České vědkyně se na tom, že pandemie ostře odhaluje nedostatky nastavení celého systému, jakým věda a výzkum u nás funguje, shodují. Ať už jde o zaměstnávání na krátkodobé smlouvy, dlouhodobé podfinancování vědců a vědkyň, systém grantů s jedinou roční uzávěrkou, nebo o systémové znevýhodnění pečujících osob, převážně žen. Přinášíme obsáhlou anketu se sedmi českými vědkyněmi a akademičkami o tom, jak zvládají svou práci při pandemických omezeních. Tentokrát odpovídá Julie Dobrovolná, profesorka z centra RECETOX na Přírodovědecké fakultě MU, vedoucí pracoviště environmentální fyziologie.
Mám dvě děti (14 a 5,5 roku). Na začátku loňského jara jsme to zvládali dobře. Cítila jsem menší tlak v práci, navíc všichni počítali s tím, že pandemie brzy odezní.
Výrazně komplikované to pro naši rodinu začalo být od října. Dcera strávila ve škole v součtu jen pět týdnů, jinak je na distanční výuce. Ve školce se děti každou chvíli vzájemně odpálily do karantény, několikrát se tu vyskytl covid u dětí či jejich rodinných příslušníků, což nás uvrhlo v jednu chvíli v šestitýdenní maraton karantén. V této situaci jsme po pět týdnů neopustili byt a to bylo opravdu náročné.
Manžel pracuje na neurochirurgické klinice FN Brno a zároveň během podzimu a zimy pracoval na covidáriu (než se sám nakazil covidem a vrátil na svoje původní působiště). Naše okolí určitě rozpoznává, že práce zdravotníků je nezastupitelná a extrémně důležitá.
To, že muž dělá důležitou práci, ale přece neznamená, že moje práce důležitá není. Stejně jako to, že já mám flexibilnější práci než on, neznamená, že je ta práce méně podstatná. O povinnosti se doma obvykle dělíme dle manželova pracovního rozvrhu a služeb. Muž například mnohem víc vaří než já. Plus máme štěstí, že u nás v domě jsou další dvě rodiny, které mají zhruba stejně staré děti, a dobře spolu vycházíme a stýkáme se i během covidu, vytvořili jsme sociální bublinu.
Všechny tři maminky byly původně zaměstnané, ale teď se různě střídáme doma na home officech a točíme si někdy služby u dětí. Takže děti nejsou úplně sociálně deprivované. To mi moc pomáhá. Antropologicky je to starý koncept, to, že geograficky blízcí lidé se vzájemně podporují. Sousedskou výpomoc a podporu vnímám jako jeden z mála pozitivních aspektů pandemie – naše sousedy máme opravdu rádi a řetěz pomoci je nastaven taky velmi prakticky.
Problém je, že současný lockdown je nekonečný. Dcera se ze začátku špatně adaptovala na to, že věci jsou jinak, teď už bere jako normu současný stav a počítám s tím, že bude mít zase problém se adaptovat zpátky na prezenční výuku, až k ní dojde.
Já osobně jsem nyní ve fázi, že nedoufám v to, že se to úplně zlepší, i když budeme naočkovaní, přijdou jiné mutace. O tom, že bych šla na OČR, jsem vůbec neuvažovala, pořád pojedou granty, moji studenti budou stále obhajovat svoje dizertační práce, takže z toho vystoupit nemůžu, jen mohu hledat lepší cesty, jak skloubit práci a rodinu.
Ale nelíbí se mi to, že dětem předávám vzor sovětské ženy, která s krumpáčem v ruce všechno vydrží, covid rozchodí... Jenomže není zbytí.
Naše výzkumná skupina je specifická v tom, že už před covidem fungovala hodně online. Bohužel, ta pravá kreativní věda se dělá online těžko. Publikačně jsme na tom zhruba stejně jako dřív.
Co je podle mě velký problém, je to, co nastane, až covid skončí. Přibude somatizací, které už teď hodně žen má. Nebezpečný je sociologický posun: žena je doma s dětmi a zároveň pracuje, čímž vysílá signál, že se to dá zvládnout. Je to reálné, poptavatelné, když to vydržíte rok v lockdownu, můžete to klidně vydržet i kdykoli potom dlouhodobě.
To je strašně nebezpečné uvažování, musíme jasně komunikovat zbytku populace, že tohle není nový normál a že ženy, které zároveň pečují o děti a zároveň pracují, jsou vyčerpané a na hranici svých sil. Nekomunikuje se to, že tahle situace je výjimečná a není v pořádku.
Stíháme vařit, zabavit školkové dítě, učit se se školním dítětem a ještě k tomu pracovat, to je minimálně trojnásobná zátěž, než když každé ráno zmizíte do kampusu. Bojím se toho, že se to bude vyžadovat jako norma.
V očích populace klesá hodnota práce žen. Naprosté minimum mužů zůstalo doma na OČR, žen je mnohem víc, stejně jako je mnohem víc žen, které OČR oficiálně nemají a plácají dohromady home office a péči o děti. Což souvisí s problematikou pay gapu – je logické, že žena, která vydělává polovinu toho, co muž, zůstane spíš doma než on. Ale je to diskriminační a tím, co teď zvládáme, potvrzujeme, že se to dá dělat – jenomže za jakou cenu?
Ze strany mužů vnímám, že jim to nevadí. Na jejich životě se moc nezměnilo, zatímco my ženy často žijeme realitu, kterou si málokdo umí představit. Nakonec může dojít k tomu, že mnoho z nás se své práce vzdá, protože ten souběh kariéry a péče není dlouhodobě udržitelný. Což vnímám jako velký krok zpátky, jako návrat někam, kde už jsme my ženy dávno byly a kde nám nebylo dobře.
Bojím se také o svoje studentky, které mají malé děti. Snažím se je každou středu zapojovat do online labáku, který máme, a udržet je v kontaktu s prací.
Obecně z této situace viním vedení státu. Stát nemůže přenášet zodpovědnost na individuální rodiny. Muži jsou kolikrát lenošní a pohodlní, ale pokud by to bylo ze strany státu nastavené jinak, pokud by pay gap nebyla taková, jaká je, pokud by bylo nastavení mezd pro ženy a muže regulováno, mnohem víc mužů by zůstalo doma. Ale bohužel, v mnoha případech jde v těchto dnech o ekonomické rozhodování v rodině.
Podpora zaměstnaných žen a sladění výše platů u nás je tristní. Další díl viny nesou instituce: domnívám se, že by mohla být vhodným způsobem změkčena kritéria pro kariérní postup, pokud jste žena, která během lockdownu musela pečovat o děti. Proč tohle někdo nenavrhne?
Zatím neregistruji, že by požadavky na kariérní rozvoj či objem vykonané práce ze strany institucí nějakým způsobem zohledňovaly pandemickou situaci, což podle mého názoru povede k tomu, že řada žen tím sítem v budoucnu neprojde a svět vědy buď opustí, nebo skončí na méně kompetitivních pozicích.
Jenomže to nastartuje obrovský resentiment – slevíte z kariéry a celý život budete frustrovaná, že jste slevila. Hodně se mluví o ztracené generaci dětí. Vnímám mnohem silněji spíš to, že ztrácíme generaci rodičů malých dětí a zejména matek. Stát ani instituce přitom nemají žádnou deklarovanou strategii, jak matky vrátit zpátky do hry. Což je dlouhodobě velmi stresující.