Profesní dráha historicky první rektorky zvolené do čela brněnské Mendelovy univerzity je lemovaná přízvisky „nejmladší“. Ekonomka Danuše Nerudová byla nejmladší vedoucí ústavu, nejmladší proděkankou i nejmladší profesorkou ve svém oboru. Úřadu rektorky se ujme ještě dřív, než dovrší čtvrtou dekádu svého života – 1. února 2018. Obdivuhodnou profesní dráhu navíc doplňuje výzkum, jehož výsledky bere v potaz nejen Evropský parlament, ale také nezávislá komise pro reformu globálního zdanění. A který stál na začátku letošního roku také u roztržky premiéra Bohuslava Sobotky s tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem.
Hlavním oborem studia i výzkumu Danuše Nerudové jsou daně. Co pro laika může vypadat jako nezáživná změť předpisů, formulářů a čísel, je pro Nerudovou fascinující obor, který se právě nachází ve vzrušujícím období změn. „Daně jsou perfektní interdisciplinární téma. Právě teď stojíme na rozcestí, protože se stávající systém tak, jak je v Evropě a ve světě aplikován, vyčerpává. Ukazuje se, že nefunguje. Máme čtvrtou průmyslovou revoluci, všechno je digitalizované, ale stávající systém není schopen zdaňovat zisky, protože ty jsou vysoce mobilní,“ popisuje zaníceně vedoucí Ústavu účetnictví a daní Mendelovy univerzity.
V uplynulém roce jste prezentovala svůj výzkum na půdě Evropského parlamentu, přednášela jste v OSN v New Yorku na pozvání nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze. Není vám líto, že vás od podobných příležitostí odvedou rektorské povinnosti?
Když se podívám na svou profesní cestu, tak po celou dobu, co jsem vědec, jsem zároveň působila v nějaké funkci, i když ne tak vysoké. Od roku 1997 jsem vedoucí ústavu, šest let jsem byla proděkanka, dva roky prorektorka. Je to těžké, záleží na dobrém time managementu. Mám dobře sestavený tým vědců a myslím, že to může fungovat. Vybírat mezi přicházejícími nabídkami jsem se musela naučit už dřív, takže se toho nebojím.
Co vás vůbec přimělo ke kandidatuře na funkci rektorky?
Já jsem původně vlastně vůbec kandidovat nechtěla. Když jsem dokončila profesuru, uzavřelo se pro mě období, kdy jsem skutečně hodně pracovala. Habilitaci jsem měla, když bylo jedno dítě malé, profesuru, když bylo druhé dítě malé. Říkala jsem si, že teď bych si chtěla vzít sabbatical, vzít děti ze školy a třeba půl roku s nimi cestovat a jen si s nimi užívat. Prostě na půl roku změnit prostředí. Jenže shodou okolností zrovna v té době za mnou začali chodit kolegové, že by to ve vedení chtělo změnu a že bych měla kandidovat. Já to zpočátku odmítala. Jenže najednou byl ten problém postavený tak, že si tu léta stěžujeme, ale když mi říkají, že bych to měla změnit a kandidovat, tak odmítám. Uvědomila jsem si, že je to pravda. Že tady pořád brečím, že je to strašné, že chybí podpora vědců, chybí rovnost příležitostí, nikde nejsou ženy. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že do toho půjdu, vnitřně jsem si ale říkala, že to stejně nemůže skončit mým zvolením.
Nakonec jste získala jednadvacet z celkem dvaatřiceti hlasů členů akademického senátu. Na to, že jste očekávala prohru, to je dost velký rozdíl.
