Pět set dní budou sami ve vesmíru. Poletí na Mars a cestou budou muset plnit složité vědecké, technické i jiné operativní úkony. Na malém prostoru, ve stavu beztíže, vystaveni kosmickému záření... Jak sestavit a vytrénovat posádku letu na rudou planetu, řeší mnoho států světa, včetně dvanáctičlenného týmu z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem vedeného Kateřinou Bernardovou Sýkorovou. Její skupina se zaměřuje na komplexní analýzu fungování člověka a malé sociální skupiny z biopsychosociálního pohledu.
Dvanáctičlenný tým českých odborníků a odbornic z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a společnosti QED GROUP v Praze je zapojený do desetiletého mezinárodního projektu SIRIUS 2017–2027, který zastřešuje sérii různě dlouhých izolačních experimentů. Zkoumají v něm, jak kosmické posádky zvládají dlouhodobou izolaci a adaptabilitu na vysoce specifické životní prostředí, jakým vesmír bezesporu je. Plní vědecké úkoly ve stavu beztíže a vystaveni působení kosmického záření, oba faktory výrazně poškozují lidský organismus. Řeší, jak sestavit posádku, aby 500 dnů v izolaci táhla za jeden provaz. Využívají k tomu, na planetě Zemi jediný, simulátor kosmických letů, který je umístěn v Institutu medicínsko-biologických problémů ruské akademie věd v Moskvě.
Planeta Mars je vzdálena od Země zhruba 85 milionů kilometrů, v případě optimálního postavení planet bude cesta tam a zpět trvat asi jeden a půl roku. Vědecká obec zatím soudí, že většina lidí by tuto cestu nikdy nezvládla. „Zjištění z uplynulých výzkumů však říkají, že existují značné individuální rozdíly, jak se lidé s takovou situací vypořádávají během dlouhého času izolace. Posádka, kterou bychom jednou mohli vyslat k Marsu, v odborných kruzích se hovoří o roce 2034, bude muset být extrémně dobře vybrána a sestavena, především z psychologického a psychosociálního hlediska. Současně je nezbytné počítat s tím, že i ta nejlepší sestava bude potřebovat intenzivní psychologickou a psychosociální podporu ze Země,“ říká vedoucí vědeckého týmu Kateřina Bernardová Sýkorová.
Při výběru sestavy posádky, která na Mars poletí, bude potřeba brát v potaz nejen odhodlání a výcvik lidí, ale i spolu ladící povahy a osobnostní profily členů a členek vybrané posádky, které se budou vzájemně vhodně doplňovat a vytvoří tak co nejsoudržnější tým. „Jak naše dosavadní výzkumy naznačují, například výskyt silného neformálního vůdce ve skupině téměř vždy přivodí selhávání, nebo dokonce úplný kolaps jakéhokoliv týmu. V případě exponovaných profesí však může jít až o selhání fatální, končící poškozením zdraví, či dokonce ztrátou života či životů.“
Roli v tom, že se do projektu SIRIUS, který posádky bude analyzovat a připravovat, dostal právě český tým, hrají roky zkušeností jeho členů a členek. A zároveň výjimečnost českého výzkumného modelu. „Bavíme se o téměř čtyřiceti letech unikátní a nepřerušené působnosti České republiky v oblasti mezinárodního kosmického bádání, třiceti letech práce týmu mého otce Jaroslava Sýkory a nyní sedmi letech mého týmu. Používáme můj vlastní model sociálního akčního výzkumu lidí pracujících v exponovaných profesích, který jsem vytvořila a se svým týmem ověřovala i rozvíjela během svého působení v Armádě České republiky,“ vysvětluje Bernardová Sýkorová.
Jak jste se do armády a k výzkumu chování skupin v krizových situacích dostala?
Byla jsem profesionální vojákyní, vojenskou a válečnou psycholožkou. Své působení v české armádě a službu pro vlast dodnes vnímám jako nejlepší rozhodnutí života, jako své životní poslání, jsem patriotka.
K výzkumu mě přivedl můj otec Jaroslav Sýkora, sociolog, výzkumník, bývalý vojenský stíhací letec a ředitel expertních pracovišť české armády, který působil se svými lidmi v oblasti kosmického výzkumu v řadě významných mezinárodních projektů Evropské kosmické agentury ESA. Celý život jsme spolupracovali, logicky jsem pak v roce 2016 převzala štafetu.
