Pandemie koronaviru ovlivňuje vědu, to je neoddiskutovatelné. Je nesrovnatelně těžší věnovat se výzkumu, když se většina práce přesouvá z laboratoří do online prostoru, konference se mění na virtuální setkání hlav před kamerou počítačů, náročnější jsou pozorování v terénu. Někoho se ale pandemie dotýká víc – už z prvních čísel loňského roku bylo a je jasné, že na ženy vědkyně dopadnou důsledky spojené s pandemií markantněji.
To, co si v posledních dekádách ženy ve vědě a výzkumu po celém světě složitě vybojovaly a doma křehce nastavily, se během roku v pandemii hroutí. Balanc mezi mateřstvím a kariérou v době zavřených jeslí, školek a škol a v době nahrazení klouzavé pracovní doby zápřahem 24/7 zkrátka zmizel.
Výbor pro genderovou rovnost ve vědě (Standing Committee for Gender Equality in Science) zveřejnil v únoru letošního roku závěr, že nejhůře jsou pandemií postižené vědkyně na začátku kariéry. „Je to proto, že ženy většinou pečují o děti nebo staré lidi, ale také proto, že mladé vědkyně jsou zaměstnané na částečné úvazky a jejich plat souvisí s tím, kolik hodin odučí,“ stojí v závěrech Výboru pro genderovou rovnost.
I časopis Nature uvádí, že ze zapojení do výzkumů během pandemie vypadávají nejčastěji mladší ženy: jejich podíl se v posledním roce soustavně snižuje.
A bité jsou i v aktuálních výzkumech, třeba těch, které se týkají primárně covidových témat: „Přestože před pandemií ženy byly jako autorky zastoupené ve 20 procentech výstupů od roku 2015, za poslední rok tvoří jen 12 procent autorů a autorek nových výzkumů týkajících se nějakým způsobem covidu-19,“ potvrzují data uveřejněná v Nature.
Vysvětlení je logické, byť není fér: ženy, zejména ty na začátku kariéry a ty, které pečují o děti, nemají čas se pouštět do nových výzkumů, stěží zvládají skloubit domácnost, péči o děti a práci na svých původních projektech či vlastní výuku na univerzitách.
Podobně jsou na tom i české vědkyně, včetně dopadů na ty mladší: „Vědkyně, které nejsou na začátku kariéry, už mají určité know-how a mají na čem stavět. I pro takové je to náročné. Ale mám ve své výzkumné skupině i několik mladých matek, které by potřebovaly daleko víc pracovat na výzkumu, jenomže mají k tomu ještě hodně malé děti, kterým zavřeli jesle a školky. Snažím se je všemožně podpořit, ale vidím, jak silně na ně současná situace dopadá,“ říká vedoucí pracoviště environmentální fyziologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Julie Dobrovolná.
Zvládnout by se to dalo. Kdyby vše netrvalo přes rok
Ona a šest dalších žen vědkyň se zúčastnily ankety pro Universitas, v níž popisují, jak složitou roli dnes mají. Stres, deziluze, chronické nevyspání, přetížení. To jsou hlavní pocity, s nimiž se potýkají. Skloubit péči o rodinu, domácnost a kariéru je pro ně těžší než kdy dřív – paralelně se svojí prací totiž pečují o děti na online výuce a často pracují z domu, výrazně se zkrátil jejich soustředěný čas na práci.
Ve většině případů říkají, že by byly schopné vyhrocenou situaci zvládat, pokud by byla jasně časově ohraničená, na konci sil se však ocitají proto, že vykloubení z jejich pracovního a rodinného nastavení je dnes už chronické, vleklé a bez „světla na konci tunelu“.
Na rozhodujících pozicích je málo žen a je to znát
Magazín Medical News Today zveřejnil na konci loňského roku srovnání, v němž uvádí, že muži vědci mají čtyřikrát častěji doma někoho, kdo se stará o děti a domácnost, než ženy vědkyně.
Tenhle fakt se odráží už i v publikačních výstupech: podle dat Researchgate.net klesl za pandemický rok počet publikací, kde je prvním autorem žena, o 19 procent. Magazín Nature navíc zdůrazňuje, že vlivem nerovností, které pandemie obnažila, klesl i počet žen na vedoucích pozicích a v institucionálním rozhodování, což propast mezi muži a ženami ve vědě dále prohlubuje.
