„Je to nepředstavitelný zvukový cirkus,“ popisuje hudební skladatel a pedagog katedry skladby Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze Michal Rataj své dojmy z pobytu v džungli v kamerunské rezervaci Dja, kde pořizoval autentické nahrávky zvuků pralesa. Výsledkem je ozvučení nového pavilonu goril v pražské zoo, kde tak návštěvníci mají možnost zažít iluzi jednoho dne v džungli.
Se současným ředitelem Zoo Praha Miroslavem Bobkem se znali z Českého rozhlasu, kde Michal Rataj působil jako hudební režisér a producent. Už tehdy tam byl velmi populární projekt Odhalení, který formou reality show sledoval život goril v pražské zoo.
„Po několika letech se mi Miroslav Bobek ozval s vizí nového pavilonu goril. Pamatoval si, že jsem se už v rádiu dost motal kolem experimentálního zvuku, zvukové kompozice a podobně. Bavili jsme se, jak to udělat, aby byl v pavilonu skvělý zvuk. Nějaké zvuky z pralesů existují, něco se dá vzít ze zvukových bank, ale hned při našem prvním rozhovoru vyšlo najevo, že by bylo prostě nejlepší, kdybych tam odjel,“ popisuje Rataj zrod loňské expedice do Kamerunu.
Byla to jeho vůbec první návštěva Afriky a něco úplně mimo jeho dosavadní představivost. „Jel jsem tam spolu se zoology, vyzbrojený všemi potřebnými mikrofony, ale v zásadě celá práce na ozvučení byla poměrně dost interdisciplinární záležitostí. Není to ani čistá kompozice, ani čistá zvukařina a ani čistá technologie. Leží to v průsečíku všech těchto disciplín, v němž se i na katedře skladby dost pohybujeme. Tenhle projekt přesně leží v bodě, kde se hudba a kompoziční přemýšlení protíná s technologií a architekturou. S architekturou z toho důvodu, že uvnitř nového pavilonu vlastně budujeme určitý virtuální prostor za pomoci velkého množství reproduktorů, o kompozici se jedná zase z toho důvodu, že vytváříme něco, co v reálném čase neexistuje, a konečně o zvukařinu jde, protože je potřeba mít materiál nahraný v reálném prostředí. A při vytváření ozvučení pavilonu se nám to všechno hezky protnulo.“
Jak se vlastně nahrává zvuk džungle? To asi nestačí postavit se dovnitř a zapnout mikrofon…
Vlastní nahrávání se odehrávalo hluboko v rezervaci Dja, což je největší kamerunská rezervace na středovýchodě země. Je obrovská. S místními strážci jsme se vydali pěšky asi 25 kilometrů hluboko do pralesa na výzkumnou základnu Bouamir. Jedná se o mezivládní prostor uvnitř pralesa určený pro různé univerzity. Slouží také jako meteorologická stanice a základna strážců pralesa a mimoto poskytuje i určité zázemí, kde se dají třeba postavit stany. Je to sice trochu na divoko, ale zároveň je to zázemí, kde se člověk nemusí bát, že ho sežere slon nebo uštkne had. Na základně jsme strávili dva dny a to byl pro mě ten čas, kdy jsem mohl pořídit nahrávky. Kompoziční vize se nesla v tom duchu, že jsem zkoušel nahrát zvuky tak, aby do pavilonu bylo možné přenést iluzi jednoho dne v džungli. Nahrával jsem v noci, pak brzy ráno a pak v průběhu celého dalšího dne až opět hluboko do noci a nakonec druhý den zase brzy ráno, protože se jedná o různé fáze života v pralese. Pro člověka, který to nikdy neslyšel, je to samozřejmě naprosto neuvěřitelný zážitek – nepředstavitelný zvukový cirkus.
Jaké zvuky jsou pro prales nejtypičtější?
Všudypřítomné cikády a cvrlikání a bzučení dalšího hmyzu. To je permanentní zvukový koberec, který má neskutečnou vnitřní dynamiku. Bzučící hmyz vytváří neustále se proměňující zvukovou hmotu. Cvrkání cikád se najednou dostane do extrémní hlasitosti a pak zničehonic všechny ve stejném okamžiku přestanou. V jedné vteřině máte pocit, že vám praskne hlava a najednou je naprosté ticho. A třeba za půl minuty to zase začne celé nanovo. Je to opravdu neskutečné. Cvrkající hmyz je tedy ta základní vrstva. A co mě dál velmi zaujalo, byly zvuky ptáků zoborožců – mají zobák a na něm takový pahorek, odtud i jejich jméno. Vydávají dva zvuky, které nás provázely celou cestu do pralesa tam i zpět. Prvním je zvuk jejich křídel. Jsou docela velcí a zvuk mávání křídel je tak velmi hlasitý. Když letí nad vámi, máte pocit, jako by nad vámi proletěl drak. A i když zrovna křídly nemávají, protože plachtí, tak i to plachtění samo o sobě vydává silný zvuk. Samozřejmě také zpívají, respektive vydávají velmi zvláštní rytmické zvuky, je to takový klíčový zvuk pro tu oblast, který proleze vším tím kolem. Extrémně výrazný zvuk. Zoo z nahrávek, které jsem pořídil, pak nechalo udělat ve spolupráci s kamerunskými zoology analýzu toho, co všechno za ptáky je tam slyšet. Výsledkem bylo, že během těch dvou dní jsem zachytil na 36 druhů ptáků.