Nejvíce čerpám z dvaceti pěti let vlastních výzkumných zkušeností v uniformovaném světě. Mám na mysli náročné podmínky vojenských profesionálů v prostředí běžného výcviku, ale zejména při zahraničních vojenských misích v Bosně a Hercegovině, v Kosovu, v Iráku a v Afghánistánu. V tomto prostředí jsem postupně tvořila vlastní model sociálního akčního výzkumu.
Nyní se ho společně s týmem snažíme, od roku 2016, implementovat do oblasti mezinárodního kosmického výzkumu, což naši zahraniční kolegové vnímají jako další významné přispění českých vědců.
Nakolik je naše české specifikum výzkumu v mezinárodním srovnání unikátní?
Jsme jiní právě komplexním a hlavně celostním, tedy holistickým přístupem, který je zásadní myšlenkou mého přístupu ve zkoumání člověka a malé sociální skupiny ve vysoce specifickém a extrémním životním, potažmo pracovním prostředím. Můj základní koncepční rámec má podobu „trojnožky“ („tripod“) až „pětinožky“ („pentapod“), které udržují v rovnováze zájem nad třemi až pěti základními oblastmi výzkumného zaměření.
První jsou pracovní podmínky, prostředí a sociální atmosféra v cílové skupině, tedy například motivace, očekávání, obavy, kvalita přípravy. Je to rozsáhlá škála faktorů, které mají vliv na pracovní výkon každého z nás.
Druhou oblastí je struktura a dynamika vztahů a vazeb v rámci komunikace, spolupráce, podpory, přirozené důvěry, ale také vliv mezikulturních aspektů a pohlaví.
Třetí je soubor specifických oblastí podle zaměření cílové skupiny. Zde se zaměřujeme na spánek, únavu, odpočinek, válečné a jiné útrapy a nespočet dalších aspektů.
Čtvrtým pilířem jsou lidské potřeby, vlastní postoj k vnímání zdraví a fyzické připravenosti na simulovaný či reálný vesmírný let.
Použití unikátní diagnostické a intervenční metody sociomapování autora Radvana Bahbouha, která měří vztahy a vazby a následně je umožňuje vizualizovat pomocí metafory krajiny, je další specifikum českého týmu. Výstupem je takzvaná sociomapa, jež má podobu synoptické mapy meteorologů znázorňující jednotlivé sociální systémy. Je velmi srozumitelná, snadno uchopitelná a výborně se s ní pracuje analyticky, ale také v rovině intervenční, rozvojové při následném týmovém koučování dané skupiny. I pro tuto práci s týmem jsem vytvořila svůj vlastní model přístupu k lidským uskupením.
Mezinárodní vesmírná stanice ISS je již od roku 2000 trvale obydlená. Kosmonauti a astronauti zůstali na její palubě řadu měsíců, i celý rok. Informací o člověku je z těchto pobytů jistě dost. Přesto probíhají další výzkumy. Čím se liší současné vesmírné mise od těch budoucích – třeba k Marsu?
Izolační experimenty a takzvané analogové studie probíhají a probíhat nadále budou… A pro tuto oblast platí dvojnásobně, že výzkumných dat není nikdy dost. Současné pobyty kosmonautů a astronautů na ISS či pilotované vesmírné lety po orbitě Země, byť trvající několik týdnů či měsíců, nebo čtyřdenní translunární let na Měsíc a zpět nejdou v žádném ohledu porovnávat s vesmírným letem k Marsu. Ten se bude lišit ve všech ohledech. Vyjádřeno metaforicky: nelze porovnávat jízdu na koloběžce s jízdou formule 1. Navštívit rudou planetu a vrátit se v pořádku na Zemi bude jednou doslova epochálním průlomem lidstva.
Jaká je předpokládaná délka letu na Mars a je vůbec v silách člověka takto dlouhý let v izolované skupině přežít v psychickém zdraví?
Planeta Mars je vzdálena od Země asi 85 milionů km, cesta tam a zpět bude trvat cca jeden a půl roku. Vědecká obec zatím soudí, že většina lidí by tuto cestu nikdy nezvládla. Zjištění z uplynulých výzkumů říkají, že existují obrovské individuální rozdíly, jak se lidé s takovou situací vypořádávají během dlouhého času izolace. Posádka, kterou bychom jednou mohli vyslat k Marsu, v odborných kruzích se hovoří o roce 2034, by musela být extrémně dobře vybrána a sestavena, především z psychologického a psychosociálního hlediska. Současně je nezbytné počítat s tím, že i ten nejlepší tým bude potřebovat intenzivní psychosociální podporu ze Země. Při vyslovení těchto elementárních údajů o Marsu je každému z nás jasné, jak extrémní všestranná zátěž to bude pro kohokoliv, pro sebelépe připraveného člověka či tým.
