Predátorských časopisů za poslední roky mnohonásobně přibylo. Kopírují vzhled prestižních periodik, ale publikují téměř cokoliv a za velmi nízké ceny. I čeští vědci se jimi nechávají zlákat. Univerzity se predátorské praxi brání například speciálními programy. Problém je, že oficiální seznam příživnických časopisů neexistuje. A přibyla další nemilá novinka: predátorské konference.
Na první pohled vypadají jako solidní vědecké časopisy. Ve skutečnosti jen napodobují názvy prestižních vědeckých periodik a místo seriózních článků publikují špatně zpracované texty, navíc s chybně uvedenými citacemi, nebo přímo plagiáty. Pokud se zde vědec rozhodne publikovat, recenze jeho článku bude podezřele krátká a nekritická, v redakční radě budou sedět převážně lidé z rozvojových zemí nebo rovnou fiktivní osoby.
Takzvané predátorské časopisy, které za peníze otisknou kdejaký blábol, jsou fenoménem, který se v posledních letech rychle rozrůstá a zasahuje už i vědce v Česku. Jednou z nejznámějších tuzemských kauz z poslední doby je případ Alice Němcové Tejkalové, která se má v únoru stát děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK) v Praze.
Vyšlo najevo, že je spoluautorkou textů publikovaných v časopisech evidovaných v takzvaném Beallově seznamu, pomyslné černé listině neseriózních vědeckých periodik.
Stovka představitelů českých i zahraničních univerzit a vědeckých pracovníků Akademie věd v otevřeném dopise dokonce vyzvala rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimu, aby Alici Němcovou Tejkalovou nejmenoval. Ten v reakci na dopis uvedl, že rozhodnutí fakultního senátu zpochybňovat nebude. „Vědomě, natož záměrně jsem v takovém časopisu nepublikovala,“ hájila se v médiích zvolená budoucí děkanka. (Rozhovor pro Universitas nová děkanka prozatím odmítla.)
Predátorů přibylo třicetkrát
Jak predátorských časopisů přibývá je vidět například na známé citační databázi Scopus. V roce 2004 z těchto časopisů do Scopusu proniklo méně než dva tisíce výsledků, což tvořilo zanedbatelný 0,1% podíl.
„Část z nich se navíc zřejmě dá připsat časopisům, které v té době ještě nebyly predátorské. V roce 2015 již počet těchto pochybných výsledků ve Scopusu dosáhl hranice šedesáti tisíc, což odpovídalo téměř tříprocentnímu podílu. Zhruba každý šestatřicátý výsledek indexovaný ve Scopusu je v dnešní době podezřelý z predátorského původu,“ upozorňuje Vít Macháček z Centra pro ekonomický výzkum CERGE-EI ve studii z letošního listopadu.
Důvody, proč vědci v neseriózních periodicích publikují, jsou v podstatě dva. Jedním z nich je, že o tom vůbec nemusejí vědět. „V naší praxi jsme se setkali pouze s případy, kdy autoři nebyli zcela seznámeni se základními znaky predátorských časopisů a své články do nich poslali zcela nechtěně. Po konzultaci s námi učinili maximum pro jejich stažení,“ říkají Jiří Kratochvíl a Lukáš Plch z Knihovny univerzitního kampusu Masarykovy univerzity.
„Zaznamenali jsme i případ, kdy zahraniční autor zaslal článek do predátorského časopisu bez vědomí českého spoluautora, který tak byl zcela nevinný,“ dodává Kratochvíl.
Druhý důvod je zcela prozaický. Vědci za publikované články získávají body, které jim pak přinášejí peníze. A publikovat v predátorském časopise je mnohem jednodušší než v respektovaném vědeckém periodiku. „Někteří mohou tímto způsobem vědomě nafukovat počty publikací, které následně vykazují do RIVu (databáze vědeckých publikací, pozn. redakce) a získávají za ně zpět body, potažmo peníze pro své pracoviště,“ vysvětluje Tereza Simandlová z Ústavu vědeckých informací, 1. LF Univerzity Karlovy.
Fiktivní redakční rada i levná publikace
Průkopníkem v odhalování podvodných vědeckých časopisů je Jeffrey Beall, knihovník z University of Colorado. Beall začal před několika lety systematicky mapovat časopisy podezřelé z predátorství. Na svém blogu vedl jejich pravidelně aktualizované seznamy.
