Jako renomovaná česko-švýcarská sopranistka zbrázdila Martina Janková přední evropská pódia i operní domy. Kouzelným paradoxem je, že se nedávno stala zároveň docentkou na renomované Curyšské vysoké škole umění i doktorandkou na Hudební fakultě JAMU. Jaké to je být prestižní pedagožkou a díky zářivé kariéře nyní také nejrenomovanější studentkou na brněnské akademii?
Pěvkyně Martina Janková, která byla čtrnáct let sólistkou v prestižním operním domě v Curychu, od roku 2012 vystupuje na volné noze na předních scénách po celém světě: v Salcburku, Londýně, Paříži i Miláně. Je Evropankou v tom nejvlastnějším slova smyslu, ale ráda se hlásí ke svému rodišti v severomoravské Orlové nedaleko Hukvald a Moravské Ostravy – tedy k místům spojeným s Leošem Janáčkem, kterého neskonale obdivuje a miluje.
Jak to tedy máte s dílem a osobou Janáčka, tedy patrona vysoké školy, kterou jste nedávno v Brně začala studovat?
Životní krédo Leoše Janáčka je vlastně i mým osobním vyznáním: obdělávat to pole, které je člověku přisouzeno, a nešilhat po polích sousedních, být sobě a svému talentu věrný, tedy nedělat levné kompromisy, uvědomit si vlastní zodpovědnost za to, co spravuje, a činit tak, jak nejlépe to jde.
Proč jste se přihlásila na JAMU na doktorské studium? Máte k Janáčkovu městu a umělecké škole v něm nějaký speciální vztah?
Ještě před koncem roku 2018 mě kolegové z Hudební akademie Karola Szymanowského v Katovicích při příležitosti mých mistrovských kurzů překvapili návrhem, abych si udělala doktorát. Něco podobného mě předtím nikdy nenapadlo, a když jsem otevřela pusu, abych podala zápornou odpověď, nakonec ze mne k vlastnímu překvapení vyšlo: Ano! Uvědomila jsem si v těch pár sekundách, že mi byla dána příležitost cíleně prostudovat tematiku, která mě provází po celý hudební život. Jedná se o otázku, proč vlastně zpíváme a co tím chceme vyjádřit.
Než jsem se na JAMU přihlásila, chtěla jsem si pročíst řadu materiálů a zjistit, zda mé téma vydá na rozsah disertační práce. Pustila jsem se do rešerší a během celého roku 2019 sbírala a studovala materiály, ze kterých jsem si na svých koncertních cestách dělala poznámky. Nakonec jsem se rozhodla, že to tedy zkusím, a chtěla jsem se po návratu z USA ihned v březnu 2020 oficiálně přihlásit. 10. března 2020 na letišti v NY v 18 hodin, kdy už jsme byli připraveni k odletu u brány, zavřel prezident Trump hranice a nastala panika.
Kufry se začaly vykládat z letadla zpátky, lidé se snažili narychlo stornovat lety a do Evropy nás po šestihodinovém zpoždění odletěla jen desetina a začal lockdown. Hranice zavřeny, vyučování okamžitě online, doktorandské studium pro cizince zrušeno. Však si jistě ještě vzpomínáte. Z mé původní představy tedy sešlo, ale téma už mě nepustilo a psala jsem si poznámky dál.
Když jsme se pak na podzim 2020, kdy si pandemie udělala malou přestávku, náhodně setkaly s Barbarou Marií Willi, padlo slovo i o disertaci a Barbara mě pozvala na přijímačky na JAMU. Vše to najednou dávalo větší smysl, protože to je téma jaksi v Brně přirozené. V září 2021 jsem se tedy vydala do města, kam se po léta velmi ráda vracím na koncerty s Barbarou nebo brněnskou filharmonií, předzpívala na JAMU za doprovodu Iva Kahánka, představila svůj koncept a byla přijata.
Pracovní název vaší disertace je Lidová píseň jako archetyp evropské písňové literatury. Jak jste k tomuto tématu dospěla a k čemu všemu byste chtěla ve své práci dojít?
Když to velmi zjednoduším, všímám si ve své disertační práci paralel jungiánské archetypální koncepce o univerzálních symbolech, které se v kolektivním nevědomí přenáší z generace na generaci, s lidově tradovanou písní, která tyto obsahy stejným způsobem přenáší v hudbě. Díky úpravám lidové písně uchovali velcí mistři od Haydna po Martinů nám interpretům hudby umělé tento historií vytříbený materiál, ve kterém shledávám zakódován původní výraz základních emocí, který my pěvci transportujeme posluchačům na pódiích, neboť nás pěvce chápu především jako jejich vypravěče.
Celoživotní zájem o lidovou píseň a nápěvky lidové mluvy byl typický pro samotného Janáčka. Jak to máte vy?
