Na Mezinárodní festival dokumentárního filmu Ji.hlava přiváží Ivo Bystřičan svůj nový snímek Neviditelné krajiny prozkoumávající zvuky klimatické krize. V jakém stavu předáváme dětem svět, je pro Bystřičana klíčové téma, které nesouvisí jen s životním prostředím: v rozhovoru vypráví o systémovém znevýhodnění, kterému čelí ženy-odbornice, nebo o tom, jak nás akademický výzkum učí být citlivějšími k druhým.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
V převleku za cigaretu pronásledoval výrobce cigaret i politiky, kteří odmítali tabákovému průmyslu komplikovat byznys. Natáčel v Zambii, na Islandu i v Iráku, o dálnicích, průmyslu i hypermarketech. Dvaačtyřicetiletý filmař a sociolog Ivo Bystřičan se už věnoval mnoha tématům, vždy při tom ale kriticky nahlížel na fungování společnosti i na to, jak lidé zacházejí s životním prostředím.
Mezinárodní festival dokumentárního filmu Ji.hlava uvede v posledním říjnovém týdnu jeho nejnovější dokument Neviditelné krajiny, originálně pracující s terénními nahrávkami nevšedních zvuků, například těžby. „Chtěl jsem, aby to lidi vzali jako možnou inspiraci pro vlastní aktivitu. Nemá cenu žít život dokola pořád stejně, někdy má smysl podniknout něco nepraktického a bláznivého. Vzít děti, dát jim na uši sluchátka a vyrazit s citlivým mikrofonem poslouchat les. Technologie můžeme všichni využívat kreativně, i když nejsme profesionální tvůrci nebo školami certifikovaní umělci. Skrz takovou smyslovou zkušenost můžeme svět intenzivněji vnímat jako propletenec vztahů,“ říká.
Právě poukazování na spletité a mnohdy přehlížené souvislosti mezi lidmi, věcmi a jevy je pro jeho tvorbu charakteristické. Svoje zkušenosti předává začínajícím filmařům v programu My Street Films organizovaném streamovací a festivalovou dokumentární platformou DAFilms, od kterého si letos poprvé po sedmi letech vzal na jeden rok odpočinek.
Dnešní dvacetiletí toho možná na mobil stihli natočit víc než slavní režiséři z doby před půl stoletím za celou kariéru. V čem vám to jako lektorovi usnadňuje práci a co se naopak nedá naučit jen tím, že každý den zmáčknu tlačítko record?
Sám jsem se filmu učil v době, kdy už se telefony používaly k focení i natáčení, takže vliv těchto technologií moc nepozoruju. Zájemci o dokument mají navíc zkušenosti s příhodnějšími nástroji, než je mobil – s digitálními fotoaparáty, které jsou dnes levné a kvalitní. Znamená to, že se nikdo nemusí bát techniky: kdo se na to necítí, zapne si automat a nějak se to zvládne.
V kurzu tím pádem spíš řešíte, jak se dobře ptát?
Na tom je to založené: jak se ptát druhých, sebe sama, pokládat si důležité otázky. Vzít do ruky cokoliv, co umí zaznamenat obraz, nic není. Tím ale filmy nevznikají, možná tak skeče. Filmová dílna je důležitá v tom, že vytvoří svého druhu závazek, ze kterého je potom člověku blbé couvnout. Když dostanete nápad a píšete scénář, máte velkou kuráž, těšíte se a věříte, že to půjde. Pak se rozhoupete k natáčení a zjistíte, že to nejde vůbec. Nevíte, jak se dostat k lidem, jak se jich neptat blbě. Nebo se vám to třeba oboje povede, ale stejně z toho vyjde banalita s otrockým, ilustračním obrazem. Tyhle peripetie člověka spolehlivě odradí. Najednou je to pro něj nepříjemné, nevidí zlepšení a ještě je na to sám. A právě proto je při filmové tvorbě klíčová týmová práce. Solitér by na to musel jít hrozně metodicky, aby si sám všechno nakoukal, načetl a všechno si uvědomoval. Pár režisérů takhle sice vyrostlo, ale jistě je to menšina.
Takže když natáčíte, myslíte na nějakého lektora z FAMU, třeba Karla Vachka, a říkáte si: Ne, tohle mu nemůžu udělat?
