Navazující magisterský program na pomezí sociální práce, psychologie, zdravotních věd a psychoterapie nabízí od loňska Univerzita Palackého v Olomouci. „Snažíme se o změnu přístupu k člověku s duševním onemocněním. Chceme mu pomoci v jeho domácím prostředí,“ popisuje děkan Cyrilometodějské teologické fakulty Peter Tavel. Zájemců o studium mají už teď výrazně více, než mohou přijmout.
Absolventi nového programu nasměrují pacienty na vhodnou pomoc. Nepůjde jen o léčbu v nemocnicích, stacionářích či léčebnách, ale hlavně v jejich přirozeném, domácím prostředí. Speciálně vzdělaní sociální pracovníci s psychologickou a psychoterapeutickou průpravou podpoří lidi s duševní nemocí v tom, aby si našli práci, obnovili vztahy v rodině a měli kolem sebe přirozené sociální vazby.
Loni pro zájemce o tento směr otevřela Univerzita Palackého v Olomouci studijní program Aplikovaná psychoterapie a inovace v sociální práci – jako tříleté navazující magisterské studium na Cyrilometodějské teologické fakultě. Specializaci s přímým zaměřením na reformu nabízí jako jediná univerzita v republice. A zájem o ni je: letos se počet uchazečů oproti loňsku více než zdvojnásobil.
„To mě příjemně překvapilo. Nezastíráme přitom, že studium bude velká zátěž, trvat bude namísto obvyklých dvou tři roky a bude opravdu intenzivní. Chceme totiž skutečně motivované absolventy,“ popisuje děkan fakulty Peter Tavel.
Proč jste se rozhodli takový program otevřít? Proč je potřeba?
Evropská unie nyní v Česku podporuje velký projekt reformy psychiatrické péče. Je to komplex různých opatření, která usilují o systémovou změnu poskytování péče o duševní zdraví v České republice. Výrazným prvkem jsou například regionální centra duševního zdraví. V těchto centrech poskytuje lidem zejména s vážným duševním onemocněním podporu multidisciplinární terénní tým složený z psychiatra, psychologa, zdravotních sester a sociálních pracovníků. Týmy podporují klienty v jejich domácím prostředí, pokrývají jejich potřeby zdravotní, sociální i obecně lidské. Multidisciplinarita vyžaduje od členů týmů kvalifikaci, která přesahuje úzkou specializaci. Například sociální pracovník se kromě systému dávkové podpory nebo podpory bydlení a zaměstnávání musí nějak orientovat i v symptomatice duševních onemocnění a znát a využívat psychoterapeutické postupy. Proto jsme spustili tento studijní program.
Co navíc tedy získá sociální pracovník, který projde tímto novým programem?
V terénní práci s klienty se musí pracovníci z týmu samostatně a kompetentně rozhodovat v mnoha oblastech: Může být klient ve stávajícím stavu ohrožením pro sebe nebo pro okolí? Je v dané situaci lépe převzít zodpovědnost za péči, nebo naopak zplnomocnit klienta a podpořit ho v tom, aby řešení své životní situace hledal sám? Kdy a v čem je to možné vzhledem k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu? Naši absolventi si proto projdou například základy psychopatologie, základy farmakologie, psychologickou diagnostikou a osvojí si i základní psychoterapeutické přístupy. Proto také doporučení psychoterapeutického výcviku – projeví se to v tom, jak rozumíte pacientům, jakou máte sebereflexi, jak poznáváte své limity.
Ale chápu správně, že nebudou moci léčit, nebudou suplovat psychoterapeuta, ale budou spíš v roli pomoci při léčbě?
Ne, nejde o suplování psychoterapeuta. Ukážu to na konkrétním příkladu: máte menší regionální centrum, kde má službu toho dne sociální pracovník. Je sám. Náhodou v tu chvíli přijde do centra pacient například s psychózou nebo někdo v kritickém rozpoložení nebo pacient s obsedantně kompulzivní poruchou. Ten sociální pracovník si musí poradit. Nemůže říct: Promiňte, jděte pryč, já nevím, co s vámi. Musí pochopit situaci a přijít s adekvátní pomocí, která nese i prvky psychoterapeutické.
