„Palach je ikonou studentů, v jeho činu je morální apel. Já osobně si ale nedovedu představit, že bych v podobné situaci udělal stejnou věc jako on,“ přiznává David Pavlorek, řídící komisař Studentské rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Právě tam studoval Jan Palach, jehož protestní úmrtí si letos v lednu Česko připomíná 50. výročím. V Palachově činu je podle Pavlorka jistá absurdnost a nepochopitelnost, jeho čin ale probouzí v národu občanské svědomí.
Co pro vás znamená jméno Jan Palach?
Jméno Jana Palacha si stejně jako mnozí jiní dávám do rovnice s jeho sebeupálením. Osobně si podstatou jeho činu nejsem vůbec jistý, ale vážím si ho, protože to skutečně byl významný okamžik moderních českých dějin, který se nám vepsal do myšlení jako máloco jiného.
Vepsal se do myšlení i vám? Je pro vás Palach a jeho odkaz něčím důležitý?
Pro každého může být důležitý trochu jinak, ale myslím, že připomínka jeho činu je každým rokem dobrou příležitostí k projevu občanské sounáležitosti ve společnosti. Přitom jistá nepochopitelnost a absurdnost jeho činu, ve kterém ale většinově spatřujeme nějaký důležitý morální apel, je vlastně dobrou příležitostí k zamyšlení se nad tím, co můžeme ve vztahu ke společnosti dělat lépe, probouzí v nás naše občanské svědomí. To je, myslím, velká přidaná hodnota oproti jiným významným dnům a svátkům, které si připomínáme.
Jak vnímají Jana Palacha dnešní studenti?
Domnívám se, že Jan Palach silně pronikl do identity studentstva v tom smyslu, že jeho osobnost je ztotožňována s představitelem studentů a jeho radikální čin do jisté míry reprezentuje studentský aktivismus. Identifikuje mladé lidi jako určité svědomí společnosti, které se ozve, když je něco špatně. Samozřejmě že interpretace jeho činu i jeho motivací může být rozdílná, ale je nepochybné, že Jan Palach se stal ikonou studentů.
Proč myslíte, že je důležité připomínat si jeho památku?
Obecně je dobré si dějiny připomínat, protože se z nich máme učit. Je samozřejmě vždy velmi ošidné hledat historické paralely, protože jsou vždy nepřesné a zavádějící. Žádná historická situace není stejná. Nicméně Palachův čin byl protestem proti letargii při nastupující normalizaci. Z dnešního pohledu tak vzpomínka na něj může sloužit jako důležitá výzva k občanské angažovanosti, bez níž je demokracie prakticky bezbranná.
Umíte si představit, že byste za podobné situace udělal něco podobného? Tedy že byste za myšlenku položil život?
Já osobně si něco takového představit asi nedovedu. Myslím, že i v těch mimořádně těžkých situacích jsou i jiné cesty, jakými se snažit měnit svět a společnost k lepšímu. Ale tím nijak nezpochybňuji Palachův čin. On se rozhodl pro do jisté míry absurdní čin, který nastavil zrcadlo absurdní společenské situaci. Často se cituje jeho věta o tom, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. To si myslím, že je dobrý příklad mravního imperativu: člověk by měl usilovat o to měnit věci k lepšímu – jakou cestu a jaké prostředky k tomu zvolí, nechť každý zváží podle svých možností a svého svědomí sám.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.