Začátek 90. let, kdy Renata Veselská studovala molekulární biologii a genetiku, byl dobou, kdy se začalo v akademickém prostředí výrazněji mluvit o otázkách etiky. „Za totality bylo toto téma tabu. Mne ale aplikovaná etika z podstaty věci zajímala, protože jsem studovala obory, kde je etických otázek celá řada,“ popisuje Veselská začátek své už téměř třicetileté profesní cesty, na níž průběžně propojuje oblast biomedicínského výzkumu s jeho etickými aspekty.
Za tu dobu se k bioetice neboli etice aplikované na oblast biomedicíny a biologie přidaly i otázky etiky společenskovědních disciplín a otázky týkající se akademické integrity, tedy mravní integrity lidí v univerzitním prostředí, ať už zaměstnanců a zaměstnankyň nebo studujících. „Mravní integrita obecně znamená osobní poctivost, s níž člověk dělá vše, co dělá. V akademickém prostředí tedy jde o respektování a dodržování mravních zásad ve výuce, ve výzkumu, ve vztazích mezi studenty, kolegy a navzájem nebo při prezentaci akademického prostředí navenek,“ vysvětluje. Další důležitou oblastí je pak etika výzkumu, která má za úkol zajistit ochranu těch, na nichž je výzkum prováděn.
Etice výzkumu se věnuje Veselská především. Na Masarykově univerzitě učí předměty zaměřené na bioetiku a od roku 2015 také předsedá zdejší Etické komisi pro výzkum. Působí i ve dvou celostátních bioetických komisích a na začátku roku 2022 byla jmenována též členkou poradní Evropské skupiny pro etiku ve vědě a nových technologiích (European Group on Ethics in Science and New Technologies, EGE).
Jak je na tom vůbec Česká republika v otázkách etiky výzkumu?
Česká republika na tom ve srovnání s dalšími zeměmi EU moc dobře není. Nemáme například zákon o výzkumu, který by určoval obecná pravidla pro jeho provádění. Máme jen zákon o podpoře výzkumu, což je záležitost jeho financování z veřejných prostředků. Vůbec pak nemáme z právního hlediska komplexně ošetřené otázky etiky výzkumu na člověku. Momentálně je u nás regulace etiky výzkumu na člověku řešena pouze ve dvou bodech.
Které to jsou?
Jeden je pro akademické prostředí spíše okrajový, protože jde o povinné posuzování některých typů klinických studií etickými komisemi, což se týká zejména zdravotnických zařízení. I když kliniky fakultních nemocnic jsou společnými pracovišti s univerzitami a akademici na nich působí, pořád je to většinově záležitost resortu zdravotnictví, nikoliv školství. Pro jakýkoliv další výzkum na člověku, který probíhá na univerzitách, české zákony posouzení etickou komisí nevyžadují.
A ten druhý bod?
Před více než dvěma lety ČR ratifikovala dodatek k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy o biomedicínském výzkumu. Dokument je právně závazný a stanovuje pravidla pro povinné etické posouzení biomedicínského výzkumu. Není to ale nijak implementováno do českých zákonů a opět se to týká jen biomedicínského výzkumu s tím, že v něm musí jít o nějakou intervenci na člověku. V ČR tedy není vůbec nijak systematicky ošetřeno dodržování etických standardů v psychologickém, behaviorálním či jiném typu výzkumu. V oblasti biomedicíny pak nemáme ošetřenou výzkumnou práci s pacientskými daty nebo biologickými vzorky tak, aby byla v souladu s mezinárodními etickými standardy.
Je v tom případě posuzování etiky u projektů v domácích grantových soutěžích v souladu s mezinárodními standardy?
Hlavní problém je u nás v nejednotném přístupu. U některých grantových agentur se otázka etiky neřeší vůbec – a tam, kde ano, tak bohužel nekonzistentně. Zadávací dokumentace jednotlivých soutěží většinou vyžadují schválení etické komise pouze tam, kde je to vyžadováno zákonem. Z mé předchozí odpovědi je ale jasné, že toto pojetí je nedostačující, protože stávající zákony ani zdaleka nepokrývají celou oblast výzkumu na člověku. Navíc není jasně stanovená posloupnost, v níž mají být posouzeny vědecké a etické aspekty výzkumného projektu. Jedné z našich grantových agentur stačí doložit schválení etickou komisí až tehdy, kdy je projekt vybrán k financování. Jiná grantová agentura naopak finální schválení projektu etickou komisí vyžaduje už ve chvíli, kdy se projekt podává do soutěže. Nicméně etická komise, pokud svoji práci dělá pořádně a v souladu s oborovými standardy, potřebuje na posouzení projektu určitý čas a většinou v této fázi nevidí projekt v jeho finální podobě. Odsouhlasuje tedy něco, co se ještě může změnit, aniž by o tom komise byla informována. Takové posuzování je v podstatě proti mezinárodně zavedeným standardům etiky výzkumu. Navíc komise věnují spoustu času zbytečně projektům, které v grantové soutěži neuspějí.
