Jako producent v sobě musíte mít určitou zabejčenost a urputnost, upozorňuje Tereza Polachová, kreativní producentka původní televizní dramatické a dokumentární tvorby HBO Europe, která stojí za takovými díly, jako jsou série Hořící keř, Bez vědomí, Pustina, Až po uši nebo dokument Dálava. Zabodovaly u diváků i u kritiky.
Producentská profese je podle Polachové někdy vnímána poměrně problematicky: že producent má pouze sloužit. „Vnímá to tak ještě mnoho režisérů a přetrvává to i v profesním životě, že producent je tu od toho, aby sehnal prachy, a jinak má být zticha. Ale to není pravda,“ říká.
Jaká byla vaše cesta ke studiu na katedře produkce FAMU?
V patnácti, šestnácti letech jsem získala brigádu u filmové produkce a moc se mi ta práce líbila. Na druhou stranu všechny zážitky nebyly úplně pozitivní, a tak – než jsem se rozhodla hlásit se na produkci na FAMU – jsem nejdříve vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, obor mezinárodní a teritoriální studia, ale už během magisterského studia jsem se pokoušela na FAMU dostat a po ukončení magisterského studia na FSV jsem se tam také dostala. A tady absolvovala též magisterské studium.
Získala jste zde potřebné „řemeslo“ pro práci filmové a televizní producentky?
Vím, že nemůžu mluvit za jiné katedry, ale mám pocit, že co se týká třeba katedry kamery, fotky nebo dokumentu, to řemeslo tady opravdu získáte. Pokud se jedná o produkci, myslím si, že jsem se to naučila až z praxe. Ale to tak asi platí u všech profesí, že až léta praxe vás vyučí. Problematické podle mě je to, jak je producentská profese vnímána: že producent má pouze sloužit. Vnímá to tak ještě mnoho režisérů a přetrvává to i v profesním životě, že producent je tu od toho, aby sehnal prachy, a jinak má být zticha. Ale to není pravda. Podle mě je důležité rozlišovat mezi produkční prací a prací producenta. Na produkční práce stačí jít na FAMU na bakaláře, ale do magisterského studia by měli jít ti, co už chtějí být producenty. Producent je alfou a omegou všeho, jde s projektem od začátku až do konce. Já si například při své práci vůbec nedokážu představit, že bych nemluvila do finálního střihu, do podoby plakátu či do obsazení. Audiovizuální dílo je dílo kolektivní a producent rozhodně není pátým kolem u vozu. Podle mě je důležité, aby už na škole budoucí producent věděl, co ho čeká. Mě vždycky zajímal spíš vznik děl a jejich vývoj než klasická produkce. Vývoj je pro mne ta nejdůležitější věc. Producent – a v tomto náhledu na jeho náplň práce se od některých liším – není jen investor. Na určité kroky ve výrobě si můžete najmout výkonné producenty nebo manažery produkce, ale vy jako producent musíte mít pořád celkový přehled a dovést film do finále, protože byste jinak mohli přijít na buben.
Jaké jsou podle vás důležité vlastnosti pro to, aby producent dotáhl film do vítězného finále?
Oproti nezávislým producentům mám tu výhodu, že za mnou stojí poměrně bohatá americká firma a nemusím shánět peníze, což je těžký boj. Ale i já se musím zodpovídat a držet rozpočty. Jak už jsem ale řekla, práce producenta u peněz nekončí. Producent pěstuje ideu celého projektu, jeho práce je komplexní a zahrnuje jak kreativní, tak byrokratickou složku, kterou se ale nesmí nechat v pozdějších stadiích unavit, musí všemi fázemi projít, aby film vznikl. Producent tak v sobě musí mít jistou zabejčenost a urputnost, protože film je běh na dlouhou trať. Může trvat i několik let, než se projekt dokončí. Musíte si umět jít za svým a zároveň se musíte umět pohybovat, jak říkám, „krajinou zkřehlých eg“. V jednání jsem přímá. Když dojde na lámání chleba, potřebuji mluvit například do střihu, aby film měl přesně tu délku, kterou mít má. Ale v každém případě se vždy snažím o konsenzus. Možná se budu opakovat, ale film je týmová záležitost.
Naučí FAMU takovému smyslu pro týmovost a spolupráci?
Myslím, že na FAMU se měly možnost najít tandemy lidí, které spolu část života šly, a na základě toho vznikaly různé spolupráce. Ano, máte šanci tam najít souputníky, ale nemyslím, že tam rostou tak neochvějné party, jak se dříve tradovalo. Možná to je vzpomínkový optimismus. Podle mě byla FAMU dřív hodně uzavřená škola, teď jsou tam lidé daleko otevřenější než dřív.
