Česká věda zaostává, a pokud se něco rychle nezmění, do několika let už může být na chvostu vyspělých zemí. Je to důsledek mnoha nešvarů, které se v Česku rozmohly: vláda výzkum dostatečně nepodporuje, excelentní vědci odcházejí do zahraničí a akademické senáty jsou nekompetentní, soudí nejcitovanější český vědec a autor přelomového objevu nepravé vodíkové vazby Pavel Hobza.
Scházíme se chvíli poté, co na summitu v Olomouci britská společnost Times Higher Education zveřejnila jeden ze svých žebříčků. České univerzity se pohybují se mezi 401. a 600. místem na světě. A ve srovnání s dvanácti zeměmi, které přistoupily do Evropské unie po roce 2004, je nejlepší z českých škol až za estonskou a dvěma kyperskými školami.
Podle nejcitovanějšího českého vědce, chemika Pavla Hobzy, žebříček jen potvrdil to, co se už delší dobu postupně ukazuje. „Ať už si o žebříčcích myslíme cokoli, pořád ve světovém srovnání nemáme jedinou školu ani v první čtyřstovce. Na tak malou republiku tady existuje příliš mnoho univerzit a institutů akademie věd a nikdo není schopen pořádně zhodnotit, které z nich jsou kvalitní a které ne.“
Neexistuje totiž jednotný systém hodnocení české vědy. A co je hlavní, nemáme ani vůli nekvalitní programy či vědecké týmy rušit. Současný systém hodnocení tak podporuje šedý průměr, nevyzvedává ty nejlepší ani je nijak nemotivuje, říká jedenasedmdesátiletý odborník na výpočetní a teoretickou chemii, který působí v Akademii věd ČR a zároveň i jako profesor na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého.
A situace je podle něj stále vážnější: excelentní výzkumníci nejsou voleni do čela vědeckých rad, nejsou členy akademických senátů ani sněmu v akademii věd. V české vědě se rozmáhá nevraživost a závist vůči úspěšným. Ti pak postupně odcházejí do zahraničí, jak ukazují poslední případy držitelů prestižních ERC grantů, chemiků Jany Roithové nebo Michaela Bojdyse.
„Jsem velmi pesimistický. Bohužel to škodí české vědě čím dál tím víc, škodí to světové reputaci našich univerzit. Univerzita se přece stane slavnou, když má slavné profesory. Když si je neschválí ani do svých senátů, nemůže nikdo doufat v žádný zázrak.“
Na námitku, že lidi si přece závidí všude a že Česko tak nemusí být až taková výjimka, hned reaguje: „To v žádném případě. Vědci se nemusí milovat a chodit spolu každý večer na pivo. Ale mělo by se respektovat, že někdo má za sebou výsledky a tudíž si zaslouží ocenění, aby mohl dále růst. A to u nás ti nejlepší často nedostanou jenom z čisté závisti. To ve vyspělých zemích neuvidíte.“
Jak poznat excelenci?
Celý problém, kdy se ti nejlepší nedostávají do popředí, podle chemika začíná tam, že nikdo v Česku jasně neoznačil, co je excelence a kdo je opravdu na evropské či světové úrovni a na ústavu nebo fakultě je lepší než ostatní.
A přitom nastavit kritéria hodnocení vědy a poznat tak excelentního vědce není podle Pavla Hobzy vůbec těžké. Mimochodem, sám je autorem prvního návrhu, jak vědu hodnotit: totiž tolik diskutovaného kafemlejnku , který vytvořili s kolegou z akademie věd Václavem Hořejším už na začátku 90. let a který bere v potaz hlavně počet publikací a citací. Za ním si pořád plně stojí.