Katedra dokumentu nebyl jen Karel Vachek. Ta škola je cenná v tom, že nabízí kolektivní diskusi s velmi rozdílnými typy tvůrců a osobností, ve které se leccos tříbí. Člověka to může znejistět a často to vede ke konfliktům. Ale je to strašně důležitá věc. Někdo mu řekne, že je to takhle blbost, a ještě mu vysvětlí proč.
Slýcháváte to někdy doteď?
Jo. Hlavně když dělám autorské věci, posílám je lidem, jejichž názor je pro mě důležitý. Někdy vím předem, že se jim to nebude líbit, ale chci po nich, aby mi řekli věci, které mě nenapadly, ukázali na problémy, které nevidím. Dělám to s vědomím, že mi to nebude příjemné, ale je to pomoc a služba. Dílo ve své nejlepší podobě nemůže vzniknout přátelským poplácáváním po zádech.
Do jaké míry je vedle samotného natáčení kolektivní i příprava dokumentů? Věnujete se různým tématům i obdobím – to doma nejdřív koukáte do knihovny, nebo má například Česká televize k dispozici tým rešeršérů?
Dobrým příkladem může být Industrie, která rešerší potřebovala hodně. Je to historický cyklus a já historik nejsem, takže pomoc s rešeršemi byla klíčová. První v pořadí jsou knihy. Ne internet, ten využívám jako vyhledávač knih. Nemůžu se na něj spolehnout, z toho by mohla být pěkná polízanice – po odvysílání by se mohlo ukázat, že je ten cyklus bezcenný, že v něm tvrdím věci, které nejsou pravda, jsou zavádějící, opomíjejí podstatné souvislosti. Tady jsem si podle souboru knížek navrhl strukturu cyklu, napsal to a vše průběžně konzultoval s historiky, na které byly v České televizi peníze. Nebyli to rešeršéři zevnitř a tak je to snad i lepší. Kdyby televize někoho takového měla a tvůrce na něj byl odkázaný, byl by donucený spolupracovat s někým, kdo stejně nemůže obsáhnout všechno. Když se ve finančním plánování myslí na to, že je potřeba zaplatit konzultace, můžete pak relativně svobodně oslovit lidi, se kterými byste chtěl spolupracovat. A když můžou a chtějí, je to skvělé.
Díl Industrie „Výroba války“ získal na jaře Česko-slovenskou cenu Academia Film Olomouc. Když jsme tam spolu mluvili, byl jste nešťastný z toho, jaký je problém dostat se k ženským expertkám. Muži se sami nabízejí, zatímco ženy je nutné nejen hledat, ale i přemlouvat. Pamatuju si to dobře?
Je to tak. Ženy-odbornice se mně složitěji nacházely, zároveň zrovna u Industrie, v oboru sociálních a hospodářských dějin, jich bylo na některých pracovištích objektivně míň. Muži převažovali i mezi autory publikací, které šlo dohledat. Snažil jsem se držet politiky padesát na padesát, což mi přijde jako nedeklarovaná povinnost, když se natáčí za veřejné peníze. Nepodařilo se mi to. Oslovené ženy velmi často odmítaly. Buď se na to necítily a třeba mi rovnou doporučovaly mužské kolegy, což jsem chtěl ze všeho nejmíň. Anebo mi řekly, případně to bylo po pár výměnách evidentní, že nestíhají. Že se dostává do konfliktu jejich akademická práce a rodina. Což jsem od mužů neslyšel vlastně nikdy. Ti si to nějak zařídí. Ženy ne, protože žijí s tím mužem.
Chybí jim manželka?
