Zabývá se takzvaným disaster managementem. Zkoumá humanitární katastrofy – především ty rozsáhlé, způsobené lidmi a nedobrovolnou migrací – a s nimi spojenou logistiku. „Věřím, že věda by měla pomáhat a že pomoc si zaslouží každý,“ říká výzkumnice Jana Abíková z Vysoké školy ekonomické v Praze. Výběr zaměření výzkumu se pro ni často stává ale i etickým dilematem: „Budu psát o tom, co považuji za důležité, a riskovat, že nebudu schopná publikovat? Nebo se povezu na vlně hot topics, i když se pak na sebe možná nebudu moct podívat do zrcadla?
Vždycky říká, že si katastrofy vybraly ji, ne naopak. V roce 2004, když jí bylo jedenáct, zasáhla nejničivější vlna tsunami všechny státy omývané Indickým oceánem. Každý večer seděla u zpráv a sledovala, jak pokračují záchranné operace.
Byla to jedna z těch katastrof, které se dostanou do vysílání všude po světě.
Krátce na to začala tehdejší televize Nova vysílat dokumenty o katastrofách, u kterých seděla přilepená každý víkend. „A když jsem si začala vybírat vysokou školu, narazila jsem na reportáž o Lékařích bez hranic a všechno se to poskládalo dohromady: půjdu studovat logistiku a jednou pro ně budu pracovat,“ vzpomíná Jana Abíková.
Už na bakalářském studiu se pak ale nadchla pro výzkum i výuku. „Vlastně už tu dobu prvních let studia považuji tak trochu za začátek svojí vědecké kariéry. Také jsem viděla, že se těmto tématům v Česku nikdo moc nevěnuje, takže jsem chtěla přinést i nějakou změnu.“
Ráda si vybírá trošku (jak sama říká) „underground“ a ne vždy populární témata: „Taková, která jsou důležitá, mají přínos a dopad, ale vědecká komunita je spíš přehlíží. To je první kritérium. Tím druhým je, aby mě daný problém trápil i jako člověka, ne jen jako vědce. Tak jsem si našla dva směry. První spojuje klimatickou změnu, udržitelnost a humanitární sektor. Kromě toho zkoumám ještě environmentální migraci a spolehlivost, nebo spíš nespolehlivost, dat.“
Už během studia jste byla na stáži ve Finsku, jenže pak přišla pandemie covidu. Vlastně jste tak měla opravdu velkou krizi jako studijní materiál v přímém přenosu…
Ano, během doktorského studia jsem absolvovala půlroční výzkumnou stáž na Hanken School of Economics ve finských Helsinkách a tamním Humlog Institutu. Když jsem studium v roce 2020 dokončila, nabídli mi postdoktorandskou pozici. To bylo právě během pandemie covidu a já jsem sledovala, jaká je situace doma, a nedokázala jsem se srovnat s tím, jak reakce na krizi vypadala. Ať už s tím, jak byla řízená odpovědnými orgány, nebo s tím, jaké bylo chování lidí. Proto jsem se rozhodla vrátit do Prahy. Řekla jsem si, že je potřeba lidi v tomto oboru vzdělávat.
Měla jsem ohromné štěstí, protože jsem nastoupila na katedru managementu, kde momentálně působím, a souběžně jsem stále pracovala pro Hanken. Měla jsem tak možnost vyzkoušet si víc týmů a viděla jsem, jak to funguje na akademické půdě i v jiné zemi.
V Helsinkách jsem pracovala s experty na humanitární logistiku a vedoucí výzkumného týmu, kterého jsem byla součástí, má zároveň ohromné zkušenosti z praxe a s implementací závěrů výzkumu, třeba právě během pandemie. Wojciech Piotrowicz má skvělé nápady a také pokládá geniální otázky, takže bylo jednodušší plánovat design výzkumu. Na druhou stranu jsem ale měla méně svobody ve volbě tématu vznikajících článků, než jakou mám dnes.
Disaster managementu a humanitární logistice se na VŠE nikdo jiný nevěnuje. V čem je výzkum tohoto oboru specifický a jaké zažíváte překážky?
Moje studium byla pravda trochu osamělá cesta. Dřív jsem navíc věnovala všechen čas práci, neuměla jsem odpočívat. Sledovala jsem jenom dokumenty o katastrofách, četla pouze tematické odborné knihy. To už dnes nedělám.