A jak by to tedy mělo vypadat?
Na mezinárodní úrovni má většina grantových soutěží nastavená jasná pravidla pro posuzování etiky u výzkumných projektů. V evropských programech typu Horizon nebo dalších je standardním postupem to, že při podání návrhu do soutěže výzkumníci pouze vyplňují tzv. ethics self-assessment. Následně se posuzuje vědecká kvalita návrhů a posouzení etickou komisí se začne řešit až ve fázi negociace, tedy pouze u těch projektů, které jsou vybrány pro financování. Příliš se zde nepředpokládá, že by výzkumníci neznali své oborové etické standardy a připravili projekt, který etická komise neschválí. A pokud by k něčemu takovému přece jen došlo, projekt prostě nebude financován.
Na Masarykově univerzitě předsedáte Etické komisi pro výzkum. Jak je na tom v této oblasti MU?
Výrazně lépe ve srovnání s tím, jak jsou v České republice obecně nastavená pravidla – nebo spíše nenastavená. O etiku výzkumu a její implementaci do akademického prostředí se za minulého vedení univerzity významně zasadil prorektor Petr Dvořák. Díky svému vědeckému zaměření se setkával s etickou relevancí výzkumu velmi často (zabýval se výzkumem embryonálních kmenových buněk – pozn. red.) a byl také předsedou Bioetické komise Rady pro výzkum, vývoj a inovace ČR. Byl si tedy vědom významu etiky v akademickém prostředí a dlouhodobě usiloval o vznik celouniverzitní etické komise pro výzkum, která by zajistila posuzování etiky v projektech nejen tam, kde to vyžaduje zákon. To se podařilo v roce 2015 a v českém prostředí se tehdy jednalo o velmi průkopnický počin, přestože v západních zemích jsou takové celouniverzitní komise běžnou záležitostí.
Jiné vysoké školy etické komise nemají?
Etické komise u nás mají pravděpodobně všechny vysoké školy, problém je ale v tom, že se tento název začal v ČR plošně používat pro komise, které se zabývají akademickou integritou, ne etikou výzkumu ve smyslu ochrany těch, na kterých je výzkum prováděn. Je to dost nešťastné, protože jde o terminologii, která není kompatibilní se zahraničím, a navíc vyvolává spoustu zmatků i na domácí půdě. Lidé někdy vůbec netuší, na kterou etickou komisi se vlastně mají obracet.
V oblasti etiky výzkumu se tedy situace na univerzitách liší.
Pokud jde o výzkum, některé univerzity jdou cestou fakultních etických komisí, což ale nepovažuji za ideální model. Věci jsou často provázané, mohou se objevit projekty třeba ze společenskovědní oblasti, které ale vyžadují použití biomedicínských metod, a je pak otázkou, zda má fakultní komise složená z odborníků ve společenských vědách detailní přehled o etických standardech pro biomedicínu. Etika výzkumu je prostě z podstaty věci mezioborová záležitost a řešit ji pouze na oborové úrovni fakulty není optimální. Další naše vysoké školy jako Západočeská univerzita nebo Univerzita Hradec Králové se ale už také vydaly cestou celouniverzitních etických komisí pro výzkum.
Celouniverzitní komise ale musí mít velký objem práce, ne?
Je obrovský. Když naše Etická komise pro výzkum před sedmi lety vznikala, fakulty předpokládaly, že bude celkově posuzovat maximálně třicet až čtyřicet projektů ročně, což se ukázalo jako hrubě podhodnocené. Plným posuzovacím procesem prochází každý rok 120 až 130 výzkumných projektů, navíc se ještě každoročně zabýváme přibližně stovkou dalších, které jsou revizemi projektů již schválených nebo byly komisi předloženy, ale plné posouzení nevyžadují. Je to velký objem práce a jsem vděčná svým kolegům, že jsou ochotni ji dělat a vidí v této práci smysl. Klíčová je pro nás i podpora vedení univerzity, zejména rektora Martina Bareše.
Projevilo se nějak fungování celouniverzitní Etické komise pro výzkum na práci vědců a vědkyň z MU?
