V posledních desetiletích na místě pernštejnských zahrad rostl les zdánlivě k nerozeznání od lesa okolního. Dokonce i krajinářský architekt, spolumajitel vlastního ateliéru a pedagog ze Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně Přemysl Krejčiřík na začátku projektu vnímal zdejší zpustlé zahrady jako adepta na zánik památky ve filozofickém sporu památkářů o to, zda má památka nárok na zánik. Nicméně díky jeho týmu a sedmileté práci letos zahrada definitivně vykvetla do své bývalé krásy, jakou oplývala v 19. století. Má potenciál přilákat na Pernštejn tisíce turistů včetně těch, kteří na hradě nejednou byli.
Krejčiřík tak naplnil sen dvou předchozích generací krajinářských architektů, kteří o obnovu stáli, ale nemohli ji uskutečnit nejen z důvodu finančních, ale především neměli dostupné podklady pro obnovu.
Pernštejnská zahrada je výjimečná nejen na české poměry, ale i s ohledem na středoevropský prostor. Vznikala na začátku 19. století a je odrazem myšlení osvícenců. „Potkávají se v ní prvky několika stylů a kultur. Najdeme zde pozdně barokní koncept kaskád podobný palácovým zahradám pod Pražským hradem. Vedle sebe stojí antický bůh Apollon, turecké lázně, egyptský obelisk a orientální stavby čínského paraplíčka a pavilonu. Na odlehlém místě stojí kenotaf jako odkaz na Boží hrob,“ vyjmenoval Krejčiřík prvky odlišných kultur. Mix rozličných prvků v jedné zahradě je důkaz evropského kritického myšlení. „Díky osvícencům jsme schopni ostatní kultury pochopit a zařadit jejich prvky do kultury naší. Osvícenci, tehdejší učenci především z řad šlechticů, si brali od ostatních kultur to nejlepší a snažili se vytvořit lepší svět. To je inspirující i v dnešní době,“ říká Krejčiřík.
Přenesení prvků různých kultur do šlechtických zahrad bylo v té době poměrně běžné. „Lidé neměli televizi, ale měli zahradu. Soustředili do ní celý známý svět, který z nich měl dělat lepšího člověka. Osvícenství nám dalo vzdělání, díky němu chodí naše děti do školy a díky tomu máme potřebu se celý život učit a zlepšovat,“ vyvětluje Krejčiřík.
Aby i vnímavější návštěvník neodešel ze zahrady pouze s dojmem, že viděl něco hezkého, dělají se prohlídky komentované. „Krajinářské umění je složité a musí se vysvětlovat. V zahradě není důležité, co v ní roste, ale co v ní zažijete. My prodáváme sny, architekt dává do zahrady příběh, vyšší smysl a ten má člověka má vybídnout k přemýšlení,“ říká Krejčiřík.
Při obnově použili i georadar, viděli pod zem
Obnova zahrady trvala od začátku tvorby projektu po její otevření sedm let a stála přes 120 milionů korun, přičemž podstatnou část zaplatila Evropská unie. „Nejprve investor tvořil zadání, potom přišly na řadu archivní průzkumy a díky nim jsme byli schopni říct, co je autentické a na co navazujeme. Pak vznikla studie od jiného ateliéru, kterou jsme na základě archeologických průzkumů zcela přepracovali. Navrhování historických zahrad tkví v tom, že pořád musíte kriticky vyhodnocovat již známé a získané informace a promítat je do návrhu, a to nás velmi baví,“ uvádí Krejčiřík.
Každý projekt je jedinečný tím, že se vždy využívají nejmodernější postupy a technologie, které se ještě u předchozího nepoužívaly. Na Pernštejně to byl georadar, který ukáže, co se skrývá 30 centimetrů až dva metry pod povrchem. „Díky němu jsme zjistili, kudy dříve tekl potok a kde byly cesty. I když vtipné bylo, že jsme cesty interpretovali nejprve jako vodní prvky a naopak. Ale člověk se pořád učí,“ směje se Krejčiřík. Také na začátku nebyly technologie na takové úrovni, aby vznikl trojrozměrný model projektu. „Teď už ale máme 3D model hotové zahrady, protože jsme využili dron a současné technologie pokročilé fotogrammetrie,“ zmiňuje až překotný technologický vývoj Krejčiřík.
