Téma propagace univerzit je v českém prostředí v podstatě novinkou posledních desetiletí. Jak to děláme na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Propagační či marketingová oddělení vznikala na českých vysokých školách různě a leckde jsou dodnes popelkou celé instituce. Někdy se dokonce potýkají s nevraživostí a mírným opovržením akademického prostředí, které si dnes sice již ve většině uvědomuje, že i veřejná vysoká škola musí (nejen) v dobách dolního oblouku demografické křivky získávat studenty aktivními kroky, ale přechod od tohoto uvědomění k důvěře a ochotě svěřit komunikaci svého dlouholetého výzkumného či vzdělávacího působení do rukou PRistů je pro někoho stále příliš velkým soustem. A když si uvědomíme, jak funguje a na jak rozdílných hodnotách stojí svět PR, marketingu a reklamy vůči těm, které se naopak snaží zastupovat vysoké školství, tak se vlastně ani není co divit.
I přes tento nesoulad však akademické prostředí v posledních letech (a obzvláště těch dvou covidových) poněkud stáhlo náskok okolního světa a pustilo se do popularizace vědy a vzdělávání skrze moderní média. Jsme svědky vzniku jakési nové vlny audiovizuální tvorby, která plní weby a sociální sítě českých univerzit. Namísto necitlivých a nuancí akademického prostředí neznalých externích agentur se tvorby ujímají přímo pracovníci univerzitních PR oddělení nebo dokonce samotní studenti či akademici a pod jejich rukama vznikají více i méně úspěšná videa zaznamenávající univerzitní dění, studentské podcasty, ale například i videa reportující průběh projektů.
Vzhledem k vesměs nano rozpočtům univerzitních PR týmů vznikají tato díla často jen na základě čirého nadšení z možnosti tvořit z autentického obsahu. Autonomní a autentická propagace vědy a univerzitního životního stylu totiž nabízí šanci vypudit z univerzitních Youtube kanálů marketingové strašáky v podobě vyfabulovaných superstudentů a superstudentek, kterým se pouhou imatrikulací podaří stát se z minuty na minutu úspěšnými byznysmeny, získat desítky nových, stejně úspěšných přátel či prožít hollywoodskou lovestory. A tyto nepravděpodobné pseudopříběhy nahradit skutečným a relevantním obsahem.
I přes tento nepochybně pozitivní trend je však nutné konstatovat, že na to, z jak tvůrčího prostředí vycházejí, mají audiovizuální vědeckopopularizační výstupy propagující české univerzity poměrně skromné tvůrčí ambice. Když se rozhlédneme mezi desítkou největších vysokých škol, vidíme v podstatě dva druhy audiovizuálních vědeckopopularizačních výstupů.
Tím prvním jsou tzv. „mluvící hlavy“. Akademik či akademička se postaví před kameru a odborně popíše základní premisy svého výzkumného/vzdělávacího/uměleckého úsilí. Po obsahové stránce bývají převážně v režii akademiků a jsou, i přes nepochybný odborný přínos, často velmi statické až prkenné. Po řemeslné stránce se pak většinou již jen doplní jednotná znělka a je hotovo.
Druhým výstupem bývají audiovizuálně poutavá „imageová“ videa ukazující atmosféru univerzitních kampusů nebo dění na konferencích či akcích pro veřejnost. Jak vznikají? Pořídí se množství atraktivních záběrů, přidá se k nim sugestivní podkresová hudba z audiobanky a „kampaňové video“ je na světě.
Jakkoli platí výše zmíněná poklona všem univerzitním PRistům, kteří v téměř nemožných podmínkách činí doslova zázraky, je pravděpodobně na čase pomýšlet na to, že by se způsob prezentace českého veřejného školství mohl posunout zase o kousek dál.