I když si neumím představit jinou oblast výzkumu, pro kterou bych se takhle nadchla, je to i plné smutku. Jednou mi cestou z práce došlo, že už nejsem schopná přiřadit informace od přeživších konkrétním katastrofám, jak moc se mi slily dohromady. To pro mě byl trochu budíček, že jsem možná ponořená až moc.
Další překážkou, se kterou trochu bojuji, je ovlivňování směru výzkumu. Můj obor samozřejmě hodně odráží, co se ve světě děje, a katastrofy si mezi sebou bohužel nejsou rovny. Když se rozjela pandemie covidu-19, spousta vědců začala na toto téma publikovat – někteří psali velice přínosné články, u jiných jsem se divila, že jim něco podobného časopisy vydaly. Pamatuju se na jeden, který popisoval preventivní opatření proti šíření covidu v uprchlických táborech a uváděl, že si mají lidé umývat ruce a udržovat rozestupy. Jen pro zajímavost, na světě máte tábory, kde 200 až 300 lidí sdílí jeden záchod a někteří žijí v dírách, které si vyhloubili v zemi a přikryli je plachtou. Nejde tedy předpokládat, že bude v jejich možnostech podobná opatření dodržovat.
Hodně časopisů ale naskočilo na vlnu, že musí publikovat o covidu, a upozadily jiná, stejně důležitá témata. Bytostně věřím tomu, že životy všech si jsou rovny a nejde říct, že nějaká katastrofa si pozornost nezaslouží nebo že není aktuální, což mi třeba editor nejmenovaného časopisu opravdu řekl.
Čeho se to týkalo?
Aplikovala jsem tehdy teorii rozbitých oken na příkladu uprchlického tábora Moria v Řecku s cílem určit, které je to první, a tedy zodpovědné za následný chaos a nelidské podmínky, v jakých tam lidé dodnes žijí. Protože ale v mezičase došlo k invazi na Ukrajině, očekávaly se články zaměřené na tuto zemi.
Nedávno jsem hovořila s kolegou a ten mi řekl, že dnes bude problém publikovat i o Ukrajině kvůli situaci v Gaze. Nemyslím si, že by se podobné skákání od jedné katastrofy ke druhé mělo ve vědě objevovat. Pro mě se proto výběr zaměření výzkumu často stává etickým dilematem – budu psát o tom, co považuji za důležité, a riskovat, že nebudu schopná publikovat? Nebo se povezu na vlně „hot topics“, i když se pak na sebe možná nebudu moct podívat do zrcadla?
Někteří by možná ovšem řekli, že tuto překážku si vytvářím sama…
Na VŠE už působíte pátým rokem, čím se zabýváte nyní?
Loni jsem si po šesti letech hledala trochu jiný úhel, kterým na katastrofy nahlížet. Spolu s odchodem z Hankenu jsem začala upouštět od logistické stránky humanitárních operací a také jsem dopsala všechny rozdělané články a projekty. Tím se mi trochu uvolnily ruce, měla jsem možnost si sama se sebou sednout a uvažovat nad tím, co by mě lákalo dál. Dřív jsem si neuměla podobnou změnu představit. Kdybyste mi dva roky zpátky řekli, že budu zkoumat něco jiného, tak bych to odmítla s komentářem, že humanitární logistika je život.
Ráda si také vybírám trošku underground témata – taková, která jsou důležitá, mají přínos a dopad, ale vědecká komunita je spíš přehlíží. To je první kritérium. Tím druhým je, aby mě daný problém trápil i jako člověka, ne jen jako vědce. Tak jsem si našla dva směry. První spojuje klimatickou změnu, udržitelnost a humanitární sektor. Tohle na první pohled vypadá jako pravý opak underground tématu. Jenže i tady máte aspekty, kterým se nikdo nevěnuje. Třeba carbon accounting a jeho reportování. Něco, o co se organizace v praxi snaží, ale věda ještě nenaskočila, aby pomohla.
Kromě toho zkoumám ještě environmentální migraci a spolehlivost, nebo spíš nespolehlivost, dat. Vzpomínám si, jak jsem seděla na konferenci o forecastingu a poslouchala jsem prezentace, kde všichni hovořili o aplikování svých modelů a jaké výsledky dostali. Pak jsem přišla na řadu já s tím, proč jsou čísla, která máme o environmentální migraci, v podstatě vyčtená z křišťálové koule, a připadala si, jako kdybych řekla, že neexistuje Ježíšek.