Největší komplikací, se kterou se museli projektanti a firma tvořící zahradu vyrovnat, bylo dlouholeté sesouvání svahu, které ohrožovalo cesty i stromy. Dlouho se řešilo, jak svah zajistit proti další sesuvům. „Další problémy už byly jemnější. Když jsme potřebovali kácet stromy, některé bylo potřeba nechat kvůli hnízdění ptáků. Nejzajímavějším objevem byla skrytá orientální zahrada půl metru pod stávajícím terénem. Také se ukázalo, že tam tekl potok a byly cesty, takže nám to všechno zase dávalo větší smysl. Díky soupisu majetku ze začátku 19. století jsme také věděli, že tam byly stavby s kovovými prvky – panty dveří a mostky. Podle archeologického průzkumu jsme je do zahrady vrátili. Podle ikonografie jsme znali celkovou podobu zahrady, ale ne detaily, které nám dodal textový popis a podrobný archeologický průzkum vybraných míst. Podle archeologického průzkumu jsme je do zahrady vrátili. Zahradu jsme postupně skládali jako mozaiku na základě vědeckých podkladů do výsledné podoby,“ popisuje Krejčiřík.
Část původních staveb dosud stála na místě, což byl případ obelisku či tureckých lázní. Naopak poustevna byla rozbořená a musela se znovu navrhnout její podoba, což bylo dílem architekta Marka Tichého. „Čínské paraplíčko se vůbec nedochovalo, takže je navrhl podle námi dodaných analogií z jiných zahrad ve světě,“ říká Krejčiřík.
Obnova zahrad je vždy týmová práce. „Každý má svoji úlohu a v diskuzi vznikají nejlepší výsledky. Často jsme museli odpovídat na otázky, proč jsme nevysadili u čínského pavilonu sakury. Na počátku 19. století se do našich zemí nejprve dostaly obrázky orientálních staveb a asijské rostliny až později. Proto jsme kolem pavilonu znovu vysadili naše ovocné dřeviny, jak jsou zmiňovány v dobových popisech,“ vysvětluje Krejčiřík.
Hrušku jako královské ovoce si mají návštěvníci i odvézt
S ovocnými stromy, konkrétně s hrušní, se pojí zajímavý příběh. „Asi nejsilnější zážitek si mohou lidé odnést na jaře, když budou stromy kvést. Je tu na 200 hrušní a také jabloně. Dlouho jsem přitom nevěděl, proč se v archivních podkladech tak často opakovala hruška. Až jsem jednou viděl dokument o versailleské zahradě Le Potager du Roi,“ zmiňuje Krejčiřík zahradu, která byla založena v poslední čtvrtině 17. století, aby dodávala čerstvou zeleninu na královský stůl za vlády francouzského krále Ludvíka XIV. Její zakladatel Jean Baptiste de la Quintine sesbíral 300 tehdy známých odrůd, některé vybral a začal je roubovat a své postupy i popsal v knize, která obletěla Evropu. Roubováním přišla nová éra zahradnictví.
„I na Pernštejně jsme použili staré odrůdy. A současný zahradník z Versailles Antoine Jacobsohn v dokumentu popisoval, že když někdo přijel v 18. století na královský dvůr, největším darem byla zavařená hruška, protože jste jedli to, co jedl král. Hruška byla královským ovocem a třeba na historickém porcelánu jsou dochovány talířky s obrysem hrušky a jedly se z něj nakládané či zavařované,“ vysvětluje Krejčiřík.
A tak jako si návštěvníci francouzského dvora odnášeli kdysi jako dar zavařenou hrušku, mohli by si podobný dar odvážet v budoucnu i návštěvníci Pernštejna. „Stromky jsou mladé a zahrada toho tolik nevyprodukuje, ale tento záměr je na pořadu dne. Pokud bude Národní památkový ústav šikovný, může se to povést. Nebo je to prostor pro naše studenty či absolventy, aby věci dotáhli dál a člověk by si pak mohl odvézt s sebou dárek, kus zahrady. Nebo nějaký netradiční recept. Je to určitě víc než jen pocit, že jsem viděl hezké kytky,“ nastiňuje Krejčiřík.