„V přírodních vědách platí, kritéria jsou jasná a zpracovat pak konečný výsledek zabere komukoli pár minut. Ale nedělá se to záměrně, výsledky se nechtějí zveřejnit a proto je situace čím dál horší. Případy, které se staly v těchto dnech, týdnech a měsících, vysílají jasné sdělení: vyhýbejme se excelenci. Máme z ní strach, volme šedý průměr.“
Podle výsledků by se také měly rozdělovat peníze. Víc peněz by české vědě určitě prospělo, není ale podle něj možné přidělovat jako doposud, kdy každý dostane prakticky stejně. Pokud tedy opravdu chceme ve světové konkurenci obstát, musíme podporovat excelenci a být smíření s tím, že ji i odpovídajícím způsobem oceníme. „Ale ne tak, že ti nejlepší dostanou jednou tolik než ostatní, ale třeba desetkrát víc. Na to si u nás musíme zvyknout.“
Vůle ke změně? Chybí
Nastavit nový systém, inspirovaný třeba americkým modelem, kde několik málo univerzit získá výrazně vyšší prostředky, aby mohly přilákat excelentní světové vědce a zůstaly tak na špičce, ale chce politickou vůli. Vysoké školy ani akademie věd to samy podle něj udělat nedokážou. „Stát je ten, kdo musí bouchnout do stolu a říct: budou tu tři, čtyři výzkumné univerzity, které dostanou více peněz. Ostatní jsou samozřejmě potřeba, ale budou se specializovat například na bakalářské studium. A podle toho budou také financovány.“
A ústavy či školy dlouhodobě nekvalitní se prostě zruší. „To se ale většině líbit nebude. A tím se vracím k tomu, o čem jsem mluvil před chvílí. Demokracie a věda k sobě nepatří. Ne, že bych neměl rád demokracii, ale ne ve vědě. Když se většiny začnu ptát, jestli s rušením a přerozdělením peněz souhlasí, zeptá se proč a pak řekne ne. A tak podle toho vypadá česká věda.“
Znevýhodnění hned na startu
To, že česká věda ve světě jednoduše není tolik vidět, pak podle závěrů, které představili na summitu v Olomouci editoři už zmiňovaných mezinárodních žebříčků THE, nejvíc škodí začínajícím vědcům. Ti tak mají na startu své kariéry značnou nevýhodu oproti kolegům ze západních zemí. S tím profesor Hobza jednoznačně souhlasí.
„Vím, jak je to těžké se ve světě prosadit, aby vás brali vážně. Nikdo totiž váš ústav či vaši fakultu nezná. A to pracuji v ústavu organické chemie a biochemie, kde máme díky antivirotikům Antonína Holého obrovské prostředky a ústav si už jméno ve světě dělat začíná,“ říká.
Stejné je to podle něj s univerzitami. Můžeme se chlubit historií, ale z té se podle něj žít nedá, i když to zní pěkně. „Studenti nakonec půjdou prostě tam, kde jsou nejlepší výsledky a největší odborníci.“
Vůně olomoucké lékárny
Sám se ke vědě dostal už jako malý chlapec, když sledoval svého otce – doktora chemie a ředitele největší moravské lékárny – při práci: „Měl jsem moc rád vůni lékárny. Tehdy to ještě nebyly jenom výdejny léků jako dnes. Část, kde se prodávalo, byla malá, a za ní byla velká, kde se všechno míchalo, dělaly se tablety, masti na zakázku, roztoky. Navíc tatínek byl vynikajícím odborníkem, vědu jsme měli od začátku doma a měl jsem si s kým povídat.“
Lékárník se z něj ale navzdory tomu, že původně jím být chtěl, nestal. Zásadním okamžikem v jeho vědeckém životě pak bylo, když pro něj jeho tehdejší školitel na akademii věd a její pozdější předseda Rudolf Zahradník vybral jako téma dizertace nekovalentní interakce. Téma, kterému se věnuje dodnes a které přineslo také jeho největší úspěch: objev nového typu vodíkové vazby, takzvané nepravé vodíkové vazby. Výsledky své práce do dneška uveřejnil ve více než pětistovce prací, které mají přes třicet tisíc citací – a i díky tomuto objevu se dostal jako jeden z mála českých badatelů na seznam nejcitovanějších světových vědců.
