Dezinformace šíří nejenom ekonomičtí a sociální lůzři, upozorňuje Mareš

Politolog Miroslav Mareš se zúčastnil několika výzkumných projektů zaměřených na šíření dezinformací a protizápadní propagandy českým internetem. Poznatky z nich teď pomáhají bránit Česko před manipulacemi i kyberterorismem. 

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

„Někteří lidé se mají dobře, na jejich profilech na sociálních sítích vidíme i příspěvky, kde se chlubí jistou zámožností a konzumním životem západního typu. Přesto zároveň šíří velmi tvrdý protizápadní obsah požadující vládu pevné ruky po putinovském nebo čínském vzoru,“ říká profesor Miroslav Mareš, garant oboru Bezpečnostní a strategická studia na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. 

Mareš v září vystoupil s příspěvkem o vzdělávání odborníků a odbornic na kyberbezpečnost na European Conference on Security Research In Cyberspace pořádané v Brně Masarykovou univerzitou. Pomoci s jejich přípravou má Národní kvalifikační rámec v kyberbezpečnosti vedený profesorem Tomášem Pitnerem z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity. Mareš na něm spolupracuje a zabývá se mimo jiné i otázkou, jak a jaké lidi pro českou kyberbezpečnost zajistit. 

„Primárně jde sice o lidi s backgroundem v informačních technologiích, ale potřeba jsou také schopnosti sociálněvědní analýzy. Proto jsou poptávaní i lidé se znalostmi z bezpečnostních studií. Nelze zapomenout ani na kompetence v právní oblasti. Kyberprostor je totiž obrovskou výzvou pro právo,“ popisuje Mareš interdisciplinární povahu oboru. 

Co konkrétně bude výstupem Národního kvalifikačního rámce? „Zjednodušeně řečeno jde o standardizovaný seznam dovedností a schopností, který mají mít lidé na určitém stupni zajišťování kyberbezpečnosti,“ vysvětluje Mareš. S doktorem Jakubem Drmolou z fakulty sociálních studií připravuje akční plán, který ve spolupráci s Národním úřadem pro kybernetickou a informační bezpečnost uvede rámec do praxe. Rozhovor se uskutečnil v první polovině října.

V době pandemie vznikla na Facebooku i jinde řada skupin odmítajících očkování a vládní opatření. Po ruském útoku na Ukrajinu se v řadě z nich okamžitě změnil obsah. Tématem začala být invaze a opakování proruského narativu. Jde o následek seberadikalizace a pokračování antisystémovosti, nebo tam máme hledat působení nepřátelské propagandy?
Ten trend se neobjevil až s plnohodnotnou invazí 24. února. Už když Rusko o tři dny dříve oficiálně uznalo nezávislost pseudostátních entit na východě Ukrajiny, v některých takových skupinách se objevil tento druh obsahu.

S jistotou to samozřejmě říct nemůžeme, ale může jít o mix všech vyjmenovaných důvodů. Nepodceňoval bych ani vliv nepřátelské propagandy vedené zpravodajskými službami. Část těchto skupin skutečně ovládají osoby navázané na ruský režim, které mohou přímo plnit instrukce od kremelských zadavatelů. Tvrdé důkazy nemáme, ale vzhledem k vazbám těch vůdců si to dovedu představit. 

U části lidí to pak ale může být projev celkového naštvání na vládu a na systém bez toho, že psali do Moskvy, co si mají myslet. Na začátku mohl být nesouhlas s proticovidovými opatřeními. Pak si ve zpravodajství našli nové téma a velmi rychle se začali vyjadřovat k němu.  

Když se podíváme do offline prostoru, vidíme, že se na protivládních demonstracích tato témata propojují. Narazíte tam na přímou, či nepřímou podporu Kremlu i odmítání podpory Ukrajiny. Stále tam ale částečně přetrvává i odmítání očkování a proticovidových vládních opatření.

V neposlední řadě bych zmínil, že část lidí z tohoto prostředí k podpoře Kremlu nepřešla, například ti z okolí někdejší iniciativy Chcípl PES. Aktivisté, jako je právě pořadatel zmíněných demonstrací Ladislav Vrabel, je kvůli tomu odmítají. 

Zkrátka lze předpokládat, že část lidí byla ovlivněna proruskou propagandou již před začátkem invaze, a proto se během února velmi rychle přizpůsobila nové agendě.

