Začíst se do úvah a zaposlouchat se do přednášek Lukáše Likavčana je jako vydat se na trip, který zamává s tím, jak člověk vnímá svět kolem sebe. Nablýskaná datová centra najednou smrdí uhelným dýmem, z brexitu se stává nejen politický, ale i chemický proces, hranice mezi živou a neživou přírodou se rozplývá. Podobně se rozpouštějí bariéry mezi zdánlivě vzdálenými vědními obory: o ekonomice Likavčan přemýšlí jako o metabolismu, o umění jako o infrastruktuře.
Není to samoúčelná akrobacie. Z každé věty čiší starost o to, abychom v čase několika souběžných globálních krizí jednali správně. „Politika je mnohem více než zápasem hodnot a názorů zápasem o chemické složení vzduchu, který dýcháme, nebo zápasem o původ energie, kterou si doma topíme,“ zdůrazňuje Likavčan, který loni dokončil doktorát na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Momentálně vyučuje v Centru audiovizuálních studií FAMU a v The New Centre for Research and Practice. Do února působil i na moskevském institutu Strelka.
Rozhovor jsme vedli na dálku na sklonku loňského roku. Ruská invaze na Ukrajinu většinu témat udělala ještě aktuálnějšími a jedno naopak obrátila naruby. Týden po začátku okupace jsme si proto zavolali znovu.
Zásadní otázkou současnosti podle italského filozofa Franca Berardiho je, jestli můžeme být šťastní s vyhynutím na obzoru. Sám píšete o tom, že lidstvo jednou pravděpodobně vyhyne, zabýváte se představou „Země bez nás“. Máte na Berardiho otázku nějakou odpověď?
Dělám thajský box…
Takový začátek jsem nečekal.
… a k otázkám souvisejícím s vyhynutím se pokusím dostat dlouhým obloukem od toho, jak se cítím, když sportuji. Díky boxu jsem objevil rozměr sebe sama jako autonomní fyzické bytosti, která je tak trochu odcizená mojí individualitě a osobnosti. Tahle autonomní bytost do jisté míry dokáže určit, co mám dělat, ještě před tím, než si to uvědomím. Když se snažím provést stokrát ten samý kop do pytle, uvědomuju si přitom, jak tělo funguje nezávisle na vůli. A jak tímto soustředěním na fyzický, biologický a chemický rozměr těla dokážu dosáhnout nějaké excelence. Ta nakonec není tak důležitá jako to, že se ocitám v síti různých odcizujících momentů. Jedním je zjištění, že tělo funguje samostatně. Dalším měření výkonů různými aparáty jako třeba fitness náramkem. Ten sbírá data, která mě reprezentují a přitom nejsou úplně mnou jako spíše informacemi o biologické realitě mého těla.
Podobné je to s pandemií, která nám také ukazuje, že jsme víc než naše individualita a osobnost: jsme konglomerátem biologických vektorů. Virus mezi sebou přenášíme nezávisle na tom, jestli chceme, nebo ne. Naše vůle má jenom druhotný vliv na biologickou realitu, ve které žijeme. Tohle přemýšlení pak vede k úplně jinému pojetí kolektivity: nejsme jen kolektivem politicky jednajících jednotlivců, ale i biologických těl, která jsou zranitelná a musejí se navzájem chránit. Ať už tím, že se zdržují dále od sebe, nebo že jsou naopak spolu. To mě pak přivádí k přemýšlení o lidech jako o druhu ve smyslu biologické kategorie. Takže je tu moment rozpuštění individuality v nějaké kolektivitě, která přitom nemusí být lidská ani sociální. Může být docela bizarní a může se skládat z prvků, které mají povahu technologických aparátů a ekosystémů.
Ptal jsem se na štěstí a to z toho na mě pořád moc nezáří.
