Sociální práce. Obor, který v Česku oslavil už sto let, má za sebou nepředstavitelně pestrou, ale taky trnitou historii. A její nedílnou součástí je i profesor Oldřich Chytil, bývalý děkan Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity, který stál u všech jejich zásadních momentů v moderních dějinách – u obnovení sociální práce počátkem 70. let minulého století, které bylo důsledkem Pražského jara, u transformačních procesů po sametové revoluci i u obnovení vysokoškolského vzdělávání v oboru sociální práce, které s nástupem komunismu na čtyřicet let utichlo.
Letošní třicáté výročí sametové revoluce je ideální příležitostí připomenout si nejen historické momenty, ale také význam solidarity ve společnosti. Ta se totiž podle výsledků výzkumů vytrácí a na praxi v sociální práci to má fatální důsledky. „A nejen v Česku. Klade se důraz na individuum, každý je za sebe zodpovědný a je také povinen sám řešit své problémy. Ve sdělovacích prostředcích se prezentuje obraz mladých a úspěšných, vytrácí se úcta ke stáří, která byla součástí tradičních hodnot společností. To vše vede k tomu, že lidé nejsou schopni vnímat, že někdo může mít problémy, které si nezavinil a které není schopen řešit. Příkladem mohou být matky samoživitelky a senioři, kteří jsou nejvíce ohroženi chudobou,“ varuje.
Jaký vliv měl na obor sociální práce převrat v roce 1948?
Na základě představ, že v socialismu nebudou žádné sociální problémy, se začala pracovní místa sociálních pracovníků postupně rušit, v roce 1953 bylo zrušeno i vysokoškolské vzdělávání sociálních pracovníků. Sociální práce se koncentrovala pouze na seniory, případně byla zaměřena na sociální práci ve zdravotnictví – sociálně právní ochrana dětí byla záležitostí soudů. Ale v souvislosti s nástupem normalizace po roce 1969 se v sociální práci odehrála jedna zajímavá věc, která jí vlastně velmi pomohla. Sociální práce byla považována za oblast, ve které se nedá škodit režimu. A tak se zde uchytili lidé ze soudnictví, výzkumných ústavů, vysokých škol a podobně, kteří své pozice museli opustit kvůli politickým problémům. A tito lidé přinesli do sociální práce kompetence dělat výzkum, koncipovat metody na základě teoretických východisek. Díky tomu byla sociální práce před rokem 1989 v dobré kondici a po převratu bylo na čem stavět.
Československo bylo oproti ostatním socialistickým zemím doslova průkopníkem v sociální práci. Čím to bylo?
Ten rozdíl mezi Československem a ostatními socialistickými zeměmi spočíval v tom, že u nás mezi roky 1945 až 1953 existovalo vysokoškolské vzdělávání v sociální práci. To nebylo standardem ani v evropském měřítku. Vysokoškolské vzdělávání v sociální práci fungovalo třeba ve Spojených státech a ve Velké Británii, ale třeba v Nizozemí se nepodařilo snahy o jeho založení naplnit. Měli jsme také tu výhodu, že se v roce 1968 díky pražskému jaru podařilo obnovit sociální práci. Bylo znovu ustaveno Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jeho pracovníci se vypravili do západní Evropy, aby poznali soudobé metody sociální práce a její cílové skupiny. Při obnově sociální práce sehráli klíčovou roli vysokoškolsky vzdělaní sociální pracovníci, kteří k tomu měli potřebné kompetence. Na začátku sedmdesátých jsem se stal sociálním pracovníkem i já.
Jak významné bylo otevření hranic po sametové revoluci pro sociální práci?