Současná podoba zahrady však rozhodně není definitivní, protože ji budou zahradníci dále rozvíjet. „Je bezva, když pochopí záměr architekta a dokážou jej svou běžnou činností rozvíjet. Tomu se říká kreativní péče. A o tom je i naše škola, která vychovává architekty a ty, kteří je chápou a dokážou jejich myšlenky udržet. Péče o tuto zahradu je na 200 let a je velmi kreativní. Zkoušíme zde aplikovat různé typy sekání trávníku. Na parteru je nízký pětkrát až desetkrát ročně sekaný trávník. Stejně jako nad tureckými lázněmi. Kolem cest se vysekává půl metru široký pruh, aby cesta lépe vynikla. Travnaté svahy se sekají dvakrát ročně. Luční porosty managementem péče zásadně promlouvají do vizuálního vyznění zahrady a zahrada je pestřejší,“ říká Krejčiřík.
Hradní zahrada poslouží i k výuce studentů
Obnovená vrchnostenská zahrada nyní může sloužit dalším studentům, kteří budou na fakultu v Lednici přicházet, jako bezvadný výukový materiál. „Jsem rád, že jim díky tomu můžu předat to, co jsem se celý život učil v našem ateliéru obnovy památek, který na fakultě vyučuji. Cesta pro ně bude rychlejší. A také jim chci ukázat, že když se budou snažit, má to cenu. I když život je těžký a není jednoduché do našeho oboru proniknout, protože v něm platí, že vítěz bere vše,“ podotknul Krejčiřík. Snaží se studenty vychovávat k optimismu. „Musí mít naději, že mohou měnit svět,“ doplňuje Krejčiřík a připomíná citát, že nejdůležitější poselství pohádky není, že existuje drak, ale že ho lze porazit. A tak to podle něj funguje i v životě krajinářského architekta.
Jeho cesta na Pernštejn byla poměrně křivolaká. Po škole odešel na civilní službu na buchlovický zámek, kde se „vyučil“ zámeckým zahradníkem a zažil tam různé postupy a chápání památkářů. „To je jako umět další jazyk,“ poznamenává Krejčiřík. A od kolegů v předdůchodovém věku tehdy dostal nelehké úkoly, a to obnovit zahradu v Miloticích na Hodonínsku, starat se o Buchlovice a spravit Květnou zahradu v Kroměříži. A když se mu prý podaří obnovit zahradu na Pernštejně, bude to něco navíc. Dokázal vše. „Splnil jsem sny svoje i dvou generací před námi. V předchozím období se zahradám tolik péče nevěnovalo,“ řekl Krejčiřík.
K činnosti ho motivovala i kniha od klasika a teoretika zahradního umění Dietera Henneba. Chtěl být jím v Česku. „Jenže zatímco on byl teoretik, nám se povedlo zahrady opravdu obnovovat, což je i pro studenty úžasný a inspirující příběh,“ říká Krejčiřík, který měl kdysi na vybranou stát se šéfem lednického parku, nebo jít učit.
Důkaz, že to dělá se svými kolegy dobře, přišel na konferenci v německém Wörlitzu „Přednášel tam pán, který mi byl povědomý. A on to byl Antoine z dokumentu o Versailles. Byl pro mě taková modla, že jsem se ho bál oslovit. A při večeři v oranžérii za námi přišel, poklepal mi na rameno a řekl mi, že děláme krásné věci a krásné zahrady. Vykládali jsme si spolu, spřátelili jsme se a mým snem je ho někdy na Pernštejn dovézt,“ říká Krejčiřík.
Česká památková péče o zahrady je podle něj na velmi vysoké úrovni, a to i díky tomu, že bylo nutné řadu zahrad po roce 1989 obnovit a povedlo se to velmi dobře. Dokazují to i dvě ceny Europa Nostra, což jsou podle Krejčiříka Oscaři za obnovu památek. Jednu získala obnova zámku v Českém Krumlově a druhou obnova Hospitalu Kuks, která byla i Krejčiříkovým dílem. Zahrada na Kuksu byla oceněna i v German Design Awards.