Narážím zde na typ štěstí, jež nevychází z individuálního sebepotvrzení, ale spíše z momentů odcizení nebo rozpuštění se ve větším celku. Zkusím to ještě jinak. Když se bavíme o vyhynutí, bavíme se o vyhynutí druhu, o ztrátě nějaké biologické kategorie: „Druh homo sapiens sapiens přestane existovat…“ Jako lidé máme docela dobrou kapacitu pro různé druhy empatie a afektivního jednání. Jsme schopni vykonávat kolektivní rituály, které nám pomáhají spojit se s planetární realitou. Vyhynutí je událost v planetárním měřítku a planetární historii. Netvrdím, že stoprocentně vyhyneme. Ale když si uvědomíme možnost našeho vlastního vyhynutí, když se k ní upneme jako k horizontu, tak si můžeme říct: „Oukej, přijde čas, kdy tady už nebudeme, a my tedy musíme plánovat, abychom ten čas co nejvíc oddálili.“ A tady už přichází na obzor pojem štěstí.
Jistý typ smíření se s nevyhnutelností, o které nevíme, kdy nastane, se podobá smíření, jaké zažívá jednotlivec při přemýšlení o vlastní smrti. Na další úrovni to ale může vést i k přemýšlení o tom, že nejsme nenahraditelní, že se nemusíme stavět do pozice kontrolorů a manažerů reality. Možná si začneme víc uvědomovat kolektivní vazby kolem nás. Jako druh jsme navázaní na jiné druhy, účastníme se cirkulace různých prvků a částic, od uhlíku po viry.
Štěstí z toho asi pořád nezáří. Pro mě možná leží nakonec v tom, zda dokážeme prožívat svoji existenci v dostatečném počtu dimenzí, do jak rozmanitých typů aktivit se dokážeme zapojit, jak rozmanité vazby dokážeme vnímat a opečovávat. I z individuálního pohledu to pak bude život plný událostí. Možná víc obohacující než vyloženě šťastný.
Vrátím se ještě k thajskému boxu, který má obrovské množství různých způsobů boje, úderů, obran. Je v něm pořád co nového se učit a zkoušet. S existencí je to stejné.
O planetární perspektivě píšete často. Zajímalo by mě, proč k řešení problémů jako klimatická krize nebo pandemie nestačí obyčejná globalizace a jestli pojem „planetární“ na pojem „globální“ navazuje, anebo se vůči němu spíš vyhrazuje.
Klimatickou krizi považuju za arcipříklad něčeho, co je důsledkem globalizace, spíš než něčeho, co by se stalo globalizaci navzdory. Globalizace, jak existuje v liberálním politickém diskurzu posledních dekád, je pro mě pojem označující druh přemýšlení o planetárním celku, který počítá s představami o individuálním svobodném jednání, o určitém rozdělení světa na jednotky, jako jsou národní státy, o volném toku kapitálu, zboží a lidí po hladkém, všesměrném prostoru. Globalizace je typ abstrakce, která mi přijde škodlivá, protože vede k přemýšlení o planetě jako homogenním celku.
Když mluvíme o planetárním, je to znovu abstrakce, ale stojí ke globálnímu v protikladu. Pojem „globální“ má totiž jedno stínové dvojče: pojem „lokální“. Když se proto bavíme o reakci na globalizaci, intuitivně tíhneme k tomu, že bychom se měli lokalizovat, vrátit se do uzavřených komunit, dbát na svoje bezprostřední okolí.
Všichni znají heslo „Mysli globálně, jednej lokálně“.
To heslo je podle mě příznakem nedostatku představivosti, protože jsme uzavřeni ve stejném prostorovém schématu, jenom se pohybujeme po různých škálách: nahoru k vyššímu stupni abstrakce, nebo dolů ke konkrétní lokální realitě. Planetární topologie stará měřítka bourá a staví místo nich měřítka časová. Přijde mi vhodné mluvit o hlubokém geologickém času. I proto tolik píšu o vyhynutí nebo Zemi bez nás, protože to jsou typy událostí a představ, které mají spíš časové než prostorové známky. Zatímco globální a lokální vytváří dobře fungující dualitu, planetární je krokem stranou, do jiné dimenze měřítek. Má to jednu obrovskou výhodu: o planetě můžeme mnohem lépe mluvit jako o dynamickém systému, procesu odvíjejícím se víc v čase než v prostoru.
