Plasty vidíme všude kolem sebe. Co však nevidíme, jsou mikroplasty – pouhým okem nezachytitelné částice už jsou ovšem ve vodě, kterou pijeme, a také ve vzduchu či v půdě. Jejich vliv na lidské tělo vědci a vědkyně teprve začínají odhalovat. Co už ale vědí jistě: pro vodní živočichy tyto mikročástice představují vážné ohrožení.
Problematice mikroplastů ve vodním prostředí i v lidském těle se ve svém doktorském studiu již třetím rokem věnuje Jan Halfar. Vystudoval Technologii a hospodaření s vodou na Hornicko-geologické fakultě VŠB-TUO na Katedře environmentálního inženýrství, která se zabývá výzkumem a vzděláváním v environmentálních oborech.
Nedávno se vrátil ze studijní stáže v aljašském národním parku Katmai, který mimo jiné spolu s dalšími dobrovolníky čistil od plastového odpadu. „Jeho množství mě šokovalo. Vypovídající je množství, které jsme dostali na palubu lodi v patnácti lidech za tři a půl pracovního dne: více než pět tun plastů.“
Jsou mikroplasty velký problém? Kde všude se nachází?
Mikroplasty jsou určitě tématem, kterému je nutné věnovat obrovskou pozornost. Nejen z důvodu, že do dnešní doby nemáme přesně přesnou metodiku pro jejich odběr a stanovení, ale také protože zatím nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, co se s částicemi stane v lidském těle. Předpokládáme, že částice dostatečné velikosti projdou lidským tělem a v podstatě se nestane nic. Avšak co se stane, když bude mít částice tak malé rozměry, že bude schopná proniknout do krevního oběhu? Velké plastové kusy degradují na částice menší a menší, kdy již dnes máme problémy se stanovením částic v jednotkách mikrometrů. Z toho důvodu je více než nutné, abychom připravili sjednocenou metodiku pro jejich stanovení a pokračovali ve výzkumu jejich vlivu na jednotlivé složky životního prostředí. Samozřejmě, tyto částice již byly potvrzeny v pitných vodách a také jídle, vzduchu nebo půdě. Co však člověk může v první řadě udělat, je nekupovat, pokud je to možné, vody balené v plastu. Důvodem není, že by je to mohlo ohrozit na životě, ale pomohou tak alespoň snížit množství plastového odpadu, které je astronomicky vysoké.
Co může člověk udělat sám, aby pomohl planetě s mikroplasty?
Každý člověk může pomoci tím, že se bude snažit redukovat svou spotřebu plastových výrobků. Pokud to není možné, pak používat tyto výrobky co nejdéle. V poslední řadě je řádně odevzdat do míst určených pro jejich sběr k recyklaci. Jednoduše: reduce, reuse, recycle.
Po dokončení studia se chcete profesně zabývat právě problematikou mikročástic a mikroplastů – i proto jste letos v červnu vyjel na zahraniční stáž do USA. Jak jste se k ní dostal? Pro spoustu studentů českých univerzit je studium ve Státech, byť v rámci studijního pobytu, vysněná příležitost.
Od první chvíle, kdy jsem začal uvažovat o stáži, až po odjezd uplynul více než rok. Původně jsem plánoval vyjet na zahraniční studijní cestu už v roce 2021, bohužel se tak nestalo. V době, kdy probíhala pandemie, nechtěly univerzity a organizace plánovat příjezdy žádných zahraničních studentů a vzhledem k tomu, že se nedal predikovat další vývoj situace v roce 2022, nebylo snadné domluvit stáže ani na letošní rok. Měl jsem velké štěstí, že jsem byl v kontaktu s ředitelkou organizace Plastic Ocean Project ze Severní Karolíny Bonnie Monteleone. Tato vizionářka byla mým nápadem přijet do Spojených států a pracovat s nimi hned od prvního momentu nadšená. Po absolvování online pohovoru, během kterého jsme si popsali, co každý z nás dělá a kde se naše práce překrývá, jsme začali plánovat mou studijní cestu. Na začátku roku 2022 jsem už měl jasno, že červen strávím v Severní Karolíně. Těsně před mým odjezdem jsem navíc dostal nabídku zúčastnit se týdenní výzkumné plavby do aljašského národního parku Katmai, kterou jsem samozřejmě s nadšením přivítal. Po této zprávě jsem si byl jistý, že i když pandemie zavřela mnoho možností, tak na druhou stranu jich ještě více následně otevřela. I když je plánování studijní cesty do USA daleko náročnější než cestování v Evropě, tak tuto zkušenost doporučuji všem studentům a zájemcům o studijní cestu.
Co vám studijní cesta do Spojených států dala? Čím se jejich styl výuky liší od toho našeho?
V první řadě jsem získal mnoho nových kolegů, přátel a nemálo podstatných zkušeností. Výzkumná plavba na Aljašce byla také z velké části prozřením, protože na plážích národního parku Katmai, kde nežijí lidé, jsme nacházeli paradoxně plastový odpad z celého světa. Ano, je tedy pravda, že ztracená plastová lahev z Česka se může najít o tisíce kilometrů dál na aljašském pobřeží. S americkými kolegy jsme následně také pracovali na lokálních vzorcích povrchových vod, ve kterých jsme stanovovali mikroplasty. Po celý pobyt jsme si vyměňovali zkušenosti, informace a poznatky ohledně této problematiky. Bohužel jsem neměl možnost účastnit se teoretické výuky, protože má práce po příjezdu z Aljašky byla čistě výzkumného charakteru v laboratořích.