Opřu-li se ale o vlastní dosavadní zkušenosti s lidmi působícími v exponovaných profesích, nemám přes výše zmíněné o ně obavu v rovině psychologické, psychosociální a psychické připravenosti, ale spíše v rovině fyzické a zdravotní. Četné výzkumy uvádějí, jakou zásadní měrou poškozuje lidský organismus stav beztíže a kosmické ionizující záření. V rovině psychologické se jedná o lidi, kteří jsou pro dlouhodobý vesmírný let silně motivováni, doslova hnaní badatelskou zvědavostí, ale také motivem osobního růstu či splnění celoživotního snu. Jak vyplývá z našich dosavadních výzkumů, mají velmi zajímavý osobnostní profil a jsou do značné míry připraveni i na eventuální poškození zdraví. Tak silná je jejich touha letět…
To mě zajímá, osobnost astronautů. Tuto profesi mohou vykonávat jen nesmírně silní, odolní jedinci. Paluba vesmírné lodi je tak doslova napěchovaná silnými osobnostmi. Není tento fakt ve skutečnosti tím nejvýbušnějším materiálem dlouhodobého vesmírného letu?
Máte pravdu, v exponovaných profesích obvykle působí jedinci, kteří by bez těchto předpokladů ve vysoce specifických a extrémně náročných životních podmínkách neobstáli. Jak naše dosavadní výzkumy naznačují, například výskyt neformálního vůdce ve skupině téměř vždy přivodí selhávání nebo úplný kolaps jakéhokoliv týmu. V případě exponovaných profesí však může jít o selhání fatální, končící poškozením zdraví, či dokonce ztrátou života či životů.
Při přípravě kosmických posádek nám tedy nejde jen o sestavení týmu složeného ze silných jedinců ve smyslu tendence k řízení a vedení lidí, snahy rozhodovat a mít na ně stále stoprocentní vliv, ale vybíráme vysoce všestranně odolné a připravené osoby, které vykazují výrazné tendence k prosociálnímu chování. Jsou schopní a odhodlaní vztahy v týmu posilovat, budovat soudržnost, vzájemnou důvěru, poskytovat oporu, efektivně komunikovat a preferovat společné cíle před vlastními, podporovat velení posádky… Být skutečnými parťáky, táhnout za jeden provaz a vzájemně si krýt záda.
Mluvila jste o silné vůli a touze letět do vesmíru. Z pohledu obyčejného člověka je až nepředstavitelné, jaké experimenty dokážou kosmonauti/astronauti ještě před reálným letem absolvovat. Údajně cvičně stráví i rok v posteli nebo tři týdny v gelu...
Touha letět – vrtulníkem, letadlem, do hlubokého vesmíru, na Měsíc či Mars – je skutečně obrovská. Toto člověk pochopí, až když s vojenskými piloty či kosmonauty a astronauty hovoří. Výkon jejich exponované profese je pro ně cennou životní hodnotou, které jsou schopni mnohé obětovat, dokonce včetně svého zdraví a života.
Různě dlouhé bed-rest studie či 21 dní strávených v simulátoru stavu beztíže, tedy v gelu, vleže, bez pohybu, s velmi náročnou hygienou a vyměšováním, je pro lidi, kteří chtějí skutečně letět, pak úplná hračka.
Velice mě zajímá samotný simulátor kosmické lodi. Je moskevský „obytný model“ skutečně natolik věrný, aby získaná data nebyla zkreslena uměle vytvořeným prostorem nebo i tím, že astronauti prostě vědí, že jsou stále na Zemi?
Medicínsko-technický pozemní experimentální komplex, takzvaný NEK (Nazemnyj Experimentalnyj Komplex), je unikátním simulátorem pro vesmírné mise, skutečně jediným na světě. Nachází se v Institutu medicínsko-biologických problémů ruské akademie věd a dokáže pojmout 3 až 10 členů posádky pro experimenty delší než 500 dní. Je hermeticky uzavřený s vlastními systémy pro udržování a podporu života.
