Alena Myslivcová Fučíková (UHK) je specialistka na odpady. V projektu Unilead, což je největší společný projekt českých univerzit na cestě za větší udržitelností, má na starosti právě oblast odpadů, prevenci jejich vzniku a recyklaci. Společně s kolegy a kolegyněmi se Fučíková snaží najít řešení, jak množství odpadů na vysokých školách snížit. Pár nápadů už má, od lehce bizarních, jako jsou například kompostéry se šváby, až po přízemnější opatření jako třeba zrušení nápojových automatů s jednorázovými kelímky, zřízení pítek s filtrovanou vodou nebo prodávání pití v zálohovaných pohárcích.
Návody, jak udržitelněji pracovat s odpady, už mají české vysoké školy k dispozici. Teď je na nich, jak s nimi naloží. Pokračování projektu Unilead II. nicméně pracuje i s tématem engagementu, který má usnadnit zavádění doporučení z loňské části projektu do praxe. „V letošním roce se budeme snažit více přitlačit právě na konkrétní a efektivní komunikaci, tvorbu návodných dokumentů nebo třeba videí a propagovat problematiku na sociálních sítích,“ říká Myslivcová Fučíková, proděkanka Přírodovědecké fakulty Univerzity Hradec Králové.
Jak moc jsou univerzity v Česku otevřené zlepšení svého odpadového hospodářství? Řeší tuto problematiku, jsou otevřeny inovativním řešením, třídí, kompostují, motivují k neplýtvání, případně zavádějí nějaká cirkulární řešení, nebo tohle pro ně vůbec není téma?
Je vidět, že to spousta vysokých škol řeší a chce zlepšit situaci, chce šetřit peníze třeba i tím, že díky předcházení vzniku odpadu a dobrému třídění nemusí platit svozovým firmám více peněz. Spíše ale celkově se to udržitelné chování dnes zmiňuje v různých projektových nebo grantových žádostech, v hodnocení univerzit v celosvětových žebříčcích, jako například Green Metrics. Takže univerzity opravdu mají snahu se zlepšovat i jednoduše kvůli tomu, že se to prostě dělat musí a že všechny tyto věci budou daleko intenzivněji zasahovat do života každé z nich. Pokud si univerzita bude chtít zachovat konkurenceschopnost nejen v Česku, ale i na mezinárodním poli, musí být připravena různá zelená řešení ve velmi krátké době implementovat.
Univerzity, stejně jako například firmy a vlastně všichni ostatní, musí v oblasti nakládání s odpady dodržovat zákonná nařízení. Je samozřejmé, že někde to povinnými aktivitami z mnoha důvodů dříve končilo. Některé univerzity jsou naopak v této oblasti dlouhodobě velmi aktivní, mají efektivně nastavený systém, který jim funguje, a řeší už jenom nějaké drobné dílčí nedostatky.
Máte nějaký neoficiální žebříček, kdo je v oblasti odpadů a ekologie jak pokročilý?
Nemohu říci, která univerzita je na tom lépe a která hůře, protože v rámci projektů Unilead I a II spolupracujeme už druhým rokem de facto se všemi veřejnými vysokými školami. Pracovní skupina Odpady, prevence vzniku a recyklace je jedna z nejpočetnějších. Zájem o sdílení informací, dobré praxe a vůbec o posun v této oblasti mají tedy všichni a nebylo by ode mne fér na někoho ukázat prstem a říkat, že jsou nejhorší.
Takže vše v odpadovém hospodářství českých vysokých škol klape skvěle?
Rezervy jsou v možnostech zlepšení situace. Nemusí to být nutně dáno tím, že se nechce, i když ano, někde může být u vedení univerzity potíž s vnímáním potřeby něco změnit. Jako každá oblast, i tato stojí na finančních možnostech. Nepředstavujme si to ale tak, že univerzita nemá na nákup košů na tříděný odpad, i když i to je při vybavení všech součástí univerzity nezanedbatelná položka. Spíše je občas vidět, že menší univerzity například nemají personální kapacity na zřízení pracovních nebo poradních skupin pro udržitelný rozvoj. Tedy celkově se pak tato témata včetně odpadů hůře komunikují mezi jednotlivými součástmi a těžce se rodí celá strategie pro udržitelný rozvoj organizace.
Za sebe musím říci, že je vidět, že každá z univerzit je opravdu originál a že nelze ani v těch odpadech vytvořit nějaký univerzální manuál. Naší snahou je spíše dávat dohromady nápady a tvořit systém sdílených informací, ze kterých si potom každý z nás vybere, co se mu hodí, co je schopen v rámci možností své univerzity realizovat. Cíl máme nicméně jeden jasný – být lídrem, být o krok napřed a ukazovat, že to jde, že hlavně jde předcházet vzniku odpadu, že mnohdy lze odpad využít v kampusu nebo z něj jinak profitovat, že existují cirkulární řešení a že nemusí být složitá.