V prvním ročníku doktorského studia jsem absolvovala trénink na Bioforce Institutu, kde vzdělávají humanitární pracovníky. Tehdy tam přednášel jeden bývalý akademik a konzultant humanitárních organizací, který skvěle popisoval všechno, co v sektoru nefunguje. Jeho přístup „nesmíme přehlížet, co děláme špatně jenom proto, že děláme dobro“ jsem si odnesla s sebou do výzkumu. I tam totiž musíme pojmenovávat nepříjemné věci, i to jsou pro mě někdy underground témata a momenty.
Druhou oblastí jsou lidé. Momentálně začínám projekt zaměřený na rozhodování civilistů během krizí a katastrof. Většina výzkumů totiž pokrývá hasiče, policisty, humanitární pracovníky. Zkrátka profesionály, kteří jsou do humanitárních operací zapojení. Jenže když nějaká krize nastane, potřebujete, aby s vámi civilisté spolupracovali, a jejich role je logicky klíčová.
V disaster managementu a humanitární logistice máme dva typy vědců. Ti první se podívají na to, co umí – jakým modelům rozumí, jaké metody znají –, a podle toho plánují výzkum. Ti druzí se obrátí do praxe, zjišťují, co je potřeba tam, a to zkoumají. Do té se snažím patřit já, protože nechci dělat výzkum pro výzkum. Chci, aby měl smysl. Příklad článku o Morii je jedno z těch underground témat. Dneska o ní nikde neslyšíte. Ale ten tábor pořád existuje a lidé v něm pořád trpí. Kromě toho je nebezpečným precedentem o tom, jaké životní podmínky jsme u uprchlíků a migrantů ochotni tolerovat. To jsou důvody, proč má kvalitní výzkum zaměřený na Morii pořád smysl.
Co vnímáte jako zlomový bod ve své kariéře?
Myslím, že jsem k němu ještě nedošla, a zároveň bych řekla, že jsem jich už pár měla. Nástup na katedru managementu byl určitě jedním z nich, protože jsem našla úžasně podporující pracoviště, jehož je radost být součástí. Loni mi nakladatelství Sage ocenilo případovou studii, kterou jsem psala o uprchlických táborech a která získala také cenu rektora a děkana. Díky tomu se téma života v uprchlických táborech dostalo do povědomí více studujících a akademiků.
Také jsem vděčná za možnost otevřít vlastní volitelný kurz zaměřený na disaster management. Studující se na něm učí, jaké krize a katastrofy máme, jakými fázemi prochází, kdo se podílí na reakci, jak jim lze předcházet nebo jak se zásobují humanitární projekty. Probíráme také krizovou komunikaci a chování lidí během katastrof. Kurz by měl být co nejvíc praktický, proto pracujeme na případových studiích. V jedné z nich například studenti a studentky další úkoly dostávají podle toho, jak vypracovali ty předchozí. Ukazujeme si tak akci a reakci a to, že každé jejich řešení se promítá dál. Spuštění tohoto kurzu bylo splněným snem pro moje mladší já, které by na začátku doktorského studia nevěřilo, že bude něco podobného možné.
S výukou se pojí další zlomový bod, jelikož jsem byla letos oceněna jako jedna z nejlepších vyučujících na naší fakultě. Tohle ocenění pro mě moc znamená, protože na čas se studenty a studentkami se těším a snažím se o to, aby pro ně byl co nejvíc přínosný. Zároveň to ale vnímám jako veliký závazek do budoucna.
Od loňského roku jsem navíc zapojená do školních projektů v oblasti udržitelnosti. Negativní dopady společnosti na životní prostředí je jedno z témat, které je mi blízké, takže možnost podílet se na jejich snižování prostřednictvím školy je příležitost, o které jsem dlouho snila.
Nesmím vynechat ani to, jak mi poprvé odmítli článek. To byl určitě taky zlom, i když o něco méně příjemný.
A jak si nějaký další představuju? Upřímně, ten ideální by byl, že by někdo jako já nebyl ani potřeba – že bychom neměli miliony lidí každoročně zasažené katastrofami různého původu. Toho se ale asi nedožiju.
Krom toho, že jste si vybrala méně obvyklý obor, narážíte ještě na nějaké obstrukce?