Otevření hranic a navazování kontaktů v zahraničí bylo v celém tom procesu konstituování vysokoškolského vzdělávání v sociální práci naprosto zásadní. V zahraničí měli představu, že nás budou sundávat ze stromů. Všichni byli překvapeni, na jaké úrovni je sociální práce v Československu a později v Česku, a rychle získali k naší práci respekt. Mně osobně velmi pomohl rakouský profesor Heinz Wilfing, který mě často zval k přednáškám na Akademii sociální práce ve Vídni. Odtud jsem vozil knihy, abychom měli k dispozici současnou zahraniční odbornou literaturu z oboru sociální práce. Zde jsem také navazoval první kontakty s kolegy ze západní Evropy. Pomohla taky nadace Jana Husa, která mi umožnila navštěvovat zahraniční univerzity, sbírat zkušenosti týkající se vzdělávání i praxe sociální práce a navazovat kontakty pro budoucí spolupráci. V roce 1998 se na mne díky těmto kontaktům obrátili kolegové z Německa, abychom v Ostravě uspořádali mezinárodní konferenci – byla to obrovská událost, protože tato významná konference k sociální práci se od převratu nikdy nekonala na východ od bývalé železné opony. Díky sponzoringu západoevropských partnerů se jí mohli účastnit i lidé ze zemí střední a východní Evropy, kteří by si účast na konferenci jinak nemohli dovolit. Pro mnohé z nich to bylo první pootevření „okna“ na západ. Dorazilo na 200 účastníků z 29 zemí Evropy. A v roce 2005 jsem se stal prezidentem organizace European Centre for Communite Education, která tuto konferenci pořádala spolu s European Association of Schools of Social Work. To bylo velké uznání nikoli pro mne, ale pro českou sociální práci. Znamenalo to, že je rovnocenným partnerem sociální práce realizované v západní Evropě, a v některých oblastech dokonce leaderem. O tom se mi před revolucí ani nesnilo.
Přesto ale česká veřejnost vnímala sociální práci spíše jako podřadnou činnost…
Nejen veřejnost, ale i ostatní univerzitní obory se těžce vyrovnávaly s tím, že jsme se začali zasazovat o návrat vzdělávání v sociální práci na vysoké školy. Mnozí viděli sociální práci jako něco, na co stačí výuční list. Vysokoškolské vzdělání v sociální práci je důležité proto, aby sociální pracovníci mohli být rovnocennými partnery ostatním pomáhajícím profesím, se kterými spolupracují – třeba lékařům, psychologům, pedagogům nebo právníkům.
V procesu obnovení vysokoškolského vzdělávání jste sehrál významnou roli právě vy. Můžete celý tento proces přiblížit?
Byl jsem součástí pracovní skupiny, která pod záštitou federálního Ministerstva práce a sociálních věcí, měla počátkem 90. let koncipovat návrh vysokoškolského vzdělávání v sociální práci. Díky tomu, že tady byli absolventi vysokoškolského vzdělávání z let 1945 až 1953, jsme mohli vycházet z toho, jaký byl tehdy obsah vysokoškolského vzdělávání v sociální práci. Díky zkušenostem kolegů z USA, Velké Británie a Nizozemí, kteří byli členové pracovní skupiny, se podařilo koncipovat Minimální standard ve vzdělávání v sociální práci na vysokoškolské úrovni. Některé fakulty a katedry nebyly ochotné přistoupit na to, že se bude vzdělávání v sociální práci realizovat jako samostatný obor, ale jako specializace jiného oboru: na Univerzitě Palackého v Olomouci na Filozofické fakultě tak vznikla specializace v andragogice, v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako specializace na katedře výchovy a vzdělávání dospělých, v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity jako specializace na katedře sociologie.
Jak se tedy podařilo z pouhé specializace obnovit sociální práci jako samostatný obor?
Podařilo se to díky tlaku ze strany Asociace vzdělavatelů v sociální práci, kterou jsme založili s profesorem Liborem Musilem v roce 1992. Univerzity začaly vzdělávání v sociální práci brát vážně. Postupně vznikaly samostatné bakalářské studijní obory sociální práce. V roce 1995 byl akreditován první, tehdy ještě nedělený pětiletý magisterský obor Sociální práce se zdravotnickým profilem na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity. Co ale považuji za největší úspěch, to je akreditace doktorského studia Sociální práce, nejdříve na Fakultě sociálních studií MU v Brně a potom na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Můj kolega, dříve zmiňovaný profesor Wilfing, vždycky říkal: „Já jsem si myslel, že na tom jednou budeme stejně, ale vy jste nás předběhli.“ V době, kdy už jsme akreditovali magisterské studium sociální práce, v Rakousku ještě neexistovalo vysokoškolské vzdělávání v tomto oboru.