Můžeme najít nějaké náznaky tohoto ovlivnění už před únorem?
V některých tvrdě antivaxerských skupinách bylo možné pozorovat výrazně silnější toleranci k ruské vakcíně Sputnik V. Vycházím zde ze svého soukromého pozorování. Nemám pro to reprezentativní data, ale neřekl bych, že to bylo úplně slabé a irelevantní. 

Odmítání očkování sice převažovalo, ale občas zaznívalo, že když už očkování, tak Sputnik V. Souběžně tu tedy koexistovaly dva rozporné narativy. Jeden zdůrazňoval, že očkování musí být zcela dobrovolné. Druhý požadoval dovoz ruského Sputniku V.

Lze to také interpretovat tak, že hlavním cílem bylo oslabit autoritu systému a vlády celkově. Je už jedno, jestli je tím nástrojem odpor k očkování nebo k lockdownům, či k zahraničně-politické orientaci Česka na Západ. Můžeme tam vidět i kritiku Evropské unie, že si zasedla na Sputnik V a diskriminuje ho proti západním vakcínám.

Dává smysl proti těmto narativům racionálně argumentovat? Například tím, že pokud má někdo nedůvěru k technologii mRNA a slyší na Sputnik, může se nechat naočkovat vektorovou vakcínou od AstraZeneca?
Když se vrátím k tomu Sputniku V, jehož účinnost jako společenský vědec nemohu posoudit, tak jen připomínám, že problém byl s nepředáváním informací Evropské lékové agentuře ze strany Rusů. To byl důvod, proč nemohla dostat certifikaci. Nikoliv nějaká unijní šikana. 

I proto jsem skeptický k myšlence, že by se v diskusi s těmito lidmi dalo racionálně argumentovat. Za důležité však považuji oficiální vyvracení dezinformací zaštítěné úřední autoritou. Samozřejmě musí být vše ověřeno, aby nepravdy nešířili ti, kdo proti nim bojují.

Tento způsob boje proti dezinformacím dává smysl z hlediska lidí mimo dezinformační scénu, které lze přesvědčit dodáním ověřených informací. Nicméně tu máme část populace, která odmítá racionální argumentaci i ověřování informací, protože už je apriori naladěna proti systému. Proti tomu nelze bojovat argumenty. Oni o ně ani nestojí, chtějí do světa vykřičet potřebu okamžité změny své osobní, společenské i politické situace.

V jednom ze svých výzkumů nazvaném Manipulativní techniky propagandy v době internetu jste zkoumal motivace lidí sdílejících manipulativní obsah. Co za tím tedy je?
Hlavním cílem bylo vyzkoumat, jak takový obsah identifikovat a jak se s ním vypořádat. Motivaci mohu určit spíše na základě vlastních poznatků o individuálních případech. Na jedné straně můžete vidět osobní frustraci, na druhé straně může jít také o nabytý pocit osobní důležitosti. 

Rozvoj sociálních sítí v posledních letech vedl k tomu, že řada lidí získala možnost zdánlivě přímo konfrontovat třeba politika nebo političku, který nebo která jim vadí. Případně se ta důležitost může projevovat rolí uvnitř uzavřené skupiny, kde šíří obsah, který považují za důležitý. Může jít o konspirační teorie, smyšlenky nebo třeba i nadávky. Člověk tak získá pocit, že ho někdo vnímá a že vyvolává reakci, ať už pozitivní, nebo negativní.

Dalším aspektem může být jejich dobrý pocit z toho, že takto přispívají k posunu k jimi preferovanému politickému uspořádání. Jaké by bylo, můžeme odvozovat od toho, že se vymezují proti současnému systému, jeho prozápadní orientaci a proti aspektům pluralitní demokracie. Naopak jako fascinující se často jeví být silná autorita, kterou teď někdo může vidět v Putinově Rusku.

Zmínil jste i osobní frustraci. Ta se občas objevuje jako hlavní vysvětlení ještě ve spojení třeba s chudobou, exekucemi nebo nízkým vzděláním. Není to příliš pohodlné vysvětlení? Přece tam vidíme i lidi bohaté nebo vysokoškoláky.
Právě proto říkám, že to je pouze jedna z mnoha možných příčin či motivací. Někteří lidé se mají dobře, na jejich profilech na sociálních sítích vidíme i příspěvky, kde se chlubí jistou zámožností a konzumním životem západního typu. Přesto zároveň šíří velmi tvrdý protizápadní obsah požadující vládu pevné ruky po putinovském nebo čínském vzoru. 