Klíčové je pro mě přinést do hry znalosti disciplín jako ekologická ekonomie, která se například na environmentálních studiích v Brně, kde jsem nedávno dodělal doktorát, těší velké oblibě. Pro mě jako filozofa tam bylo velmi inspirativní vidět, že o ekonomice víc než jako o systému přemýšlí jako o metabolismu. Právě pojem metabolismu mi pomáhá najít jazyk, kterým můžu spojovat technologické, kulturní a biologické procesy. Zároveň tím ale nechci snižovat význam bezprostřední perspektivy. Planeta se schovává v každém zrnku písku. I tady ve svém bytě mám teď kolem sebe zařízení ukrývající kousky hmoty dovezené ze všech částí světa: lithium z Číny, europium ze dna moře, plasty bůhví odkud. Sedím v mikromodelu světa jako celku.
A není planetární nakonec málo? Část těch materiálů přiletěla na asteroidech přinejmenším z jiných míst sluneční soustavy. Čím je přínosné omezovat perspektivu na planetární, a ne třeba slunečněsoustavovou?
Nebo kosmickou! Pojem planetární je užitečný v tom, že je dostatečně abstraktní, ale zároveň použitelný pro naše každodenní politické záležitosti. Když se bavíme o metabolismech, bavíme se o různých druzích směny, třeba na energetické nebo materiálové úrovni, ale i směnách hodnoty nebo peněz. Přijde mi inspirativní vidět směnu jako základní typ jednání, který se na planetě neustále odehrává. Když mi na květinu v okně svítí slunce, probíhá tu směna ve formě fotosyntetického procesu. A tohle myšlení nám pomáhá dostat ekonomiku, která pořád existuje ve vzdušném zámku, zpátky na zemi. Není to přece nic jiného než obrovský materiálový a energetický mechanismus fungující v mantinelech planetární reality. Planetu pak můžeme vnímat jako místo setkání kosmických sil se živou hmotou.
Napsal jste knižní úvod do komparativní planetologie. Na planetách bychom mohli porovnávat to, co se o nich učí na základní škole, třeba kolik mají měsíců a jaký průměr. Jenže to by asi moc zajímavé nebylo. Které parametry pro srovnání planet jsou podstatné pro vás?
Komparativní planetologie je původně podobor astronomie. Učebnic vyšlo už několik, pracují s nimi třeba astrobiologové. Pro mě to ale není ani tak empirická věda jako filozofický žánr, zkoumající formy filozofické a kulturní představivosti. Alexandr Bogdanov vydal na začátku 20. století román Rudá hvězda, vůbec první ruský vědeckofantastický román, ve kterém porovnává Zemi a Mars a vyvozuje zajímavý závěr: jelikož je Mars menší než Země a jeho pevnina navíc není rozdělená oceány na samostatné kontinenty, je jednodušší si na takové planetě představit celoplanetární politický režim. V Bogdanově románu to byla vyvinutá forma socialismu.
Chemické, biologické a geologické reality mají skutečně vliv na organizaci geopolitiky. V současnosti jednáme proti latentním vlastnostem naší planety. Cirkulace uhlíku nezná národní hranice, přitom jsme teď v Glasgow viděli další selhání pokusu řešit to skrze ohraničené národní státy.
Proto nám komparativní planetologie, jak o ní píšu já, nabízí různé modely přemýšlení o Zemi. Porovnáváme odlišné verze představ o Zemi a jejich geopolitické dopady. Je to nástroj, který nám pomáhá rozšířit si zorné pole a představit si víc verzí než jen jednu globální pospolitost, vůči které můžou existovat jenom lokální odpovědi. Možná nás přivede k přemýšlení, ve kterém budeme na různé problémy šít různá řešení odpovídající jejich škále a velikosti. Problém na úrovni města nemusíme řešit planetárním aparátem. V případě klimatické krize nebo pandemie nám naopak takový řád chybí. Nemusí to být nutně instituce, spíš typ infrastruktury.
