Přestože ji čekají státnice, ani chvíli neváhala a s příchodem druhé vlny koronavirové pandemie nastoupila do vítkovické nemocnice, kde se stará o nakažené pacienty. „Oproti jaru byly tentokrát výzvy nemocnic s prosbou o výpomoc mnohem naléhavější a já bych nedokázala sedět celou dobu doma nad knihou se zvýrazňovačem v ruce,“ říká šestadvacetiletá medička ostravské lékařské fakulty.
V ochranném obleku, brýlích, s respirátorem a dvěma páry rukavic, které podstatně snižují cit v rukou, pečuje třikrát týdně na dvanáctihodinových směnách o pacienty s covidem-19. „Zvyknete si na vše, hlavně v tom musíte vidět smysl,“ dodává budoucí lékařka.
Vyrazila jste pomáhat už při první vlně koronaviru a teď jste se do pomoci opět zapojila navzdory tomu, že vás čekají státnice. Proč?
Myslím, že těch důvodů bylo hned několik najednou. Každý den přibývaly neustále nové výzvy nemocnic, které akutně sháněly mezi studenty naší fakulty nové dobrovolníky. A tyto výzvy měly úplně jinou urgenci než na jaře. Počty potřebných studentů byly vyšší, výzev bylo více, ochota nemocnic zajistit klidně každodenní dopravu nebo vyšší finanční motivaci byla až do očí bijící… Přišlo mi, že situace, ve které se jednotlivé nemocnice ocitly, je opravdu urgentní. Navíc práce v nemocnici, ať už je její náplní cokoliv, vás nějak posune, něco vám dá, ať už nadhled, nebo zkušenosti. A taky bych nedokázala sedět celou dobu doma, nad knihou a se zvýrazňovačem v ruce, hlavou bych byla stejně jinde. Vadilo by mi, že nemám vlastní pohled na situaci v nemocnicích, vadilo by mi, že si tu práci nemůžu vyzkoušet. A taky zjišťuji, že se toho stejně nejvíce naučím pod tlakem. (smích)
Pomáháte ve vítkovické nemocnici, a to přímo u pacientů nakažených covidem. Jak jste se dostala zrovna na toto pracoviště?
Když se blížil poslední den mé praktické výuky na fakultě, začala jsem se rozhlížet po místě, kde bych mohla posléze nastoupit. Ve Vítkovicích jsem působila už na jaře. Věděla jsem, že akutně někoho shánějí, takže ve chvíli, kdy jsem se dovolala na personální oddělení, mě přijali s obrovským nadšením. Vzhledem k tomu, že mě výhledově čeká státnice z chirurgie, požádala jsem o přidělení právě na oddělení chirurgie, kde jsou nyní hospitalizováni pacienti s covidem.
Co všechno je v náplni vaší práce a jak vás jako medičku vnímají pacienti?
Myslím, že pro pacienty jsme všechny sestřičky. Nedělají rozdíly mezi sestrou, ošetřovatelkou, medičkou a někdy možná ani mezi lékařkou. V oblecích vypadáme všechny stejně. Navíc v tom shonu a nasazení, které zavládne během našich návštěv u pacientů, ani my kolikrát nestíháme rozeznávat, s kým vlastně mluvíme, pokud se už dobře neznáme. Takže se občas stane, že začnu úkolovat lékařku, která zrovna přišla na vizitu. (smích) Naštěstí jsem se dostala na skvělé oddělení, kde se nikdo nebojí žádné práce, všechny děláme, co je zrovna potřeba, a co víme, že zvládneme. Nehraje se na „můj/tvůj pokoj“, nehraje se na „nechci“, nehraje se na „to je tvoje práce“. Spolupráce v našem kolektivu je skvělá. Prakticky se tak dostanu opravdu ke všemu. Od chystání postelí po propuštěných pacientech, dezinfekci povrchů, doplňování zdravotnického materiálu, aplikaci výživových nápojů do nasogastrických sond, polohování pacientů, podávání léků a jejich chystání až po převazy, cévkování nebo píchání inzulinu. Spektrum mé práce je opravdu široké. Nejvíce času ovšem zabírá opakované měření tlaků, teplot a hlavně saturací krve kyslíkem, to je pro nás a naše pacienty směrodatné.