Zkuste zmínit takové konkrétní jednoduché řešení.
Například kompostování pomocí švábů. Zcela vážně jsme nedávno na workshopu řešili, zda se zaměřit na bioodpad, nebo na něco jiného, a kolegyně z Univerzity Palackého v Olomouci zmínila, že kromě vermikompostování (kompostování pomocí žížal, pozn. red.) existuje i blattikompostování (zpracování odpadu pomocí švábů, pozn. red.) a že to zkouší a příště nás s tím seznámí. Jiný kolega k tomu dodal, že když se budou švábi hodně množit, můžeme je dodávat do menzy a spojit naši odpadovou problematiku se skupinou udržitelného stravování (smích).
To jsou hodně inovativní postupy. Ale stává se naopak, že škola zavede úplný základ, třeba jedno hnízdo tříděného odpadu na patře, a tím považuje téma odpady za vyřešené?
Ano. Abych to ale rozvedla do epické šíře: separaci vytříditelných složek odpadu musí organizace umožnit ze zákona. Takže v základu to znamená, že někde za budovou sedí všechny možné popelnice v barvách duhy, pak možná někdo dokoupí jednu sadu košů na tříděný odpad všeho druhu a tím to pro něj končí. Na našem projektu je ale krásně vidět, že to na univerzitách není všem jedno a že je velká vůle něco změnit. Počínaje tvorbou jednotné infografiky přes dvojjazyčné informační tabulky nad odpadkovými koši, dedikované webové stránky přímo na portálech univerzit, vnitřní směrnice a další oficiální dokumenty až po vtipná videa. Úsměvné potom je, že i s perfektní přípravou zapomenete třeba na poslední článek v procesu – úklidovou pracovnici, která sebere ze všech košů pytle s tříděným odpadem dohromady a hodí je do jednoho kontejneru. I s tím se musí samozřejmě pracovat.
To sesypávání odpadu se opravdu někde děje?
Určitě, jen to nikdo nepřizná. To byste je musela chytit za ruku a jít si stěžovat jejich nadřízenému. Ale samozřejmě to nedělá každá uklízečka.
Jak jste postupovali při návrhu doporučení v projektu Unilead? Mapovali jste nějak situaci?
Ano, mapovali jsme situaci pomocí formulářů a zjišťovali status quo na každé zapojené univerzitě. Zjišťovala se přítomnost strategických dokumentů, jak je na tom škola s implementací nějakých pokročilých řešení, jaká jsou například ta konkrétní řešení, co vidí jednotlivé školy jako největší překážky a podobně.
Jaká konkrétní doporučení jste vytvořili?
Na konci roku vznikla takzvaná sdílená sada doporučení pro každou řešenou oblast udržitelného rozvoje univerzit, tedy i pro odpady. Je to dokument, kde je navržena komunikační cesta napříč univerzitními součástmi, navrhovali jsme i třeba zřídit pozici univerzitního ekologa. A pak je zde celá řada konkrétních doporučení jako například vyhnout se na hromadných akcích jednorázovému plastu, podpořit vznik takzvaných studánek na filtrovanou vodu a omezit výskyt automatů na nápoje, snížit počet košů na směsný odpad v kancelářích a tak podobně.
Omezit výskyt automatů na nápoje? To asi studující neuslyší rádi. Není v tomto případě ve hře nějaké bezodpadové řešení i pro automaty?
Zrušit automaty na kávu (smích). Ale vážně, u nás na dvou budovách ze tří je občerstvení, kde se dá koupit výborná káva do porcelánového hrnku. Na každém rohu ve městě je kavárna, pražírna kávy, kafeokno. Nikde jsem se nesetkala s tím, že by mi nechtěli dát kávu do vlastního hrníčku. Opravdu potřebujeme mít na zbývajících pár rozích automaty na kávu s jednorázovými kelímky?
Jak moc závazná vaše doporučení pro školy jsou?
Každá z univerzit má možnost se všemi výstupy z obou projektů Unilead I i II pracovat tak, jak uzná za vhodné. V letošním roce se budeme snažit více přitlačit právě na konkrétní a efektivní komunikaci, tvorbu návodných dokumentů nebo třeba videí a propagovat problematiku na sociálních sítích. Samozřejmostí je pak naplňování třetí role univerzit, tedy ukazovat i široké veřejnosti, že věci umíme měnit, že chceme motivovat, inspirovat a pomáhat nejen v oblasti odpadového hospodářství.
Takže školy nemají žádnou povinnost ta doporučení následovat. Máte alespoň nějaké reakce, jestli se univerzitám ta doporučení líbí a zavedou je, byť na dobrovolné bázi?
