Český, respektive československý šperk vždy patřil ke světové špičce. To, co se v oboru mění, je práce s materiály. Čím dál více se recykluje, řeší udržitelnost. I to ve své výuce se studenty probírá šperkař, designér a nová tvář katedry designu Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci Martin J. Pouzar.
Absolvent dvou vysokých uměleckých škol – ve Zlíně a v Plzni – Martin J. Pouzar má za sebou na tři desítky společných a přes deset autorských výstav, ale také řadu vystoupení a prezentací na mezinárodních sympoziích, výstavách a veletrzích. K tomu se nyní začal věnovat i práci s nastupující generací šperkařů a designérů. „Vždy ve výuce kladu maximální důraz na řemeslnou preciznost a smysl pro detail. Ale podporuji i odvahu a experimentování,“ říká.
Jste žákem a zároveň zastáncem „klasické“ české, respektive československé šperkařské školy, která měla od padesátých let minulého století silné renomé nejen u nás, ale i v zahraničí. Patříme v tomto oboru stále ke světové špičce?
Nepochybně. O českých tvůrcích je na světové scéně autorského šperku stále slyšet. Mladá a nastupující generace šperkařů se pravidelně účastní světových výstav a soutěží autorského šperku, kde jsou velmi často úspěšní. Podívejte se například na volnou tvorbu Evy Hegedűsové nebo Martina Grosmana. Oba velmi často vystavují a soutěží u nás i v zahraničí. Jsou to velice zajímaví a úspěšní šperkaři, o kterých ještě hodně uslyšíme. Jejich tvorba mě hodně baví. Martin je mimo jiné absolventem právě naší katedry.
V devadesátých letech minulého století bylo pro každého absolventa střední umělecké školy hlavní a pomalu jedinou metou dostat se na UMPRUM. Ostatně, v minulosti ji studovala i řada skvělých šperkařů i designérů. Platí to i dnes? Jak významný je v současné době rozdíl mezi studiem uměleckého oboru na UMPRUM či AVU a regionálními fakultami, například tou v Plzni nebo u vás v Liberci?
Těžko se to posuzuje, ale dnešní studenti, respektive uchazeči o studium na vysoké umělecké škole, už zdaleka nehledí jenom na její jméno a historii. Hodně se zajímají o to, jakým způsobem a hlavně kým jsou ateliéry na jednotlivých školách vedeny. Ale i jak jsou absolventi ve svém oboru úspěšní. Troufám si říci, že řada regionálních vysokých škol se zaměřením na umělecké obory dnes dokáže studentům nabídnout špičkové a zkušené profesory. V Plzni je to například docent Petr Vogel, který převzal „štafetu“ po profesoru V. K. Novákovi a ateliér skvěle vede. U nás je vedoucí ateliéru šperku docentka Ludmila Šikolová, na skle (jedná se o ateliér šperku a skla zároveň – pozn.red.), je to zase sochař Oldřich Plíva, Jakub Berdych starší, ale i řada dalších velmi zkušených výtvarníků, pedagogů a odborníků z praxe, což považuji za klíčové.
Co má očekávat student, který se dostane do ateliéru pod vedením Ludmily Šikolové a vaší dílny?
Lídě Šikolové a samozřejmě dalším kolegům se za sedmnáct let, co ateliér šperku a skla existuje, podařil obrovský kus práce. Především co se týká vybavenosti, ale hlavně povědomí o existenci tohoto oboru. Co se týká mého dílenského vedení, vždy kladu maximální důraz na řemeslnou preciznost a smysl pro detail. Ale podporuji i odvahu a experimentování. Studentům dokážů nabídnout například letité zkušenosti při práci s pestrou škálou různých materiálů a technologiemi pro jejich zpracování.
Téměř deset let jste působil jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Až potom jste se sám znovu stal vysokoškolským studentem, nyní zase odborným vysokoškolským učitelem. Jak byste charakterizoval rozdíl mezi studiem uměleckého oboru na střední a vysoké škole?
Je to poměrně zásadní rozdíl. Na střední uměleckoprůmyslové škole dílenský učitel vede studenty v daném oboru od prvního ročníku. Krok za krokem se jim snaží vštípit základy řemesla a ve vyšších ročnících, ve spolupráci s vedoucím výtvarníkem, pomáhá realizovat jejich navržené práce. Na vysoké škole už není tolik prostoru pro postupnou výuku řemesla jako takového. Dílenský učitel vede individuálně každého studenta, se kterým řeší realizace prací s materiálem a technologiemi, jež si každý po konzultacích se svým výtvarníkem sám vybírá.
