Jeho specifická volná tvorba visela v mnoha světových galeriích. Přes dvacet let vede ateliér Imaginativní fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. „Pražský Košičan“ Rudo Prekop v rozhovoru o unikátním projektu, ve kterém zmapoval českou undergroundovou komunitu a výsledek shrnul do knihy Underground / Lidský portrét, i o vzniku prvního muzea Andyho Warhola v Medzilaborcích, které inicioval.
Když mluvíte s fotografem Rudou Prekopem, podlehnete pocitu, jako by pro něj život byl nekonečné dobrodružství, v němž si hravě a s lehkostí plní své sny a přání.
„Původně jsem chtěl být akademický malíř. Ani jsem pořádně nevěděl, co to je, ale líbilo se mi, jak to znělo. Hlásil jsem se na grafické oddělení, kam se tehdy zapsali všichni, protože všichni chtěli být přece umělci. A pak tam bylo oddělení fotografie, kam se nehlásil nikdo, protože fotka tehdy nebyla brána jako umění. Talentovky jsem udělal, ale protože byla grafika přeplněná, zařadili mě na prázdnou fotku. Táta vytáhl flexaretu a řekl: Pojď, jdeme do města, ať se naučíš fotit,“ popisuje, jak se dostal ke své profesi.
„Všechno v životě je náhoda,“ dodá pak lakonicky.
Vybavujete si, kdy jste ve svých rodných Košicích začal vnímat, že v tehdejším totalitním Československu existuje něco jako underground?
Pro mě mělo takový iniciační charakter moje studium na střední uměleckoprůmyslové škole. Ve třetím ročníku jsme s několika spolužáky zorganizovali mezioborovou výstavu. Já jsem vystavoval fotografie, grafici vystavovali grafiky, malíři malby, keramici sochy, básníci prezentovali básně. Ale psal se rok 1977. Všechny výstavy musely být povolené a my jsme samozřejmě žádné povolení neměli. Nehledě na to, že některé věci byly tak kontroverzní, že by na žádné výstavě nemohly být ani dnes. Třeba Dano Pastirčák, který je dnes básník, esejista a velice populární kazatel Církve bratrské v Bratislavě, vystavoval Vyhnání z ráje, což byl obraz velký 3x3 metry, na němž byli jen kopulující papoušci, srnky, lidi, postavy s červenou hvězdou na čepici a s obuškem, jmenovalo se to Vyhnání z ráje a my jsme tomu říkali naivní expresionismus.
Po 24 hodinách nám výstavu estébáci zavřeli a zapečetili. Takže naše euforie trvala jeden večer. Pak jsme seděli v hospodě, a já si vzpomněl, že jsem tam nechal pootevřené okno, tak jsem navrhnul, abychom to Vyhnání z ráje ukradli. Měli jsme v sobě už pár piv, tak jsme do toho zapečetěného prostoru vlezli, přestože by nás za to okamžitě zavřeli, ale zjistili jsme, že ten obraz je tak ohromný, že ho oknem nedostaneme. A tak jsme ho aspoň „ukryli“ za pódium, kde ho ale policajti samozřejmě ihned našli.
A pak to začalo. Výslechy, vyhazování ze školy. Estébáci chtěli pořád vědět, kdo že nás prý vede. Jestli Praha, nebo Olomouc, nebo Brno. A já říkal, že nikdo: „Vedeme se sami.“ Nechtěli tomu věřit – výstava měla blbej timing, protože se tehdy podepisovala Charta a nikoho nenapadlo, že by adolescentní studenti byli tak schopní, že by sami pro sebe zorganizovali takhle dotaženou výstavu. Postmodernu jsme předstihli o takových pět deset let, protože na výstavě jsme měli všechny formy výtvarného a literárního umění zabalené do jednoho silného, autentického, přesvědčivého celku. Dalo se tomu vytýkat cokoli, ale ta síla autenticity byla ohromná. Vloni o tom vyšla na Slovensku po 40 letech knížka: Zakázaná výstava.
Jak moc se vás tehdy dotkly důsledky výstavy a jak to ovlivnilo váš další život?
Já měl trojku z chování s podmínečným vyloučením, sotva jsem odmaturoval. Mělo to ale takový dozvuky, že jsem po škole v Košicích vůbec nemohl sehnat práci. Ulpěla na mně vizitka protistátního živlu.
