Vynořit se a rozhlédnout. Po krajině a lidech kolem sebe, ale i po svých možnostech. Po všem, co k vám promlouvá z okolí a není slyšet přes hluk ranní špičky ve městě. „To je zkušenost, která dokáže člověka posunout,“ říká odborný asistent Ateliéru aplikované a reklamní fotografie FUD UJEP Jiří Dvořák. Svým studentům ji nabízí dvakrát ročně.
Ateliér aplikované a reklamní fotografie (AARF) je jedním ze tří fotografických ateliérů Fakulty umění a designu ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Jeho zaměření vyplývá z názvu. Jedná se o studium fotografického řemesla a vizuální kultury s akcentem na jejich sdělovací funkci. Studenti a (v jednom z ročníků dokonce výlučně) studentky se tu učí měkké i tvrdé techniky pro přesnou vizuální komunikaci prostřednictvím tradičního média fotografie. K absolventům ateliéru patří osobnosti z oceňovaných projektů, jakými jsou Punctum Image či ŠtimTim production a mnoho dalších.
Ateliér vybudoval a až do loňského roku vedl prof. Miroslav Vojtěchovský, který mu, ve spolupráci s MgA. Marianem Benešem, Ph.D., také vetkl hlavní směr. V současné době prochází ateliér transformací pod novým vedením MgA. Jiřího Týna a MgA. Václava Kopeckého, Ph.D. Na pozici odborného asistenta zůstává právě také MgA. Jiří Dvořák, který o směřování ateliéru říká: „Snažíme se udržet úroveň řemeslné kvality a vizuální gramotnosti, a zároveň vést studentky a studenty k tomu, aby si uvědomovali důsledky působení své tvorby na společnost.“
Takzvaný Plenér je už neodmyslitelnou součástí studia v Ateliéru aplikované a reklamní fotografie FUD UJEP. Pořádá se v každém semestru čtyřletého bakalářského studia.
Pedagogové se na něm snaží poskytnout studentům a studentkám zhuštěnou zkušenost toho, jak vlastní tvorbu autenticky zasadit do běžného života.
Zatímco prostředí školy, s jakkoli tvůrčím a volným systémem výuky, inklinuje ve výsledku vždy k intelektuální koncentraci na dané téma, ateliérový plenér vede k větší šíři vnímání skrze intenzivnější prožitek – ať už krajiny, fyzických a smyslových vjemů nebo mezilidských vztahů.
„Společné výlety krajinou, probouzení a usínání, zatápění v kamnech, vaření, večerní diskuze a přednášky, sdílení zážitků, názorů a zkušeností s kolegy, absolventy, vedoucími ateliéru a hostujícími odborníky – tyto okamžiky patří k těm nejvíc formujícím z celého semestru,“ potvrzuje jeden z pedagogů a průvodců plenérem Jiří Dvořák.
Napomáhá tomu i dramatická, stále do značné míry neobjevená a tudíž masivním turismem nedotčená krajina kolem Ústí nad Labem. Ať už v Českém Středohoří, Krušných nebo Lužických horách či Česko-saském Švýcarsku, tady všude lze i v dnešní době jít hodiny lesem a nepotkat živou duši. Vystoupat na kopec a mít západ slunce pro sebe nebo ztratit cestu v zarostlých stržích mezi rozeklanými pískovcovými skalními útvary.
Naplnění potřeby osobního prožitku „člověk versus divoká příroda“ v sobě nese transformační potenciál, jehož vliv umělci všech dob hojně promítali do své tvorby. Ne náhodou se jedna z nejslavnějších turistických tras Česko-saského Švýcarska jmenuje právě MalerWeg.
Jiří Dvořák se kromě pravidelných ateliérových plenérů vydává na výlety do okolí Ústí nad Labem i ve svém volném čase. Odkojen hloubkou a rozlehlostí šumavských (pra)lesů, oblíbil si dvaatřicetiletý ústecký fotograf zejména pestrou a členitou krajinu Českého středohoří.
Necestuje autem, využívá sítě autobusových linek, jíž je Ústecký kraj hustě propojen. Když totiž v Ústí nastoupíte na tzv. „zelený autobus“, můžete si být celkem jistí, že vás doveze do nevšední krajiny. Ostatně, i obyčejné městské autobusové linky v Ústí často končí na místech, odkud se dá rovnou vyrazit na celodenní track divokou přírodou.
I svým webem Kam z Ústí vypráví Dvořák příběh kopců, luk a zastrčených obcí Ústeckého kraje, u nichž by lidé (bez mapy v mobilu) rozhodně nečekali, že jsou jen hodinu cesty od Prahy či Drážďan. Vyvážený poměr fotografií a civilně laděného textu bez zbytečných příkras láká k okopírování popisovaných výletních tras a zároveň vytváří realistický dojem poznamenaného postindustriálního kraje, který se dlouze a zatím nerozhodně nadechuje k restartu a transformaci.
Je zajímavé, jak právě kraj, který má s restartem a transformací velký problém, spolehlivě funguje a doslova „dobíjí baterky“ při potřebě restartu a transformace na osobní úrovni. Pro tvůrčí profese například prostřednictvím umělecké rezidence. Tu Dvořák absolvoval na podzim 2020 pod záštitou nově vznikající Galerie Maštal na statku Löblhof & Artgrund svého kolegy z FUD UJEP MgA. Jana C. Löbla, právě v Českém středohoří. Popisuje ji „jako zážitek ztišení, zastavení a tvůrčího odpočinku, v jehož důsledku nasbíral síly pro své další působení v AARF i v rámci své soukromé fotografické tvorby“.
Fenomén ateliérových plenérů, uměleckých rezidencí, vědeckých stáží ale například i ročního placeného učitelského volna není ve světě žádnou novinkou. Takzvaný „sabatikl“ zavedli poprvé na Harvardově univerzitě v roce 1880 a od té doby se stal jednou z oceňovaných výhod intelektuálně náročného akademického života. Výsledkem všech těchto zmíněných forem tvůrčího volna bývá právě schopnost akademiků a akademiček vydat se ve vědě, výzkumu či v umění inovativním směrem, napsat dlouho odkládané odborné publikace či prostě jen nabrat síly k dalšímu mentorskému působení na nastupující generaci odborníků.