A existuje nějaký příklad toho, jak lidstvo dokázalo řešit problémy překračují hranice národních států? Nebo je takové instituce teprve nutné vymyslet?
Zajímavé je dívat se na kooperaci u velkých vědeckých projektů. Třeba urychlovač částic CERN v Ženevě je dobrým příkladem kooperace národních států. Dalším je organizace globálních znalostí o změně klimatu: už několik desetiletí máme vědeckou infrastrukturu, satelity, měřicí stanice. Tento aparát zkoumá planetu jako celek a dává nám informace pro predikci budoucího stavu jejího klimatu. Třetím příkladem může být správa teritorií, která nejsou národními státy, například Antarktidy nebo Arktidy.
Zmínil jste infrastrukturu, o té píšete taky často. Když se o ní mluví ve zprávách, obvykle se řeší její prostupnost: kde se staví další pruh dálnice, jestli je na sjezdovkách sníh. Co na ní zajímá vás?
Infrastruktura je pro mě šedá eminence politiky. Člověka nenapadne, že by se nějaká moc odehrávala v uhelné elektrárně, přitom je to větší centrum moci než ministerstvo životního prostředí. Ten pojem se zároveň dá natahovat způsobem, který infrastrukturu dělá i z některých institucí. Infra, pod je takové nenápadné pozadí něčeho, co považujeme za důležité, nebo jakási šedá hmota, která spojuje věci dohromady. Pro mě je důležitá perspektivní rotace, při které tu šedou hmotu začneme vnímat jako kapiláry, kterými proudí moc a kde se odehrává velká část politična. Poprvé jsem si to uvědomil u knih Benjamina Brattona, který upírá pozornost na protokoly, zdánlivě neutrální právní úpravy, ve kterých se za oponou, právě v infrastruktuře, uskutečňují politická rozhodnutí. Například vytvořením nějakého typu výchozího stavu, který musejí všichni přijmout. Protokoly nastaví, co je možné, a co nemožné, vytyčí politický terén.
Potřeboval bych příklad.
Jako spotřebitelé si nemůžeme vybrat, odkud proudí naše elektrická energie. Můžeme se zapsat u distributora, který tvrdí, že jeho elektřina pochází z obnovitelných zdrojů. Ale elektrony v síti neznají svůj původ, míchají se dohromady a oddělit obnovitelnou a neobnovitelnou energii je obtížné. To je obrovskou výzvou klimatické politiky: vytvářet nový výchozí stav, bez infrastruktury závislé na fosilních palivech. Nestačí změnit myšlení lidí. Dobře je to vidět na infrastruktuře měst: mnohem snáz než změnou názoru na cyklistiku se lidé dostanou na kola tím, že to pro ně bude nejpohodlnější možnost, což bez dostatečné infrastruktury nejde. Jak říkal Blaise Pascal: Klekni si, začni se modlit a uvěříš.
Ve svých textech často citujete písňové texty, filmy nebo seriály. Není populární kultura svým způsobem infrastrukturou, která nám může pomoci řešit planetární problémy?
Je pro mě důležité vnímat kulturu jako něco, co se odehrává na materiálních médiích, co neexistuje bez technologie a je samo o sobě jistým typem techniky. Kultura má moc vyvolávat jisté typy reakcí a vést k jistým typům jednání. Může stvořit představu o nějaké věci jako samozřejmé. Byl bych například rád, kdyby bylo normální nad realitou klimatické krize truchlit. Neuzavírat se do individuální odezvy, ale vytvářet nosnou kulturu, která by toto truchlení dokázala organizovat. Doufám, že v budoucnosti bude umění více hrát roli, o které Walter Benjamin psal jako o rituální. Že se z roviny estetizace a reprezentace vrátí ke sdružování a kolektivnímu jednání, jako jsou shromáždění či společné zpěvy.