Přesně tak. Změnit by se to snad dalo tím, že by bylo v podobných institucích mnohem víc prostoru pro přípravu a natáčení. I když ženy nemají čas, my to pořád natočit musíme. Oslovím proto nakonec ty kolegy. Celý systém, který se odráží i ve způsobu televizní produkce, vůbec nepočítá s tím, že lidi mají rodiny. Všechno musí být hned a tomu jsou víc schopni jít naproti chlapi. Kdyby bylo na všechno víc času, mohlo by být zastoupení žen kritériem, které sama televize vyžaduje. Jenže v plánování produkce se nic z toho nezohledňuje. Schvalování trvá i několik let, ale jakmile se to schválí, musí to být hned. Nepočítá se s nemocí ani s vyhořením. Kameraman může být v háji a bylo by lepší ten den nenatáčet, jenže to se bere jako měkkost. Je měkkej, zas je na hromadě, je měkkej, nezařídil si to doma. Lidi jsou strašně měkký, tak se to udělá tak, aby to bylo strašně tvrdé. Nevzpomenu si na člena štábu, na kterého to nějak nedoléhá. Všechno musí být levně, hned a bez problémů. Přitom to je tvorba, což je vyloženě semeniště problémů. Ženy a další skupiny to znevýhodňuje. Vidět je to i ve vědě samotné. Jejich postavení je tam jiné a jejich pocit ze sebe samých taky. Od mužů člověk moc často neslyší: Heleďte, tohle není moje, tamten je lepší. Nerovnost v péči o rodinu a nedostatek podmínek pro rovnost je brutální společenský problém a jde tady dobře vidět.
Produkce dokumentů se sociální tematikou funguje jako tvrdá kapitalistická výroba?
Jednoznačně. Je to tím, že jsou u nás ekonomické poměry obecně utažené. Situace filmařů bývá někdy lepší než situace průměrných pracujících, ale je to vykoupené rizikovým živnostnickým statusem, ve kterém si musí člověk sám pokrýt spoustu věcí. Tvorba pak probíhá za poměrně tvrdých podmínek. Potřebuje to člověka, který má furt energii a nápady, je pořád zdravý, jeho děti jsou zdravé… Chce to padesát faktorů dohromady.
Jedno vaše téma se ale vyvíjí nadějně – ve filmu Mých posledních 150 000 cigaret jste před devíti lety mluvil s politiky, podle kterých si každý za svoje kouření může sám a stát musí zůstat stranou. Od té doby tu máme zákaz kouření v restauracích a závislost se víc bere jako společenské téma.
To je vlastně důvod, proč dokument dělám. Aby bylo zřejmější, že mají jevy svoje souvislosti. I když to třeba někdy není velké překvapení. Beru to jako svoji misi, vyjevit to přitažlivým způsobem. Audiovize nabízí nejpopulárnější typ sdělování – je to obraz a zvuk dohromady, což intenzivně funguje na emoce. Hodně věcí se tak dá sdělit i beze slov. Třeba že mezi věcmi a lidmi existují vztahy a souvislosti, které si nemusíme uvědomovat. Nemám nic proti kuřákům nebo kouření jako takovému. Jenom mi přišlo, že když něco způsobuje závislost a vrhá člověka do problémů, měl by se k tomu stát nějak stavět. Ne aby nás vodil za ručičku, ale protože je to rámec, kterým jsme my všichni dohromady. A když se těmito ústy nás všech opakovalo, že si každý za všechno může sám, popírala se tímto existence společenských vztahů a biologických, korporátních nebo systémových vlivů, tak mě to strašně dráždilo. A ještě víc mi to vadí teď. Sice bych měl s narůstajícím věkem pohodlnět, ale štve mě to v souvislosti s dětmi. Chci, aby žily ve společnosti, ve které si uvědomujeme, že je všechno vztahové a proměnlivé. A že to vyžaduje naši citlivost, která není slabostí. Naopak.
V programu jihlavského dokumentárního festivalu se mi nepodařilo najít, který váš připravovaný film tam bude mít premiéru. Dlouho mluvíte o Klimageddonu…
Ten je pořád ve vývoji. Týká se mimochodem tématu, na které jsem zrovna narážel: jak chceme s dětmi mluvit o tom, jaké klima nás čeká, a jak je na ně máme připravovat. Proměna světa bude pravděpodobně radikální. Když se na to děti zeptají třeba ve škole, často tam nevědí, co jim říct. Nechtějí je děsit a navíc třeba sami netuší. Nevíme ani jako rodiče. Mluvit o tom, v jakém stavu další generaci předáváme svět, mi přijde jako klíčové téma, i s ohledem na moje vlastní děti.
