Většina lidí po absolvování Ph.D. nemůže na škole zůstat a to je podle Alexandera Hasgalla z Evropské univerzitní asociace také dobře: stávají se z nich ambasadoři univerzitního stylu přemýšlení v dalších oborech. Stále je však nutné zlepšovat ekonomickou situaci doktorandů a učit je se školiteli otevřeně komunikovat o vzájemných očekáváních.
Read in English original version.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Evropská univerzitní asociace (EUA) v červnu vydala dokument Budování základů výzkumu: vize pro budoucnost doktorandského vzdělávání v Evropě, předkládající deset návrhů k rozvoji doktorského studia v nadcházejících letech.
„Musíme ještě více a zcela jasně vysvětlovat, že doktorát přináší významnou hodnotu celé společnosti, nejrůznějším zaměstnavatelům, ale i samotným doktorandům a doktorandkám. Že bez nich výzkum fungovat nebude,“ komentuje Alexander Hasgall, jeden z autorů publikace a vedoucí Rady EUA pro doktorské vzdělávání.
V dokumentu píšete, že musíme přehodnotit pohled na doktoráty. Proč?
Svět se za poslední dva roky zásadně změnil, zejména v souvislosti s pandemií covidu a válkou na Ukrajině. A také prostředí výzkumu se stále mění. Už v posledních patnácti dvaceti letech jsme značně pokročili v oblastech, jako jsou například akademická etika nebo společenská odpovědnost výzkumu. V Evropě se rozvinuly organizace na podporu doktorandů. Nyní tady ale máme zcela jinou situaci. Ano, doktorát bude stále založený na výzkumu, musíme ale začít uvažovat také o tom, jak reagovat na zkušenosti z posledních let a jak může přispět k řešení nových výzev v budoucnu. Na tom jsme se shodli i v diskusích v Radě EUA pro doktorské vzdělávání, v níž jsou zástupci univerzit ze 37 zemí.
Které oblasti a výzvy máte na mysli?
Například je tu otázka rapidně se rozvíjející digitalizace – a tím nemyslím jen webináře nebo online vzdělávací platformy, ale i takzvaná big data nebo etický kontext nových technologií, například umělé inteligence, který musí být neoddělitelně zvažován společně s jejich technologickou stránkou. V souvislosti s klimatickou krizí je pak nutné sledovat udržitelnost. Mluvíme o takzvaném zeleném doktorátu, který zahrnuje nové formy mobility, udržitelnost výzkumných postupů – o tom, jak nastavit strategii v této oblasti, mimochodem pořádáme v lednu 2023 workshop.
Důležitá je i diverzita doktorandů a doktorandek, zejména rozmanitost prostředí, z něhož pocházejí. Zásadní je i komunikace, musíme velmi jasně mluvit o hodnotě doktorátu pro celou společnost, zaměstnavatele, ale i pro samotné doktorandy. Všichni musí vědět, že doktorandi jsou pro společnosti velkou devízou. Tím, že provádějí výzkum na vysoké úrovni, stávají se vysoce kvalifikovanými zaměstnanci, které svět nutně potřebuje.
Také tu je otázka akademických svobod. Je třeba zajistit, aby byli začínající výzkumníci a výzkumnice, kteří jsou velmi zranitelnou skupinou, chráněni před vnějšími tlaky, aby se mohli ptát na ty správné a důležité otázky.
V souvislosti s válkou na Ukrajině pak musíme přemýšlet o poválečné obnově země a jejího vysokého školství, kdy by měli doktorandi jako nová generace výzkumníků hrát klíčovou roli při rozvoji univerzitního sektoru. (Evropská unie v partnerství s EUA a mezinárodní organizací Scholars at Risk aktuálně spouští speciální program MSCA4Ukraine na podporu ukrajinských doktorandů a doktorandek a začínajících vědců a vědkyň, pozn. red.)
Na jedné straně tedy stojí zavedené struktury a zkušenosti, na kterých můžeme stavět. Zároveň ale vidíme, že se objevila spousta nových důležitých oblastí, kde teprve budeme hledat odpovědi. Musíme si uvědomit, že doktorát není jen o velmi konkrétním aktuálním řešení ve velmi specifické oblasti. Doktorát také znamená, že jste schopni identifikovat otázky a výzvy, o nichž ještě třeba nikdo ani neuvažuje, a hledat na ně odpovědi.