Dlouho to ale vypadalo, že to nedopadne. Když se začalo operovat s mým jménem, většina kolegů říkala, že to je nesmysl, ať na to rovnou zapomenu, že na Mendelově univerzitě se rektorky nevolí. Být žena je při volbě rektora velký hendikep. Ono není divu. Máme tady agronomickou fakultu a lesnickou fakultu, což jsou obě výspy mužů. Pro tyto lidi má kandidatura znamenala, že museli změnit svoje vnímání. Já vím, že žena ve vedení může být výhodou. Jednání se v přítomnosti ženy vedou úplně jinak. Hrany se snáz otupí. Žena je empatičtější a nemá tak silné ego jako muž.
Kam chcete jako rektorka Mendelovu univerzitu nasměrovat? Co chcete změnit?
Chtěla bych, aby se z Mendelovy univerzity stala otevřená instituce a aby to byla instituce rovných příležitostí. Abychom byli univerzitou 21. století, která není jako dinosaurus. Univerzitou, která pružně reaguje na změny ve vnějším prostředí, a dokonce se je snaží předvídat. Chtěla bych, abychom byli nositelem vzdělanosti a nedělali tupě to, co chce ministerstvo. Abychom byli institucí, která formuje veřejný názor. Abychom byli atraktivním zaměstnavatelem pro mladé lidi a neměli problém tady schopné lidi udržet, což se teď nedaří.
Už víte o nějakém konkrétním kroku nebo opatření, které byste po svém nástupu chtěla zavést?
Už teď vím, že jednou z prvních věcí bude změna rozpočtových pravidel univerzity a změna mzdové tabulky tak, aby se na univerzitě dařilo udržet schopné lidi.
Žena musí být čtyřikrát tvrdší než muž, aby dosáhla stejné pozice
Zmínila jste rovné příležitosti. Jaká k nim podle vás vede cesta? Jste zastánkyní kvót?
Naopak, jsem zásadní odpůrce kvót. Myslím si, že je to otázka atmosféry a kultury v samotné instituci. Pokud pořádám konferenci a ze čtyř přednášejících jsou čtyři muži, pak to není v pořádku. Není to totiž tak, že by nebyly chytré ženy. Jen se o nich vůbec neuvažuje. Měli bychom usilovat o to, aby alespoň jedna nebo dvě přednášející byly ženy. A to stejné je třeba ukazovat na fakultách a ve vedení univerzity. Chtěla bych mít genderově vyrovnané prorektory. Ne proto, že bych byla feministka, ale proto, že kolektiv funguje úplně jinak, když je smíšený.
Angažujete se v genderových otázkách a odmítáte feminismus? Je to tím, že má to slovo tak špatný zvuk?
Pro mě se feminismus nerovná gender. Vnímám to tak, že feminismus říká, že žena by měla být jako muž, což si nemyslím, jsme dva odlišné druhy. Gender vnímám tak, že chápeme vzájemnou odlišnost, ale přesto bychom se měli snažit vytvořit rovnou příležitost, aby startovací čára pro muže i ženy byla stejná.
Žen ve funkci rektora na státních univerzitách u nás mnoho nebylo. Z přibližně 160 rektorů byla od roku 1990 pouhá desítka žen. Přitom žen je ve vysokém školství dostatek, vědkyň je také mnoho, až do úrovně středního managementu je žen také dost. Proč se podle vás nestávají rektorkami?
Naše univerzita je v tomto velmi specifická a uzavřená instituce. Obecně ale mohu říct, že jsem několikrát zakusila, že když se žena dostane do funkce, není to jednoduché. Automaticky je brána jako nejslabší článek řetězce, a proto je také nejvíc ostřelovaná. Aby se do té funkce dostala, musí být třikrát úspěšnější než muž a čtyřikrát tvrdší.
Dlouho jsem se genderu nevěnovala veřejně proto, že neuznávám takové to naříkání nad těžkým osudem žen. Vždy jsem se řídila pravidlem, že od lidí mohu něco žádat pouze tehdy, pokud jsem sama příkladem toho, že to jde. A to se týká i genderu. Myslím si, že v oblasti genderu je to tak těžké, protože nemáme pozitivní příklady žen lídryň. Ženy, které se do vysokých funkcí dostanou, by měly být sdílné, měly by pomáhat a mentorovat ostatní ženy, které mají potenciál. Často to nefunguje a žena ve vysoké funkci se uzavře, jako by měla strach. Je pro mě velmi frustrující, že nemáme kandidátku na prezidenta a že jsme zatím neměli jedinou ženu premiérku.