Já nikdy nezapomenu na ten obrovský zážitek, kdy jsem jako čtyřletá běhala po babiččině zahradě ve Frýdlantu nad Ostravicí a ze sousedových oken se začala najednou linout úžasná hudba, která zaplnila celé nebe a zemi a hluboce se vryla také do mé duše. Muzikantská rodina Kotků byla odedávna věhlasná svou péčí o zachování lidových písní. V roce 1906 se za jejich předkem Ignácem Kotkem vydal Janáček osobně a popsal toto setkání ve svém fejetonu Myšlenky cestou. Štěpán Kotek, kterému letos v létě s jeho dcerou Hankou (slavnou houslistkou) brzy pokřtím pamětní desku ve frýdlantské Janáčkově síni k desátému výročí úmrtí, mne tehdy jako malou holku pozval, abych s jejich cimbálovkou zpívala, a naučil mě řadu našich lašských písní. Poznala jsem takto jako čtyřletá muzikanty tělem i duší, kteří zpívali a hráli jaksi z těch nejniternějších vrstev svého bytí. Od té doby je to moje maxima a snažím se o tak upřímnou interpretaci v každém díle, které interpretuji.
Nehledejte prosím v další otázce žádný ageismus, ale: jaká jsou hlavní úskalí toho být studentkou ve věku padesáti let, který si se studiem už mnoho lidí nespojuje?
V době mých studií na Ostravské konzervatoři a univerzitě a později Hudební akademii v Basileji jsem byla plna existenčních strachů o umístění v praxi, vůbec bych tedy na takovýto formát neměla ani vnitřní klid a chyběl by mi i patřičný odstup. Po třiceti letech na operních a koncertních pódiích narostl i zmíněný repertoár a přehled a získala jsem i kontakty na geniální umělce a vědce, se kterými mohu své úvahy tříbit a prosévat, kteří mě inspirují, zmíněný repertoár provozují a natáčí. Je to doba, kdy se nemusím stále za něčím honit. Mohu jít do hloubky, pozorovat a všímat si souvislostí.
Vaše kariéra je především ukázkou mistrné umělecké interpretace, nebudete však třeba zápasit s psaním vědeckého textu a odborným stylem?
Jako intuitivnímu umělci je mi emočně neutrální vyjadřování vědeckých textů ve třetí osobě opravdu cizí. Snažím se tento jazyk učit jako kterýkoliv jiný cizí jazyk. Jelikož se naše doktorandské studium nazývá Interpretace a teorie interpretace nemusím se stát muzikologem ani etnologem, jenom se jejich způsobem přemýšlení jako interpret obohacuji.
Jste na doktorském studiu Hudební fakulty bez falešného přepínání situace skutečnou, opravdovou celebritou. Povedete třeba v rámci studia nějaké mistrovské kurzy pro méně zkušené spolužáky?
Samozřejmě, že se budu snažit JAMU její „milou pohostinnost“ opětovat uměleckými kurzy. Ráda pracuji se studenty a cítím se i přes svůj věk jako jedna z nich. Člověk se má stále co učit, tomu není nikdy konec. Mám vždy velkou radost, když z mých zkušeností studenti pro svou vlastní dráhu něco použijí, když některý z mých praktických tipů zafunguje i u nich.
Děkankou Hudební fakulty JAMU, a tedy vlastně ředitelkou této umělecké školy, kterou nyní studujete, je profesorka Barbara Maria Willi, s níž často koncertujete. Jaký máte vztah a je vaše přátelství při studiu výhodou, nebo spíše pomyslnou překážkou?
Osobnost a naše přátelská dlouholetá spolupráce s Barbarou Marií Willi mě zavazuje. Snažím se jí neudělat ostudu.
Na svém webu upozorňujete na parádní roli, kterou se stala Janáčkova liška Bystrouška, jíž jste na sebe upozornila v Grand Théâtre de Genève, Curyšské opeře stejně jako s The Cleveland Orchestra v USA a následném velkém evropském turné ve Vídni, Lucemburku a Mnichově. Jaký máte k této slavné operní roli vztah? Jde o vaše nejoblíbenější Janáčkovo dílo?
Liška Bystrouška je bohužel jedinou rolí, kterou Mistr napsal pro hlas mého typu. Tato role je mi velmi vlastní a měla jsem to obrovské privilegium ji nastudovat s úžasnými dirigenty i režiséry. Naposledy se jednalo o velice moderní produkci s projekcemi hollywoodských animačních mistrů, které se pohybovaly v tempu dirigátu Franze Welsera-Mösta, šlo o úplně novou technologii.
Jste významná operní, ale i koncertní pěvkyně. Preferujete operní divadlo, nebo sólistická vystoupení, v nichž jste sama za sebe?