Jak probíhala týdenní výzkumná expedice do národního parku Katmai? Chodili jste po plážích a sbírali plasty, nebo si to představuji špatně?
Po příletu na aljašský ostrov Kodiak jsme se s týmem nalodili na člun, kterým jsme asi čtyři hodiny cestovali k výzkumné lodi Island C, která tou dobou již byla na expedici. Primárním cílem expedice pořádané organizací Ocean Plastics Recovery Project bylo odstranit co nejvíce plastového odpadu z pobřeží národního parku Katmai. Posádku pro následující týdenní plavbu tvořilo dvanáct dobrovolníků z institucí a firem, které se zabývají plasty, a pět členů posádky. Národní park Katmai je jedinečným místem, kde bez zásahu člověka žije v přírodním prostředí celá řada živočichů. Mě nejvíce zaujali medvěd grizzly a medvěd černý, které jsem potkával téměř na každém kroku. Z tohoto důvodu jsme jako první museli absolvovat školení týkající se chování člověka v přirozeném teritoriu medvědů, které nám osvětlilo jejich chování a reakce na naši přítomnost. Díky tomuto školení byla blízká přítomnost medvěda bezpečnou situací. To jsem si ověřil hned druhý den po školení, kdy kolem nás blízko procházel medvěd grizzly následován dalším medvědem černým. Vše se dělo přesně jako v našem školení, takže jsem živý a zdravý. Den na lodi se řídil předem daným rozvrhem. V podstatě dopolední přesun pomocí člunů na pláž, kde probíhal sběr všudepřítomných plastů, pak jsme se přesunuli na oběd a odborné přednášky jednotlivých členů expedice. Odpoledne jsme se vraceli zpět na pobřeží. Vzhledem k tomu, že je skoro celý den na Aljašce světlo, den se moc neplánuje podle času, ale podle přílivu a odlivu. Je nutné zajistit, abychom se v případě potřeby byli schopni rychle dostat na loď a naopak bezpečně se dostat z lodi na pevninu. Večer následoval společenský program, přednášky, diskuze a zpestření ve formě pozorování velryb, kosatek, delfínů, tuleňů a mnoho dalšího.
Našli jste v národním parku velké množství plastů?
V okamžiku, kdy jsem vystoupil z člunu poprvé, vypadalo pobřeží vcelku čistě a bez odpadu. Stačilo však vykročit k přílivové hraně a naskytl se mi šokující pohled na kvanta vyplaveného plastového odpadu všech druhů, tvarů, materiálu, a hlavně rozdílného místa původu. Všeříkající je množství, které jsme dostali na palubu lodi za tři a půl pracovního dne, což bylo více než pět tun pouze plastů.
Během stáže jste odebírali vzorky vody z oceánu, tu jste následně analyzovali na přítomnost mikroplastů. Jaký byl výsledek analýzy
Přesné výsledky ještě nejsou známy, protože odebrané vzorky nebylo možné letecky přepravit v zavazadle. Tudíž dorazili necelý týden před mým odjezdem a celková analýza je velmi časově náročná. Pevně věřím, že se ke mně přesné výsledky analýz brzy dostanou.
Pracoval jste v laboratořích Plastic Ocean Projectu. Co vám to dalo? Odnesl jste si nějaké zkušenosti, které uplatníte při doktorském studium na své univerzitě?
Práce s kolegy, kteří se zabývají stejným tématem jako já, je už z podstaty velmi obohacující pro obě strany. Celou dobu jsme si vyměňovali poznatky a informace ohledně naší práce, snažili se zjednodušit a vylepšit procesy stanovení mikroplastů. Také jsme debatovali nad tématem problematiky nadužívání plastů, především jednorázových, které slouží svému účelu velmi krátkou dobu a následně se stávají odpadem, který nelze recyklovat, a končí nám tak přinejlepším na skládkách, v tom horším případě právě v životním prostředí.
Při svém studiu se zabýváte mikroplasty také v ČR, máte už nějaké výstupy?
Tématu mikroplastů se věnuji již více než dva roky a za tuto dobu se nám povedlo v první řadě sehnat potřebné vybavení pro stanovení takto malých plastových částic. Jak už jsem zmiňoval, tak samotné stanovení těchto částic je velmi časově náročné. V současné době pracuji na vzorcích pitných vod z Moravskoslezského, Olomouckého a Zlínského kraje, kde momentálně probíhá poslední fáze stanovení. Paralelně k těmto vzorkům pracujeme s kolegy na vzorcích lidských, což je velmi zajímavý a do budoucna přínosný výzkum.
Jaké vyhlídky svět čekají?
Mikroplasty již dnes prokazatelně ovlivňují vodní organismy, u člověka zatím nedokážeme vliv posoudit. Jisté ale je, že množství plastového odpadu v životním prostředí narůstá každou vteřinou. Tento odpad degraduje působením mnoha faktorů a po určité době se rozpadá na menší kusy. Někdo zde může namítat, že je dobře, že se plast rozpadá a zmizí nám z toho lesa, louky, jezera, řeky. To, že tu plastovou lahev už konečně nevidíme, však přináší daleko větší problém, protože z jedné lahve máme najednou tisíce okem neviditelných částic, které se rozpadnou na další tisíce částic. Je tedy velice pravděpodobné, že pokud jako lidstvo nezačneme alespoň minimalizovat nové množství odpadu, rozběhne se nám tady takový řetězec, který už nepůjde zastavit. Podle vyhlídek se uvádí, že v roce 2050 bude ve světových oceánech více plastů než ryb. Pokud nechceme jíst steak z polypropylenu, musíme začít rychle konat.