Přestože několik let bádal a působil jako hostující profesor v kanadském Montréalu, na prestižní technické univerzitě v Mnichově i v Jižní Koreji, v zahraničí by nezůstal. Ne ovšem kvůli vědeckým podmínkám, ty tam podle něj mají excelentní. Chyběla by mu rodina: „Věda mě táhne všude, všude se mi líbilo, ale že bych někde chtěl zůstat, to ani náhodou. Mám dvě děti a čtyři vnuky. A ta představa, že já budu v Americe a budu s nimi jen skypovat? To ne.“
A sám přemýšlí, zda bude i některý z jeho vnuků pokračovat v rodinné tradici a bude z něj také vědec (syn Pavel je filozofem, působí na olomoucké univerzitě). Nejstarší vnuk, devítiletý, také Pavel, už mu totiž dokáže být rovnocenným partnerem při vědeckých diskusích. „Jak já si s ním popovídám o vědě. Teorie relativity, velký třesk, kapalné hélium. To všechno ho obrovsky zajímá. Prostě, je skvělé, když se vám vydaří děti. A když se vám vydaří i vnuci, to je úžasné.“
Po doktorátu do zahraničí
Právě v mládí ostatně vidí naději. Totiž: pomoci české vědě by mohla právě i větší podpora mladých vědců. Ti by měli po doktorátu na pár let vyjet bádat do zahraničí a po návratu, plní nových myšlenek, mít možnost sestavit vlastní výzkumnou skupinu.
To do nedávné doby v Česku nebylo téměř možné. Když už mladý vědec někam odjel, vrátil se do skupiny svého školitele, kde pracoval podle jeho zadání na jeho projektech. Situace se ale v posledních několika málo letech podle Pavla Hobzy přece jen mění k lepšímu. Například jeho domovský ústav díky příjmům z léků Antonína Holého obsazuje výzkumné skupiny juniorskými profesory, kteří dostanou k dispozici laboratoře, a hlavně získají štědrý grant na pět let. Mohou si tak najmout studenty i postdoky, sekretářku a založit si svou skupinu.
„Na Univerzitě Karlově už se s podobnými projekty začalo také. Rektor Zima s prorektorem Konvalinkou prosadili ambiciózní plán, že ročně na univerzitě obsadí kolem dvaceti juniorských pozic s – na české poměry – velkou podporou. Podobnou strategii se mi podařilo iniciovat také na Univerzitě Palackého a akademii věd.“
Podporu na pět let. A pak zúčtování
Přitom pro velikost republiky a vědy jako je naše nejde o závratné částky, které by zásadně ovlivnily rozpočty škol. „Celkem by mělo pro českou vědu stačit otevřít ročně třeba třicet takových pozic. Podmínkou ale je, že mladý vědec dostane podporu na pět let a po nich předloží účty. A že ne každý pak bude pokračovat.“
Pro mladého vědce tak nejde o žádnou poklidnou práci. Je to spíš řehole, absolutní volnost je vykoupena velkým tlakem a časovou náročností: „Většina lidí, kteří takovým programem prošli, to označuje jako nejtěžší léta svého života. Od rána do noci, o víkendech jste v laboratoři, na dovolenou můžete odjet maximálně na týden, déle se to bez vás v laboratoři neobejde. A to nepřeháním. Taková je věda. A když rodina nemá plné pochopení, je to velmi těžké.“ Podobný systém funguje v americké vědě, která je podle něj právě také proto tak úspěšná, a to i přes obrovské prostředky, které do vědy v poslední době dává Čína nebo Indie.
V Česku se ale místo toho často setkáváme s takzvaným inbreedingem, kdy si odborník vychová své nástupce, kteří pak v jeho práci pokračují.
S jeho kritikou profesor Hobza naprosto souhlasí. Nepřináší podle něj vědě vůbec nic dobrého: „Je to obrovský nešvar se všemi důsledky. Vychovávat si nástupce, který to bude dělat stejně dobře jako já, na to se ve špičkové vědě nehraje. Až odejdu, moje skupina skončí a má přijít odjinud někdo úplně nový s novou myšlenkou. Ne stará a obroušená, ale úplně nová myšlenka dělá vědu. Vypadá to, že je to nespravedlivé, ale právě to přerušení přinese nové myšlenky. Třeba v Německu se vědec nesmí habilitovat na stejné univerzitě, kde udělal doktorát, musí jít na jinou univerzitu. To by se mělo zavést i u nás.“
Jak se rozhoduje na univerzitách: podpora šedého průměru a závist
Udělat jakékoli významné rozhodnutí, které změní zaběhnuté pořádky, jako například zavřít nekvalitní ústavy, podpořit ty nejlepší nebo přilákat kvalitní vědce ze zahraničí, kteří by celý systém rozhýbali, je v současnosti na univerzitách, potažmo v akademii věd, velmi těžké.