Někdy se říká, že produkci člověk nemusí vystudovat, ale stačí, aby měl ty správné vlohy, a zbytek jde tak nějak přirozeně. Jaký je na to váš názor?
Myslím si, že na to, aby člověk dělal produkčního manažera, nutně vystudovanou produkci na FAMU mít nemusí. Musíte mít vlohy, praxi a někoho, kdo vás řemeslo naučí. Staršího mentora, který vám ukáže, jak se co dělá. Jak správně dělat rozpočty, se člověk naučí jen praxí. Takovou praxi mají teď ale studenti možnost zažít už na škole v magisterských programech, kdy se škola produkčně podílí na určitých projektech. Když to projekty vyžadují, shánějí se na ně peníze i mimo školu. Tímto způsobem to tady škola otevřela.
V čem je podle vás FAMU odlišná od jiných filmových škol?
FAMU je pořád unikátní tím, že dává studentům spoustu možností, za mých studií to alespoň tak bylo – mohlo se točit na filmový materiál, to nikde v zahraničí nešlo, k dispozici byly střižny, zvukové studio, to bylo v té době ve srovnání s jinými školami fenomenální. Na druhou stranu si ale myslím, že v té době byla škola strašně málo otevřená světu, ukazovalo se to na tom, že tenkrát české filmy nikam moc necestovaly. Studenti nebyli moc vybízeni ke spolupráci s jinými školami a to se pak učili později prostřednictvím labů a platforem při nezávislých festivalech. Teď funguje i spolupráce s Českou televizí. To je podle mne velká zásluha bývalé šéfky katedry produkce Karly Stojákové a dalších lidí, kteří jsou ve filmové a televizní výrobě pracovně opravdu velmi aktivní – jako například producentka Kateřina Ondřejková v České televizi, producentka a zakladatelka a ředitelka festivalu Serial Killer Kamila Zlatušková, producent Pavel Strnad z Negativu nebo jeden z největších odborníků na autorské právo Petr Ostrouchov a další. To jsou všechno lidé, kteří na katedře produkce učí, a studenti tak mají prostor dostat se k lidem, kteří jsou z praxe a jsou ve své práci velmi úspěšní. S takovými lidmi mají šanci se potkávat a na cokoli se jich na přednáškách zeptat. Otázka je, jestli toho studenti opravdu využívají. Obecně se domnívám, že český problém je, že se lidi málo ptají. Vidím to jako pozůstatek systému našeho školství. Ale třeba je to jen generační věc a mladší lidé už takový problém nemají.
Kdybyste mohla dát nějaké doporučení, radu studentům FAMU, jaké by bylo?
Ať se hlavně dívají na televizi, chodí do kina, do divadla, hodně čtou. Samozřejmě se toho děje hodně a všechno se stíhat nedá, ale pokud chce člověk studovat filmovou a televizní fakultu, musí mít přehled. Je důležité vědět, nejen co se dává na Netflixu, ale i co se vysílá v České televizi a obecně co se děje v Čechách. Když studenti navštěvují přednášky pedagogů, kteří něco aktivně aktuálně točí, je dobré to vědět. I když se jim to třeba nemusí líbit, můžou na to podat nějaký protipohled, konstruktivní kritiku. Kritika je vždycky dobrá, ale musí být konstruktivní. A to se podle mě dá právě na seminářích na FAMU dobře vytříbit: nelíbí se mi to a definovat proč. Debata a konkurence je vždycky dobrá. Myslím si, že se lidé nemají bát přihlásit na FAMU, ale musí být otevření komunikaci a dohodě, protože nehledě na to, že si člověk při producentské práci musí jít za svým, musí vědět, že to nedokáže sám. Neznamená to, že v „jednotě je síla“– vůbec nejsem stádní typ a vždy jsem proti stádnímu principu vystupovala –, ale v tomto případě je důležité pochopit, že bez spolupráce to nejde. Život je o kompromisu, jakkoliv konformně to může znít. Na FAMU je dobré se přihlásit, když už má člověk nějaké životní zkušenosti. Myslím si, že to platí jak o katedře produkce, tak o režii. Na FAMU a uměleckých školách obecně máte větší prostor pro hledání vlastního vyjádření, než je tomu například na medicíně. Na druhou stranu je to náročnější pro to, být úspěšný, právě kvůli tomu, že mantinely jsou tady opravdu hodně volné. Ti, co po šesti letech útrap vystudují medicínu, tím mají víceméně předurčeno, že z nich budou lékaři, kdežto když člověk vystuduje FAMU, může být vším a ničím. Je to jen na vás a je to velká osobní zodpovědnost, proto si myslím, že je lepší jít tuto školu studovat až v pozdějším věku. Umět se obrnit, nezhroutit se, když se dostáváte pod tlak. Žádná květinka v producentské profesi neuspěje.