Je mu teprve čtyřiatřicet, ale už stihl být třikrát ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a má za sebou desítky úspěšných uměleckých instalací v galeriích po celé Evropě. Mezi jeho výrazné počiny patří také záchrana kina Hraničář v Ústí nad Labem, které dokázal společně s dalšími kolegy proměnit během několika let v centrum kulturního a společenského života. Richard Loskot působí zároveň jako pedagog na Technické univerzitě v Liberci, kde před časem také sám studoval.
Stejně jako v případě ústeckého kina je i pro Loskotovu uměleckou tvorbu typické dosáhnout prostřednictvím nevšedního zážitku posunu zažitého vnímání prostoru. Umělec fascinovaný technikou nejraději pracuje se světlem a časem, s jejichž kouzlem a silou se začal učit pracovat už během studia na univerzitě v Liberci. Na stáži v Mnichově si zase poprvé naplno uvědomil, že umění může být profese. „Zkuste v Čechách přijít do hospody a říct, že jste umělec. Všichni se vám vysmějí. Ve vyspělých zemích už přitom dávno vědí, že úspěšný umělec dokáže přinést stejné a často vyšší ekonomické a společenské hodnoty jako ostatní povolání,“ říká.
Ústí nad Labem nepatří zrovna mezi města, kde by lidé chtěli mermomocí žít. Co láká na Ústí vás?
Rozhodly čtyři zásadní body, proč jsem se v Ústí rozhodl žít a pracovat – kvalitní dopravní spojení, levné bydlení, zajímavá okolní krajina a… vysoká úroveň tamní výtvarné scény. Důležitou roli také sehrála výzva změnit věci k lepšímu v místě, kde stále panuje velká duchovní prázdnota a kde je už dopředu jasné, že to nepůjde lehce. Je to pro mě mnohem lákavější než tvořit někde v Rakousku, kde všechno je už hotové a plně funkční. Taková „vypulírovaná“ místa mě naopak děsí, přijdou mi až nepřirozeně dokonalá.
Což možná bude i důvod, proč jste dal kdysi přednost studiu v nejistém Liberci před zavedenou Prahou?
Něco na tom bude. Fakulta architektury byla v roce 2003, kdy jsem zde začal studovat, ještě mladou a dynamickou školou, která se v mnoha věcech chovala oproti ostatním často hodně netradičně. To mě na ní lákalo nejvíc. Svou roli ale sehrálo také to, že zde před tím studovala také moje sestra a často mi o škole vyprávěla. Důležité pro mě také bylo to, že na rozdíl od ostatních uměleckých škol nabízela liberecká škola propojení umění s fyzikou a matematikou, tedy něco, co mě moc baví a co se snažím neustále uplatňovat i ve své tvorbě. A nesmím zapomenout ani na to, že ten rok otevíral v Liberci profesor Stanislav Zippe poprvé obor vizuální komunikace a já prostě chtěl být u toho.
Technická univerzita vám evidentně přirostla k srdci, v současné době učíte na Katedře environmental designu. Je velký rozdíl mezi vnímáním stejného místa z pozice studenta a učitele?
Dlouho jsem si říkal, jestli je dobře, aby někdo tak mladý jako já už učil, ale pak jsem došel k závěru, že v dnešní rychlé a překotné době je věk čtyřiatřiceti let vlastně už dost seniorní. Rozdílů, které vnímám, je víc. Zaráží mě třeba, kolik studentů za mnou chodí s tím, že mají deprese a neumí se správně rozhodnout. Přitom jsou to právě problémy, díky kterým je náš život rozmanitý. Přijde mi, že hodně lidí dnes paradoxně trpí tím, jak se mají dobře. Neschopnost se rozhodnout je jistě možné částečně dávat za vinu současným médiím jako jsou chytré telefony, ale veškerou zodpovědnost za naši pohodlnost na ně svézt nemůžeme. Navíc překážky na cestě jsou tím, co ve finále pozitivně formuje náš genofond.
Dva roky jste studoval také v zahraničí, na Akademii výtvarných umění v Mnichově, v ateliéru Magdalény Jetelové. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Jako na nejzásadnější období mého života. Díky profesorce Jetelové jsem měl možnost detailně poznat, jak fungují ty nejvýznamnější světové galerie. Až během studia v Mnichově jsem si plně uvědomil, že chci být umělcem. U nás se umění stále považuje za nějakou kratochvíli nebo rozmar, v západní Evropě se přitom jedná o plnohodnotnou profesi, stejně jako je například technik, statik nebo údržbář. Zkuste v Čechách přijít do hospody a říct, že jste umělec. Všichni se vám vysmějí a budete se muset neustále obhajovat. Ve vyspělých zemích už dávno vědí, že úspěšný umělec dokáže přinést stejné a často vyšší ekonomické a společenské hodnoty jako ostatní povolání. Takže poznání, že umění může být a je profese, která dokáže mě a moje okolí uživit, bylo to hlavní, co jsem si odnesl ze studia v Mnichově.