Vy sama jste dobrým příkladem toho, jak může mít žena zároveň rodinu i kariéru. Jak se to dá stíhat?
Velmi těžce. Často pracuji dlouho do noci. Člověk musí být organizačně schopný a mít velmi dobrý time management. Je to těžké, ale jde to. Ale ne každý chce takový život vést. Je to otázka volby.
Je podle vás možné nastavit systém tak, aby čas s dětmi nebyl vykoupený takovým množstvím odpracovaných hodin?
Určitě to možné je. Mě jako vedoucího ústavu nebo výzkumného týmu nikdy nezajímalo, zda člověk sedí v kanceláři pět, osm nebo dvanáct hodin denně. Vždycky mě zajímal výsledek. Zda toho výsledku člověk dosáhne v kanceláři nebo doma, je mi vcelku jedno. To je bolest některých institucí a koneckonců i té naší. Neustále se zkoumá docházka, jestli tady někdo byl šest nebo osm hodin. Ale pokud tady někdo sedí do osmi a stejně z něj nic nevypadne, pak je pro mě použitelnější ten, kdo tu je do jedné a pak píše doma a výsledky má. Tím jsem se vždycky řídila a myslím, že to funguje, protože jsem přebírala ústav, který byl publikačně nejhorší, ale dnes jsme na fakultě nejlepší.
Pro daně je teď skvělé období
Vraťme se tedy k vašemu výzkumu. Konzultace v Evropském parlamentu i vystoupení v New Yorku byly výsledkem vašeho působení v projektu FairTax. V čem spočívá?
Je to velký projekt, na němž se podílí deset partnerů z Evropské unie a jeden z Brazílie. Jeho nosným tématem je férové a udržitelné zdanění. To je něco, čím se nezabývá žádná vláda v Evropské unii – zda je daňový systém udržitelný. Přišli jsme s modelem udržitelnosti daňového systému, máme ho těsně před dokončením. Souvisí s tím i diskuse o zdanění velkých firem, která se odehrávala na začátku letošního roku.
Tehdy si váš výzkum přehazovali premiér Bohuslav Sobotka s tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Jak k tomu vůbec došlo?
Nám se povedlo něco, co by podle mě vědci měli dělat: náš výzkum se stal základnou znalostí pro ty, kdo reálně rozhodují. Šlo o návrh jednotného systému zdanění velkých firem v EU. Nesouvisí to s daňovou sazbou, ale spíš se způsobem konstrukce základu daně a jednotnými pravidly pro konstrukci základu daně. První návrh se objevil už v roce 2011. Byla kolem toho tehdy velká diskuse a téma nakonec spadlo ze stolu.
Mně se ale velmi zalíbilo a říkala jsem si, že o něm jistě nemluvilo naposledy. Pět let jsme ho potom zkoumali. V roce 2011 to v České republice zavrhli, protože neexistovala žádná dopadová studie. Kdosi na ministerstvu tehdy rozhodl, aniž by měl k dispozici jakýkoliv relevantní podklad, že by takový krok měl negativní dopad. Ale my jsme už o rok později spočítali, že naopak by ten dopad byl rozpočtově pozitivní.
A výsledky jste přinesli na Úřad vlády?