Zároveň ale říkáte, že většina doktorandů nemůže na univerzitách po ukončení studia zůstat. Není to škoda?
Právě naopak. Absolventi zůstávají spojeni s akademickým myšlením, lze je vnímat jako ambasadory univerzit v dalších sektorech. Z diskusí se zaměstnavateli i širší veřejností nám vyplývá, jak cenná je pro ně několikaletá zkušenost absolventů s výzkumem, jejich kritické myšlení, silné propojení s akademickou sférou nebo povědomí o nejnovějších trendech. Evropa je tak silná právě díky vysoké úrovni lidí, kteří dokážou propojit nejnovější znalosti z výzkumu s potřebami v ekonomickém sektoru i dalších oblastech. Pro doktorandy samotné je pak absolvování doktorátu investicí pro celou kariéru. Když máte doktorát, můžete se rychleji dostat do manažerských pozic. Doktorát je tedy investicí pro celou společnost – do různých sektorů přivedete lidi s vysokou odborností, kteří jsou přínosem i pro svoje konkrétní týmy.
Budeme ale pak mít v Evropě dostatek výzkumníků, abychom byli schopni konkurovat například Číně?
Důležité je ptát se, co je dostatek. A není to jednoduchá otázka. Neměli bychom se každopádně zabývat pouze kvantitou. Jsem si jistý, že mít lidi se zkušenostmi z akademického prostředí, ze základního výzkumu přináší mnoho příležitostí pro inovace a naši ekonomickou sílu. Ano, nesmíme zapomínat na doktorandy a jejich motivaci i pracovní podmínky na univerzitách. Zároveň ale musíme usnadnit přechod mezi různými sektory, abychom plně využili potenciál, který v Evropě máme.
Až 30 procent začínajících výzkumníků podle průzkumů do tří let odchází z akademické půdy. Kde vidíte největší problém?
Asi vás nepřekvapí, když zmíním financování. Setrvání na doktorátu a jeho dokončení doktorandům extrémně ztěžují nízké příjmy. Doktorandy musíme patřičně ohodnotit, aniž bychom museli snižovat jejich počet kvůli nedostatku financí. Nejsou jen jakýmsi luxusem nebo úzkou elitou, jde o zásadní investici do další generace. Je znepokojivé, když univerzity nemají dostatek zdrojů, aby mohly zajistit podmínky, v nichž doktorandi a doktorandky dokončí studium za požadovanou dobu.
Důležitým tématem, na kterém v EUA-CDE stále více pracujeme, jsou také podmínky začínajících výzkumníků. Tedy těch, kteří už Ph.D. mají. Mnoho z nich opouští akademickou půdu. Je nutné se zaměřit na jejich další kariérní rozvoj a vedení. Pokud chceme mít v budoucnu skvělé profesory schopné porozumět současným výzvám a kvalitně školit další generace, musíme se této skupině systematicky věnovat.
Když mluvíme o dobrých pracovních podmínkách, dalšími důvody odchodu doktorandů a začínajících výzkumníků bývají krátkodobé pracovní smlouvy. Pomohlo by nabídnout místo studentského statusu zaměstnanecký poměr a nahradit krátkodobé kontrakty dlouhodobými?
To jsou dvě otázky. Je důležité rozlišovat mezi právní plus finanční situací a obecným chápáním statusu. Nicméně i tam, kde mají status studenta, je nutné je brát jako začínající výzkumníky a výzkumnice. Většinu času přece tráví výzkumem, ne studiem. Je důležité s doktorandy jednat jako s dospělými lidmi, kteří se pro doktorát zodpovědně rozhodli a kteří jsou si zároveň vědomi i povinností, jež to obnáší.
Když mluvíme o krátkodobých smlouvách: ano, je to problém. A často to souvisí s aktuální situací, kdy mnoho výzkumů stojí na krátkodobém financování konkrétního projektu, zatímco základní financování se snižuje. Potřebujeme mít stabilní financování, které nabízí dlouhodobou perspektivu pro výzkumníky na akademické půdě.
Je třeba řešit i mentální zdraví doktorandů?