Teď na podzim máme pacientů výrazně víc a jsme jednou z nejpostiženějších zemí na světě. Jak rozdíl mezi první a druhou vlnou vnímáte jako člověk, který je v denním kontaktu s nakaženými?
Ten rozdíl je oproti jaru obrovský! Pro představu, během celé jarní tříměsíční vlny, kterou jsem strávila na covid ambulanci, jsme dokázali spočítat, kolik nakažených pacientů nám reálně prošlo pod rukama. Šlo opravdu jen o několik lidí, u kterých se prokázalo, že jsou pozitivní. Čísla, se kterými jsme se setkávali na jaře, jsme hravě po pár týdnech fungování našeho oddělení dohnali. Ovšem ne s počtem nakažených, ale s počtem zemřelých pacientů! Je to děsivé a smutné zároveň. A víte, co je na tom nejděsivější?
Povídejte…
Nejděsivější a nejsmutnější na tom je, že část veřejnosti je již apatická. Nemají respekt vůči umírajícím a jejich rodinám. Nevěří, že existují nakažení. Nevěří, že je to problém a že naše vysvětlování, apel i prosby jsou myšleny naprosto vážně. Nevěří nám! Do jisté míry se tomu nedivím, ale to vytížení nemocnic a personálu je obrovské a podpora a pochopení veřejnosti mnohem skromnější než na jaře.
Jedna věc je nevěřit zprávám o nakažených, druhá nedodržovat vládní opatření. Co si myslíte o lidech, kteří odmítají roušky nebo nedodržují rozestupy? Jak to jako člověk, který se spoustu hodin stará o nemocné pacienty, vnímáte, když pak někde narazíte na někoho bez roušky?
Naprosto chápu tu nechuť k jakýmkoliv dalším zpřísňováním a opatřením. Sama jsem otrávená tím, jak někteří lidé nejsou schopní dodržet vlastní nařízení. K tomu ten chaos ve smyslu: co platilo včera, neplatí dnes a podobně. Ale to je problém politiků. To, s čím se potýkáme my, zdravotníci, není politický problém. Je to problém nás všech. A ten problém skutečně existuje. A jedině my, všichni, se s ním můžeme společně zodpovědně vypořádat. Neuvěřitelně se zlobím pokaždé, když někdo říká, že to je nemoc starých. Ano, staří, oslabení lidé to mohou snášet hůře, ale tímto přístupem jako bychom jim vzkázali: jste nám ukradení. Navíc těžký průběh mohou mít i mnohem mladší ročníky, třeba padesátníci. Znám případ, kdy aktivní sportovec, zdravý čtyřicátník skončil na jednotce intenzivní péče na plicním ventilátoru. Opravdu chtějí lidé riskovat, že by si mohli pro sebe nebo své blízké vytáhnout černého Petra jen kvůli roušce přes ústa a trochu většímu rozestupu mezi sebou?
Kolik času týdně trávíte v nemocnici?
Směn jsem měla zatím kvůli prezenční výuce ve fakultní nemocnici a blížící se státnici jen pár. Týdně to vychází asi na tři dvanáctihodinové směny.
Můžete popsat, jak vypadá váš den, když máte směnu?
Práce pro mě začíná před šestou hodinou ranní, kdy se scházíme na předání informací z noční směny. K pacientům jdeme poprvé v sedm hodin ráno. V tu chvíli se většina sester a ošetřovatelek obléká do těch známých bílých overalů, brýlí, čepic, respirátorů, dvou párů rukavic a holínek. Bez této základní výbavy k pacientům nesmíme. Podle množství personálu a množství pacientů se odvíjí doba, kterou ráno u pacientů strávíme – musí se provést ranní hygiena, podat snídaně, léky, infuze, napolohovat ležící pacienty, udělat převazy, změřit teploty a další potřebné údaje. Většinou to celkově zabere asi dvě hodiny. Většina se pak opakuje od půl dvanácté, kdy jdeme k pacientům znovu. V době mezi návštěvami pacientů dělají sestry administrativu, ostatní personál doplňuje spotřebovaný materiál na vozíky stojící u „předpokojů“, zjišťuje se, co chybí, co se musí doobjednat, chodí se se vzorky, občas s pacientem na potřebné vyšetření a samozřejmě se dezinfikuje celá chodba a opakovaně využívané pomůcky, jako například štíty a brýle. Dezinfekce se během dne spotřebovává po litrech, ochranné sady i obsahy vozíků postupně mizí. Naštěstí je ale všeho zatím dost. Obrovská výhoda je, že v kolektivu funguje solidarita a během směn si práci rozdělíme. Poslední návštěva u pacientů během denní směny pak probíhá kolem půl čtvrté. V šest večer pak práce končí a předáváme štafetu noční směně.