Už od počátku jsme koncipovali práci komise tak, že nebude fungovat jen jako prostý schvalovací orgán pro předložené projekty, ale současně bude i službou vědcům v otázkách spojených s etikou výzkumu. Samozřejmě naším hlavním úkolem zůstává ochrana účastníků výzkumu před zneužitím, poškozením, manipulací či nekorektním jednáním ze strany výzkumníků. To je ale současně spojeno s ochranou univerzity před případným skandálem, k němuž by problematický výzkum mohl vést. Výzkumníkům, kteří působí na univerzitě, jsme připraveni poskytovat konzultace k etické rovině jejich výzkumu a je ideální, má-li vědec nějaký eticky senzitivní výzkumný záměr, když se na nás obrátí ještě před vlastní přípravou projektu a můžeme s ním doladit etické aspekty jeho výzkumu s předstihem.
Navíc Masarykova univerzita přistupuje ke svým výzkumným aktivitám velmi zodpovědně i v tom, že naše komise má od svého vzniku k dispozici právníky specializované na oblast výzkumu, kteří kontrolují každý předložený projekt včetně informovaných souhlasů účastníků studií a dávají tak komisi záruku, že posuzovaný projekt je z právního hlediska v pořádku. Komise se proto může soustředit výlučně na etické aspekty. Tento kvalifikovaný právní servis je významnou pomocí nejen pro komisi, ale zejména pro výzkumníky samotné.
Vnímají to vědci a vědkyně pozitivně?
Pokud se v předloženém projektu vyskytne nějaký etický či právní problém, vždycky se snažíme s řešitelem jednat a docílit nezbytných úprav v navrženém výzkumném postupu nebo třeba ve znění informovaných souhlasů. Výzkumníci to většinou vítají, protože to může pomoci například i zlepšit experimentální design studie. Máme tedy pozitivní zpětnou vazbu v tom smyslu, že komise může přispět ke kvalitě projektu, i když se primárně zabývá etikou. Ale samozřejmě máme i negativní reakce, což je přirozené, když se u problematického projektu nepodaří s výzkumníky dohodnout na změně a projekt musíme zamítnout. Naštěstí ale mohu říci, že počet projektů, které nebyly schváleny, je opravdu minimální: za sedm let fungování komise to byly nižší jednotky. Nicméně jejich navrhovatelé dokázali být ve svém vyjadřování nevole poměrně hlasití.
Narazili jste při práci v Etické komisi pro výzkum také na problémy spojené s porušování jiných etických pravidel z oblasti akademické integrity?
Pochopitelně ano. Řekla bych to takto: osobní mravní integrita je jeden celek, a pokud člověk nemá nastavený vnitřní morální systém, pokud se například neeticky chová k účastníkům výzkumu nebo ke studentům při výuce, tak je to obvykle spojeno s tím, že nedodržuje morální principy ani v ostatních rovinách své práce.
Na MU jste zodpovědná za posuzování etiky konkrétních vědeckých projektů, od ledna letošního roku jste ale také členkou Evropské skupiny pro etiku ve vědě a nových technologiích (EGE). Co je to za skupinu a čím se zabývá?
EGE je nezávislý multidisciplinární poradní orgán, který byl založen v roce 1991 a který poskytuje vrcholným evropským politikům expertní stanoviska ve všech oblastech, v nichž se v souvislosti s pokroky ve vědě a technice objevují nová etická dilemata.
Jste první zástupkyní České republiky v EGE. Proč jste se rozhodla usilovat o členství v ní?
O aktivity EGE se zajímám během celé své profesní kariéry, neboť jde o nejdůležitější a nejvlivnější etickou komisi v Evropě. Navíc díky své účasti v několika mezinárodních projektech zaměřených na bioetiku jsem měla možnost některé členy EGE poznat osobně a spolupracovat s nimi. Až do loňského roku mne však nenapadlo, že bych se někdy mohla stát členkou EGE, protože výběr je nesmírně kompetitivní záležitostí, navíc probíhá pouze jedenkrát za pět let, když se obnovuje mandát komise. Při zveřejnění poslední výzvy jsem však byla z několika stran vybídnuta, abych to zkusila. A při zvážení všech okolností jsem se rozhodla, že ano.
Jak hodnotíte své téměř roční působení v EGE? Co vám práce v této poradní skupině přinesla?