NEK se skládá z pěti modulů (viz obrázek): přistávacího marťanského modulu pro 4 osoby, prostoru pro lékařské a psychologické experimenty, obytné části se šesti kajutami, kuchyní, koupelnou, šatnou a společenskou místností a rozsáhlého skladu s objemem 250 m3 pro potraviny, nádobí, oděvy a taky skleník. Pátý modul simuluje marťanský, lunární nebo jiný povrch planety. Obsahuje zařízení pro vytváření virtuální a rozšířené reality, astronauti tady nacvičují přistání a práce na planetě. Právě tento modul simuluje povrch dané planety tak věrně, že někteří členové posádky uváděli, že cvičné přistání vnímali jako silně realistické. Osobně jsem měla příležitost vstoupit do tohoto modulu. Po zhasnutí světel, spuštění projekce demonstrující povrch luny a osahání jejího prašného povrchu mě doslova přejel mráz po zádech… Byla jsem pár vteřin na Měsíci!
Mluvila jste o hermetickém uzavření NEK. Co závažného se musí stát, aby byl experimentální komplex v průběhu simulace otevřen?
Přerušení či ukončení izolačního experimentu je poměrně složitá věc. Existují samozřejmě pravidla, která umožňují přerušení izolace posádky či odstoupení některého z jejích členů, předpokladem jsou však velmi vážné důvody, zejména zdravotní. Za uplynulých několik desítek let k této situaci nedošlo, stalo se tak ale poměrně nedávno, ve 3. etapě projektu SIRIUS v prosinci 2021. Členka posádky si při fyzickém tréninku na posilovacím stroji přivodila velmi komplikovanou zlomeninu horní končetiny. Ačkoliv je lékař posádky tak všestranný a vycvičený, že musí zvládnout i běžné operační zákroky, rentgenové snímky ukázaly na zranění, které vyžadovalo náročnou operaci. Kosmonautka byla z NEK propuštěna a převezena do nemocnice. Zbytek posádky pokračoval samozřejmě v izolaci až do ukončení simulovaného letu. Musím však dodat, že odstoupení tohoto člena týmu musela schválit mezinárodní komise k této události ad hoc sestavená.
Co všechno sledujete, když kosmonauty/astronauty uzavřete v simulátoru? Máte k tomu nějaké předem stanovené mechanismy?
Příprava na izolační experiment probíhá obvykle 6–12 měsíců, kdy je vytvořen detailní program činností, vědeckých úkolů a časový harmonogram jejich plnění. V průběhu simulovaného letu je monitorována veškerá činnost posádky při skupinových aktivitách pracovního i společenského charakteru a do značné míry i činnosti v době osobního volna. To je však, zcela logicky, ošetřeno etickými omezeními. Členové posádky vše zaznamenávají do svých deníků, ze společného plnění úkolů je pořizován videozáznam a také pečlivé písemné zápisy a různé formy hlášení. Důraz je kladen na takzvané testovací činnosti, kdy plní, individuálně, či týmově, různé metodiky k vyhodnocení svého zdravotního stavu, fyzické, psychické a odborné výkonnosti.
Podstatou vašeho výzkumu však není prioritně jejich výkonnost, ale chování...
Máte pravdu, při všech prováděných úkonech zůstávají stále jen málo prozkoumané aspekty týkající se chování a prožívání člověka při pobytu v podmínkách omezeného prostoru a smyslové deprivace. Bez důkladného nepřetržitého výzkumu posádky v umělém pobytovém prostředí není prakticky možné zjistit, jak jedinec i skupina, vystavení extrémně náročným, často nadlimitně zátěžovým pracovním životním podmínkám, fungují. Stále máme jen hrubý odhad.
Máte příležitost s posádkou následně svoje zjištění probírat, nebo jde pouze o izolovaný výzkum prostřednictvím sběru výzkumných dat?
Považujeme za významný úspěch českého vědeckého týmu, že jsme mohli v osobním kontaktu pracovat s posádkami SIRIUS-19 a SIRIUS-21. Bylo to to nejcennější, co nás zatím při této práci potkalo – přímý kontakt se členy posádky nejen před, ale i po experimentu. Může to působit překvapivě, ale například týmové koučování na základě získaných dat není v oblasti kosmického výzkumu běžné. Výjimečnost pozice českého týmu je tedy dána i tím, že vedení IBMP RAS a NASA v roce 2019 přijala moji nabídku realizace rozvojových workshopů pro jednotlivé posádky na základě metody sociomapování. Bohužel tuto možnost zvrátila světová pandemie covid-19, díky které jsme do místa experimentu nemohli odletět a tuto novou éru v oblasti kosmického výzkumu započít.