Souhlasíte s tvrzením, že české umělecké školy ještě stále často fungují jako takové izolované inkubátory, ve kterých si studenti jen na něco hrají, aniž by pochopili, jakým způsobem se následně se svou tvorbou prosadit a uspět?
Některé věci se i u nás už postupně mění k lepšímu, ale v mnoha věcech rozdíly ještě přetrvávají. Nedávno jsem vzal své studenty na exkurzi do Berlína a do Kodaně a všichni jsme se shodli na tom, že lidé jsou tam oproti nám mnohem vážnější, zodpovědnější. Naplno jsme si to třeba uvědomili v nádherné nové budově knihovny Humboldtovy univerzity, kde bylo absolutní ticho, a to i přesto, že byla plná lidí. Všichni se plně soustředili a studovali. Něco takového u nás nezažijete. Jsme o dost infantilnější, což se třeba týká i nevyspělého způsobu, jakým vystupujeme na veřejnosti.
Jedním z problémů v Liberci i v Ústí je, jak malý vliv mají studenti na podobu kulturního a společenského života ve městě. Přitom by člověk od podobně velkých univerzitních měst čekal pravý opak. Čím si to vysvětlujete?
Hlavní problém je myslím v tom, že univerzitní kampus a v Liberci i škola, jsou stranou města. Studenti tím pádem nemají potřebu se jakkoli do jeho života začleňovat nebo ho dokonce ovlivňovat. Navíc s tím, jak se neustále zrychluje doprava, už vás nic nenutí zůstat někde déle, než je nutné. Když jsem před patnácti lety přišel studovat do Liberce, bylo to vlastně poprvé, co jsem byl na delší dobu mimo domov, bez rodičů. První únik, první pocit dospělosti. Nic takového většinu studentů dnes už nečeká. Ale je potřeba jedním dechem dodat, že ani já jsem nebyl výjimkou a Liberec jsem pořádně poznal až po konci studia, když jsem žil pár let v centru města. Najednou se mi město otevřelo a poznal jsem spoustu zajímavých lidí jako třeba Mjölk architekty nebo partu kolem herce Tomáše Dianišky a jejich Divadlo F. X. Kalby.
Oživení měst výrazným způsobem napomáhají umělecké projekty jako třeba Monumentální topografie, kterou u příležitosti 25. výročí svého vzniku po celém Ústí realizovala tamní Fakulta umění a designu a na které jste se podílel i vy.
Realizoval jsem architekturu výstavy Topografie nápravy, která představuje jedinečný projekt rekonstrukce a oživení interiéru kostela sv. Mikuláše v Petrovicích. Kostelu se v 80. letech po neodborném stavebním zásahu propadla střecha, a stal se tak legendárním, když tam začaly jezdit výpravy astronomů pod vedením Jiřího Grygara a dívaly se z jeho budovy přímo do nebe. Kostel bez střechy v tu chvíli tak paradoxně plnil své poslání víc než dnes, kdy už střechu zase má.
Na jakých dalších projektech teď pracujete?
Asi před rokem jsem si řekl, že bych se chtěl víc věnovat tvorbě prostředí a téměř vzápětí přišly projekty, které mi něco takového umožnily. Nedávno jsem dokončil scénografii pro hru Teror v Městském divadle v Mostě, na pražském festivalu Signal jsem představil světelnou instalaci Nebe na Zemi, pro ústecké muzeum jsem realizoval architekturu výstavy Schichtovy epopeje.
S kolegy z veřejného sálu Hraničář, který v současném Ústí plní unikátní roli kina, divadla, galerie, koncertního sálu, výtvarné dílny a přednáškové místnosti v jednom, chystáte ještě jeden zajímavý projekt…
Rádi bychom znovu vrátili život do majestátní budovy kdysi největšího cukrovaru v Čechách, která už dlouhou dobu chátrá na ústeckém nábřeží. Pokud to vyjde, mohla by zde jednou být významná nadregionální instituce, kde by kromě velkých koncertů a výstav byl prostor také pro sportovní centrum, hotel a hostel, přístaviště, lávku pro cyklisty nebo dokonce železniční zastávku.
Nejen tento ambiciózní projekt svědčí o tom, že jste především člověk budoucnosti. Vzpomínám, jak jste nedávno hovořil o způsobu, jakým Finové slavili 100 let své nezávislosti. Na rozdíl od nás, kteří jsme se téměř výhradně ohlíželi do minulosti, Finové se soustředili hlavně na to, co bude. V čem je pro vás budoucnost tak přitažlivá?
Budoucnost můžeme – na rozdíl od současnosti a minulosti – ovlivnit. Už teď je proto důležité klást si otázky, kde chceme být v roce 2050. Těším se na pokračování spolupráce se studenty na Technické univerzitě, kde bych rád pokračoval v práci na proměně ateliéru. Rád bych z něho vytvořil ambiciózní studio, které se nebude bát výzev a náročných úkolů.
Autor je šéfredaktorem blogu jizerské *ticho.