Hana Kubíčková působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Jejím oborem je mimo jiné i sociální pedagogika a je katedrovou koordinátorkou pro internacionalizaci. V rozhovoru mluví o tom, co v poslední době musí řešit mnoho pedagogů v souvislosti s válkou na Ukrajině a příchozími ukrajinskými dětmi.
Co bude při integraci do českých škol pro ukrajinské děti těžké? A co bude výzva pro pedagogy?
V oblasti integrace je nutné ke každému dítěti nebo skupině dětí přistupovat jako k jedinci se specifickými potřebami, samozřejmě s určitým ohledem na to, s jakými odlišnostmi a specifiky do majoritní společnosti vstupují. Na druhé straně si myslím, že nemusíme být odborníky na ukrajinskou problematiku, abychom byli schopni dětem zajistit bezpečí a stabilitu v novém prostředí. Je zásadní si vůbec uvědomit a zohlednit, že všechny děti, ukrajinské i české, zažívají nestandardní životní situaci. Navíc děti z Ukrajiny si prošly a prochází velmi náročnou, mnohdy i traumatizující událostí.
Primárně všichni řešíme jazykovou odlišnost, která na jedné straně není tak výrazná, ale na straně druhé právě tento fakt může vést k představě, že jazyková adaptace bude snadná a rychlá. Rovněž vnímám jako užitečné brát zřetel na různé odlišnosti ukrajinské kultury v oblasti komunikačních vzorců a zvyklostí, vyjadřování emocí, hodnot a norem, vztahu k náboženství, autoritám, jídlu, ženské a mužské roli, vlastnímu tělu a podobně. Dospělí Ukrajinci například nemají ve zvyku otevřeně hovořit o svých pocitech a v oblasti neverbální komunikace své emoce drží pod kontrolou. Naopak děti mohou být impulzivnější a obecně emotivnější. V dalších aspektech je důležité si uvědomit, že mají sklony k zachování konformity, jsou určitě religióznější než my, více se orientují na tradice a vzájemné sociální vazby.
A co se změní pro české děti?
Všechny děti si zaslouží naši pozornost. Neměli bychom zapomínat na potřeby českých dětí, které mohou zažívat obavy, zmatek, smutek nebo vztek, a každá z těchto emocionálních reakcí je vlastně adekvátní s ohledem na situaci. Dětem bychom měli dát prostor k vyjadřování těchto emocí, dopřát jim sluchu a dát jim porozumění. Je vlastně nezbytné se dobře postarat o české děti, abychom se pak spolu s nimi mohli postarat o děti ukrajinské. V širším hledisku v oblasti integrace nebo inkluze jedince se specifickými potřebami do určité sociální skupiny je podstatné, že vždy pracujeme s odlišností nebo jedinečností jako běžným jevem, který se týká každého z nás. Zaměřujeme se tedy obecně na neutralizaci předsudků a stereotypů ve vztahu k jakékoli odlišnosti spíše, než abychom na skupinu apelovali, aby přijali konkrétní dítě s jeho specifiky.
Jakou roli budou mít při integraci učitelé?
Domnívám se, že učitel vždy měl, má a bude mít zásadní roli ve vytváření pozitivního sociálního klimatu ve třídě tak, aby toto prostředí bylo otevřené a bezpečné pro každého jedince. Samozřejmě je důležité, aby v tom učitelé nezůstali sami, jednoznačně potřebují podporu. V současné době například PdF OU v rámci Centra dalšího vzdělávání připravuje odborné workshopy pro učitele, které budou zaměřené na aktuální témata spojená se vstupem ukrajinských dětí do českých vzdělávacích institucí. A stejně, jak jsem říkala, že je potřebné se postarat o české děti, je stejně důležité se v tomto ohledu postarat i o české učitele.
Máte nějaké tipy a zásady komunikace s ukrajinskými dětmi? Jak s nimi pracovat? Měly by být vnímané ukrajinské děti stejně jako ty české?
Líbilo se mi, že se ptáte i na české děti, tudíž i do otázky, jak s dětmi komunikovat a pracovat, by měly být zahrnuty všechny děti. A samozřejmě každé dítě prožívá situaci jiným způsobem, má rozdílné reakce a přirozeně tedy každé dítě potřebuje něco jiného. Vždy je tedy důležité zjistit tato individuální nastavení a s dítětem začít pracovat tam, kde se nachází. Obvykle děti samy znají své zdroje k překonávání těžkostí, někdy si umí i říct o konkrétní postupy, když se jich zeptáme, co by potřebovaly, ale mnohdy jsou jim tyto zdroje nedostupné nebo je neumí popsat, v takovém případě je to přirozeně především náš úkol se na dítě naladit, sledovat jeho projevy a nabízet různé strategie. Při komunikaci s dětmi mě napadá ještě jedno obecně platné pravidlo: dětem nic nezatajovat, ale ani nevnucovat.