Ale pak jste se přece dostal na pražskou FAMU…
Jeden z mých pedagogů ze střední školy Ivo Gil měl známé v Krátkém filmu Praha, takže jsem tam díky němu začal pracovat jako asistent kamery. A protože neexistoval internet a košická STB nebyla ve spojení s tou pražskou, tak jsem se jim v Praze ztratil v davu. Napodruhé jsem se pak dostal na FAMU.
Jaký svět vám to v Praze v 80. letech otevřelo?
Byl jsem kluk s hlavou plnou ideálů a byl jsem jak odpojený vagón. Lidi v Krátkém filmu pro mě byli velmi zvláštní sortou. Když jsme jeli do exteriérů, tak byli schopni se několik hodin bavit třeba o penězích nebo o tom, kdo komu s kým zahnul. A já naivně čekal, že hlavní téma bude kumšt. Ale FAMU, to už byla úplně jiná herní situace. Tam jsem byl mezi svými, a hlavně jsem se dostal do okruhu lidí kolem paní Anny Fárové. Byla předtím šéfovou Fotografického oddělení v UMPRUM muzeu. Protože podepsala Chartu, vyrazili ji z práce, nemohla už učit na FAMU, vzali jí pas, snad i řidičák, nemohla nikam vycestovat, ale estébáci nepočítali s tím, že má takový kredit a je taková osobnost, že lidi z celého světa budou jezdit za ní. V jejím bytě ve Španělské 5 si podávaly ruku největší kulturní celebrity – fotograf Irving Penn, Norman Mailer a spoustu dalších. Stal jsem se tehdy součástí toho dění a bylo to super.
Prý jste si uměleckou budoucnost naplánoval už ve 14 letech.
Původně jsem chtěl být akademický malíř. Ani jsem pořádně nevěděl, co to je, ale líbilo se mi, jak to znělo. Chtěl jsem na střední uměleckou školu, což tátovi, který byl lékař, vůbec nešlo do hlavy, ale já nechtěl nic jiného než malovat. Hlásil jsem se na grafické oddělení, kam se tehdy zapsali všichni, protože všichni chtěli být přece umělci. A pak tam bylo oddělení fotografie, kam se nehlásil nikdo, protože fotka tehdy nebyla brána jako umění. Talentovky jsem udělal, ale protože byla grafika přeplněná, zařadili mě na prázdnou fotku. Táta vytáhl flexaretu a řekl: Pojď, jdeme do města, ať se naučíš fotit. Takže takhle začalo moje studium fotografie. Všechno v životě je náhoda.
Kromě své tvorby se už přes 20 let věnujete svým studentům a studentkám na FAMU. Čím vás to naplňuje?
Je dobré, když cítím, že tam mezi lidmi proudí energie. To mě na tom náramně baví. Krásně se to projevuje, když jsou komise – vidíte, že dobré věci lidi nabíjejí, ty špatné je vybíjejí. Když je prezentovaná nějaká blbá věc a ten autor se to ještě snaží okecat, tak je komise úplně chcíplá, když je to naopak dobré, lidi jsou najednou nadopovaní energií.
Je to vaše fotografické vidění světa a vnímání umělecké fotografie vůbec nějak přenosné? Dá se to studentům a studentkám nějak předat?
Dávám si pozor na to, abych je nějak výrazně neformoval k obrazu svému. Jen se snažím jim pomoct najít sebe sama. Ten svůj střed. Lidi v tom věku se obvykle jen hledají, tak jsem jim takovým partnerem, rádcem, který by jim měl pomoct najít svou cestu a pootvírat jim jejich ventily kreativity.
Kam se vejde vaše vlastní umělecká tvorba? Nezahlcuje vás někdy pedagogická činnost až příliš?
Zahlcuje… A každý rok si říkám, že je ten závěrečný, že končím. Teď taky. (smích)
Čemu se ve své tvorbě budete nyní věnovat?
Dělám vždy dlouhodobé projekty, jsem takový běžec na dlouhých tratích. Teď mám rozdělaný projekt Kosmos. Jde o fotogramy, což jsou fotky bez použití negativu, na čas jsem projekt musel kvůli Undergroundu odsunout, nechal jsem ho odležet, což většinou té dané věci prospěje, ale už se k němu zase vrátím.