Když se moje třídní učitelka z gymplu dozvěděla, že mě na doktorské přijali, řekla: Hlavně se nezapomeň usadit. Pokračovala ještě s informacemi o tom, jak je v pozdějším věku těžší otěhotnět.
Tohle bylo špatně z mnoha důvodů. Ještě horší pro mě byl komentář jednoho profesora, se kterým jsem se během doktorského studia setkala. Řekl mi tenkrát, že pokud se na respondenty hezky usměju, data pro svůj článek dostanu. Byla jsem tehdy hrozně pyšná na metody, které jsem pro zpracování dat používala, a toto byla degradace veškeré mé práce.
Pak si také vybavuji projev další absolventky na doktorské promoci. Děkovala tehdy našim rodinám za to, že to s námi vydržely, a slibovala, že teď už budeme zase doma jako matky a manželky. Nepamatuji si už přesná slova, jen vím, že jsem tam seděla a říkala si, že kvůli tomu jsem doktorské studium neabsolvovala.
Myslím, že tyhle zážitky celkem ukazují realitu žen, a to nejen ve vědě. Zároveň si ale myslím, že je potřeba sledovat, co jsou systémové problémy a co je pochybení jednotlivců. Tyto konkrétní případy vidím jako to druhé. I když jsem začala dost negativně, musím říct, že jsem nikdy neměla dojem, že by ke mně vedení katedry nebo fakulty přistupovalo jinak jen proto, že jsem žena.
Ale i data ukazují, že docentek a profesorek máme méně než docentů a profesorů. Také by mě zajímala úspěšnost žen a mužů na doktorském studiu, protože v jeho průběhu řada studentek odchází na rodičovskou dovolenou a je otázka, kolik se jich vrací zpět a jak se jim daří toto skloubit dohromady.
Taky si myslím, že je potřeba se zvlášť dívat na počty žen a mužů a na překážky, kterým poté čelí. Jedna věc je, že máte žen „dost“, druhá pak je, jestli jsou spokojené a mají stejné podmínky. To je ale můj obecný přístup k věci.
Na čem je pro vás důležité zapracovat na VŠE, ale i obecně v akademickém prostředí u nás, aby se postavení žen ve vědě zlepšilo?
Myslím, že je důležité podporovat všechny, kteří se v akademickém prostředí pohybují (tedy i studentky a studenty), aby se nebáli o podobných zkušenostech hovořit. Aby se toho docílilo, mělo by se jasně ukázat, co je přípustné, a co ne. Bohužel i dnes se najdou lidé, kteří komentáře o tom, jak data dostávám za úsměvy, nepovažují za problém.
Něco, co už na VŠE existuje, je podpora částečných úvazků. Myslím, že to spolu s relativně flexibilní pracovní dobou je něco, co je potřeba zachovat a opečovávat. Pamatuje na to i Plán rovných příležitostí, takže v tomto směru si zachovávám optimismus. Těší mě, že něco podobného máme, ale také existenci tohoto plánu vidím jako veliký závazek. Nestačí mít nějaký dokument, musíme pracovat na jeho realizaci.
Jaké tipy a doporučení byste dala začínajícím vědkyním a vědcům?
Asi bych začala menším reality checkem, a to že akademická půda je prostředí jako každé jiné. Narazíte tu na lidi, s jejichž názory souznít nebudete.
Než jsem nastoupila na katedru managementu, neuvědomovala jsem si, jaký rozdíl udělá pracoviště, kterého jsem součástí. Naši katedru zbožňuji a uvědomuji si, že mám velké štěstí, že jsem její součástí. Proto bych začínajícím kolegyním a kolegům doporučila i to, ať si dobře vyberou tým, do kterého se přidají, pokud tu možnost mají.
Nenechte se odradit. Jsou věci, které jsou objektivně špatně – například pokud nesprávně vyhodnocujete data. Některé věci jsou ale dost relativní, například přínos výzkumu. Tam, kde ho někdo nevidí, ho jiní nalézt můžou. Nechte si poradit, zamyslete se nad názory jiných, ale mějte také důvěru v sebe, ve svůj názor a rešerši, kterou jste udělali.
Vyberte si téma, které milujete. Věda je báječná, ale také náročná, protože musíte zvládat hodně věcí najednou – dělat výzkum, učit, administrativu okolo. To, co pomohlo mně, byla moje láska k tématu. Proto vybírejte nejen hlavou, ale také srdcem.