Náš výzkumný design analýzy a následné podpory posádek formou rozvojových workshopů je tak v práci s posádkami vesmírných lodí a jejich veliteli doslova průlomový, a to ve světovém měřítku.
Další metodou, kterou náš tým používá, je polostrukturované interview, kdy členům posádky klademe soubor totožných otázek. Odpovědi pak zpracováváme frekvenční obsahovou analýzou, kterou vyhledáváme obdobné obsahové jednotky a zjišťujeme jejich četnost. Tato metoda je velmi časově náročná, avšak přináší nesmírně důležitá a zajímavá zjištění, která by při běžném sběru dat zřejmě nezazněla. Pomocí této techniky se výzkumníci dozví, jak důležitý je pro posádku fakt, že v oranžérii vesmírné lodi vypěstovali svá vlastní rajčata, a jak je ohromila jejich vůně. Co pro posádku znamená mít na sobě v průběhu letu alespoň na chvíli civilní oblečení – obyčejné tričko a džíny –, možnost umýt si vlasy… A další silné zážitky členů posádky, jako tomu bylo u posádky SIRIUS-17.
Vytváříte pro skupinu stresové simulace?
Již samotná izolace genderově a národnostně smíšené posádky v hermeticky uzavřeném prostoru, pod vlivem zdánlivé jednotvárnosti činností a několik měsíců omezené komunikace s vnějším světem je pro posádku značnou zátěží. Mluvíme o izolaci po dobu 4, 8 a 12 měsíců, v případě mezinárodního projektu Mars 500 z roku 2009–2010 dokonce o 520 dnech! Přesto je modelace zátěžových či nadlimitních situací do programu experimentu vložena. Jedná se nejčastěji o řízené spánkové deprivace, které jsou významně nepříjemné pro jednotlivce i týmy. Je velmi zajímavé analyzovat, jaký vliv mají tyto situace na následnou komunikaci, spolupráci, plnění úkolů a další faktory promítající se do fungování posádky.
Organizátoři experimentu zařazují do programu simulovaných letů například technické závady, které by mohly vést k havárii vesmírné lodi s vážnými následky ohrožujícími zdraví a život členů posádky. Při těchto situacích probíhá komplexní výzkum vlivu stresu na chování, výkonnost, fyziologický, zdravotní a psychologický stav. Získané informace se pak využívají při sestavování algoritmů jednání posádky v krizové situaci, ale také pro vypracování harmonogramu pracovního zatížení jednotlivce podle psychofyziologických rezerv lidského organismu.
Vloni byl ukončen osmiměsíční simulovaný let, třetí etapa z izolační série. Jaké konkrétní poznatky dosavadní průběh projektu vašemu týmu přinesl?
Osmiměsíční izolace posádky SIRIUS-21 přinesla našemu týmu opět kvanta výzkumných dat a v současné době stále probíhá jejich náročné statistické zpracování, analýza a interpretace, takže nemohu z této etapy ještě nic prozrazovat. Mohu ale uvést alespoň střípek z mnoha zjištění u posádky SIRIUS-19. Jednoznačně se ukazuje, že vztahy a vazby mezi členy posádky SIRIUS-19 v oblasti komunikace, spolupráce, vzájemné podpory, důvěry a zvládání zátěže vykazovaly velmi příznivou a pro tým nesmírně užitečnou strukturu i adekvátní dynamiku. Klíčovou zásluhu na tom měl, kromě jiného, silný a charismatický velitel Jevgenij Tarelkin, zkušený vojenský stíhací pilot a kosmonaut, který má za sebou 137 dní na oběžné dráze Země. Sociálně-integračním stylem řízení činnosti a vedením lidí ohromně podporoval dobrou atmosféru ve skupině a také zdatně komunikoval, přičemž dokázal vhodně vybalancovat množství i charakter informací předávaných posádce od kontrolního střediska na Zemi. Tím se zařadil do skupiny velitelů posádek, kteří pro nás z výzkumu generují do značné míry skutečné „modely či vzory“ velitelů. Mnoho takových skvělých velitelů, na všech stupních velení, jsem měla možnost potkat v české armádě.