Zaujalo mě, že jste stál u zrodu muzea Andyho Warhola v Medzilaborcích. To jste si tak jednou řekl, že byste si rád založil nějaké muzeum? Jak to celé vzniklo?
V 90. létech většina kolegů honila kšefty a já s mým kámošem, grafikem Michalem Cihlářem jsme za lístky na vlak jezdili z Prahy do Medzilaborců a budovali ve Warholově rodišti jeho muzeum. Ale začalo to v roce 1987, kdy Andy Warhol zemřel a o pár měsíců později přicestoval z USA do Československa jeho brácha John Warhola. Říkal, že zvědavost zvítězila nad strachem přijet do komunistické země, a z pozice viceprezidenta čerstvě založené Foundation of Andy Warhol navrhl, že jestliže by se v Medzilaborcích podařilo otevřít galerii nebo pamětní místnost nesoucí jméno jeho bratra, tak se zasadí, aby tam bylo zapůjčeno větší množství Warholových originálů. Což byla tehdy naprosto wow nabídka. Ostatně wow by byla i dnes. Přestože už běžela perestrojka, stejně se všichni báli.
Na Slovensku říkali: „Nějaký Američan nabízí obrazy svého mrtvého bratra. Kdo ví, co tím sleduje. Jestli to není špion…“ Média už ale začala být svobodnější a jednou se v Literárním týdeníku objevil článek s titulkem Návrat do rodiska?, kde to bylo všechno popsáno. A já článek ukázal Michalu Cihlářovi s tím, že bychom měli něco udělat a nějak tomu pomoct. A tak jsme do toho spadli až po uši. Naštěstí přišla revoluce, protože jinak by nás za to určitě zavřeli, a v roce 1991 jsme v Medzilaborcích vybudovali, nadesignovali a sami také zrealizovali muzeum. Otevřelo se tak první Warholovo muzeum na světě. Až o tři roky později vzniklo muzeum v jeho rodném Pittsburghu. Byl jsem na jeho otevření a od Američanů jsem poslouchal řeči o tom, jak jsme jim vypálili rybník a založili Warholovo muzeum před nimi… V Medzilaborcích na nás asi dodnes trochu koukají jako na samozvance z Prahy, ale navzdory tomu se nám po otevření muzea začali ozývat lidé, kteří měli doma různé domácí relikvie související s Warholem, předávali nám je a já jsem pak v tom sběru pokračoval i v Americe. Tím se mi vlastně díky Warholovi podařilo pokrýt americkou nezávislou undergroundovou scénu, jejímž guru Warhol byl, ale vůči českému undergroundu jsem pociťoval rest. Navíc mě vždycky zajímalo jejich vzájemné propojení.
V čem vidíte propojení českého a amerického undergroundu?
Warhol byl ikona toho nejameričtějšího výtvarného stylu 20. století, pop-artu, přitom to byl Rusín z východního Slovenska. Takže ta syntéza světů Východu a Západu, to vzájemné ovlivňování tam je evidentní. Mám na to jednu teorii, že kdybychom si položili hypotetickou otázku, který světový výtvarník nejvíce ovlivnil společensko-politické dění v Československu, odpověď může klidně znít Andy Warhol. Protože nebýt Warhola, nejsou Velvet Underground. Nebýt Velvetů, nejsou The Plastic People of the Universe, což mi jejich zakladatel Mejla Hlavsa sám potvrdil. Když vyšla slavná deska s banánem (jedna z nejdůležitějších desek všech dob – Velvet Underground & Nico –, která měla na obalu Warholův dnes už ikonický banán), byl to prý impuls ke vzniku kapely. Nebýt Plasticů, není Charta 77, a nebýt Charty, není něžná revoluce 89.
Zní to naprosto logicky… Ale pojďme tedy k vaší knize Underground – fotografické portréty, která vyšla vloni na podzim a do které jste se pustil před osmi roky. Co tomu předcházelo?