O něčem podobném mluví v anketě v souvislosti s českým prostředím i primatoložka Klára Petrželková, když říká: „Zásadní je počet žen na decision making pozicích. Dokud budou například o udělení grantů stále rozhodovat lidé, kteří nemají zkušenost s péčí o blízké osoby, budou ženy stále znevýhodněné. Pokud hlavní finanční zdroj vědeckého výzkumu nefunguje férově, jak může být férová česká věda? To všechno pandemie katalyzuje.“
Tradičně mužského nastavení ve vědě si všímá i šéfka České asociace doktorandů a doktorandek Kateřina Cidlinská: „Pravidla, jimiž se řídí akademický svět, jsou nastavena androcentricky. Vycházejí z představy tradiční mužské pracovní dráhy. Je to dráha lineární, jakákoli přestávka je sankcionována. Život se kariéře musí absolutně podřídit. To je však něco, co se snáze dělá mužům, kteří v naší společnosti na rodičovskou dovolenou odcházejí málokdy, tráví mnohem méně času péčí o děti a domácnost a jejich kariéře se v rodině přičítá větší váha než té ženině,“ říká v rozhovoru pro magazín Univerzity Karlovy iForum.
Z dat časopisu Nature také vyplývá (týkají se vlivů pandemie v americkém prostředí), že ženy vědkyně mají častěji za manžely muže vědce, rodina tak kloubí dvě náročné vědecké kariéry. Muži vědci se častěji mohou opřít o manželky, které jsou doma s dětmi a poskytují tak svým partnerům zázemí k jejich práci, jednoduše se o děti a o domácnost postarají, a vědci tak nesou břímě dvojité (či trojité) zátěže méně často a pociťují ho méně intenzivně.
Instituce se snaží pomáhat, ale teď to moc nefunguje
Tuzemské instituce včetně Grantové agentury ČR, univerzitních pracovišť nebo Akademie věd přitom zmíněné disbalance podle vědkyň zapojených v anketě řeší pouze dílčími kroky, které nejsou systematické.
Mezinárodní Výbor pro genderovou rovnost sice obecně – ještě před pandemií – apeloval na to, aby instituce zohledňovaly náročnou situaci žen v jejich hodnocení i v nárocích, které na ně dlouhodobě kladou, v Česku je podobná strategie zatím pouze na papíře a je na jednotlivých pracovištích, jakým způsobem ji budou naplňovat. Mezi výzkumníky a výzkumnicemi je přitom 27 procent žen a jejich zastoupení dlouhodobě klesá.
„Strategie v této oblasti navrhuje zavést podporu rodičů, kteří se vracejí do profese po rodičovské dovolené ve formě návratových grantů. Jedním z opatření je například umožnění rodičům proplatit hlídání dětí z grantu. Podpoří se také aktivity, které motivují větší zapojení méně zastoupeného pohlaví, například mentoring, vzdělávací kurzy, kampaně, které zviditelní vzory v dané oblasti,“ zmiňuje Marcel Kraus z Technologické agentury ČR, člen expertní přípravné pracovní skupiny pro oblast Poznání v rámci Strategie rovnosti žen a mužů.
Pokud ale stát uzavře v pandemii dlouhodobě školy, školky a jesle, stojí pečující osoby před náročným úkolem najít místo instituce, na niž bylo dítě zvyklé, chůvu, která bude hlídat dítě nebo děti dlouhodobě, otestovat, zda dítěti a rodině sedne, aklimatizovat se s ní. Což je vzhledem k nedostatku chův obecně problém, natož v pandemickém presu, kdy je každá minuta času na práci ceněná zlatem.
Mluvčí a genderová koordinátorka Grantové agentury České republiky Renata Třísková říká, že GA ČR si je problematické situace vědoma a dlouhodobě ji konzultuje s Národním kontaktním centrem – gender a věda. Letos a minulý rok končící projekty dostaly o půl roku navíc, aby jejich řešitelé a řešitelky měli kvůli pandemii možnost pracovat déle s ohledem na uzavřené laboratoře nebo na ztížené podmínky v terénním výzkumu. A uzávěrka aktuálně podávaných grantových žádostí se prodloužila o dva týdny.
