme se k vědě,“ prozrazuje Otyepka.
Eva Otyepková pracuje na plný úvazek. Žádný vážnější problém s kombinováním pracovního a soukromého života nezažívá. Hlavní výhodou je ve vědě podle ní její pružná pracovní doba. Někdy může odejít z práce dřív nebo zajít bez problémů se synem k lékaři.
„Naopak, když si to experiment žádá, zajedu do práce třeba večer nebo o víkendu, připravím a zkontroluji výsledek či stáhnu naměřená data do počítače. A doma mají pánskou jízdu, na což se manžel i syn velmi těší,“ vtipkuje Otyepková. Nemá pocit, že by jako vědkyně musela kvůli rodině něco obětovat. Každá životní etapa podle ní přináší něco nového.
Brát děti s sebou
Recept, jak spojit rodinný a pracovní život, má každá z vědeckých rodin jiný. Podle Michala Otyepky je velkou výhodou možnost flexibilního upořádání času. V některých oborech je to snazší, jinde velmi těžké.
„V experimentálním oboru jako je chemie to lze. Experimenty se dají dobře naplánovat a výsledky pak můžete vyhodnocovat doma, klidně s usínajícím kojencem v náručí. Kolegyně a kolegové oceňují i možnost vzít si home-office,“ doporučuje Otyepka.
I řadu dalších činností, například psaní vědeckých prací, zpráv nebo návrhy experimentů a grantů mohou vědci zpracovávat doma. A jak Otyepka dodává, někdy je to z domova mnohem efektivnější, protože tam ruší mnohem méně věcí.
Bryja radí v kombinování vědecké kariéry a rodiny hlavně snahu o co největší klid. „Dle mého názoru je důležité brát to trošku relaxovaně – když nejde o život, nejde o nic. Člověk si ušetří spoustu stresu na obou frontách. A samozřejmě to hlavní je vybrat si do tandemu k výchově dětí toho pravého partnera, který nás bude chápat a tolerovat některá specifika tohoto povolání.“
Chůvy v Británii, prarodiče u nás
Zajímavou formu podpory zavedli Britové na University College London, jedné z největších londýnských univerzit. Funguje tam ad hoc péče o děti profesorek a dalších vědkyň. Když dítě onemocní nebo se stane něco nečekaného, postará se o něj chůva.
V Česku to zatím vědci musí řešit z vlastních zdrojů. „Vědci hodně cestují – kvůli experimentům nebo konferencím. Představte si, že se vám zpozdí letadlo a nemáte nikoho, kdo vyzvedne dítě ze školy. Mně se to stalo a naštěstí jsem mohla požádat svého otce. Obvykle ale vědci nežijí blízko svých příbuzných, takže to může být obrovský problém,“ vysvětluje Jana Roithová. Pokud vědci využívají služeb chův a školek, vše se zvládá snadněji. „Mám dobré zkušenosti se zkráceným úvazkem a klouzavou pracovní dobou. Pokud chcete za těchto podmínek zůstat na špičce výzkumu, tak to vyžaduje poměrně přísnou disciplínu, ale zvládnout se to dá.“
Další vítanou pomocí by podle jedné z nejúspěšnějších českých vědkyň bylo, kdyby šlo brát děti s sebou na konference. „Stále více konferencí nabízí péči o děti během přednášek. Bylo by vhodné, kdyby instituce poskytovaly finanční podporu na cestu a ubytování dětí do určitého věku,“ navrhuje Roithová.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.