Je to příběh zčásti dojemný, zčásti smutný a zčásti znepokojivý. Je to příběh 56 afrických dětských válečných polosirotků, které přijal tehdejší československý režim v rámci socialistické spolupráce, aby se tady učili a zapomněli na válku. Téměř neznámé osudy tzv. namibijských Čechů mapuje ve svém výzkumu Kateřina Mildnerová z Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Je to vyprávění o „černých Češích s bílou duší“, kteří se po letech museli vrátit do Namibie – země, kterou neznali, jejímž jazykem nemluvili a v níž nechtěli žít. Ale hlavně je to svědectví o tom, jak si režimy a politici hráli s dětmi jako s figurkami v Člověče nezlob se.
Afrikanistka z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofické fakulty UP se o Namibijcích, kteří se považují za Čechy, poprvé dozvěděla v roce 2000 při svých studiích na univerzitě v Plzni. Tam poznala dvě studentky z Namibie, které mluvily česky a ke svému „češství“ se hrdě hlásily. „Zaujalo mě téma obyčejného člověka na pozadí velkých dějin. Člověka, který je ve vleku událostí, a protože je dítě, tak nemůže sám vůbec nic ovlivnit. Je jak rostlinka, kterou vytrhneme a snažíme se ji přesadit do jiného prostředí, kde ona už ale nezakoření a není schopna dalšího plnohodnotného života,“ vysvětluje počátky svého výzkumu.
Československá idyla
Kateřina Mildnerová mluví o 56 dětech, které se dostaly v polovině osmdesátých let do tehdejšího socialistického Československa. V Namibii, která byla jednou z posledních afrických kolonií, totiž probíhaly dlouholeté boje za nezávislost. Guerillovou válku vedlo tamní SWAPO, národně osvobozenecké hnutí, jehož aktivity podporovaly země tehdejšího východního bloku. I proto dostali jeho vojenští představitelé nabídku poslat téměř šedesátku kluků a holčiček ve věku pěti až sedmi let na vychování a vzdělání do spřátelené socialistické země.
Děti byly od roku 1985 umístěné v internátní škole v Bartošovicích, v roce 1988 je převezli do nově zrekonstruované základní internátní školy do Prachatic. Učily se česky, sportovaly, chodily do školy. Některé si „adoptovaly“ české rodiny a braly je na víkendy, na prázdniny. Také je využíval k propagaci režim – rozesmátí černoušci – SWAPO pionýři zpívali a defilovali v prvomájových průvodech. „Jejich pobyt byl pro ně idylický, bylo o ně velmi dobře postaráno, měli čerstvé exotické ovoce a dobré vybavení,“ popisuje Mildnerová.
Konec snu a africká realita
Idyla skončila pro nic netušící děti na počátku devadesátých let, kdy Namibie vyhlásila nezávislost. Nově ustavená republika požádala o vydání svých občanů. Po složitých diplomatických jednáních se děti opravdu na podzim 1991 vrátily. Nebyl to šťastný návrat. Přijely do země, kterou neznaly a jejímž jazykem nemluvily. Navíc několik let byla skupina zvyklá být stále spolu. I to skončilo.
V roce 2017 se Kateřina Mildnerová poprvé vydala na terénní výzkum do Namibie. Se situací už byla obeznámena, protože tématem se před ní zabýval její manžel – antropolog. Práci ale nedokončil a ona ji převzala. „Příjezd byl neuvěřitelný, přijali mě s otevřenou náručí. Byla jsem symbolem všeho, co milují. Ta důvěra, která se s respondentem navazuje při výzkumu dlouhé týdny i měsíce, byla okamžitá,“ popisuje vědkyně.
