Socioložky Kateřina Lišková a Lucie Jarkovská přetavily genderová témata, která zkoumají, do vtipné formy stand-upů. Jako Duo docentky s nimi objíždějí republiku a popularizují tak feminismus, sexuální výchovu nebo rovné příležitosti. Z akademiček se stávají stále žádanější performerky. A zpětně svoji divadelní zkušenost vnášejí i do svých klasických přednášek.
Jak se ze dvou socioložek stanou stand-up komičky? V roce 2011 přednesly Lucie Jarkovská z Pedagogické fakulty a Kateřina Lišková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity na Druhé československé konferenci feministických studií příspěvek o odpůrcích sexuální výchovy na školách.
„Byl to vtipný a svižný příspěvek, který jsme stihly odprezentovat za sedm a půl minuty, přestože limit byl deset minut a většina ostatních přednášejících na konferenci ten limit přetáhla. Reakce byly jednoznačné – měly byste s tím vystupovat!“ vzpomínají obě akademičky a kamarádky.
Uběhlo deset let, během kterých obě často, hlavně ve chvílích, kdy společností hýbalo nějaké genderové téma, vzpomínaly na pozitivní energii, kterou cítily během své první společné přednášky, a říkaly si: Měly bychom začít dělat ten stand-up! Zkrátka cítily potřebu komentovat dění ve společnosti vtipnou formou, ale s backgroundem sociálních vědkyň, které mají za sebou výzkum.
„Inspirací nám byl třeba John Oliver, kdybychom měly laťku nastavit docela vysoko. I když on má samozřejmě za sebou celý tým rešeršistů. Takhle by se měla komunikovat sociální věda – i když on je komik,“ směje se Lišková.
Zásadní „nakopnutí“ přišlo od týmu, který připravoval vyhlašování ceny Sexistické prasátečko. Ten oslovil Lucii Jarkovskou, která připravila cimrmanovskou přednášku na reálné téma: zachovala si akademickou roli, ale vtipně v ní vysvětlila rozdíl mezi sexem a sexismem.
„Nesehnutí, které Sexistické prasátečko pořádalo, bývalo často vytýkáno, že je prudérní. Chtěla jsem ukázat, že je rozdíl mezi sexem a sexismem a že je možné být takzvaně sex pozitivní, ale odmítat sexismus. Vyšlo to perfektně, sklidila jsem potlesk, publikum se skvěle bavilo. Druhý den jsem se viděla s Káčou a bylo jasné, že konečně jdeme do toho. Vymyslela jsem i název Duo docentky, přestože jen Káča je docentka akademickým titulem, já uměleckým jménem,“ vzpomíná Jarkovská.
Potlesk po každé přednášce
To byl podzim roku 2018, první společný výstup Dua docentky se konal na MDŽ v roce 2019. Po jejich živém vystoupení o rok později následoval první lockdown.
„Pro lidi, co přišli, jsme byly nejspíš poslední živá zábava na dlouhou dobu. Když tedy nepočítáme černý humor, co nám od té doby bez ustání chystá vláda,“ glosuje Lišková.
Duo docentky má dva základní programy, na kterých staví, na každé vystoupení však chystají aktuální vstupy s ohledem na konkrétní události u nás i ve světě, variují i podle toho, kde zrovna stand-up hrají. Když se rozvolnila opatření, začaly objíždět kluby, divadla a festivaly. Nově zahrály třeba i Úvod do genderových studií – ten nachystaly letos na zahájení semestru pro studující na Katedře sociologie Fakulty sociálních studií MU.
„Na kurzu je osmdesát lidí napříč fakultou, jsou to posluchačky a posluchači v prvním semestru prvního roku studia, takže opravdu naprostý úvod. Připravily jsme stand-up nazvaný Co Tomio Okamura neví o genderu a co by se měl dozvědět, aby se mu ulevilo,“ směje se Jarkovská. Studující prý nejprve vyděšeně hleděli, co se to děje, postupně jim začal narůstat úsměv.
Když potom na druhou hodinu, už „klasickou“, přišla jen Kateřina Lišková přednášet standardním způsobem, sklidila potlesk, který se prý na konci každé hodiny opakuje. „Což se na vysoké škole opravdu neděje, nastavily jsme teatrální laťku a studující si teď možná připadají trochu jako v divadle, ne ve škole, je to pro ně kulturní zážitek,“ říká Lišková pobaveně.
Jejich angažmá v Duu jim vynesla i pozvání na školení „píáristů“ akademických institucí o tom, jak dělat marketing sociálních věd. „To my samozřejmě nevíme, ale intuitivně jsme zjevně jedním z kanálů, kterými to jde,“ dodávají Docentky.