K vaší otázce, zda by měly být ukrajinské děti vnímané stejně jako ty české, nemohu opět odpovědět nic jiného než to, že každé dítě je jiné a každé si zaslouží být vnímané a respektované jako jedinečná bytost v kontextu své sociální reality a aktuálních životních zkušeností. A opět je to velmi individuální, některé děti budou potřebovat více pozornosti a individuální přístup a některé naopak budou chtít co nejdříve splynout a jakákoli individuální pozornost jim může být nepříjemná. Nicméně je pravda, že je jakousi naší přirozeností se srovnávat s druhými a hledat rozdílnosti. Čeští pedagogové například sdělují, že ukrajinské děti jsou disciplinovanější a více orientované na úkol než české děti. Rovněž sdělují, že jim chybí základní pravidla „slušného chování“, nebo že starší děti jsou velmi starostlivé a pečující ve vztahu k mladším dětem. Domnívám se, že je užitečné vnímat tato specifika, a přijímat je jako přirozenou věc.
Dále bych doporučila se průběžně zajímat, jak se děti ve třídě cítí, co prožívají, o čem přemýšlí, volit například aktivity zaměřené na vyjadřování emocí a názorů. Také bych se zaměřila na práci s celou třídou, využít techniky na rozvoj vztahů ve skupině, spolupráce a podobně. Například hledání, co máme společného, a v čem se naopak lišíme.
Jaké jsou nejobvyklejší omyly učitelů, když mají mezi dětmi ve třídě cizince?
Myslím, že mi zcela nepřísluší hodnotit omyly učitelů, všichni totiž ty omyly děláme. Spíše se vyjádřím k tomu, co je častým úskalím většiny z nás, kteří se ocitáme v nestandardní situaci. Necháváme se situací pohltit, jednáme rychleji, než myslíme, a v takovém rozpoložení vycházíme obvykle z naučených a stereotypních vzorců chování. Obvyklým limitem je tedy to, že si nevezmeme dostatek času a prostoru na odstup od dané situace, na zpracování vlastních emocí, promyšlení strategií a rovněž reflexi a sebereflexi volených a aplikovaných postupů.
Měli by učitelé přehodnotit plány výuky? Jaké mají vůbec možnosti se přizpůsobit nové nečekané situaci?
Já se budu zase opakovat, plán výuky by měl být přinejmenším reflektován průběžně v souvislosti s měnícími se vzdělávacími potřebami každého dítěte i skupiny. Ideální by bylo, kdyby bylo možné plán i metody a formy výuky přizpůsobit těmto potřebám, ale to je samozřejmě složitý proces, do kterého vstupuje celá řada faktorů na straně učitele, dětí i vedení školy. V souvislosti s ukrajinskými dětmi se domnívám, že plán výuky by měl být individualizovaný. Věřím, že docházka do školy může ukrajinským dětem přinést kontakt s normalitou a možnost odpoutat se od zátěžových momentů. Na druhé straně bychom však měli mít na paměti, aby kladené požadavky a plnění školních povinností byly přiměřené v souladu s jejich aktuálním prožíváním i kulturními zvláštnostmi.
Jaké očekáváte největší potíže a jak se s nimi poprat?
Momentálně nemám v hlavě nějaké konkrétní potíže, ale tím neříkám, že nejsou a nebudou. Naopak, myslím, že v tuto chvíli si ani nedokážeme představit, co vše může nastat, a to v pozitivním i negativním slova smyslu. Dle mého názoru je užitečné být otevřený různým variantám chování z různých stran, tedy ze strany ukrajinských i českých dětí, jejich rodičů, učitelů, vedení školy a obecně celé české společnosti. Vnímám jako užitečné reflektovat vlastní stereotypní chování a předsudky a také minimalizovat očekávání například v tom smyslu, že když někomu poskytnu pomoc, že mi za to má být vděčný. A jak již jsem sdělovala, jsou děti, které potřebují maximální ohledy, péči a snížení nároků, a naopak jsou tu děti, kterým vyhovuje aktuální nastavení a požadavky.
A když nad tím tak uvažuji, tak možná úskalí vlastně zmiňuji během celého rozhovoru.
Závěrem bych chtěla říct, že děti mají jedinečnou schopnost dobře regenerovat a také se adaptovat, když jim k tomu vytvoříme podmínky a budeme je tímto procesem citlivě provázet.