Kolikačetná posádka poletí k Marsu a jaká bude její genderová a sociokulturní skladba? Vůbec, nakolik důležité je její složení?
Genderová a sociokulturní skladba posádky kosmonautů a astronautů je zcela zásadní a na toto téma probíhají četné izolační experimenty v různých výzkumných projektech. Ani NASA, ani IBPM RAS či jiná instituce zabývající se vesmírnými aktivitami se v současné době nevyjádří k této otázce konkrétně, neboť do plánovaného vesmírného letu na Mars zbývá ještě 10 či více let. Co však již jasné je, že se bude jednat o šestičlennou posádku. Stran genderového složení jsou ve hře modely: 3 muži a 3 ženy, 4 muži a 2 ženy, ale i 4 ženy a 2 muži.
Veškeré dosavadní izolační experimenty ukazují na vysokou míru efektivity práce genderově smíšených týmů, na jejich výrazně pozitivní vliv na sociální atmosféru a lepší zvládání krátkodobé versus dlouhodobé zátěže. Ženy lépe snášejí chronickou dlouhodobou zátěž, muži zase krátkodobé intenzivní zatížení. Některé posádky jsou také přesvědčeny, že ženy obecně zlepšují morálku a disciplínu skupiny a k tomu dokážou být stejně dobrými kosmonautkami/astronautkami jako muži.
Kolik adeptů se uchází o možnost k Marsu letět a jaké jsou jejich šance nakonec k němu zamířit?
Výběr členů posádky probíhá podle přísných mezinárodních pravidel. Již nyní existuje jmenný seznam několika desítek uchazečů a uchazeček z celého světa, kteří by mohli být vybráni do posádky vesmírného letu do hlubokého vesmíru, k Měsíci či Marsu v relativně brzké budoucnosti. V tomto seznamu je od loňského roku uveden i český vojenský stíhací pilot, pilot-astronaut major Ing. Aleš Svoboda z vojenské základny v Čáslavi, což je významný úspěch pro naši zemi, která není z hlediska astronautiky „velmocí“. Držme panu majorovi palce!
Myslíte, že bude v oblasti vědy pro bezpečnost posádky letu na Mars vykonáno maximum?
Problematika zkoumání fungování člověka a malé sociální skupiny v prostředí vesmíru, vliv stavu beztíže a kosmického záření na člověka jsou natolik náročná a složitá témata, že můžeme konstatovat, že nikdy nebude vykonáno maximum pro ochranu lidí, kteří se do hlubokého vesmíru dostanou. Je to maratonský běh pro mnoho generací.
Nechtěla byste něco takového jako let do vesmíru osobně taky zažít?
Nemohu říci, že nechtěla (smích), ale musím konstatovat, že bych tak náročnou činnost, jakou je vesmírný let, nezvládla, a to zejména fyzicky. Při působení v české armádě jsem se musela udržovat v hodně dobré kondičce, troufám si ale zhodnotit, že míra tělesné a zdravotní připravenosti astronautů a kosmonautů je ještě mnohonásobně vyšší než u vojenských profesionálů. Zejména v prostředí mezinárodních vojenských misí jsem si mnohokrát sáhla na dno svých možností, obrazně řečeno „plivala krev“, zažila ztráty lidských životů. Ale situaci, kdy bych viděla z okénka rakety, jak se mi pomalu a jistě planeta Země zmenšuje, až z ní zbývá jen malá kulička velikosti špendlíkové hlavičky, kolem mě se rozprostírá nikde nekončící prostor vesmíru, „daleko, hluboko, nekonečno, samota na mnoho měsíců“, bych rozhodně nezvládla.
Celoživotně mám štěstí na chytré, vzdělané, slušné a poctivé lidi, kteří se mnou sdílejí zájem o exponované profese, o poskytování tolik důležité psychosociální, psychologické a další podpory těmto lidem i kontinuální podpory jejich rodinám a svou práci vnímají do značné míry jako poslání. Bez nich bych sama nedokázala vůbec nic, i přes jasné srozumitelné a hlavně dosažitelné vize, které mám v hlavě. Se svými lidmi zažívám tady na Zemi to, co mě zcela naplňuje a dává mému profesnímu i osobnímu životu absolutní smysl.