Jak moc je to skutečně intuitivní? „Děláme angažovanou vědu a víme, co chceme sdělit, takže otázka po tom, jak moc jde o intuici, je namístě – možná je naše forma víc promyšlená než klasické přednášky, na které jsou všichni zvyklí, všichni vědí, že jsou nezáživné, ale všichni jsou s tím tak nějak smíření.“
Klitoris není žádný knoflíček
Jak konkrétně jejich stand-upy vypadají? Některé se točí třeba kolem sexuální výchovy. „Ptáme se publika, kdy si myslí, že by se mělo začít mluvit s dětmi o sexu. A říkáme: od narození.“
Nemyslí, že by bylo nutné začít mluvit s kojencem o tom, kolik znáte sexuálních poloh a která je vaše oblíbená. „Základní kámen sexuální výchovy ale položíte ve chvíli, kdy se dítě učí mluvit. Rodiče ho učí, že tohle je hlava, tohle ruka, tohle koleno, ale když dojde na pohlavní orgány, začínají rodiče mlžit. Pipinka, prcinka, buchtička. Pindík, šuldík, lulinek. Někdy si vypomáhají jmény kamarádů a tvrdí, že tohle je Frantík a tamto Kačenka nebo Boženka. A někteří se snaží pojmenování pohlavních orgánů úplně vyhnout – a říkají Tam dole…“
Základem dobrého a zdravého sexuálního života v dospělosti je podle vědkyň budování pozitivního zdravého vztahu k vlastnímu tělu včetně pohlaví. „Takže žádný Frantík a Tam dole, ale penis a vulva nebo vagína. A užitečný tip: až budete dětem kupovat první knihu o lidském těle, dejte pozor, aby v ní byla popsaná i rozmnožovací soustava včetně genitálií. Není potřeba lidské tělo před dětmi cenzurovat,“ vysvětluje Jarkovská ve stand-upu na loňské Noci vědců.
Každé dítě se někdy zeptá: Kde se berou miminka? Od viktoriánských dob se dospělí bojí téhle otázky jako čert kříže a vymýšlí pohádky o čápech, kapustě a květinkách a čmeláčcích. „Někteří dokonce odbývají dítě s tím, že na to má ještě dost času. Tip číslo dvě: řekněte jim pravdu! Pomáhá, když si uvědomíte, že na jejich otázce o miminkách není nic sexuálního, zajímá je to stejně jako jak se peče dort nebo proč v zimě sněží. Obvykle stačí základní popis a dítě je spokojené. Zbytečným povykem u dětí jen vzbudíte dojem, že jde o něco ošklivého, za co je potřeba se stydět, o něco, s čím je problém. Tip číslo tři: nevynechejte takovou tu pasáž o tom, jak se spermie dostane k vajíčku. V jednom lidském těle se nachází vajíčko, v druhém spermie, ty se díky propojení penisu a vagíny dostanou k sobě, vznikne embryo, to roste a roste, až je z něho miminko. Nebojte se jim to ukázat na obrázku, dítě neuvidí nic šokujícího, jen uspokojí svoji zvědavost a může si dál hrát v klidu na písku. Prohlížet si s dětmi obrázky o lidském těle není totéž, jako se s dětmi dívat na porno,“ dodává Jarkovská.
Kateřina Lišková ji doplňuje: „V roce 1969 stanul první člověk, samozřejmě muž, na Měsíci. Jak vypadá klitoris, jsme se dozvěděli až o třicet let později. Tehdy lidstvo zjistilo, že klitoris není malý knoflíček, ale poměrně velký orgán, jehož podstatná část je uvnitř těla.“
Podobně Duo Docentky standupizuje třeba požadavek genderové rovnosti nebo třeba menstruaci. „Rozčiluje mě kritika žen za to, že používají jednorázové vložky a tampony a tím znečišťují planetu. Jako by mnohem větším znečišťovatelem nebyl průmysl nebo doprava. Tohle menstruační kalíšek opravdu nezachrání. Podobně se mluví i o hormonální antikoncepci. Pilulka osvobodila ženy od nechtěného těhotenství. A pak přišel někdo a řekl: To je sice hezký, holky, že se teď nebojíte mít sex, ale ryby mají kvůli vám tři hlavy,“ říká ve stand-upu natočeném pro Academia Film Olomouc Lišková. A Jarkovská jí sekunduje: „Naštěstí víme ze seriálu Simpsonovi, že za tříhlavé ryby nemohou ženy, ale jaderná energie.“
Nejsmutnější stand-up všech dob
Akademické instituce u nás zatím nemají popularizaci vědy jako svoji stěžejní metu, oficiální Metodika 17+ to ale mění. Do hodnocení akademického výkonu totiž přibyl i sociální impakt.