V době, kdy se o tom znovu začalo mluvit, jsme měli hotovou obsáhlou studii. Tehdy ministerstvo financí začalo avizovat obdobně jako v roce 2011, že postoj České republiky k návrhu bude negativní, protože navrhované opatření by mělo pro naši ekonomiku negativní dopad. Byli jsme v kontaktu s poradci Úřadu vlády, kterým jsme dali k dispozici naši obsáhlou studii a oni informovali premiéra Bohuslava Sobotku. Celé věci se chopili i novináři, kteří několikráte informovali na prvních stránkách novin, že vědci z Mendelovy univerzity spočítali, že zavedení systému by České republice přineslo do rozpočtu několik miliard. Následně proběhlo několik jednání, pozval mne i tehdejší ministr financí a diskutovali jsme o tom, jaký že to bude mít na velké podniky a českou ekonomiku dopad.
A jaký byl výsledek?
Poté, co jsem se ministrovi snažila vysvětlit, že dopad by měl být pozitivní, a po celé řadě dalších meziresortních jednání, které v dané věci proběhly, se postoj České republiky k tomuto návrhu změnil. Z pozice, že jej úplně odmítala, se posunula do neutrálního postoje, kdy souhlasila, že se bude nadále účastnit jednání. Považuji za obrovské vítězství, že se nám podařilo pozici České republiky změnit a přesvědčit politiky, aby jednotné zdanění velkých firem přestali a priori odmítat bez hlubších analýz. Beru to i jako dobrý příklad pro vědce ve společenských vědách. Příklad toho, že nedílnou součástí vědecké práce je i diseminace výsledků a dopad výzkumu na reálnou veřejnou politiku. Úkolem výzkumu ve společenských vědách je zkoumat aktuální společenské problémy a přinášet tvůrcům politiky materii, která může pomoci při procesu formulace veřejných politik v jednotlivých oblastech.
Na základě této studie vás pozvali do zmiňovaného Evropského parlamentu?
Ano. My jsme totiž tu studii nezpracovali pouze pro Českou republiku, ale pro všechny členské země. Proto se na mě obrátil evropský poslanec Paul Tang, který má tohle v Evropském parlamentu na starosti, a pro něj jsme zpracovávali nejrůznější simulace a případové studie. Na jejich základě pak Evropský parlament přišel s návrhy na změnu v dané směrnici. Pozval si nás i Mario Monti, bývalý ministr financí Itálie, který je předsedou komise, jejímž úkolem bylo přijít s návrhem reformy rozpočtu Evropské unie, abychom prezentovali výsledky svého výzkumu v oblasti dopadu nového navrhovaného systému zdanění korporací v Evropské unii.
A dalším krokem pak byla přednáška v OSN.
Šlo o nezávislou komisi OSN pro reformu mezinárodního zdanění korporací. Členové komise si sezvali ze světové scény kolegy, kteří se zabývají různými modely reformy. Diskutovali jsme o tom, jak by mohla globální reforma korporátního zdanění vypadat.
Zatím tedy úředníci diskutují s vědci. Jak dlouho může podle vás trvat, než se tyhle diskuse projeví na některém daňovém systému?
Ten reakční čas je dlouhý. Ale v poslední době se začíná hodně zkracovat pod překotným vývojem vnějšího prostředí. Důkazem toho je například snaha bojovat s daňovými úniky v oblasti přímého zdanění. Zatímco dřív se po desetiletí v oblasti přímého zdanění nepodařilo prosadit ani jedinou směrnici, v loňském roce byla prosazena za šest měsíců.
Nastává tedy období daňových změn?
V daních teď žijeme v bezvadné době. Nabízí se spousta témat, která se dají zkoumat, mnoho z nich je vizionářských a koncepčních. Stojíme na hraně změny paradigmatu uvažování v oboru. Jsem například přesvědčená, že by se vůbec neměl zdaňovat zisk společnosti, protože se těžko definuje a snadno se někam přesouvá. Dalším bezvadným tématem je daň z robotů. V následujících třiceti letech přijdeme v důsledku robotizace o třicet až čtyřicet procent pracovních míst. A daň z robotů může být jedním ze způsobů, jak společnosti zdaňovat.
Autorka působí v Českém rozhlase Brno.