Zmínil jste reformu psychiatrické péče. Co všechno vlastně mění a proč je potřeba?
Reforma by měla přinést novou kvalitu péče o duševní zdraví. Projevuje se zásadně v přístupu k pacientovi. Proces léčby se více humanizuje a personalizuje. Na každého z pacientů se pohlíží jako na individualitu, hledá se léčba pro něj na míru. Cílem reformy je také dostat pacienty z dlouhodobých hospitalizací v psychiatrických nemocnicích do prostředí, kde mohou, pokud možno, normálně žít, uplatnit se ve společnosti. Nechceme pacienta z jeho přirozeného prostředí vytrhávat, ale naopak ho chceme naučit v tom prostředí žít.
Součástí reformy je i podpora rodin psychiatrických pacientů, aby společně se svými blízkými uměli žít, rozuměli si vzájemně a aby tím ani jedna strana nestrádala. Jedním z klíčových změnových principů reformy psychiatrie u nás je zaměření na zotavení. Jedinečným příkladem na zotavení zaměřeného přístupu je metodika CARe (CARe neboli Comprehensive Approach to Rehabilitation je jedním ze světově uznávaných rehabilitačních přístupů, jeho autory jsou Holanďané Jean Pierre Wilken a Dirk den Hollander – pozn. red). Zotavení nepředstavuje vždy vyléčení, ale způsob, jak žít kvalitní život i přes omezení způsobená duševním onemocněním. CARe nabízí univerzální způsob rehabilitace, která se dá použít jak v nemocnicích, tak v komunitních službách, když se pacient léčí doma, ve svém prostředí.
Jen pro zajímavost – v současném období pro reformu psychiatrické péče v tomto duchu potřebujeme dvě stě sociálních pracovníků tohoto typu. Nechceme jen přinést nové absolventy na trh. Chceme, aby byli kompetentní, vysoce motivovaní, aby tu práci skutečně chtěli dělat a aby ji dělali v duchu obnovy, změny. Přímo v metodice reformy psychiatrické péče je také doporučení, aby sociální pracovníci měli alespoň započatý akreditovaný psychoterapeutický výcvik.
A jak chcete zajistit, aby byli, jak říkáte, skutečně motivovaní? To je přeci na povaze každého studenta…
Tyhle magisterské programy bývají dvouleté, my jsme ho dali na tři roky. Tím chceme odradit ty uchazeče, kteří touží jen rychle splnit nějaká studia a získat titul magistra. Máme také na studenty velmi vysoké nároky. Paradoxně, a to nás překvapilo, je o toto studium velký zájem.
Jak velký?
Loni, když jsme to otvírali a propagaci programu jsme měli spuštěnou teprve tři týdny, se přihlásilo 180 uchazečů. Letos už jich máme 420 (přihlášky se podávaly do 15. 3. 2021 – pozn. red.).
A kolik jich přijmete?
To je otázka. Situaci komplikuje fakt, že studenti se hlásí na více škol. Odhadujeme, že můžeme přijmout padesát studentů na prezenční a padesát na kombinované studium.
Řekl jste, že budete na uchazeče i na studenty mít vysoké nároky. Co to konkrétně znamená a z jakých bakalářských programů se mohou uchazeči hlásit?
Je to úplně jedno, nemáme vyhraněné, odkud se mohou hlásit. Na přijímacích zkouškách je zadaná literatura, ze které se zkouší. Součástí je pohovor, kde zjišťujeme jiné dovednosti, znalosti a také motivaci studenta. Co se týče oborů, ze kterých se hlásí, je to všehochuť. Různé obory napříč vědou. Máme i případy, že se k nám hlásí z matematických bakalářských oborů. Jsou to lidé, kteří třeba ucítili nějaký zlom v životě, chtějí pomáhat a rozhodli se stočit kormidlo úplně jinam. Já jsem také původně stavební inženýr. Bude to velká zátěž, protože my nechceme, aby studium probíhalo jen formálně. Chceme, aby studenti skutečně do školy chodili a úzce s ní spolupracovali. Pokud se mají něco naučit, musí to být intenzivní. V terapii je zásada, že když je terapeut příliš daleko, postupně motivace docházet klesá. Podobně je to i u studia. Ideální je uchazeč z Moravy.