Velmi bych se vymezil proti zmiňované představě, že šiřitelé manipulativního obsahu a dezinformací na internetu jsou pouze nějací ekonomičtí a sociální lůzři. Pokud zase přejdu z online prostředí do offline světa, tak to zdaleka nelze říct ani o účastnících a účastnicích zmíněných demonstrací. Hlavním pojítkem mezi nimi je naštvání na systém nebo negativní vymezení vůči němu.

Nakolik se nepřátelská propaganda šíří vědomě?
Na to jsem se ptal například představitele Českých elfů (skupiny lidí monitorujících dezinformace a vyvracejících je přímo v diskusích, pozn. red.) a je složité to jednoznačně říct. Můžeme ale určitě rozlišit více kategorií. Máte lidi s přímými vazbami na představitele nepřátelských mocností jako Rusko nebo Čína, kteří to šíří vědomě. To jsou hybatelé a hybatelky dezinformací. 

Pak tu máme přesvědčené přenašeče a přenašečky, kteří to šíří od hybatelů a hybatelek dále. A pak se to dostává do širší populace, která není ideově a hodnotově výrazně zakotvena, ale začne těm šířeným konspiracím, dezinformacím a memům věřit. 

Když se vrátím do období migrační krize, tak jedním z výrazných memů, u kterého by měl manipulaci poznat každý, byla fotografie vlaku v Chebu oblepeného uprchlíky. Šlo o fotomontáž spojující záběr zřejmě z Indie s naším vlakem.

Sám ze své zkušenosti mohu říct, že jsem potkal spoustu lidí, relativně rozumných lidí, kteří tomu byli s to uvěřit. Skutečně věřili, že nám tají, že z Německa do Chebu jezdí vlaky ověšené migranty. Takže i něco, co může už na první pohled působit nevěrohodně, a tedy neškodně, může mít mnohem silnější dopad, než bychom čekali.

V posledních týdnech na internetu rezonovala hra na anexi Kaliningradské oblasti Českou republikou. Nakolik je namístě kritika, že jde vlastně také o šíření nepravdivých informací?
Vidíme tu dvě rozdílné věci. Tato hra na připojení Královce vznikla od začátku jako něco, co je zjevně nereálné. Má vyjadřovat sarkasmus v reakci na ruskou propagandu, která tvrdí, že na Ukrajině proběhla řádná referenda a okupovaná část jejího území se v souladu s vůlí obyvatel připojila dobrovolně k Rusku. Na to pak navazuje vlna sdílení a lidové tvořivosti. A ať už to někomu přijde vtipné, či nikoliv, vše je pořád v mezích nadsázky a humoru. 

Účelem prokremelských konspiračních narativů je naopak vyvolat v lidech reálný pocit, že je tu nějaká pravda, kterou nám někdo ze západních vlád zatajuje. Že tu je nějaká struktura, která nám brání se k té pravdě dostat. Zvěstovatelé a zvěstovatelky dezinformací oznamují, že přinášejí pravdu. V tom tkví základní rozdíl mezi těmito dvěma fenomény.

Když někdo sdílí memy o připojení Královce, v zásadě tím deklaruje příslušnost k prozápadní nebo protikremelské orientaci a dělá si legraci z těch takzvaných referend. Když někdo sdílí dezinformace a konspirační teorie, například že vše ovládá Aspen Institute, tak se snaží mobilizovat lidi proti demokratickému sytému a prozápadní orientaci.

Kolem Královce se vyrojila celá řada memů, koláží a další lidové tvořivosti. Nemůže to naopak řadě lidí ukázat, jak snadné je na internetu vytvořit a šířit montáž, a tím je proti dalšímu působení dezinformací trochu obrnit?
Na druhou stranu ale informacím o připojení Královce neuvěřil v podstatě nikdo, možná nějací Rusové, když si přečetli, že to na Twitteru sdílí český europoslanec Tomáš Zdechovský. Jelikož si nikdo nemyslel, že to je myšleno vážně, jsem k efektu imunizace vůči dezinformacím skeptický. Spíše je to zbraň ve formě sarkasmu a cynického českého humoru, která dokáže mobilizovat prozápadní tábor. Zajímavé je sledovat, jak se to šířilo a co to vyjadřuje. K tomu se mohou potom vyjadřovat sociologové, ale i politologové. 