Podle Pavla Hobzy je to hlavně kvůli současné podobě fakultních a univerzitních senátů, jejichž členové schvalují významné změny či volí vedení. Jednou z příčin problémů je vysoký počet studentů v senátech, v nichž mají při rozhodování třetinu, někde až polovinu hlasů. „To, co se zdálo po revoluci naprosto samozřejmé a v pořádku, se bohužel po necelých třiceti letech stalo brzdou celkového pokroku. Ukázalo se totiž, že senáty rozhodují jinak, než by mělo být v jejich zájmu, tedy aby univerzita byla co nejlepší. A to platí i pro sněm akademie věd.“
Sedí v nich totiž často pouze průměrní vědci i studenti, kteří nemají motivaci ani schopnosti cokoli měnit, říká. „Představte si, že tito lidé pak volí rektory či děkany. Rozhodování o budoucnosti školy je plně v jejich rukou. Místo toho přísného a schopnějšího zvolí toho, co jim dovolí volnější přístup. Excelentního světového odborníka do senátu nebo rady instituce nezvolí, protože jej prostě nemají rádi. To jsou reálné případy z poslední doby. A to není dobře. To není známka demokracie. Všichni to víme, všichni to tušíme, jen to nikdo nechce říct.“
Nezaručuje ale právě toto uspořádání z 90. let nezávislost škol či akademie? „To je těžké. Nedávno jsem se na bavorské univerzitě v Erlangen, což je velice dobrá německá univerzita, ptal, jak vypadá volba děkanů. A k mému překvapení byl fakultní nebo univerzitní senát velice podobně složený jako u nás. Taky je v něm třetina nebo čtvrtina studentů, studenti i tam rozhodují o tom, kdo bude volen. Ale zatímco tady se volí ze všech, kteří se přihlásí, tam sněm rozhoduje o těch, které dostane předvybrané od nějakého vyššího orgánu. V Bavorsku, které je asi tak velké jako Česko, je to jedna komise pro všechny univerzity, která tyto kandidáty předvybírá.“
Těžko si ale představit, že by rektory nebo děkany v Česku předvybíral senátům nebo sněmu třeba český ministr školství, který ve své funkci zůstává v průměru rok. „Neříkám, že to máme takto přesně převzít. Jen ukazuji, že náš systém není v pořádku a měli bychom se alespoň inspirovat tam, kde to funguje,“ vysvětluje.
Stát by podle něj každopádně měl ustanovit vědu jako svou prioritu a zřídit samostatné ministerstvo vysokého školství a vědy, kdy se pozornost bude dělit mezi akademií věd a vysoké školy. „To je ta pravá kombinace. Ale to je politické rozhodnutí a to je, zdá se, v nedohlednu.“
Elegance molekuly
Přes všechen neveselý pohled na českou vědu profesoru Hobzovi ale přece jen v poslední době něco radost udělalo. Dubnová premiéra hry Elegance molekuly o jeho kolegovi z ústavu organické chemie a biochemie a vynikajícím vědci Antonínu Holém. Inscenaci v režii Petra Zelenky a v hlavních rolích s Martinem Myšičkou jako Antonínem Holým a Ivanem Trojanem jako americkým ředitelem Johnem C. Martinem uvedlo na začátku dubna Dejvické divadlo.
U zrodu nápadu stál právě sám Hobza. A hrdě se k tomu hlásí. „Před třemi lety, když Neuron vyhlašoval ceny, jsem si řekl, že by bylo dobré popularizovat největší vědecký úspěch české vědy, objev antivirálních léků, který učinil na našem ústavu Antonín Holý. Podařilo se mi nadační fond Neuron přesvědčit, aby uvedení divadelní hry finančně podpořil. Bylo to zároveň v době, kdy jméno Antonína Holého začalo upadat do zapomnění.“ A kde jinde by se kus měl hrát než v Dejvickém divadle, které je kousek od laboratoří, kde Holý bádal. Nabídli tak téma režiséru Zelenkovi, kterého velmi zaujalo a na napsání scénáře kývl.