Určitě. Je to velmi důležité téma, o kterém se v některých zemích začalo diskutovat před pár lety. Nebylo tomu tak všude, postupně se však – i vzhledem k tomu, jak se k duševnímu zdraví staví celá společnost po pandemii – tato problematika stala jedním z klíčových témat. Víme o negativních důsledcích izolace, víme, že mnoho lidí se bojí o svou budoucnost, ptají se, zda budou mít stabilní práci.
Zároveň jako univerzity musíme vědět, jak se vypořádat s problémy, jako je například deprese a úzkost, a jak jim předcházet. Každý, kdo někdy dělal výzkum, ví, že stres je často jeho nedílnou součástí. I to k téhle práci patří. Je ale potřeba poznat, kdy se stává nezdravým. Kromě prevence je potřeba, aby měly instituce pro případ takových problémů podpůrné mechanismy a aby doktorandi a výzkumníci věděli, kde mohou získat potřebnou podporu.
S mentálním zdravím souvisí i další téma, které v dokumentu zmiňujete: předcházení konfliktům ve vztahu doktorand–supervizor. Někdy se mluví až o využívání doktorandů. Co konkrétně máte na mysli vy?
Víme, že mnoho takových konfliktů pramení z rozdílných očekávání. První věcí je tedy si tato očekávání uvědomit a vyjasnit. Například si otevřeně promluvit o tom, jaká bude čí role v týmu nebo jak často se budete se svým supervizorem setkávat. Pokud na doktorát zrovna nastupujete a potřebujete svého školitele vidět každý týden, zatímco jemu nebo jí by to stačilo jednou za dva měsíce, snadno dojde ke tření.
Nejde o to říkat, co je nejlepší. Neexistuje univerzální řešení, ale doktorand i školitel si musí být vědomi očekávání toho druhého, předem o nich diskutovat. Společnou řeč je důležité najít hned na začátku. Protože pokud si teprve po dvou letech uvědomíte, že si se supervizorem nesedíte, pak už je pozdě. Měli byste také vědět, jaká máte v celém procesu práva a možnosti. Tady může jít například o profesní rozvoj, o další školení na získávání takzvaných přesahových dovedností, jako je komunikace a podobně. I ty jsou důležitou součástí doktorandské praxe. Pokud vám tedy školitel zakáže opustit laboratoř kvůli nějakému školení v oblasti kariérního rozvoje, je dobré vědět, kam se na univerzitě obrátit.
Mnoha nedorozuměním může předejít písemná dohoda mezi školiteli a doktorandy. Univerzity také stále častěji nabízejí školení supervizorů, jehož součástí může být i to, jak si celý proces a jeho hranice nastavit.
V Evropské unii se chystá velká reforma hodnocení výzkumu. Jak se dotkne doktorandů?
Nejde o to, aby se doktorandské studium hodnotilo na každém dílčím kroku. Zpětná vazba by neměla omezovat svobodu a zvídavost, naopak by měla vyslat jasný signál, že je takový přístup k bádání důležitější než počet publikovaných článků.
Současné systémy hodnocení jsou pro doktorandy a začínající výzkumné pracovníky a pracovnice velkým problémem. Omezují se totiž na zmiňovanou produkci takzvaně vysoce impaktovaných článků. To zvýhodňuje určité přístupy a témata a snižuje hodnotu celého výzkumného procesu.
Protože se věci skutečně mění, bude nutné, aby si doktorandi uvědomili, oč jde, a přispěli do debaty. Když jim jejich nadřízení a kolegové neustále říkají, že stačí publikovat ve „správném“ časopise a všechno bude v pořádku, musí si být vědomi toho, že to nemusí být nejlepší způsob. Také supervizoři se musí učit.
Stručně řečeno, doktorandi i jejich supervizoři mají možnost opustit pohled, který nehledí na obsah a kdy je jejich práce zredukována pouze na čísla. Jde o rozvoj otevřeného a flexibilního přístupu s důrazem na kvalitativní hodnocení, jehož základem je peer review a které je podpořené odpovědným používáním kvantitativních ukazatelů. Takové hodnocení také zajistí, že „hlavní složkou doktorandského vzdělávání je rozvoj znalostí prostřednictvím původního výzkumu“, jak je uvedeno v Salcburských doporučeních z roku 2005. Výzkum, nikoli místo, kde je publikován, by měl být v centru pozornosti.