Zmínil jste mobilizaci prozápadního tábora. Jak velký význam má, aby lidé tento postoj vyjadřovali třeba v internetových diskusích? Řekli jsme si, že zapálené šiřitele a šiřitelky dezinformací tím nepřesvědčí. Ale nemá pořád smysl ukazovat, že vůči proruskému narativu existuje opozice, aby nezaujatí pozorující nezískali pocit, že proruská pozice dominuje?
Význam to podle mého má, i když je to opět něco, co lze těžko dokazovat. V minulosti se protisystémoví diskutující scházeli pod články na Novinkách zřejmě skutečně s cílem ovlivnit veřejné mínění. Po zavedení striktnějšího registračního systému to už tak silné nebylo a do značné míry to ustalo.  

Dokonce není tajemství, že i některé české politické strany najímaly diskutéry a diskutérky, aby na sociálních sítích diskutovali pod jejich příspěvky i jinde v jejich prospěch. Někoho může ovlivnit, když bude mít pocit, že je nějaký postoj v úplné menšině.

Na druhé straně to postupně ztrácí na efektivitě. Dnes už se lidé v diskusích běžně oslovují „ty proruský trolle“ nebo „ty zaplacený pětikolkou“. Je na tom vidět jisté prohlédnutí metod protivníka. Dokonce bych řekl, že česká protisystémová a prokremelská scéna trochu přecenila význam podobných nástrojů.

Lidé z této scény totiž v minulosti často mohli podlehnout vlastní iluzi. Poplácávali se po ramenou a utvrzovali se ve svých postojích, měli pocit, že mají převahu. Načež třeba ve volbách zjistili, že jsou slabí a že byli uzavřeni v bublině, která nereflektuje celkový stav společnosti a veřejného mínění.

Jaká jsou bezpečnostní rizika spojená se šířením nepřátelské propagandy a jak velká jsou?
Rizika jsou spojená s tím, že propagandě část veřejnosti podlehne a bude jednat ve prospěch jejích zdrojů. Netýká se to samozřejmě celé veřejnosti. Podléhají především lidé, kteří už k tomu mají předpoklady a chtějí tomu věřit. První riziko tedy spočívá v tom, že tihle nahlodaní lidé se posunou do prokremelského tábora. 

Zásadní bezpečnostní riziko potom spočívá v radikalizaci lidí, kteří už se na této scéně pohybují. Propaganda je může mobilizovat k razantnějším akcím a militantnímu jednání. Sice jsme u nás od zahájení únorové invaze vysloveně násilné jednání téměř neviděli, ale můžete se setkat s různými výzvami k násilnému svržení vlády, k defenestracím a k útokům na demokratické politiky. 

Další hrozba spočívá v dopadu na image České republiky a v oslabování našeho západního spojenectví. Pokud se těm skupinám daří mobilizovat a uspořádat velké veřejné akce, které mají mediální dosah i v zahraničí, může to potom zvenku působit, že podpora našeho západního zakotvení je slabší než v realitě. Naopak to posiluje pozici prokremelských sil ve světě i Kreml samotný. Na náš prostor potom pohlíží jako na místo, kde je efektivní provádět vlivové operace, protože v rozdělené společnosti nacházejí odezvu. 

Říkáte, že někteří lidé jsou už dopředu nějak protisystémově naladěni. Ale protisystémové naladění by přece nemělo automaticky znamenat být pro Kreml. Jakou roli hraje ruská propaganda v posunu tímto směrem?
Tomu posunu napomáhá samotná polarizace společnosti. I když někdo řekne, že není proruský a že podporuje českou nezávislost a samostatnost, jeho razantní argumentace proti Evropské unii a NATO následně napomáhá prokremelskému úsilí.  

Určitá skupina lidí si dala na profil české vlaječky, aby se distancovali od podpory Ukrajiny. Jejich konkrétní argumentace ale pak reálně nahrává Kremlu. I když souhlasím, že mnozí z těch, co mají českou vlajku na profilovce, opravdu nechtějí, abychom se stali ruskou gubernií, svým reálným chováním se k prokremelskému expanzivnímu programu přihlásili. Oslabení EU, NATO a prozápadních orientací zemí střední Evropy je to, o co soudobá ruská politika usiluje. 