Prostor pro takový posun nastal v letošním roce na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Díky výročí třiceti let od založení ústecké univerzity a plánovaným oslavám vznikl na půdě UJEP nápad vytvořit pomyslný most mezi veřejností a univerzitou prostřednictvím série dokumentárních portrétů osobností, které na univerzitě působí. Jednoduchý koncept toho, co stojí na začátku každého vztahu či spolupráce – prosté představení se – zaujal vedení ústecké univerzity natolik, že mohl v průběhu roku vzniknout skromný tvůrčí tým, na jehož kontě je v tuto chvíli prvních osm autentických příběhů lidí, kteří na severu ČR skutečně studují, dělají vědu a umění, vzdělávají, pracují, sportují, zkrátka – žijí.
Základnou projektu s názvem #PŘÍBĚHUJEP je doména pribeh.ujep.cz, na níž lze nalézt hned několik vrstev pohledu na každou z portrétovaných osobností. Jsou tu samozřejmě fotografie (mnoho fotografií) a stručný, ale výstižný text.
S každým protagonistou vznikne také podcastový rozhovor, v němž lze jít do větší hloubky jak v profesních tématech, tak i co se týče osobního života. Na některých profilech lze nalézt třeba i playlisty oblíbených skladeb... Klíčovým obsahem webu jsou však krátké dokumentární filmy, jejichž prostřednictvím se diváci s danou osobností a jejím oborem seznámí tak konkrétně a podrobně, jako by spolu strávili pár dní nejen v laboratoři, výzkumném skleníku či učebně, ale i doma, na chalupě nebo třeba na treku v Himalájích. Na pozadí těchto vjemů získává navíc divák i autentický a relevantní pojem o tom, jaká atmosféra na univerzitě panuje, jak vypadá běžný den akademika či studenta v kampusu, jak se žije v Ústí nad Labem, jak vypadá zdejší krajina nebo třeba jakou hudbu hrají místní kapely.
Reakce akademického světa na projekt s názvem #PŘÍBĚHUJEP je mnohem příznivější, než když na ně na univerzitních sítích pravidelně vyskakoval nepravděpodobný agenturní lumberjack v kostkované košili. S příběhy svých kolegů a studentů se akademici dokáží mnohem více identifikovat, vzniká jakési povědomí o práci těch druhých a zároveň pocit propojení mezi jednotlivými fakultami skrze jednotnou a přesto individuální a personalizovanou linku komunikace konkrétně vědeckých i univerzálně vzdělávacích témat směrem k veřejnosti.
Důkazem toho, že jde ve snaze o popularizaci vědy a vzdělávání o správnou cestu, může být pro tvůrce i fakt, že se série #PŘÍBĚHUJEP objevila v letošním oficiálním programu Mezinárodního filmového festivalu ELBE DOCK, který se do Ústí nad Labem a Drážďan přesunul z Prahy v roce 2018 a zařadil se okamžitě mezi nejvýznamnější kulturní události Ústeckého kraje. Sedm vybraných snímků se v kině Hraničář odpromítalo hned dvakrát, jednou v rámci slavnostní premiéry v den oslav 30. výročí založení UJEP a podruhé v rámci bloku dokumentárních zajímavostí středoevropského prostoru.
Je pravda, že snahou o něco nového se vždy zároveň otevře Pandořina skříňka komplikací. Tvůrci tak naráží na nejrůznější limity – zejména finanční a časové. Poskládat k sobě pár obrázků z akce a doprovodit je hudbou je jistě jednodušší než zprodukovat smysluplný dokumentární portrét, jehož protagonisté musí nejen něco zajímavého dělat, ale také u toho dobře vypadat a dokázat o tom poutavě promluvit, ovšem zase ne tak poutavě, aby se toho potom musela většina vystřihnout…
Jisté však je, že jde o rázné vykročení k novým způsobům prezentace vědy a vzdělávání. K takovým, za které se akademický svět nemusí stydět a které zároveň osloví, a doslova a do písmene vtáhnou do příběhu i veřejnost.