Když jsem loni jako kurátor organizoval v Praze sérii výstav Fotograf Festival, které se snažily k českému publiku promluvit o klimatické krizi, narazil jsem na limit, co je v tomto ohledu vůbec v umění možné dělat. Vizualita snadno vede k neutralizující estetizaci katastrofy. Nedávno jsem se účastnil natáčení u tajícího ledovce na Islandu a překvapilo mě při tom, kolik lidí se k ledovcovému štítu nechává odvézt na motorových člunech a dělá si u něj selfie. Přijde mi to jako terminální stadium jistého typu kultury, který už víc než sto let estetizuje apokalypsu. Tahle role podle mě musí být potlačená, abychom místo ní našli způsoby, jak se napojit na metabolismus planety. Mnohem užitečnější je, když umělecké dílo ukazuje, jak nám o sobě planeta sama zanechává informace například v ledovcích. Z jejich jader umíme zjistit, jaké složení měl vzduch před statisíci lety.
Ještě mě napadá jeden příklad, který není přímo umělecký. Kanadský architekt Nicholas de Monchaux napsal knihu Spacesuit: Fashioning Apollo, která na první pohled není spojená s klimatickou krizí, protože se věnuje historii vývoje skafandrů pro vesmírný program Apollo. Hledá odpověď na otázku, proč je skafandr měkký, proč není pevným brněním, které by víc odpovídalo sci-fi fantaziím.
Nechám se poddat.
De Monchaux vidí v designu skafandru jistý typ designové kultury, která si mnohem víc cení adaptace než systémové kontroly a vládnutí nad přírodou. I v architektuře a designu infrastruktur musíme mít na paměti ohled k prostředí, nesnažit se je přepsat. Tím se dostáváme k obecné hodnotě adaptace a myšlence mezidruhové obyvatelnosti planety. Skafandr byl neuvěřitelně obyvatelný díky tomu, jak se přizpůsoboval organické realitě. Ztělesňuje hodnoty, které v kontextu planetárního myšlení vítám.
I když mluvíte o hlubokém geologickém čase, je vám teprve třicet let. To si ještě pořád budete pamatovat, jak jste se z bodu „normální dítě“ dostal k psaní o planetární perspektivě.
Vesmírem jsem byl fascinovaný odmalička. V roce 1997 jsem se byl podívat na konferenci, na které vystupoval Jiří Grygar. Bylo mi šest a na Marsu zrovna přistála sonda Pathfinder. Vesmír pro mě byl prostorem únikové imaginace, ačkoliv dnes představu, že bychom mohli uniknout do vesmíru, kdyby se nám to na téhle planetě nepovedlo, jako filozof kritizuju.
Pak tu byly ještě okamžiky kulturní fascinace. Jako dítě jsem na hifi věži náhodou pustil píseň Shine on You Crazy Diamond od skupiny Pink Floyd. Ta má dlouhé intro s kvalitami, které bychom očekávali od vesmírné hudby. Její sonický profil pořád zůstává v pozadí mého myšlení o planetárních nebo i kosmických souvislostech.
V patnácti jsem už věděl, že chci dělat filozofii nebo religionistiku. Když jsem pak filozofii studoval na vysoké škole, věnoval jsem se tématům spojeným s logikou a filozofií jazyka. Na doktorát jsem ale nastoupil na environmentální studia. Chtěl jsem k environmentálnímu myšlení přistoupit jako ke svému filozofickému záběru, i proto, že jsem byl sám aktivistou. Dlouho jsem tápal, jak spojit intuitivní fascinaci představami o metabolismu přítomnými v ekologické ekonomii s nějakým typem filozofického myšlení. Můj konzultant Manuel Scholz-Wäckerle z vídeňské Ekonomické univerzity mi to pomohl skloubit přes důraz na infrastruktury a technologie. I proto jsem pak začal číst Benjamina Brattona, což mě nakonec dovedlo zpátky k dětským fascinacím vesmírem. K tomu, jak sedím u babičky před globusem a představuju si různé části světa.