Hraje v tom posunu ruská propaganda aktivní roli? Mohla rozdmýchávat i témata, která nejsou prvoplánově proruská, aby si ty lidi a skupiny takříkajíc ochočila?
Domnívám se, že tohle je dlouhodobá strategie. Hovořil jsem o tom i s kolegy a kolegyněmi ze Slovenska, kde je vliv prokremelské scény ještě silnější než u nás. Ti upozorňují, že se tam již před lety objevovaly různé facebookové stránky, které byly zpočátku zaměřeny třeba na konspirace, tajné společnosti, mimozemšťany nebo ezoteriku bez nějakého politického podtextu. Tyto stránky narušovaly celkovou důvěru v informace, které jsou vnímané jako provládní nebo prosystémové. Ve chvíli, kdy si tvůrci publikum takto připravili, kdy narušili důvěru v oficiální informace a v systém, začali příspěvky více politizovat. 

U nás bych zase viděl ten aspekt, že Kremlu stačí společnost rozklížit a polarizovat. V zájmu Kremlu je i oslabení vládní autority v době pandemie nebo válečného konfliktu u skupin, které nejsou apriori prokremelské. 

Dlouhodobě se zabýváte extremismem, konkrétně neonacistickou scénou. Ještě v letech 2013 až 2014 bylo možné na neonacistických webech narazit na podporu ukrajinských nacionalistů a nacionalistek. Když se ale dnes podíváme na pozůstatky tehdejší scény, tak snad s výjimkou Filipa Vávry, můžeme sledovat výrazný příklon na stranu Kremlu. Třeba předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas je proruský. Jde o vliv propagandy?
Z mého pozorování se tato scéna rozdělila. Na straně Ukrajiny nestojí jen Filip Vávra. Pár lidí s neonacistickou minulostí i odjelo reálně bojovat po boku ukrajinských nacionalistů v novějších jednotkách, než je ruskou propagandou démonizovaný Azov. Ten prošel jistou cestou ideového umírnění. I když si tedy část tradiční neonacistické scény udržela vazbu na ukrajinské nacionalisty, jde o marginální skupinky.

Část bývalých neonacistů naopak zcela otočila a přidala se k prokremelské scéně. Už před invazí bylo možné na některých akcích vidět lidi s minulostí v Národním odporu, kteří najednou chodili s vlajkami Doněcké lidové republiky. Také na Václavském náměstí na demonstraci využité ruskou propagandou vystupoval Tomáš Ortel, který dříve působil v neonacistické skupině Conflict 88.

Jako motivaci bych viděl především snahu přidat se k někomu, kdo se jeví jako agresivní a silný a kdo umožní svrhnout nenáviděný prozápadní demokratický systém a umožní těmto lidem dosáhnout na mocenskou pozici. Bývalým neonacistům vyhovuje kremelská propaganda jitřící temné emoce, protože v mnohém nahrazuje předchozí působení jiných totalitárních poselství na jejich zvrácené charaktery.

Jedním z výstupů projektu Manipulativní techniky propagandy v době internetu měl být analytický software pro detekci manipulativních technik v textu. Povedlo se jej vytvořit? A jaké je jeho další využití?
Software vyvinuli kolegové a kolegyně z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v týmu docenta Aleše Horáka. Software prošel praktickými zkouškami a dokáže v zadaném textu odhalit míru manipulativnosti na základě výskytu určitých slovních spojení.

Během vývoje vybírali naši spolupracovníci a spolupracovnice texty v médiích, které byly, či naopak nebyly manipulativní. Data předávali kolegům a kolegyním z Fakulty informatiky, kteří to pak zpracovali do zmíněného softwaru. O ten už projevili zájem lidé z různých složek, stejně jako kolegové a kolegyně z akademické sféry.

Z toho mi ale vyplývá, že ta analýza nic neříká o tom, jestli jde o texty sloužící nepřátelské propagandě. Software by hypoteticky měl odhalit manipulativní techniky bez ohledu na obsah či intenci.
Dominantním prvkem je skutečně vyhodnocení manipulativního jazyka, kdy jsme vycházeli především z prorusky orientovaných textů. Z analýzy stylu vysloveně neseriózních médií se podařilo vygenerovat nástroj, který funguje a je s to manipulativní jazyk odhalit. 