Ale psychicky nemocní lidé například v Praze nebo v Aši budou také potřebovat pomoc.
Je mnoho pracovišť po celé republice, kde se projevuje snaha o nový přístup: týmy center duševního zdraví, některá oddělení psychiatrických nemocnic, například v Bohnicích, Kroměříži nebo ve Šternberku. V podobném duchu je zaměřená také Pražská vysoká škola psychosociálních studií. Pod vizionářským vedením Jiřího Růžičky se na škole už roky vzdělává v duchu nového přístupu k pacientovi – v duchu principů, se kterými reforma přichází až teď.
Jaké předměty se vaši studenti učí a jak vypadá jejich praxe?
Praxi studenti absolvují na inovativních a inspirativních pracovištích. Co se týče předmětů a odborníků, kteří je učí, snažili jsme se o nejlepší experty v jednotlivých oblastech. Jednou z velkých osobností v psychoterapii a psychiatrii je pan profesor Jozef Hašto, který působí na naší univerzitě už roky. Velkou radost máme z pana magistra Martina Fojtíčka, který pro reformu žije duší i tělem. Pak jsem hledal, kdo je špičkou v psychosomatice, a to je bezesporu pan doktor Michal Kryl, primář v nemocnici ve Šternberku. Známá je také doktorka Naděžda Špatenková. Dalšími experty pro inovaci v sociální práci jsou paní docentka Anna Kadeřábková nebo pan doktor Daniel Topinka. A tak bych mohl pokračovat dále.
A budou se tito studenti učit i klasické předměty jako dějiny psychiatrie a podobně?
Ne, až takhle dopodrobna s nimi nepůjdeme. Budou se učit hlavně věci potřebné do budoucí praxe související s reformou, novinky a další inovativní postupy v sociální práci.
Vysoké školy už více než rok fungují v distančním módu. Jak se to promítá do výuky a jak uskutečňujete praxe?
Uznáváme jednoduše ty praxe, které je možné realizovat i v tomto pandemickém období. Nebudeme studenty šikanovat a nařizovat jim, že musí jít konkrétně tam nebo tam, když víme, že to kvůli pandemii nejde. Co se týče samotného studia, máme výhodu, že jsme již před třemi lety (před pandemií) začali s přípravou on-line výuky teologie, která je již realizována. Máme nahrávací studio, kamery a celkově všechno, co je třeba ke kvalitnímu on-line přenosu. Tudíž jsme byli na přechod na distanční výuku dobře připraveni a velký problém nám to nedělá. Přednášky mají studenti nahrané na video, tudíž učitelé je neopakují. Pak budeme chtít, aby se studenti připojovali na workshopy a praktické ukázky. Učíme je tak různé typy praktických dovedností a technik.
Mluvíte o inovacích a nových terapeutických postupech. Jak je na tom Česká republika z hlediska vyspělosti psychiatrické péče? Může se například srovnávat se státy západní Evropy?
To, co se událo ve zdravotnictví od revoluce do nynějška, je obrovský posun. V mnohém již splňujeme západní standardy. Trochu podhodnocujeme české zdravotníky, co se platů týče, ale rozhodně se nedá říct, že je v Česku všechno jenom špatně. Mám zkušenosti s rakouským i německým zdravotnictvím a rozhodně se Česko nemusí za nic stydět. Západ nás kvůli komunismu v mnohém předběhl a máme se v čem inspirovat a co dobíhat. Na druhé straně jsme už mnoho dokázali a v některých ohledech má Česko i větší odborníky než západní státy. Ale stále je co zlepšovat. Metodika CARe byla vytvořena v Holandsku, protože i tam začali s reformou. Co se týče zlepšování, je to nekonečná práce, nikdy nemůžete říct, že máte hotovo, že teď už se není kam posunout.
Dá se tedy říct, že je na tom třeba česká psychiatrie stejně jako třeba psychiatrie v Rakousku, Německu nebo ve Spojených státech?