V jaké situaci je sociální práce dnes? Jakým výzvám čelí?
To, co dnes sociální práci významně proměňuje v celé Evropě, je vliv neoliberální ideologie. Dá se to nazvat ekonomizací sociální práce, tedy zavádění ekonomických a manažerských prvků. Což v této oblasti, kde jde o pomoc lidem, je velmi problematické. V Rakousku tyto absurdní požadavky dosáhly vrcholu, když Ekonomická univerzita ve Vídni byla pověřena vládou tím, aby vymyslela, jak se dá ekonomicky změřit, vyjádřit penězi, nakolik se klient změnil. Dalším problémem je, že vlivem neoliberální ideologie se na oběti strukturálních problémů například nezaměstnanosti nebo chudoby pohlíží jako na viníky své vlastní situace. A proto je třeba vzdělávat sociální pracovníky – aby byli schopni politikům oponovat. Takže to je velká výzva současné sociální práce – ubránit se těmto tendencím.
Velkým tématem je privatizace sociálních služeb. Jak napsal profesor Keller, problémy těch nejslabších se staly zdrojem zisku pro jiné. Tento proces probíhá napříč celou Evropou. Bylo to velmi znát loni na mezinárodní konferenci s názvem The European Dimension in Social Work Education and Practice, která proběhla na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Byli zde odborníci z řady evropských zemí, od Portugalska až po Rusko. Ve všech referátech se objevovalo totéž: Sociální práce je výrazně privatizována a přistupuje se k ní manažersky. Příkladem je Velká Británie, kde i ochrana těch nejslabších, tedy sociálně právní ochrana dětí, se v důsledku privatizace stává zdrojem zisku. Problémem spojeným s manažerským přístupem je neustálá kontrola sociálního pracovníka, který ve Velké Británii stráví 80 procent času zaznamenávání úkonů a 20 procent času mu zbývá na reálnou práci s klientem. Sociální pracovníci jsou tak pod obrovským tlakem jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany klienta. Sociální pracovníci se tak ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny a prožívání bezmocnosti často vede k syndromu vyhoření.
Jak se tedy z pohledu sociální práce společnost mění?
To, co se jednoznačně odráží ve výzkumech je, že se vytrácí vzájemná solidarita mezi lidmi, zejména mezigenerační solidarita, a to nejen v Česku. Klade se důraz na individuum, každý je za sebe zodpovědný a je také povinen sám řešit své problémy. Ve sdělovacích prostředcích se prezentuje obraz mladých a úspěšných, vytrácí se úcta ke stáří, která byla součástí tradičních hodnot společností. To vše vede k tomu, že lidé nejsou schopni vnímat, že někdo může mít problémy, které si nezavinil a které není schopen řešit. Příkladem mohou být matky samoživitelky a senioři, kteří jsou nejvíce ohroženi chudobou. Tito lidé se často rozhodují, jestli si koupí jídlo, nebo léky. A pak se dozví, že žijeme v tom nejlepším možném světě a nikdy jsme se neměli lépe. Umíte si představit, jak se při tom cítí? To je čisté zoufalství.
Co mohou právě vzdělavatelé v sociální práci udělat pro to, aby se přístup společnosti změnil?
Můžeme informovat o sociálních problémech a o tom, že se velmi často týkají i lidí, kteří celý život pracovali. Déle připravovat kvalitní absolventy, kteří mohou v praxi rozvíjet nové metody a postupy při pomoci klientům. A v neposlední řadě provádět aplikovaný výzkum ve spolupráci s městem Ostravou a Moravskoslezským krajem, jehož výsledky mohou pomoci zlepšovat praxi sociální práce. Tak to je alespoň nastavené u nás na Fakultě sociálních studií v Ostravě.