Všechno je to podtržené tím, že pocházím z východní Evropy. Jsem Slovák, žiju v Česku – a kosmické motivy tu byly vždycky přítomné. U umělců, jako byli Stano Filko a Július Koller, u ruských kosmistů, u architektů spekulativní infrastruktury, jako byli lidé ze skupiny VAL. Tohle pole na mě působilo a dovedlo mě k planetárním tématům. Nejsem za svou trajektorii plně zodpovědný, byla to série náhod.
Když zmiňujete Vídeň – už jste pracoval v různých ústavech ve spoustě zemí, mezi nimi v Turecku, v Rusku a Číně. V čem jsou země, které máme v Evropě zaškatulkované jako nesvobodné, atraktivní pro člověka hledajícího příležitosti ke svobodnému přemýšlení?
Do Istanbulu jsem chtěl proto, že jsem tam jednou stopoval a hrozně se mi tam líbilo. Ten pobyt byl pro mě důležitý hlavně setkáním se spoustou lidí s široce řečeno levicovým uvažováním. Strávil jsem tam podzim 2015 četbou literatury, která je v Turecku v podstatě zakázaná – třeba díla Marxe a Engelse nebo romány tureckého socialisty Nazıma Hikmeta. Tehdy jsem ještě neměl pocit, že se schyluje k tak obrovské represi, jaká po mém odchodu nastala. Lidé, které jsem tam poznal, už dnes v Turecku nežijí. Řada mých profesorů dostala politický azyl v Německu.
Hongkong byl pro mě v roce 2017 vstupní branou do výzkumu čínských infrastrukturních reálií. Chtěl jsem se podívat do Šen-čenu, o kterém se říká, že je továrnou světa. Dostat se do zón, kde vzniká velká část globální produkce výpočetních technologií, a vidět materiální realitu a vztahy umožňující napojení čínské ekonomiky na tu globální. Věřil jsem, že tam uvidím spoustu výjimek, které umožňují existenci tak rozvinuté kapitalistické produkce v srdci země, která se ke kapitalismu nehlásí. Zažil jsem si, že západní svoboda existuje díky tomu, že někdo jiný žije v nesvobodné krajině a vyrábí pro nás zboží. Bylo to hledání jistého typu infrastrukturního svědomí naší na první pohled nemateriální ekonomiky.
A Rusko?
Tam šlo specificky o Institut Strelka, kde dělá programového ředitele Benjamin Bratton, jehož osoba a myšlení mě tam přivedly. Nejzajímavější pro mě bylo pozorovat taktiky, díky kterým může institut pořád existovat, protože je to zase nějaký typ výjimky v jinak neliberálním prostředí. Možná je právě hledání hraničních teritorií a výjimek z pravidel tím, co všechny tyhle cesty spojuje.
Rozhovor jsme vedli v listopadu a tady měl končit. Jenže ještě než vyšel, režim Vladimíra Putina začal stupňovat tlak na Ukrajinu a Rusko ji nakonec 24. 2. napadlo.
Čtvrtý den války přerušil institut Strelka svoji činnost na neurčito.
S Lukášem jsme si proto v pátek 4. 3. zavolali znovu.
Na lidi z institutu Strelka se na sociálních sítích snesla kritika za to, že se v oficiálním prohlášení vyhnuli slovu „válka“. Je to k nim fér?
Souhlasím s tím, že to vyjádření je nedostatečné. Sám jsem to napsal v debatě na Twitteru a je to taky důvod, proč jsem vyjádření nesdílel. Můj vztah k institutu je natolik otřesen, že si nedovedu představit budoucí spolupráci. Popravdě ani nevidím možnost, jak by Strelka mohla na mezinárodní scéně nějak dál působit.
Na druhou stranu mi taky přijde důležité zkusit se obout do bot lidí, kteří žijí v Rusku. Nechci někoho prosit o to, aby se vystavoval riziku, jen abych měl jako západní publikum pocit, že to prohlášení bylo dostatečné.