Takzvané Beallovy seznamy byly jedním z vodítek, jak predátorské časopisy rozeznat. V lednu 2017 ale Beall blog zrušil a k dispozici je již jen archiv jeho seznamů vedený bez jeho záštity.
Ale poznat, že se jedná o predátorský žurnál, mohou i sami vědci. „Pro predátorské časopisy je typické, že jejich editoři či vydavatelé rešeršují e-mailové kontakty autorů, kterým pak zasílají nabídky publikovat v jejich časopisech. V řadě případů taková nabídka obsahuje lživou informaci, že časopis má impakt faktor, čímž chce autora zlákat k publikování,“ vysvětlují Kratochvíl a Plch.
Tyto e-maily jsou také často psané špatnou angličtinou nebo se nabídka vztahuje ke zcela jinému oboru. „Kupříkladu byť je vědec humanitního zaměření, obdrží pozvánku publikovat v biomedicínském časopise,“ pokračují Kratochvíl a Plch.
Dalším výstražným znamením je, že většina vydavatelů predátorských časopisů pochází z rozvojových zemí stejně jako většina členů redakčních rad. Často jde o země jako Albánie, Kazachstán, Indonésie, Nigérie nebo Irák. Kontaktovat predátorské vydavatele je těžké, protože často uvádějí fiktivní nebo neúplné adresy či e-maily.
„Vydavatelé predátorských časopisů parazitují na jinak ušlechtilé myšlence hnutí Open Access, které zdarma zpřístupňuje čtenářům výsledky výzkumu. Protože vydávání časopisů s sebou nese finanční náklady, Open Access časopisy vybírají autorské poplatky za publikování článku, kterému předchází řádné recenzní řízení. Predátorské časopisy naopak vyberou autorský poplatek a bez kvalitního, či dokonce žádného recenzního řízení článek vydají,“ upozorňuje Plch.
Poplatek za publikování v predátorském časopise se pohybuje v rozmezí 20 až 1800 amerických dolarů. U regulérních Open Access časopisů se cena pohybuje od 800 dolarů výše. „Většina predátorů jde ale pod 500 dolarů (v přepočtu téměř 11 000 korun, pozn. red.), tedy pod reálné náklady na přípravu článku,“ podotýká Kratochvíl.
V porovnání s publikačními poplatky u seriózních časopisů tedy nejde o vysoké částky a právě to může být například pro doktorandy a mladé vědce lákavé. „Ti totiž vždy nemají dostatek prostředků na placení i tisíců dolarů za publikování v zavedeném časopisu,“ vysvětluje Simandlová.
Konference jen na oko
Predátorské časopisy přitom nejsou jediným podvodem na vědce. Stále známějším fenoménem jsou i predátorské konference. Těží z faktu, že někteří vědci se musí kvůli postupu v kariéře nebo pro splnění grantových podmínek účastnit i odborných konferencí.
„Typickým znakem těchto predátorských konferencí je nízká nebo žádná úroveň odborného posuzování přijatých příspěvků, takzvaného peer-review. Dále uvádění mlhavých nebo lživých informací o členech programového výboru, indexaci sborníku ve významných databázích a podobně. Množí se dokonce případy, kdy jde pouze o fiktivní virtuální setkání. A samozřejmě i s těmito aktivitami se pojí placení poplatků,“ upozorňuje Simandlová.
Organizátoři pak lákají účastníky na to, že konferenční sborník bude zařazen do databáze Conference Proceedings Citation Index nebo přímo publikován v impaktovaném časopise, z čehož by v budoucnu mohl autorovi plynout finanční zisk za RIV body.
Co s tím? Změnit financování vědy
Predátorské konference i časopisy mají společné, že využívají systému financování vědy, kdy vědce žene potřeba publikovat nebo se jinak realizovat, aby získali peníze pro své pracoviště.
„Je třeba skoncovat s absurdním národním systémem hodnocení, který za publikace uděluje automaticky body a za body peníze z veřejných rozpočtů. Peníze podle těchto bodů již sedmý rok rozděluje jak stát mezi univerzity, tak univerzity mezi fakulty, a mnohde pak i fakulty mezi katedry a někde dokonce katedry mezi své vědce,“ upozorňuje Daniel Münich, odborník na vědu a vzdělávání z CERGE-EI.
