Každý pátý článek v Česku vychází v časopise, který má autorsky i čtenářsky jen domácí význam, zjistila studie CERGE-EI. Česko je tak na páté příčce v žebříčku zemí s největším počtem domácích časopisů a článků v rámci EU a OECD. Za publikování v českých časopisech, které mají minimální mezinárodní dopad, inkasují autoři peníze z bodového „kafemlejnku“.
Scopus je jednou z nejvíce renomovaných citačních databází vědeckých časopisů. Pokud už se nějaké periodikum do Scopusu dostane, získává status vážnosti, uznání a prestiže. Jenže se ukazuje, že to nemusí vůbec odpovídat realitě.
Mezi časopisy zařazenými do Scopusu totiž panují obrovské rozdíly a samotná indexace v této databázi nemusí znamenat nic víc, než že časopis splňuje několik formálních podmínek. Ve Scopusu tak lze najít i mnoho okrajových až pochybných titulů a jsou mezi nimi i ryze české žurnály. Některé z nich připomínají spíše „akademický samizdat“, kde se ve vlastní režii tiskne to, co se jinde publikovat nedá.
S tímto závěrem přichází dvojice vědců z centra pro ekonomický výzkum CERGE-EI v aktuální studii, již prezentovali na konci prosince v Praze. „Není problém, když si vědec, který běžně publikuje v prestižních mezinárodních časopisech, občas střihne článek v místním periodiku. Já to dělám také. Problém je, když publikuje výhradně a jen v domácích titulech,“ upozorňuje jeden z autorů Martin Srholec.
Publikování jen pro svůj region
Spolu s kolegou Vítem Macháčkem analyzovali časopisy ve Scopusu a zkoumali, odkud pocházejí autoři, kteří do nich přispívají, nebo kolik článků pochází od autorů ze stejné země, či dokonce ze stejné instituce. Tedy zda má časopis mezinárodní dopad a globální význam, nebo se zaměřuje jen na svůj region a přispívají do něj spíše kolegové z protějších kanceláří.
Výsledek ukazuje, že v Česku a v dalších zemích bývalého východního bloku vychází výrazně více místně orientovaných časopisů, než je zvykem v zemích vyspělejších.
Zdroj studie dostupný zde.
Z jednadvaceti států EU a OECD je Česko v počtu domácích časopisů na pátém místě a stejně je na tom i v počtu článků od domácích autorů. Česká republika se v tomto ohledu podobá Litvě či Bulharsku a výrazně zaostává i za jihoevropskými zeměmi, jako je Portugalsko a Řecko.
V Česku je zhruba pětina všech indexovaných výsledků soustředěná v domácích časopisech s vysokým podílem článků od domácích autorů. Polovina autorů přispívajících do českých časopisů působí v Česku a desetina na Slovensku. „Zhruba každý pátý článek tak vychází v časopise, jehož autorská a pravděpodobně i čtenářská základna je ve velké míře omezena hranicemi domácí země,“ upozorňuje studie.
Východní citační kolovrátek
„Naopak v časopisech vydávaných ve srovnatelných vyspělých zemích publikují s velkou převahou cizinci. Vydávání národních nebo regionálních časopisů se ukazuje jako východoevropský fenomén,“ tvrdí autoři studie.
Česko je podle nich součástí východního citačního kolovrátku. „Ale když se na tom pracuje, dá se vydávat solidní časopis, který přiláká autory z celého světa,“ podotkl Martin Srholec.
Motivace vědců k publikování v domácích periodicích, kde je to často snadnější, je prozaická: za publikování článků totiž autor získává takzvané RIV body a ty se pak proměňují na peníze. Tento princip hodnocení, který je obecně známý jako „kafemlejnek“, se s výjimkou Akademie věd zakořenil ve většině vědeckých institucí.
Tuto neutěšenou situaci, kdy české vědecké časopisy zůstávají autorsky i čtenářsky uzavřené na domácí půdě a čeští autoři se citují navzájem, nazývají výzkumníci z CERGE jinou formou predátorství. Recenzní řízení je v totiž v místních časopisech dost problematické.
„Pokud je redakční rada složená téměř výhradně z místních akademiků, a když jsou články dokonce v češtině, je okruh dostupných recenzentů velmi omezen,“ upozorňují autoři studie.
„Není pak těžké uhádnout, kdo článek nabídl k publikaci ani kdo k němu poskytl recenzi. Akademici, kteří dominantně publikují v domácích časopisech, si navíc tyto role hojně vyměňují,“ podotýkají autoři. Navenek může všechno vypadat v pořádku. „Jedná se ale o kvalitativně jinou situaci, než když je příspěvek zaslán do respektovaného mezinárodního časopisu, kde přistane na stole redaktora, se kterým se autor osobně nezná,“ dodávají Macháček a Srholec.
Nejhorší z místních časopisů pak podle nich nemusejí být o nic méně predátorské než pochybné zahraniční tituly, které figurují na černých listinách.
„Měli bychom kultivovat prostředí českých vědeckých časopisů. I u nás v Česku se dají vydávat kvalitní vědecká periodika,“ podotkla k této otázce předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová.
UK FSV sporné publikace vyřazuje
Téma predátorských časopisů je ve světě, ale i v Česku, velice aktuální. Predátorských časopisů, které místo vědeckého přínosu sledují jen finanční zisk, výrazně přibývá.
Nejvíce v poslední době rezonovala kauza Alice Němcové Tejkalové z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která má být příští rok jmenována děkankou. V roce 2015 publikovala několik prací v titulech, které jsou na seznamu predátorských časopisů. I když Tejkalová podle svých slov publikovala v těchto titulech bez svého vědomí, zvedla se proti jejímu jmenování vlna odporu od kolegů akademiků. Rektor UK přesto již dal vědět, že ji do funkce příští rok jmenuje.
Fakulta ovšem přišla s nápadem, jak predátorské výstupy omezit. Články publikované v těchto titulech jednoduše stáhne z rejstříku vědeckých výstupů (RIV). Děkan Fakulty sociálních věd Jakub Končelík se po žádosti ředitele Institutu ekonomických studií (IES) Martina Gregora rozhodl stáhnout z rejstříku 27 publikací, které IES publikovalo v letech 2010–2013 ve vydavatelství Lambert Academic Publishing.
Děkan pak stáhne ještě dvě publikace Institutu sociologických studií a jednu z Institutu politologických studií vydané ve stejném vydavatelství. „Díky tomuto kroku nebude mít Fakulta sociálních věd v oficiální vládní databázi RIV žádný sporný výstup,“ podotýká vedení fakulty ve svém prohlášení.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.