Existence institutu byla sama o sobě výsledkem mnoha kompromisů. Nikdy to nebylo tak, že by politicky vyhovoval všem lidem, kteří tam učili nebo studovali. Vznikl jako soukromý institut z docela romantických popudů: založili ho lidi, kteří chtěli vytvářet prostor pro současnou architekturu v Rusku. Zároveň ale fungoval v autoritativním ruském režimu, který se teď ještě zhoršuje. Jazyk, který institut používal pro komunikaci v Rusku i navenek, tyhle mantinely reflektoval.
Na jednu stranu si proto hluboce vážím každého, kdo dokáže válku na Ukrajině jasně pojmenovat. Desetitisíce lidí v Rusku podepsaly různá protiválečná prohlášení. Na druhou stranu to nechci po nikom požadovat jako předpoklad zachování jeho nebo její morální integrity.
Co lidem, kteří vystoupí proti válce, v Rusku vlastně hrozí?
Vězení. Ze začátku války to byly řádově dny nebo týdny, nově by to mělo být dokonce až 15 let. Ale popravdě nevím, jaká je tam situace v posledních dnech. Co začala válka, ztratil jsem s lidmi v Rusku kontakt, s výjimkou pár, kterým se podařilo evakuovat.
Znamená to, že máte zablokované komunikační kanály, nebo prostě nebyl důvod si psát?
Nebyli jsme už nějakou dobu v oficiálním kontaktu. Plánovali jsme ještě mou přednášku v rámci třetí kohorty programu Terraforming, to byla naše poslední komunikace. Fungoval jsem podobně jako ostatní mezinárodní členové fakulty – ozvali se mi jednou dvakrát za rok, když potřebovali přednášku nebo pomoc s přihláškami. Nebyl jsem ani v kopii hromadných mailů, s výjimkou toho, který teď zahraničním vyučujícím poslal Benjamin Bratton. Napsal své osobní prohlášení mnohem explicitněji a otevřeněji, než jaké vydal institut sám.
Zkoumáte infrastrukturu a další témata, která s Ruskou invazí na Ukrajinu souvisejí. Všímáte si v tom konfliktu nějakého rozměru, který ostatní přehlížejí?
Ta válka mě hlavně zaskočila, což beru jako svoje analytické selhání. Myslel jsem si, že geopolitika se dnes už vede hlavně na úrovni mezinárodních institucí, infrastruktur a ekonomické směny. Že národní státy nejsou schopny udělat něco, co je takovým způsobem odřízne od všech planetárních kontextů. Myslel jsem si, že je vyhlášení války Ukrajině krajně nepravděpodobné. I kvůli tomu, co jsem v Rusku sám viděl: nakolik je propojené se západním světem, kulturně, ekonomicky i infrastrukturně. Bylo pro mě naprosto nemyslitelné, že by se něco takového mohlo stát.
V tomhle jsem podcenil, že geopolitika má očividně pořád národní státy jako základnu, která vytváří předpoklady pro ostatní její roviny a vrstvy. Vnímal jsem to tak, že tyhle druhé vrstvy už hrají primární roli. Jenže když přijde na to, kde leží podstata mezinárodního řádu, tahle válka nás vrací do devatenáctého století. Nebo minimálně nám ukazuje to, že je možné zvrátit rozmělňování suverenity národních států takovýmhle brutálním krokem. Taky jsem podcenil to, čemu se říká ruský imperialismus. Myslel jsem si, že Rusko už dokáže imperialismus jenom simulovat v prohlášeních, že už není schopno tuhle ambici začít reálně vykonávat. Anexi Krymu, hybridní válku nebo okupaci Donbasu jsem vnímal jako kroky, které Rusko stavěly do pozice jakéhosi záškodnického státu. Teď dávají zpětně dokonalý smysl jako příprava dnešní války v Ukrajině, kterou Rusko vede coby stát imperiální.