„Tento systém stačil silně pokřivit motivace akademiků, ve společenských vědách především. Akademiky navíc systém staví každý den před obrovské morální dilema: dělat pochybné publikace pro peníze a akademicky přežít, nebo naopak? Ne náhodou se potom řeší složité kauzy jako teď na FSV UK,“ dodává Münich.
Oficiální seznamy neexistují
Nabízí se tedy otázka, proč vlastně vládní Rada pro výzkum a vývoj (RVVI), která body a potažmo peníze za články přiznává, prostě příspěvky v predátorských časopisech z hodnocení nevyřadí. Rada ale tvrdí, že nemá podle čeho predátorské časopisy rozeznat.
„Neevidujeme žádný závazný dokument, případně dokument, na kterém panuje obecná shoda, který by jmenoval takzvané predátorské časopisy. Pokud by nám byl takový dokument znám, případně pokud se takový seznam objeví v budoucnosti, budeme se jím řídit. Všechny seznamy mají pouze doporučující povahu, na které nelze stavět,“ říká mluvčí Rady Radek Melichar.
Dokonce i bojovníka proti predátorům Jeffreyho Bealla akademická veřejnost kritizovala za to, že nijak nezdůvodňuje, proč konkrétní časopis nebo vydavatele na svou černou listinu zařadil.
„Seznamů predátorských časopisů, jako je ten Beallův, existuje více, legislativně ale není uznán žádný z nich. Nejsou jednotně akceptovány ani vědeckou komunitou, nejsou kompletní a zařazení některých vydavatelů na seznam se jeví jako kontroverzní,“ pokračuje Melichar. Doporučení je podle něj určeno především vědecké komunitě, aby v příslušných časopisech nepublikovala. „Nejde ani tak o stránku právní, ale o stránku etickou,“ dodává Melichar.
Speciální programy i knihovníci
Opatření proti „predátorům“, jak je akademici nazývají, ale přijaly jednotlivé univerzity. „Masarykova univerzita rozhodně odmítá jakoukoli formu využívání systému predátorských vydavatelů pro snadné zvyšování publikačního výkonu a umělé navyšování ohlasu na vlastní odborné práce,“ říká mluvčí brněnské univerzity Tereza Fojtová. Proto škola vytvořila i několik dokumentů, které mají motivovat vědce k dobré praxi ve výzkumu.
„Vědcům jsou nápomocni také knihovníci, kteří šetří jejich čas tím, že posuzují formální znaky časopisů,“ připomíná Fojtová. Na Masarykově univerzitě se již s publikacemi v predátorských žurnálech setkali. Šlo většinou o situace, kdy autoři na univerzitě pracovali pouze v minimálním úvazku nebo s malým podílem na výuce.
„Řešením byla domluva a vysvětlení, protože se zpravidla jednalo o mladé začínající vědce, kteří nedokázali včas rozpoznat rizika. V závažnějších případech ale do budoucna nevylučujeme ukončení spolupráce,“ upozorňuje Fojtová.
Karlova univerzita v Praze zase říká, že chystaný nový způsob hodnocení vědy publikování v predátorských časopisech sám omezí. „Hlavní prevencí špatných publikačních praktik je opuštění dosavadního způsobu hodnocení, kde se v zásadě jakékoli publikace přímo převáděly na finance pro výzkum, nebo dokonce na prostředky přímo pro jejich autory,“ říká prorektor pro výzkum Jan Konvalinka.
„Národní hodnocení vědy stejně jako připravované interní hodnocení vědy na UK už nebude sčítat body za jednotlivé publikace, ale bude hodnotit jen špičkové publikace podle zvyklostí příslušného oboru. Motivace pro publikace v predátorských časopisech tak zmizí,“ ujišťuje Konvalinka.
V databázi, do které autoři z Karlovy univerzity vkládají publikace, také od roku 2016 funguje kontrola, která správce upozorní na to, že zadaný článek byl publikován v časopise uvedeném v Beallově seznamu.
Ústřední knihovna UK teď navíc zvažuje, že koupí komerční seznam The Journal Blacklist od společnosti Cabells. Ten poskytuje podobnou službu, jako přinášel Beallův seznam. Firma Cabells stanovila přes 60 indikátorů hodnocení, na základě kterých je časopis zařazen do databáze predátorských časopisů.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.