V Jihlavě se bude promítat film Neviditelné krajiny. Pokusil jsem se v něm k tématu přistoupit jinak než klasicky výkladově. Filmů o klimatu a jeho ekonomických nebo politických souvislostech je hodně a jsou dobré, ale často vyprávějí totéž. Přišlo mi důležité přistoupit k tomu nově a napadl mě element, kterému většinou nevěnujeme pozornost, i když nám může přinést nové podněty a myšlenky. Je jím zvuk.
Ukázky na YouTube působí tajnosnubně: několik lidí v nich nahrává mikrofonem rostliny. Jak to bude vypadat? Nebo vlastně znít?
Je to jednoduché: parta lidí, ve které jsou provokující filozof Lukáš Likavčan (rozhovor s Likavčanem vyšel na Universitas v březnu – pozn. red.), field recordistka Sara Pinheiro z Portugalska, field recordista Magnús Bergsson z Islandu, tamní ambientní umělec Pan Thorarensen a hudebník Václav Havelka se vydávají na různá místa, čtyři v Česku a čtyři na Islandu. Všechny ty lokace mají nějaký vztah ke klimatické krizi, souvisejí s energetikou, správou krajiny nebo zemědělskou výrobou. K jejich prvkům přikládají field recordisté snímací nástroje, například geofony nebo hydrofony. Všichni společně se snaží ta místa poslouchat a přemýšlet u toho nad tím, co nám může říkat zvuk, jaký jsme nikdy neslyšeli. Co z něj můžeme vyvodit o podstatě věcí, nás i našem vztahu k těm věcem, o budoucnosti ekonomiky i politiky.
Na mě je to pořád moc abstraktní. Jak si to mám představit v kině? Budu tam poslouchat, jak hučí přehrada, a u toho mi dojde, že právě takhle otřásáme krajinou?
Abstraktnost je dobrá věc, ale jsou tam větší překvapení, než že přehrada je velká a hučí. Je to meditativní zážitek s momenty, kdy se můžete zaposlouchat na delší dobu. Zajímavý kontrast je například mezi zvukem zevnitř země při těžbě ropy, což zní jako brutální řev velkého pravěkého tvora, a zvukem vhánění CO2, což je odpadní produkt výsledku téhle těžby, zpátky pod zem, aby to tam zase na věky zkamenělo. To zní naopak plynule, harmonicky, pravidelně. Stimuluje to přemýšlení o geologickém čase.
Co vás baví na úkrocích od klasické audiovize víc ke zvuku, ať už je to tahle složka Neviditelných krajin, nebo třeba dokumentární podcast o vzniku nové kolínské základní školy?
Pro mě je to stále totéž. Neviditelné krajiny jsou bezesporu film. Zvukaři si často stěžují, jak se režiséři ke zvuku chovají, že se to jen tak pobere a pak se to nějak udělá. Akcent jsem na to dal proto, že jsem chtěl najít něco nového. Kdybych při přípravě zjistil, že takový film už někdo natočil, tak bych se na to vykašlal, nechtělo by se mi to opakovat. A i když podcasty nemají obraz, přístupem k práci se pořád podobají filmu hledáním cest k vyprávění. Občerstvující je to pro mě tím, že mi to umožňuje vytvářet představy zvukem, nemusím to dělat obrazem. Pořád bych jen točil děti ve třídách.
Při poslechu prvního dílu Základky jsem si skutečně připadal být ve sborovně přítomnější, než kdybych koukal na další záběr učitelů, jakých jsem viděl už spoustu.
Taky mě to překvapilo, kolik věcí zvuk umožňuje, jak dovoluje vzít posluchače dovnitř, a přitom je pořád diskrétní. Možná je tady ale důležité i to, že ta prostředí důvěrně známe a představivost máme o co opřít.
Nezáleží mi vlastně na médiu, ale na dokumentárnu jako takovém. Hltám teď knihu Bláto sladší než med od polské reportérky Margo Rejmer, která skládá dějiny komunistické Albánie na základě vzpomínek pamětníků. Evidentně to nejsou přepisy, ale velmi editované rozhovory, strhující a velmi obrazotvorné. Člověk nemusel být v Albánii ani zažít komunismus, ale přímé řeči a popisy prostředí mu umožňují udělat si obrázek. Nemyslím to teď jako to klišé, ale doslova jako obraz v hlavě. Tohle pro mě znamená pojem dokumentární. Tvůrce se někam fyzicky vydá, se svým tělem, psychikou a zájmem a od aktérů toho zájmu se něco dozvídá, ověřuje si to, chce se něčeho dobrat. Podstatné je, že to neprobíhá jen v autorovi samotném, že se to opírá o něco, co se odehrálo bez ohledu na něj. Pak je mi jedno, jestli je to film, audio nebo literatura.