Měl jste k dispozici nějaké zvláštní vybavení?
Nahrávání probíhalo s pomocí speciálního parabolického mikrofonu, který má velmi úzkou směrovou charakteristiku. Funguje v podstatě podobně jako foťák se zoomem, něco jako teleobjektiv. Dokáže vytáhnout zvuky z prostoru. Když si s tímto mikrofonem stoupnete a pomalinku se posouváte, neustále se poměrně výrazně proměňuje to, co slyšíte. V té džungli naprosto doslova každý centimetr zní něco jiného. Byla úplně fantastická zkušenost zoomovat dovnitř do pralesního prostoru a „vytahovat“ z něj různé živočichy, kteří vytváří různé zvuky. Tyto spotové či detailní zvuky pak ve výsledné kompozici sloužily jako izolované momenty, se kterými lze v čase pracovat.
Postprodukční práce ve studiu jste pak vyhlásil i jako cvičení pro studenty…
Celý semestr na tom pracovalo osm studentů. Docela jsme si hráli s tím, abychom dokázali pěkně vytvarovat prostor. Na to bylo potřeba postavit technologii, která může fungovat ve 3D, protože když vlezete do pavilonu a stojíte v jeho centru, uprostřed umělého pralesa, všude kolem dokola jsou pěkně schované a zamaskované reproduktory. Vytvářejí takovou virtuální polokouli, které říkáme ambisonická. Ambisonický vlastně znamená sférický – jedná se o prostorové ozvučení, kdy kromě horizontální roviny pracujeme i se zvukem nad hlavami posluchačů. Potřebovali jsme tedy vyřešit, jak to udělat, aby zvuky, když vejdete do pavilonu, byly všude kolem vás. Kromě parabolického mikrofonu jsem na snímání zvuku v pralese používal i speciální 3D mikrofon, který má 4 mikrofonní kapsle, takže snímá ve 360 stupních ve všech směrech. Tím jsem natočil atmosférické základy od večera do rána a další den pak znovu. Parabolickým mikrofonem jsem zachycoval ony spotové zvuky. Tyto dvě vrstvy jsme pak potřebovali poskládat dohromady.
V pavilonu jsme vytvořili polokouli – sedm reproduktorů jsme umístili do spodní části, pět uprostřed a další dva úplně navrch. Vznikl vlastně takový zvukový deštník. Vzali jsme zvukové základy, které nám vytvořily model dne od rána do rána, a ten jsme smrskli do jedné hodiny. Výsledná smyčka, která ozvučuje pavilon, je tedy hodinová a jede v kuse. Do ní jsme vsadili spotové zvuky a vytvářeli různé situace – například nad vámi přeletí pták nebo na vás „spadne strom“. Celá kompozice probíhala v tomto 3D režimu a každý ze studentů měl za úkol zkomponovat několik takových situací, v nichž se dynamicky něco odehrává. Ty jsme pak zasazovali do základního zvukového „koberce“ hodinové smyčky složené ze zvuků od rána do rána. Spolu se studenty jsme tak měli šanci podílet se na vytváření zvukového designu veřejného prostoru, což je myslím velké téma v rámci současného diskursu v kompozici i v souvisejících oborech. Je to určitě interdisciplinární téma a je to jedno z těch, které nás jako skladatele do budoucna čeká ještě více otevřít.
Inspirovala vás tato pralesní zkušenost nějak i ve vaší vlastní skladatelské tvorbě?
Bezprostředně asi ne, ale pomohlo to k rozvoji expertizy, kterou se posledních deset patnáct let na katedře skladby zabýváme, a tou je právě zvuk a prostor. Měli jsme možnost na toto téma realizovat i několik výzkumně orientovaných grantů. Díky jednomu z nich můžeme také s reproduktorovou sférou koncertovat živě a hledat způsoby, jak zážitek ze zvuků a z hudby přenést do veřejného prostoru, do koncertní síně, do kostela, kamkoli si vzpomenete… Protože celé zařízení je mobilní a skladné. Práce na ozvučení pavilonu v zoo tak rozhodně velmi přispěla k rozšíření naší zkušenosti se sférickým zvukem a nasměrovala ji zase trochu jiným způsobem. V pavilonu se nejedná o hudbu vyloženě k poslechu, ale zároveň to ani není zvuk, který chcete nevnímat. Je to zvuk, který je klíčový pro to, aby vytvořil naprosto konkrétní iluzi prostředí, jehož se stáváme součástí. Když všechno dobře dopadne, a zatím to tak je domluvené, tak v únoru v pavilonu goril vypneme prales a zahrajeme tam se studenty koncert. Nikde jinde v Česku momentálně neexistuje takovéto sférické ozvučení. Pavilonem goril se v únoru ponese hudba a to bych řekl, že bude něco fakt zajímavého.