Co se týče léků, dá se říci, že máme v Česku srovnatelné standardy. Tu a tam je možná něco dříve na trhu v zahraničí než u nás. V pohraničních oblastech se stává, že někdy lidé z Rakouska nakupují léky v Čechách. Hlavně proto, že tu jsou levnější, přitom se stejnou účinnou látkou. V čem ale je rozdíl, je to, že některé skutečně drahé přístroje najdete v Česku jen v Praze, ale v západních státech se tyto drahé přístroje podařilo více rozprostřít i do regionů, takže jsou dostupné pro více pacientů. Co se týče odborníků, platí pravidlo, že když někdo vystuduje medicínu v Česku, dostane se do Rakouska či Německa velmi lehce. Odborníky máme skutečně naprosto srovnatelné. Když jsem byl nedávno v Rakousku v nemocnici na jednom zákroku, anesteziolog byl Čech, lékař Slovák a operatér Peršan. Mimochodem je to praktický příklad globalizace ve zdravotnictví. Co je ale třeba zmínit, je podfinancování psychiatrie, důsledkem čehož jsou neutěšené podmínky ve velkých psychiatrických nemocnicích. A hlavně zaostalost v přístupu k lidem s duševním onemocněním.
Je za námi skoro rok a půl pandemie, stoupá počet sebevražd a mezi lidmi s psychickými problémy je čím dál více mladých. Myslíte si, že se tohle všechno nějak promítne do generace, která teď dospívá? Pocítíme následky pandemie v budoucnu?
Je to velká zátěž, to bezesporu. Ale druhá světová válka také znamenala zátěž. Pak přišel socialismus, další zátěž. Po třiceti letech tu máme pandemii. Z určitého pohledu je to experiment a dopady postupně vyhodnocujeme. Lidský mozek reaguje na zátěž různě, někdo je agresivní, někdo jde do úzkosti, je depresivní, jiného to nijak nepostihne. Existuje psychologická studie žen z koncentračního tábora (věnoval se tomu Aaron Antonovsky, více např. zde – pozn. red.). Ženy z první skupiny byly úplně zlomené, psychicky i zdravotně. Druhá skupina žen byla nezdolná. Naopak se tou zkušeností zocelily a po válce vedly velmi výkonný život. Jak dopadne tahle pandemie, to nikdo neví, jsou různé hypotézy a mezi psychology se mluví o tom, že společnost už nikdy nebude taková, jaká byla předtím. Přijdou nové výzvy a bude třeba velmi citlivě vnímat, co se vlastně děje.
Máte vlastní psychoterapeutickou praxi, jak to vidíte vy sám?
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že u lidí to chodí jakoby ve vlnách nebo fázích. Přijde vlna, kdy je na tom člověk zle, prokrastinuje. A pak přijde jiná vlna, člověk najednou získá energii, ráno brzy vstává, začne běhat a tak dále. Lidé zápasí a hledají nové zdroje a cestu sami k sobě. Liší se to člověk od člověka a nelze říct, že by celá generace byla jen nějaká. S jistotou ale můžu říct, že člověk se dokáže velmi dobře adaptovat. Velmi rychle umí zapomenout na trable a mnoho lidí má v této odolnosti obrovský potenciál. Je ale pravda, a to si přiznejme, že někdy je třeba se v té odolnosti trochu cvičit.
Jak?
Já třeba zažil socialismus, kdy jsme dvakrát do roka stáli fronty na banány. Když jsem dostal banán, byl to obrovský svátek, událost. Neměli jsme všechno, celé dětství jsem třeba vlastnil jen jednu knížku. Prostě: žil jsem v nedostatku. Nyní dospívá generace, která vyrůstala v dostatku, a dá se říct, že měla všechno. Jako rodiče milujeme své děti, a tak jim chceme vše dopřát. Jen co se jim něco líbí, hned běžíme a koupíme to. Zvláštní klienti, které nyní mám, jsou mladí lidé, do třiceti let, kteří nezažili nedostatek. Dobíhá generace, která vyrůstala v luxusu, a já na ně koukám jak puk. Těmto lidem řeknete, že něco nemohou, a oni se z toho úplně složí. A já musím říct, že jim to do vývoje prospívá, když si zažijí trochu nedostatku. Je dobré vědět a pochopit, že vždy všeho nemusí být dost a je důležité být na to psychicky připravený.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.