V opeře jsem komediantkou, na koncertním pódiu zase vypravěčkou. A právě to mě na mém poslání nejvíce zajímá.
Pojďme k vašemu moravanství i evropanství… Jste lokální patriotkou? Jste spíše Evropankou?
Mé moravské kořeny jsou mou identitou. Tak asi jako se liška Bystrouška nedala ochočit, nepřizpůsobím se mentalitě jiné země natolik, abych na své kořeny zapomněla. I když mám švýcarský pas a žiji v té zemi déle, než tomu bylo na Moravě, nečiní to ze mě Švýcarku. Ale je faktem, že se chápu jako Evropanka, už z toho důvodu, že po celé Evropě pracuji. Když jsem pracovně v USA, je mi jasné, že podobně jako Bartók nebo Martinů bych s tímto prostředím nikdy nesrostla.
Zbrázdila jste přední nejen evropská jeviště. Jak se díváte třeba na naše nynější předsednictví v Radě EU?
Když jsem v roce 1994 odcházela na studia do zahraničí, byly hranice teprve pár let otevřené a ten pocit železné opony byl ještě natolik pod kůží, že jsem vůbec nemohla pochopit, když jsem v roce 2005 poprvé hostovala v Divadle na Vídeňce a navštěvovala o víkendech rodiče tak, že jsem k nim dorazila jen za tři hodiny cesty vlakem. Střední Evropa byla pro mě pocitově vzdálená nejméně jako Amerika. Dnes si to naštěstí mladá generace už vůbec nedokáže představit a surfuje po světě s nesmírnou samozřejmostí. Takže jsem opravdu dojata faktem, že je Česká republika nyní v předsednictví Rady EU, a doufám, že budou východní země a jejich zkušenosti více vnímány.
Co si z naší společné Evropy odnášíte ponejvíce jako umělkyně i jako člověk?
Přeji každému, aby měl v Evropě pocit, že je vítán a nejen trpěn. Byla bych ráda, kdyby už pominula doba hloupé předpojatosti k východnímu bloku a my bychom mohli vedle sebe důstojně žít jako partneři, kteří si mají co říct a dát.
Jste sopranistka skutečně evropského renomé a specialistka na mozartovský repertoár. Které autory či díla nejraději interpretujete?
To je různé. Někdy Schumanna, Janáčka, Bacha či Mozarta… Miluji to, co právě zkouším. A dělám to, na čem právě pracuji, s tou největší láskou.
A jakou hudbu – mimo rank klasiky – posloucháte nejraději a proč?
Ráda poslouchám jazz. Třeba skladby, texty i hlas Wolfganga Muthspiela… Protože právě vypráví.
V curyšském angažmá jste byla kolegyní mnoha významných pěvců a pěvkyň. Ještě jako studentka jste vystupovala třeba se samotnou Cecilií Bartoli v Rossiniho Popelce… Jaká tato legendární pěvkyně je a které další mimořádné osobnosti vedle vás na jevišti stály?
Cecilia se vždy chová velmi nenuceně a přátelsky, stejně tak i Anna Netrebko, se kterou jsme si v kantýně často třeba vyměňovaly zážitky maminek, protože jsme nejen stejně staré, máme i stejně staré syny. K mým prvním setkáním s hvězdami na stejných prknech patřily třeba osobnosti jako Edita Gruberová, Gabriela Beňačková, Mirella Freni, Thomas Hampson, José Carreras, Ruggero Raimondi, Ferruccio Furlanetto, Vesselina Kasarova, Rolando Villazón, Simon Keenlyside apod. Když jsem debutovala jako Pamina, byl mým Taminem Piotr Beczala, jako Nanetta jsem zpívala po boku Fentona ztvárněného Jonasem Kaufmannem. Často jsem spolupracovala s Michaelem Vollem, Florianem Boeschem, Michaelem Schadem, Andreasem Schollem i s nejnovější star generací: tenory Javierem Camarenou a Benjaminem Bernheimem. Na Salcburském festivalu jsem si směla brát hodiny zpěvu třeba od kolegyň Debory Polaski, Hildegard Behrens, Barbary Bonney či Natalie Dessay.
Vystupovala jste prakticky ve všech významných hudebních metropolích světa. Je nějaký operní dům či koncertní sál, který máte nějak osobněji a více ráda? A proč?
Miluji clevelandskou Severance Hall, barcelonský Palau de la Música a pražské Rudolfinum pro jejich skvělou akustiku.
JAMU letos slaví 75 let od svého vzniku. Co byste své nové alma mater přála do dalších let?
Aby v ní opravdu studenti našli to své pole, svou jedinečnost, naučili se je profesionálně obdělávat a našli odvahu být sví.