Jak dlouho se dá takové tempo vydržet?
Hodlám vydržet tak dlouho, dokud bude potřeba. A myslím, že ostatní z mého oddělení to mají stejně. Neznamená to ovšem, že se všichni netěšíme na dobu, kdy se vrátíme k „normálnímu“ fungování a povinnostem.
Dvanáctihodinové směny, částečně strávené v ochranných pomůckách, a do toho příprava na státnice… Neměla jste někdy chuť si říct: dnes jsem tady naposledy?
Spíš si říkám, abych už měla tu státnici hotovou, abych nemusela mít výčitky a třeba si i vzít o nějakou tu směnu navíc. Ta práce opravdu je náročná, obzvlášť v těch oblecích. Je v nich neuvěřitelné vedro, brýle se dříve nebo později kompletně zamlží, přes masky stěží slyšíte sestru, která stojí kousek od vás, a máte dva páry rukavic, které vám podstatně snižují jakýkoliv cit v rukou. A doba, kterou v obleku musíte strávit, se počítá na hodiny. Během jarní vlny jsem dělala 24hodinové směny a nepřicházela z nich tak vyčerpaná, jako chodím domů teď po dvanácti hodinách v práci. Ale zvyknete si na vše a hlavně v tom vidíte smysl. Někteří lidé, kteří se k nám dostanou, umí být vděční opravdu za maličkosti.
Nebojíte se, že se při práci o nemocné sama nakazíte?
Myslím, že dělám vše, co můžu, abych to riziko minimalizovala. Na oddělení prakticky nesundávám respirátor, k pacientům se snažím vše utěsnit, jak jen to jde. Dezinfekce se na oddělení spotřebovává po litrech za den. Nicméně, ano, to riziko tady vždy je a není zrovna malé. Potřebujete se napít, potřebujete se najíst, potřebujete se nadechnout, byť v prázdné místnosti s otevřenými okny, riziko zde je…
Jak vaše dobrovolné nasazení v nemocnici vnímají vaši blízcí? Nemají strach?
Co se rodiny týče, myslím, že to nikoho nepřekvapilo, a ani se nesnažili mi to nějak rozmlouvat. Neustále mi ale opakují, abych na sebe dávala pozor. Doma mi říkají z legrace Covide. (smích)
Jakému oboru se chcete věnovat po vystudování medicíny?
Upřímně? Nevím. Mám několik oborů, do kterých vím, že se hnát nebudu, ale ve většině dalších si dokážu najít nějaké kouzlo. Ideálně bych se potřebovala rozkouskovat, abych se nemusela vzdát ani jednoho. Čím dál více mě láká a baví operativa, líbí se mi praktické lékařství a mám velkou slabost pro psychiatrii. Sama sebe se teď snažím přesvědčit, že mám snad ještě chvíli čas, než se opravdu rozhodnu, kam jednoho dne jako lékařka nastoupím.
Bez pomoci studentů by se teď nemocnice obešly jen těžko. Máte představu, kolik dalších studentů se kromě vás už do pomoci třeba v Moravskoslezském kraji zapojilo?
Na našem oddělení jsme zatím čtyři studentky. V rámci celého kraje ale pomáhá něco přes 250 studentů z lékařské fakulty. Samozřejmě se nejedná pouze o mediky, ačkoliv se v médiích skloňují nejčastěji. Veliké zásluhy mají budoucí záchranáři, zdravotní sestry, fyzioterapeuti a ergoterapeuti a mnoho dalších kolegů, kteří navíc mohou mít mnohem více praktických zkušeností než my medici. Je obrovská škoda, že se jejich obory nezmiňují tak často, protože v nemocnicích i jiných sociálních zařízeních dělají obrovský kus práce. O to větší poklona patří všem studentům, vezmeme-li v potaz, že současně musí ještě plnit povinnosti vůči škole – splňovat povinné praxe, učit se na zkoušky. Náleží jim obrovský obdiv a dík.