Samozřejmě, že manipulativní jazyk se může občas objevit i v seriózních médiích hlavního proudu. Na to jsme v průběhu analyzování textů pro tento projekt narazili také. Software by mohl v dalším vývoji efektivněji rozpoznat manipulativní techniky v jakémkoliv textu bez ohledu na orientaci, tedy i v prosystémovém. Sekundárně je pak možné jej propojit s nástroji, které precizněji rozpoznají, zda se manipuluje třeba ve prospěch Ruska či jiné nepřátelské mocnosti.

Jak by podle vás měli v oblasti kyberbezpečnosti interagovat odborníci a odbornice na informační technologie se společenskými vědci a vědkyněmi? A co pro to může udělat stát?
Společně by měli řešit vyvstalé problémy a predikovat jejich vývoj. Stát má podporovat vzdělání i vědecké projekty v této oblasti, včetně jejich aplikace v praxi. Je třeba říct, že se tak v řadě případů děje a že Česko je v tomto ohledu na dobré cestě. 

Kde odborníky a odbornice na tuto oblast brát?
Dominovat musí podpora a rozšiřování stávající středoškolské a hlavně vysokoškolské výuky. Ale příležitostí je i příchod migrantů a migrantek, ať už z Ukrajiny, nebo třeba z Indie. Možná bych se zastavil u možnosti využít ruské experty a expertky v souvislosti se současnou vlnou odchodů ze země kvůli sankcím a mobilizaci. Určitě je to v jisté míře možné, ale varoval bych před nějakým masovým náborem v soukromé sféře, natož veřejné. 

Vidíte v tom rizika?
V okamžiku, kdy Rusko vede válku proti Ukrajině a hybridní válku proti západním státům, jednoznačně vnímám zvýšené bezpečnostní riziko. Nemusí totiž jít nutně o odpůrce ruské dominance, může jít o lidi motivované k odchodu ekonomickými dopady sankcí nebo strachem z mobilizace. Dovedu si představit, že by zajišťovali ochranu malé firmy před kybernetickou kriminalitou. Ale u velkých společností a státních orgánů bych doporučoval maximální ostražitost.  

Pokud nejde o principiální odpůrce ruského režimu, měli bychom se mít na pozoru před subverzivní činností. Rusko nás označuje za zemi „nikoliv přátelskou“. Pokud to někdo dosud akceptoval, nelze k němu mít bezmeznou důvěru.  

To však neznamená, že by jednotliví experti a expertky nemohli být vůbec využíváni. Jen jsou nutná adekvátní bezpečnostní opatření.

Jak se změnila bezpečnostní situace v českém kyberprostoru po ruském vpádu na Ukrajinu? Objevily se nové hrozby?
Ty se začaly objevovat už dříve. Vzpomeňte si například na dobu covidu, kdy v Brně došlo k velkému kybernetickému útoku na nemocnici, který krátkodobě omezil její činnost. Hovořilo se tehdy spíše o kriminální organizaci, ale hranice mezi zločineckými skupinami a těmi pracujícími pro nějaký nepřátelský stát mohou být velmi tenké.

V tuto chvíli tedy nejsme svědky nějakého vysloveně nového typu útoků. Spoustu věcí, jako bylo špehování e-mailové korespondence na ministerstvu zahraničí nebo hackování stránek státních institucí, už jsme zažili.

Ještě dodám, že vedle hrozeb prolomení bezpečnostních opatření prostřednictvím něčích technologických schopností nebo kvůli nedostatečnému zabezpečení je třeba důsledně bránit i tomu, aby se nepřátelským mocnostem podařilo získat insidera s přístupem do sítí důležitých pro bezpečnost České republiky a našich spojenců.  

Rusko na Ukrajině v posledních týdnech útočí na energetickou infrastrukturu a cíleně způsobuje blackouty. Hrozí, že by se něco takového Rusko pokusilo udělat prostřednictvím kyberútoku přímo u nás? A nakolik je stát na takovou hrozbu připraven?
Tato hrozba existuje, i když je třeba zdůraznit snahu českých státních orgánů i soukromých společností o její odvrácení. Probíhají i odpovídající cvičení za účasti různých složek bezpečnostního systému. Vývoj schopností, možností a ochoty protivníka k takovému útoku je třeba kontinuálně sledovat a vyhodnocovat, aby bylo možné takový útok překazit již v zárodku.