Zkusila jste někdy na akademické půdě někomu něco nařizovat? Ale zcela vážně – určitě zde není žádná povinnost si něco z těch doporučení vzít a realizovat. Jednotlivé univerzity jsou navíc hodně heterogenní, a proto mnohdy ani nelze jedno řešení aplikovat plošně. Pokud univerzita plní zákonné povinnosti v oblasti odpadů, je pak jen na ní, zda se chce dobrovolně nějak posouvat, nebo si to vyhodnotí tak, že jí stávající stav stačí. Když to zjednoduším, pro každou univerzitu je dneska z mnoha důvodů výhodné dělat různé zelené věci. Tento projekt a jeho výstupy jsou nám inspirací. Koncem roku budeme zjišťovat, co a jak bylo použito a kde došlo k posunu v implementaci plánovaných opatření. Po vyhodnocení s tím budeme zase dál pracovat. Třeba letos jsme se domluvili, že se v odpadech podíváme více na bioodpad a částečně gastroodpad, který se nám prolíná se sekcí Stravování. Do budoucna můžeme pak dle zájmu zaměřit síly i na ostatní druhy odpadu.
Jak univerzity, ale i další veřejné instituce v Česku motivovat, aby zlepšily své odpadové hospodářství?
To je těžká otázka. Samozřejmě jistou motivaci některým subjektům poskytuje činnost České inspekce životního prostředí, kdy inspektoři chodí na kontroly a mají zákonem danou pravomoc sankcionovat kontrolované subjekty při nedodržování zákonů. To je nicméně cesta, kterou nikdo z nás kráčet nechce. Nás na univerzitách, kteří se potkáváme v rámci skupiny odpadů projektů Unilead nikdo motivovat nemusí, protože dohromady pracujeme dobrovolně a mnozí i svému vedení navzdory. Jakým způsobem konkrétně motivovat naše univerzity, s námi budou letos řešit zástupci průřezových skupin Strategie a Marketing a komunikace. Sama jsem velmi zvědavá, co naše spolupráce přinese. Co se týče světa mimo univerzity – jak jsem již uvedla, my ukážeme, co je možné, a budeme se snažit různými cestami problematiku komunikovat, například na akci Týden udržitelnosti, na workshopech a veřejných akcích. Budeme učit studenty, že to jde i jinak, a pak doufat, že se dobrá praxe z univerzit bude šířit dál.
A neměl by je motivovat stát, případně EU?
Zjednodušeně lze říci, že celý systém odpadového hospodářství stojí na dvou dokumentech: na zákoně o odpadech a takzvaném Plánu odpadového hospodářství ČR. Hlavními cíli strategie je jednoznačně přechod k oběhovému hospodářství, předcházení vzniku odpadů, zvýšení recyklace a materiálového využití odpadů. Součástí pak je i Program předcházení vzniku odpadů. Dá se tedy říci, že na evropské i republikové úrovni existují poměrně konkrétní požadavky na například množství zrecyklovaného plastu, musí postupně docházet k omezování ukládání odpadů na skládky a tak podobně. Nedodržení těchto požadavků samozřejmě nakonec může vést ve větší míře k odklonu dotací. Nicméně mám osobně pocit, že se zatím tak nějak tváříme, že se nás to netýká, a navíc lobby v odpadářském světě jsou velmi silná, protože jde opravdu, pro někoho možná překvapivě, o velký byznys. Druhý, můj osobní pohled na vnější motivaci je takový, že bych byla raději, kdybychom nejen studujícím, ale i většinové společnosti postupně vnukli myšlenku, že k odpadům, a hlavně prevenci jejich vzniku, musíme přistupovat daleko odpovědněji. Myslím si, že se to hodně daří, mnohdy k nám zavítají základní školy, nebo někdy dokonce školky a za znalosti některých školáčků v oblasti třídění by se nemusel stydět leckterý dospělý. Pokud správná edukace a motivace funguje už na této úrovni, o budoucnost se nemusíme bát.
Jak jsou na tom s odpadovým hospodářstvím univerzity v západní Evropě? Dělají něco jinak, lépe?
Je to různé. Dá se ale říci, že jdou stejnou cestou jako my. Tedy předcházení vzniku odpadu, inovativní a zajímavá řešení pro různé druhy odpadů a snaha inspirovat a motivovat. Samozřejmě je to odlišné v tom, jakým způsobem se v dané zemi třídí, nebo netřídí odpad. Kde mají dost spaloven, řeší jiné věci než třeba u nás, kde jich máme nedostatek. Dále je rozdíl třeba v barvě popelnic nebo samotném systému. V některých zemích dávají recyklovatelný materiál do jedné popelnice, zbytek do druhé, tedy může se stát, že plasty a papír končí v jedné odpadové nádobě a třídí se až na dotřiďovacích linkách a podobně. Může to být matoucí, stejně tak je pro cizince matoucí systém náš. I proto se snažíme připravovat na univerzitách vše dvojjazyčně a na UHK třeba plánujeme v letošním roce krátký kurz pro studující v cizím jazyce o odpadovém systému v Česku. I to je jeden z výstupů projektu Unilead II.