Je to pro mě úplně nová zkušenost v tom smyslu, že EGE má v současnosti trochu jiné složení, než tomu bylo během uplynulých mandátů a například oblast bioetiky je tam nyní zastoupená spíš minoritně. Pro mne osobně bylo nové složení poněkud překvapivé, je to však dáno agendou, kterou se komise nyní zabývá. Už to totiž nejsou konkrétní oblasti výzkumu, jako tomu bylo dřív, ale spíše globální otázky fungování vědy a společnosti. Během prvního roku našeho mandátu jsme například zpracovali etické stanovisko týkající se managementu krizových situací, které bylo do značné míry založeno na nových zkušenostech z období pandemie. Tematicky je to pro mě posun do nové oblasti a je to hodně zajímavá a přínosná zkušenost,
Je nějakým způsobem přenositelná i do České republiky a do vaší práce v Etické komisi pro výzkum?
V tomto smyslu to není zkušenost přímo přenositelná, protože EGE má jiný charakter než Etická komise pro výzkum MU. Ta univerzitní je typicky posuzovací a zabývá se konkrétními projekty, ta evropská je poradním orgánem předsedkyně Evropské komise a jejím hlavním úkolem je vypracovávat názorová stanoviska k daným otázkám. Přímo přenositelná je však zkušenost s tím, jaká jsou aktuální evropská témata týkající se etiky, s nimiž jsou pak konfrontovány naše dvě celostátní etické komise, tedy Bioetická komise RVVI a Etická komise Ministerstva zdravotnictví. Aktuálně působím v obou z nich, máme tedy zajištěnou přímou vazbu na evropskou úroveň.
Kromě působení v etických komisích se věnujete i vzdělávání v oblasti etiky. V minulém akademickém roce jste na MU zavedla dva nové celouniverzitní předměty zaměřené na bioetiku, což je výuka v ČR zřejmě ojedinělá.
Předměty nejsou zcela nové, ale vznikly na základě volitelného předmětu, který jsem už téměř 20 let učila na přírodovědecké fakultě. Na genezi této výuky je hezky vidět, jak se etika stává důležitým tématem napříč různými disciplínami. Ten původní předmět vznikl jako seminář pro studenty odborné biologie, aby vůbec měli možnost diskutovat o etickém rozměru svého oboru. Zájem brzy převýšil kapacitní možnosti, takže se od semináře oddělila samostatná přednáška, kterou si ale v posledních letech zapisovalo dvě stě až tři sta lidí z různých fakult. A když se připravoval první běh volitelných předmětů pro společný univerzitní základ, byla jsem oslovena s nabídkou přípravy obdobného předmětu pro všechny studenty napříč univerzitou. Ráda jsem tuto nabídku přijala, protože z předchozí zkušenosti už bylo zřejmé, že etický rozměr soudobé biomedicíny se týká každého z nás a jednotlivá témata mohou oslovit i studenty z oborově vzdálených fakult. Samozřejmě bylo nutné upravit koncept, abych nezabíhala do příliš odborných detailů, ale zároveň aby to podstatné zůstalo. Nakonec z toho vznikly předměty dva.
V čem se od sebe odlišují?
Soudobá bioetika má už natolik široký záběr, že mám-li probrat aspoň to nejdůležitější, do formátu jednoho semestrálního předmětu se to zkrátka nedá vtěsnat. Původní sylabus jsem proto rozdělila na dvě části. V podzimním semestru má předmět Bioetika podtitul „Etika života“, což je jednak přesný překlad termínu bioetika, jednak jsou v tomto semestru probírány ty nejdůležitější etické aspekty, se kterými se během života asi nějakým způsobem setká každý z nás – vztah lékaře a pacienta, zacházení s informacemi o zdravotním stavu, otázky počátku a konce lidského života, účast ve výzkumu, péče o duševní zdraví nebo etická dilemata, která se vynořila během pandemie. V jarním semestru má přednáška podtitul „Možnosti na hraně“ a je zde řeč o tématech, která jsou v současnosti vnímána jako kontroverzní – například klonování a genetické modifikace, ale také problematika očkování nebo eutanazie.
A jaké jsou vaše zkušenosti po prvním roce výuky?
Z pohledu učitele skvělé. Vždycky jsem si naštěstí uhájila to, že mé přednášky z bioetiky nejsou povinné, takže si je zapisují převážně ti, které předmět opravdu zajímá. Semestr končíme kolokviem a po studentech chci aktivní a tvůrčí přístup. Na kolokvia přichází každý z nich s konkrétním etickým dilematem, které osobně považuje za důležité, a spolu s ostatními je diskutujeme. Tohle je pro mne ta nejzajímavější a nejpřínosnější část, kdy mohu sledovat uvažování studentů a jejich etickou reflexi toho, s čím se v životě setkávají. Dává mi to zpětnou vazbu, která se samozřejmě promítá do dalšího obsahu obou předmětů. A také radost z vědomí, že si studenti pořád uchovávají schopnost kritického myšlení, i naději, že jejich morální kompasy fungují.