„Vždycky bude kladen větší akcent na publikační a pedagogickou činnost, popularizace je ale naštěstí čím dál tím víc vyžadovaná. Už před Docentkami jsme obě považovaly za důležité přiblížit naše výsledky lidem mimo akademii, mluvily jsme s novináři, psaly angažované články do médií. Že novináři naše výzkumy překroutí? Že pak akademik vypadá jako s prominutím pitomec? To se jistě může stát, ale když to nezkusíte, ničemu nepomůžete a ani ten mediální prostor nekultivujete,“ vysvětluje Lišková.
Docentky zažívají hlavně pozitivní zpětnou vazbu, jak z akademické, tak z veřejné sféry, stand-up je uvolňující a zároveň informačně nabitá forma sdělení. „Často sdělujeme těžká témata. V úvodu jednoho stand-upu dokonce říkáme, že půjde o nejsmutnější stand-up všech dob. Rozvody, nerovnost, diskriminace. To nikoho nepotěší. Humor je forma, jak tohle sdělovat uvolněně a jak pomoci publiku ta složitá témata přijmout, smích může být terapeutický. I když sem tam úsměv někomu na rtech tuhne, to určitě, “ uvádí Docentky.
Jejich výstupy mění tvář toho, co si lidé představí pod tím, když se řekne genderová studia a feminismus. Šustící tabulky, které počítají zastoupení žen a mužů, termíny jako gender mainstreaming, rovné příležitosti. „Najednou přijdeme my, je to autentické, lidé se k tomu mohou vztáhnout konkrétně,“ říká Jarkovská.
Předloni získaly Docentky Cenu děkana Pedagogické fakulty MU za tvůrčí čin v popularizaci vědy. „To mě nesmírně těší. Podobně mě těší i reakce mých zahraničních kolegů a kolegyň. Litují, že nevystupujeme v angličtině. To, že hrajeme v češtině, je pro mě ale velmi podstatné – je to prostor, ve kterém mám plně v rukou to, jak se moje výzkumy dostávají k česky mluvící veřejnosti, protože jinak publikuji výhradně v angličtině. Český stand-up pro české publikum je náš, není tam žádný prostředník,“ vysvětluje Lišková. Podstatná je i změna, která se udála během posledního roku stran poptávky po genderových tématech – zájem je takový, že Docentky nestíhají pokrývat termíny.
Vyladit se na studující
Vystoupit na divadelní prkna není, co se týče trémy, o nic horší než učit. „Když nemám trému před studenty, nemusím ji mít ani při stand-upu. Navíc neimprovizujeme, máme poměrně jasný scénář a jen sem tam reagujeme na něco, co se na jevišti aktuálně stane. Když nefunguje technika, uděláme fórek na muže a techniku. Čím víc máme praxe, tím víc jsme uvolněné i pro jevištní formu. A zpětně má stand-up vliv na moji výuku. Jsem v ní uvolněnější, umím se vyladit lépe na studující,“ popisuje Jarkovská.
Jak je to finančně? Docentky propagují univerzitu, její humanitní obory, témata, která se tu přednáší, dalo by se tedy čekat, že budou mít za sebou podporu od svých zaměstnavatelů. Ta se ale liší fakultu od fakulty, na úrovni univerzity jednotná strategie není.
„Reprezentovala jsem stand-upem Pedagogickou fakultu na Noci vědců. Dostala jsem za ni odměnu, ale nebylo to automatické, musela jsem si o ni říct. Přípravy mi zabraly třicet až čtyřicet hodin práce, dotáčel se podcast. To je spousta energie, kterou do toho ráda dám, protože v tom vidím smysl, ale systémové ohodnocení by mi ušetřilo čas a energii investovanou do vyjednávání a zahrnulo by všechny, kdo se na Noci vědců podílí, ne jen ty, kteří si řeknou. Instituce i vědci a vědkyně mají někdy pocit, že popularizace je takový koníček. Moje kolegyně, která také natáčela video pro Noc vědců, říkala: Budu to muset točit v pracovní době místo práce, nemám na to jindy čas. Ale tak to není – to není místo práce, to je ta práce. Popularizace není zábava navíc, ale regulérní práce,“ uzavírá Jarkovská.
Autorka je redaktorka časopisu Vlasta.