Podařilo se jí zkontaktovat a zmapovat osudy 38 dnešních čtyřicátníků. Ve většině případů ale nešlo o příběhy s happy endem. „Bylo to různé. Někteří rodiče, tedy matky, protože otcové, buď padli v boji, nebo byli neznámí, byli vysokými hodnostáři ve vládnoucí straně a ty děti pak měly cestičku vyšlapanou. Těch ale bylo minimum. Většina žila v těžkých životních podmínkách, ve slumech, v plechových boudách bez pitné vody na hranici chudoby,“ vypráví a vzpomíná například na mladou ženu žijící ve stanu, která ale do dneška schovává pomačkané vysvědčení se samými jedničkami z Prachatic. Návrat do Namibie byl totiž pro prachatické děti velmi těžký – byly rozmístěny ke svým či adoptivním rodinám po celé zemi, mnozí z nich se ocitli na zaostalém venkově bez elektřiny. Některé rodiny tehdy třináctileté dívky, které se staly s evropským vzděláním dobrým artiklem, ihned „provdaly“.
„Mnozí měli velké psychické potíže, neznali místní jazyk, ani angličtinu, takže měli problém se vůbec začlenit do tamního vzdělávacího systému, z části z nich se stali bezdomovci, dostali se na samé dno, někteří propadli alkoholu nebo drogám. Všichni prožívali těžké stavy kulturního vykořenění a samoty a bezmoci,“ vysvětluje Kateřina Mildnerová.
Nesnadné návraty
Jak dodává, ani po 28 letech života v Namibii se mnozí z nich nevzdali snu o návratu domů – do Česka. „Jedním z téměř neuvěřitelných zjištění mého výzkumu je, že oni se i po tolika letech cítí být Čechy, stále mluví česky, používají svá česká jména, která jim daly vychovatelky tady, jsou spolu stále v kontaktu. Mimochodem, i své děti pojmenovávají po českých pohádkových postavách – Růženka, Zlatovláska, Popelka,“ vyjmenovává vědkyně z Univerzity Palackého.
Případný návrat dnes již dospělých lidí do proměněné země ale nebude snadný. Někteří už tu zkušenost mají. V devadesátých let mohli znovu přijet a studovat vysokou školu. „Přijelo jich 15, ale většina nedostudovala. Dostudovali čtyři nebo pět, zbylí to vnímali jako návrat do bezstarostného dětství a nebyli schopni na školách fungovat. Nakonec byli deportováni. Ale i ti, co dostudovali, měli po návratu do Namibie těžkou pozici. Jejich diplomy nechtěli uznat, a tak je nikdo nechtěl zaměstnat. Nakonec se to ale podařilo a v současné době ti, kteří mají českou vysokou školu, pracují v poměrně slušných pozicích.“
Sociální experimenty nekončí dobře
Kateřina Mildnerová je vědkyně, vedle terénního výzkumu pracuje v archivech a výsledkem její práce by měla být na podzim kniha o namibijských Češích. „Knížka není jediným výsledkem mé práce. V současné době připravujeme ve spolupráci s Audiovizuální produkcí Univerzity Palackého i dokumentární film. A také se mi podařilo díky výzkumu spojit přes sociální sítě české rodiny s tehdejšími dětmi, kterým se tady věnovaly. Bylo to hodně emotivní.“
Na počátku léta se část hrdinů tohoto příběhu vrátila do Česka, měli by tady pracovat. „Jejich vize je taková, že budou pracovat a až něco vydělají, tak sem chtějí dostat své děti, aby s nimi tady mohly žít,“ popisuje plány Kateřina Mildnerová a jen na okraj dodává, že nikdo z těchto Namibijců neplánuje přivést si do Česka manžela či manželku. „Žádné z těch manželství totiž nedopadlo dobře, ty kulturní rozdíly byly tak velké, že to nešlo. Jediné spokojené manželství mají ti, kteří mají českého partnera. To jsou například dívky, které u nás studovaly vysokou školu, našly si českého muže a on s nimi žije v Namibii. Tam to funguje.“
Každý příběh by měl přinést i nějaké poučení. Kateřina Mildnerová ho formuluje docela přesně, byť ne zrovna optimisticky. „Osud namibijských dětí je důkazem, že jakákoli politická manipulace s dětmi je nebezpečná a může natrvalo poškodit dětskou psychiku. Kvůli tomuto sociálnímu experimentu mají tyto děti šrámy na duši do konce života.“