Ateliér funguje téměř 25 let, ale má nastavení startupu
Ale nejen velkými projekty je živ valtický ateliér, který Krejčiřík vede a řídí s manželkou a zaměstnává v něm dalších deset spolupracovníků. Rozjetých mají pravidelně okolo 30 projektů, což je nutný objem k tomu, aby ateliér fungoval a byl finančně zajištěný. „Na jedné straně velím v útoku, abychom získávali zakázky, na druhé jsem brankář, který vychytává problémy a mezitím se dělají malé projekty. Velký projekt se připravuje jeden až tři roky a peníze dostaneme až na konci, takže je potřeba profinancovat z menších projektů běžný provoz,“ vysvětluje Krejčiřík.
Rád zdůrazňuje, že ač funguje ateliér téměř čtvrtstoletí, v mnohém se podobá startupu. „Zkoušíme spoustu nových technologií, pracujeme například s fotogrammetrickým a lidarovým skenováním, s modelací prostorů v 3D dimenzi, s počítačovými animacemi i s virtuální realitou. Naposledy jsme ve spolupráci s TU Dresden navrhli Léčebnou zahradu u sester Boromejek v Praze a poprvé jsme si prošli náš projekt ve virtuální realitě.“
A druhou věcí, kterou zdůrazňuje, je agilní řízení projekčního ateliéru, které dřív bylo doménou IT firem. Spočívá v tom, že projektový tým neustále komunikuje se zákazníkem a pružně řeší aktuální problémy a změny místo toho, aby podřízení jenom plnili zadání nadřízeného. Celý tým je tak výrazně efektivnější. „Dlouhodobě spolupracujeme s koučem Jaroslavem Procházkou, který tým v ateliéru pravidelně navštěvuje a vylaďujeme pracovní procesy. I proto se do firmy dostane jen ten spolupracovník, který je připravený na práci v týmu a rozumí si s ostatními kolegy,“ říká Krejčiřík, který si je s manželkou obvykle vybírá ze studentů a absolventů lednické zahradnické fakulty. „A když nás pak už někdo přeroste, obvykle odchází a zakládá si vlastní ateliér, z čehož máme radost,“ popisuje.
Ateliér se podílí i na zahradě ve francouzském údolí králů
Na Pernštejně pracoval sedm let, splnil si další sen, ale už nyní pracuje na dalších projektech významných zahrad v Česku i v zahraničí. Na začátku je právě obnova zahrady Strakovy akademie v Praze. Obnova zahrady Úřadu vlády od prvorepublikového architekta Františka Thomayera je i pilotním projektem Státního fondu životního prostředí, jak zlepšit vsakování srážkové vody. Cesty, které jsou vyasfaltované, se budou měnit na vodopropustné ze žulových kostek, aby se voda mohla vsakovat a zahradu ochlazovala.
„Dokončili jsme letos také obnovu Ledeburské a Malé Pálffyovské zahrady pod Pražským hradem. Je to další památka UNESCO a myslím, že ukazuje skvělou úroveň památkové péče a zahradního umění, které učíme u nás v Lednici,“ řekl Krejčiřík. A rád připomíná, že ze zahradnické tradice v Lednici vznikly další tři univerzity podobného zaměření - SPU Nitře, BOKU ve Vídni a škola v Šoproni.
Právě v Nitře pokračuje jeho ateliér na velkém projektu obnovy parku Na Sihoti a také si plní sen každého krajinářského architekta podílet se na projektu dvacetihektarové zahrady u soukromého zámku ve francouzském údolí králů na Loiře. A zmiňuje i vytvoření zahrady v Mexiku pro velkou nadnárodní hračkářskou společnost.
Podle něj rostou špičkoví odborníci v Lednici i díky tomu, že mohou čerpat znalosti a dovednosti v Lednicko-valtickém areálu, tedy rozsáhlém a ojedinělém parku, který se vyvíjí už 350 let. „V jiné škole na světě něco takového nemají. Je to úžasný zdroj inspirace. Měli bychom jej ještě více propagovat. Která architektonická škola vyučuje v místě, které je tak inspirativní, že kreativní duch architekta Hardtmutha vytvořil svůj základní nástroj pro navrhování – tužku?“