„Delší prodloužení soutěžní lhůty bohužel neumožňuje několik faktorů – zákonem stanovený limit pro délku soutěžní i hodnoticí lhůty a také náročný proces hodnocení návrhů projektů v GA ČR. Ten je třístupňový, účastní se jej několik stovek odborníků – vědců – a jsou do něj zapojeni také zahraniční hodnotitelé. V případě delšího posunutí lhůty by bylo velmi složité získat optimální počet posudků ke každému projektu a uskutečňovat zasedání poradních orgánů,“ vysvětluje Třísková.
Klouzavé termíny jsou nereálné
Z vědecké obce občas zaznívají požadavky, které v pandemii sílí: aby GA ČR rozvolnila termíny pro podávání grantů na klouzavé. „GA ČR je povinna řídit se při své činnosti zákonem č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje), který stanovuje také pravidla a omezení pro realizaci veřejných soutěží ve výzkumu, vývoji a inovacích. Za současného znění tohoto zákona, robustního hodnoticího procesu i personálních a finančních možností je pro nás reálné vyhlašovat soutěže pouze jednou ročně,“ dodává Třísková.
Vědkyním (či pečujícím vědcům) pak GA ČR podle své mluvčí vychází vstříc i mimo pandemii: „U všech soutěží umožňujeme žádat o přerušení řešení projektu z důvodu odchodu řešitelky/řešitele na mateřskou či rodičovskou dovolenou, z důvodu dlouhodobé nemoci nebo jiných závažných pracovních překážek, například dlouhodobé péče o rodinného příslušníka či blízkou osobu. U všech soutěží také umožňujeme žádat o snížení úvazku řešitelky/řešitele, a to v případě jejich odchodu na mateřskou (rodičovskou) dovolenou či v jiných případech hodných zvláštního zřetele. V rámci doplňkových režijních nákladů grantových projektů je také možné hradit náklady spojené s péčí o děti, včetně již zmiňovaného hlídání dětí chůvou,“ vysvětluje.
Je to fyzicky i psychicky likvidační, přiznávají ženy
Oslovené české vědkyně tvrdí, že jim zatím výrazně neklesla publikační činnost, což je ten nejpodstatnější výstup z jejich práce. Jednak je to způsobené tím, že stále dobíhají projekty z minulých let, takže systém „jede“ setrvačností a k poklesu výstupů ještě dojde v následujících letech, jednak říkají, že musí vynakládat obrovské úsilí k tomu, aby stále publikovaly, což pociťují jako trvale neudržitelné.
„Běžně spím zhruba tři hodiny denně. To, jakým způsobem musíme fungovat, abychom dostáli stanoveným požadavkům, už považuji za naprosto extrémní, řekla bych až nenormální, likvidační jak fyzicky, tak psychicky a dlouhodobě neúnosné,“ říká Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Řešení má tři roviny: společenskou, institucionální i osobní
Jak z toho ven? Řešení má několik rovin. Kromě spravedlivého zapojení otců v rodinách vědkyň a vědců do péče o děti či ostatní osoby jde hlavně o rovinu nastavení celého systému vědy.
„Pandemie ukazuje, jak krátkozraké je mít nastavený celý systém výzkumu tak, že ho budou z největší části sanovat granty. Na jednu stranu to vede k ohromné nejistotě, která vás nutí podávat stále další grantové přihlášky, do nichž investujete mnoho času a energie. (...) Na druhé straně vede přílišná závislost na grantové podpoře k tomu, že během pandemie, tedy bezprecedentní události celospolečenského rozsahu, nemůže většina vědců a vědkyň pozastavit práci na probíhajícím výzkumu a urychleně se věnovat otázkám, které je potřeba akutně řešit, a výzkumu jevů, které jsou pandemií výrazně ovlivněné,” říká Blanka Nyklová z Akademie věd ČR.
Krize související s pandemií tak může být vnímaná jako výzva ke změně systému – na úrovni institucí, ale zejména na úrovni státu, který podmínky pro českou vědu upravuje legislativně.
Autorka je redaktorkou časopisu Vlasta.