Nestává se často, že by o vědě pojednávala divadelní hra. Navíc má představení o vynikajícím vědci, jehož objev zachránil a zachraňuje desítky milionů životů, zatím výborné kritiky. „Zahráli to excelentně. Já celou tu historii znám, se Zdeňkem Havlasem, dřívějším ředitelem ústavu, jsme ji vykládali. Ale když to vidíte, je až neuvěřitelné, jak ji dokázali přenést na jeviště. Navíc ani jeden klíčový bod není vymyšlený, všechno se tak opravdu stalo. Je to rekapitulace deseti patnácti let vědeckého úspěchu, neúspěchu, problémů a tápání a také štěstí,“ říká a hned dodává, že je rád, že tak vzdali hold vynikajícímu vědci.
Sám na muže, vedle něhož léta sedával, vzpomíná s úctou. Neznal nic než vědu. Tvrdě pracoval. „Antonín Holý dokázal to, co nikdo jiný na světě, měl mít natažený červený koberec od prvního hradního nádvoří. Dostatečného ocenění se ale u nás nedočkal. To je důvod divadla a všeho dalšího, co se snažím pro jeho připomenutí udělat.“
Měl jsem ve vědě štěstí
Co je podle něj ve vědě nejdůležitější a stojí za jeho úspěchem? Na to má Pavel Hobza jednoduchou odpověď: „Musíte mít štěstí, ale já teď už také vím, že štěstí přeje připraveným.“
Ve své kariéře měl štěstí mnohokrát. Hned na začátku paradoxně, když jej těsně po dokončení kandidatury, dnešního Ph.D., vyhodili z akademie věd, protože odmítl vstoupit do komunistické strany. „V roce 1973 jste bez členství ve straně nemohla v akademii zůstat. Ale naštěstí jsem našel místo na Institutu hygieny a epidemiologie, dnešním Zdravotním ústavu, a zůstal jsem tam více než deset let. Deset let intenzivní, a teď již mohu říct úspěšné a krásné vědecké práce.“
A pak: umět rozpoznat, co je důležité. Jemu se to podařilo ve chvíli, kdy objevil přelomovou vodíkovou vazbu. Zásadní publikace o ní vyšla v roce 2000. „Pracovali jsme na něčem jiném a to, co jsme hledali, to jsme našli. A jako vedlejší produkt se najednou vynořilo něco, co se tehdy zdálo být jen marginální, ale poznal jsem, že to může být velmi důležité, a začali jsme se tím blíže zabývat. A tak to ve vědě je. Musíte rozpoznat, co je důležité, nebo spíše, co bude důležité za pár let, a tomu se intenzivně věnovat. K tomu je ale třeba štěstí, může se totiž snadno stát, že se nějakému tématu věnujete několik let a pak se ukáže, že to byla slepá ulička. Ztratit několik let je zlé, to může znamenat i konec vaší kariéry.“
Poznat dobré téma a pustit se do něho, uvidět, co je za zavřenými dveřmi, jak říká, se jim teď v ústavu organické chemie a biochemie nedávno podařilo znovu. Zatím poslední výzkum, na kterém se svou skupinou pracoval deset let, ukázal, že je možné navrhovat nové léky na počítači, a nyní se dostávají i k převedení výsledků do praxe. Místo toho, aby se léky vařily a míchaly v laboratoři, dokáží je takříkajíc uvařit na počítači. „Je to rychlejší a hlavně podstatně levnější. Máme už navázanou spolupráci i s velkými farmaceutickými firmami a naším cílem je dokázat předvídat, které látky mohou být jako potenciální léky zajímavé a také které jsou v tomto ohledu nezajímavé.“
Z přesahu svého výzkumu do praxe má velkou radost. „Nic lepšího bych si nemohl přát, kdyby se podařilo udělat něco, co by mohlo lidem pomáhat, co by mohlo pomoct k vývoji nových léků, co by ho mohlo jejich vývoj zjednodušit, urychlit a zlevnit. A to zdaleka ne kvůli penězům. Považoval bych to za vyvrcholení své kariéry.“