Nosil jsem to v hlavě jako neurčitý plán, do kterého bych se měl pustit. A jednou jsem seděl v kavárně s Pavlem Zajíčkem, což je hudebník, básník, textař a výtvarník, a hlavně jeden z nejvýznamnějších představitelů českého undergroundu, a Pavel říkal, že přijede jeho dcera Gábina z Los Angeles a že je v Praze i jeho druhá dcera, která žije v Malmö ve Švédsku. Tak mu říkám, že bych je tedy měl pořádně nafotit, když jsou tak vzácně spolu, a že pozveme ještě Pavlova tátu z Radotína, kterému bylo tehdy 94. Takhle vzniklo první focení do knížky, která je postavená na fotografiích a medailonech lidí z neoficiální kulturní scény v konfrontaci se starší i mladší rodovou linií. Supervizora a odborného poradce mi dělal František „Čuňas“ Stárek, který mi pomáhal tipovat lidi a rodiny, které nafotím. Když jsem byl na šedesáti, tak jsem řekl, že už dost, že to jinak nevystavím. Celé jsem to dělal analogově, fotil jsem hasselbladem, vyvolával jsem negativy, dělal jsem z nich kontakty, první selekce, náhledové snímky, druhá selekce, velké výstavní zvětšeniny, pak třetí selekce. Výstupem je putovní výstava a kniha, která je vlastně průvodní publikací k výstavě.
Kolik rodin jste nakonec fotil?
Šedesát dva. Není to almanach ani katalog, je to můj subjektivní výběr. Čuňas mi říkal, že třeba jen v severních Čechách bylo těch příznivců undergroundu přes dva a půl tisíce. Lidi, co jsou v knize, jsou takoví otcové zakladatelé. Zaměřoval jsem se spíše na kulturní scénu, protože to, co tady po nás zůstane, je kultura. Já si nepamatuji, kdo byl před dvěma roky ministrem kultury, ale vím, co dělal Warhol v roce 1962 nebo že Petr Parléř postavil ve 14. století Týnský chrám. Proto jsem v knize akcentoval lidi z tvůrčí sféry. Němcovic rodina je taková základna, ale pak jsou tam v jednotlivých kapitolách výtvarníci, hudebníci, literáti a pak je tam mladší generace jako druhá vlna literátů, hudebníků, Revolver revue a tak dále.
Do prostředí undergroundu jste nepochybně patřil, takže všechny zúčastněné jste jistě znal. Nicméně kdo byl pro vás tím největším „úlovkem“?
I když jsem nejdřív oslovoval kamarády, z produkčního hlediska to vůbec nebylo jednoduché. Prostřídaly se na tom čtyři produkce, protože části rodin jsou často rozlezlé po celém světě. Nejvzácnější skalp je pro mě v tomhle ohledu Charlie Soukup, který dlouhá léta žil v australské buši. Ostatně nedávno o něm běžel dokument, kde bylo vidět, že ten poslední bezdomovec u nás je vedle něj totální buržoa. Ve filmu vidíte Charlieho, jak v bederní roušce zavlažuje v buši rostlinky. Když měl přiletět na premiéru toho dokumentu do Prahy, tak do poslední chvíle nebylo jisté, jestli se ho vůbec podaří dostat z buše a přimět, aby nastoupil do letadla. Ale povedlo se, a než ho odvezli na premiéru, vzala ho produkční ke mně do ateliéru.
No a pak je tam i dost lidi, kteří už bohužel mezi námi nejsou, jako Sváťa Karásek, Pavel Brázda, Libor Krejcar a další…
V čem je podle vás kniha jedinečná?
Je to vůbec první obrazová dokumentace tohoto druhu. A já si hlavně uvědomil, že už na to není moc času, není na co čekat. Není vhodné otálet, protože se to týká odcházející generace.
Když jste pracoval na knize, došlo vám v souvislosti s undergroundem něco, co nikdy předtím ne? Nějaký váš nový, osobní objev?
Došlo mi, že až na jednu či dvě výjimky, byli všichni na place fajn lidi. Musel jsem se koncentrovat, fotilo se to na FAMU: velký ateliér, velké studiové svícení, ale byla to neskutečně příjemná a obohacující práce. Mohl jsem to fotit na digitál a nechat si to vytisknout v nějakém labu a bylo by hotovo, ale cítil jsem, že mám jít tou časově i finančně nejnáročnější cestou. Takhle už to dneska nikdo nedělá. Ty zvětšeniny jsem ještě retušoval, pak jsem je reprodukoval a tím jsem je vlastně digitalizoval a vznikla tisková data, která se pak půl roku ve studiu upravovala. Od začátku jsem to vnímal tak, že to jsou lidi, kteří si tu vloženou energii zaslouží. Že to jsou lidi, co tady prošlapávali cestu ke svobodné, občanské společnosti, a tím já jim touhle knihou splácím nějaký pomyslný dluh.