Se spolužáky na základce jsme milovali hodiny, do kterých se dotáhlo video a pouštěl se vzdělávací film. Vděčné to bylo proto, že se to dalo prospat, z těch filmů si pamatuju jen nudu. Když ale dnes doma zapneme ČT Déčko, vzdělávací pořady jsou strhující. Co tenhle pokrok způsobilo?
Jako první mě napadá, že někdy po revoluci nastal přetlak produkce a jako všude jinde se muselo začít přemýšlet o cílových skupinách. Záhy asi někomu došlo, že děti a jejich rodiče jsou obrovská a skvělá cílovka, kterou už tou povinnou nudou není možné oslovit. Vypravěčské schopnosti se podle mě taky šlechtí prostřednictvím grantových schémat a různých kulturních politik. Filmy sice dělám i z vnitřního pnutí, ale vždycky je zároveň natáčím pro někoho jiného, abych ho pobavil, přesvědčil, provokoval. Navíc mají všichni tvůrci díky internetu přístup ke všemožným inspiracím. Člověk se učí od druhých, což není obšlehávání, ale právě naopak. Ve fragmentu cizí tvorby vás kolikrát napadne vlastní originální postup. Díky tomu pak vznikají mimořádné nové věci, protože skvělých věcí je milion a dělat nějakou průměrnou nemá cenu. Ještě mě napadá, že teď máme i víc expertiz a víc citlivosti vůči dětem. Všude poslouchám, jak se tady lidi chovají k dětem strašně…
Říká se to a nejspíš na tom něco bude.
Jenže já to moc nepozoruju, a to v Kolíně chodím po hřištích dost. Spíš se mi zdá, že jsou rodiče docela citliví a dětí si všímají. Snad se nepletu, ale ve společnosti podle mě tenhle trend narůstá. Jako bychom si v ekonomické, klimatické a válečné krizi byli schopni víc uvědomit, co je důležité a že to jsou právě děti. Ve tvorbě se to pak odráží. Spolu s tím, že stále víc považujeme za nevhodné deklasovat ženy, etnické a jiné skupiny. Vychází to z akademického prostředí, z feministické nebo environmentalistické akademické kritiky, z poznatků psychologů a psychiatrů: neříkejte dětem, že jsou blbý, a tak dál. Když pak koukám na nové pohádky, tak vidím, že už tyhle věci zohledňují, že se k sobě postavy chovají jinak než ve večerníčcích, na které jsem koukal já. Tam byla vždycky parta dobrých a parta špatných, špatní ty dobré potrápili, ti jim pak za to dali kouř…
Zůstáváte optimistou, i když vidíte, kolik lidí má takový problém třeba s černou malou mořskou vílou?
Nejsem optimista, ale snažím se být. Důvodů, proč jím nebýt, je moc. Chci ale věřit tomu, že se společenské ovzduší dá pomalu měnit prostřednictvím školství nebo samotných rodičů. Může tomu přispět i mediální prostředí, které má pořád prostor pro to být citlivější. Když to jde v pohádkách, proč nemůžeme zájmy skupin, kterých jako novináři sami nejsme součástí, zohlednit třeba ve zpravodajství pro dospělé? Jistěže to půjde, když na to upřeme pozornost. Myslím, že k tomu brzy dospěje každý, kdo má malé děti. Když adoptujeme jejich pohled, a rodičům nic jiného nezbývá, spousta věcí najednou nedává smysl. Dětský pohled je v tomhle brutální. Děti samy nemusejí ani nic komentovat a my si jen jejich otázkou nebo pohledem dokážeme uvědomit kdejakou zvrácenost. Neumíme ty věci obhájit. Uvědomíme si, že jsme jenom zajetí, líní, že jsme si už zvykli, že nemáme čas. Ale že to prostě není správně.