Jakou perspektivu má dnes student uměleckého oboru autorský šperk? Je šance, že se dobře uplatní na trhu práce? Respektive, co v tomto ohledu poradíte nebo doporučíte vašim studentům?
V první řadě to, aby ty tři roky studia na naší katedře vytěžili na maximum. A využili jak náš technologický potenciál, tak hlavně znalosti a zkušenosti všech skvělých výtvarných pedagogů a odborných učitelů. A zároveň, aby získali co nejširší výtvarně řemeslný přehled. Pokud po škole dokážou pracovat v širší škále oborů, které budou vyžadovat jejich celkovou výtvarnou a estetickou kultivovanost, mohou najít uplatnění nejen v úzké specializaci, kterou u nás studují.
Velkým společenským tématem je poslední dobou klimatická změna, ekologie, sucho, udržitelnost. Promítá se nějak i do práce nastupující generace uměleckých řemeslníků, například šperkařů? Řeší, s jakými materiály chtějí nebo musejí pracovat?
Generace mladších šperkařů kromě tradičních materiálů pracuje čím dál více s těmi recyklovanými. A jasně, řeší i otázky udržitelnosti, dopady na ekologii… Domnívám se, že to řada tvůrců považuje za klíčové téma dneška. Na druhou stranu, čím více materiálů vyzkoušíme, tím více se o nich můžeme dozvědět. Recyklace není samozřejmě téma nové. Pokud chápeme recyklaci materiálu v autorském šperku jako využití nepotřebného materiálu nebo fragmentu něčeho jiného, napadá mě celé řada autorů napříč generacemi, kteří už mnoho let před námi více či méně v některé části své tvorby nějaký fragment nebo materiál zrecyklovali. Tento typ recyklace bychom našli třeba v práci Vladimíra Komňackého, určitě v tvorbě již zmíněné Lídy Šikolové, ale i v mé vlastní. Nicméně, v dnešní době je nepochybně stále více aktuální.
Jako absolvent ateliéru Designu kovu a šperku na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské Univerzitě v Plzni, a nyní odborný učitel na Technické univerzitě v Liberci, rovněž na katedře designu, budete mít nepochybně příležitost k zajímavému srovnání v praxi. Student versus učitel a naopak. Vnímáte to jako výhodu? Například při porovnání podmínek, zázemí a možností jak pro pedagogy, tak studenty?
Zkušenost z „obou břehů“ vnímám jako velkou výhodu. Trávit čas se spolužáky, kteří jsou téměř o generaci mladší, pro mě bylo opravdu „osvěžující“. Plnit stejné úkoly jako oni, diskutovat s nimi o tvorbě a zadáních, které jsme řešili… Beru to jako bonus, který nyní můžu předat i svým žákům.
Musí být dobrý šperkař zároveň kvalitním řemeslníkem? Ptám se, protože v některých uměleckých oborech tomu tak není. Běžně se v praxi setkáváme s tím, že designér něco navrhne a řemeslník to pak vyrobí. Například ve sklářském oboru. Jak je to ve šperkařině?
Jsem v tomto ohledu asi „stará škola“. Předpokládám, že dobrý šperkař je ten, kdo šperk navrhne a zároveň ho vytváří. Nesmíme si však autorský šperk plést se „zlatnickou“ výrobou. Autorský šperk je zcela volná výtvarná disciplína, kde tvůrce je výtvarníkem, který by neměl být svázán žádnými řemeslnými ani technologickými konvencemi. Řemeslníkem se v tomto případě stává výtvarník, který šperk realizuje sám v materiálu, který je mu blízký a umí s ním pracovat. Nutně samozřejmě nemusí skvělý šperk vzniknout v rukách toho, kdo jej navrhnul. Ale v tomto oboru je to škoda pro autora samotného. Ssáhnutí si na materiál, jeho poznávání a zpracování, dovede šperkaře kolikrát k výsledku, který by bez této zkušenosti nevzniknul. A na tato poznání se dá dál navazovat. V tom mimo jiné spatřuji krásu výtvarné disciplíny jakou je právě autorský šperk.
Jak podle vás bude vypadat autorský šperk za sto let?
Obávám se, že tradiční řemeslné postupy nahradí zcela nové technologie a autorský šperk, takový jako ho známe dnes, se nejspíš posune do pro mě neznámých poloh.
Autor působí v Libereckých zprávách.