Listopad 1989. Československá televize ještě dostatečně nevysílá o tom, co se událo na Národní třídě. Zato tehdejší studenti FAMU pro informování nejen hlavního města, ale i regionů dělají, co mohou. Jejich úsilí nakonec vyústí až ve Studentské vysílání, pořad na vlnách Československé televize. Že právě pražská AMU a její filmová fakulta sloužila jako továrna na pravdu a měla největší razanci z pražských vysokých škol už před listopadem, ukazuje dokument Sametová FAMU. Natočili jej současní doktorandi fakulty Lea Petříková a Jan Rousek, premiéru bude mít 28. října na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Dokument Sametová FAMU využívá několika rovin – rozhovorů s pamětníky, tedy studenty FAMU a DAMU z roku 1989, dále archivy, fotografie a filmy vytvářené studenty FAMU v listopadu a poté. „A také linku, která propojuje s tématem studenty současné. Je to část vycházející z metod nebo modelů, které používali studenti FAMU v roce 1989 ve svém Studentském vysílání,“ vysvětluje Lea Petříková. Spolu s Janem Rouskem zorganizovali konkurz na moderátory, stejně jako to udělali tvůrci Studentského vysílání. Na konkurz pozvali jako poradce i jednoho z hlavních režisérů Studentského vysílání Zdeňka Tyce. Vybrali nakonec moderátory dva – studentku činoherního herectví na DAMU Zuzanu Černou a absolventa DAMU Richarda Jaroslava Müllera. Ti se ve filmu objevují v několika rolích, například jako moderátoři některých rozhovorů s pamětníky, nebo vedou ankety se současnými studenty na FAMU.
Jak jste vlastně přišli na myšlenku udělat dokument o sametové revoluci z pohledu studentů FAMU?
Jan Rousek: Já se tématem roku 1989 zabývám dlouhodobě. Věnoval jsem mu už svůj bakalářský film Akce dým, který rozebíral politické zákulisí převratu, a taky absolventský film Aktiv, postavený na výpovědi Rudolfa Hegenbarta. V každém z nich jsem rozvíjel specifickou perspektivu pohledu na 1989, takže Sametovou FAMU chápu jako přirozené pokračování tohoto mého zájmu.
Lea Petříková: Důležitým impulzem pak taky bylo naše studium na FAMU. Tuto školu jsme oba absolvovali a dále na ní působíme jako doktorandi. FAMU je naší součástí, mnoho nám dala a my se snažíme vrátit jí zase něco zpátky. Své doktorské výzkumy, čas a taky tento film. Mnoho studentů o vztahu školy a roku 1989 dnes neví. Cítili jsme tedy, že je potřeba, nejen kvůli 30. výročí, ale především kvůli FAMU samotné a její historii upozornit na tak důležitou tradici – tradici demokracie a spolupráce, kterou Studentské vysílání a další aktivity kolem roku 1989 byly.
To je úctyhodný záměr, ale muselo to být celkem náročné. Jak se vám sháněly dobové materiály? Jen jste přišli do archivu FAMU a tam vše bylo, nebo jste to museli hledat složitěji?
LP: Pátrání po archivech Studentského vysílání je kapitola, která dobře vystihuje charakteristiku zobrazované doby, horečných revolučních dní. Chtěli jsme využívat především archivy Studentského vysílání, tedy záznamy, jež studenti po 17. listopadu natáčeli, množili a následně šířili dál, a posléze z nich také vyráběli pořad Studentské vysílání, který protlačili až do vysílání Československé televize. Problémem ale bylo, že kvůli nedostatku kazet se již v té době hojně přemazávalo – zjistili jsme, že mnohé záznamy i pořady Studentského vysílání se nedochovaly.
JR: Pátrali jsme i mimo archivy Studia FAMU a České televize. Prověřili jsme všechny indicie, které jsme měli. Nakonec jsme dali dohromady archivy objevené ve Studiu FAMU, v České televizi, a také nám zaslal cenné materiály jeden z protagonistů Miro Gábor. Ostatním pamětníkům, i těm, kteří si nejdříve mysleli, že by snad některé kazety Studentského vysílání mohli mít, se nepodařilo nic dohledat.
Která část příprav a natáčení filmu pro vás byla nejobtížnější?
JR: Kromě obtížné a zdlouhavé počáteční fáze, kdy jsme měli problém vůbec film prosadit v koprodukčních institucích, tedy na FAMU a v ČT, byl nejtěžší částí zřejmě střih. Natočili jsme opravdu velké množství materiálu. Nechtěli jsme téma podcenit a zároveň jsme usilovali o portrét studentů FAMU jako kolektivu, nikoliv jednotlivců, proto jsme se rozhodli natočit tolik rozhovorů a dalších materiálů. Výsledný výběr byl složitý v rozhodování, co vypustit, navíc celkem v časovém presu.
Jak jste si poradili se scénou filmu?
JR: Výroba kulis byla další aktualizační linkou. Stejně jako tehdejší tvůrci Studentského vysílání spolupracovali se studenty z VŠUP, tak jsme i my oslovili Annu Pospíšilovou z Ateliéru fotografie na VŠUP, aby vytvořila pro náš film kulisy. S Annou následně spolupracovali Louis Traore z Katedry scénografie na DAMU a Tomáš Voves, absolvent AVU. Všechny roviny filmu se nakonec spojují na závěrečném setkání pamětníků a současných studentů ve Studiu FAMU v Klimentské ulici.
Jaká byla podle vás role FAMU v počátku sametové revoluce? Obecně umělecké školy se hodně angažovaly. Byla FAMU nějak výjimečná?
LP: Jedním z cílů našeho filmu je právě upozornit na to, jak velkou roli studenti AMU, především DAMU a FAMU, na počátku sametové revoluce měli. Vždyť i samotný nápad na stávku studentů a divadel, jak ve filmu odhalují Jan Hřebejk a Pavel Dobrovský, přišel od Pavla Lagnera, tehdy studenta herectví na DAMU.
Role FAMU pak byla především v rozdmýchávání revolučního nadšení a v šíření video materiálů, tedy role informační. Jak ve filmu konstatuje režisér Petr Kotek, byla to taková továrna na pravdu. V době, kdy Československá televize ještě dostatečně neinformovala veřejnost o tom, co se událo na Národní třídě, studenti FAMU dělali vše pro informování nejen hlavního města, ale i regionů. Jejich úsilí nakonec vyústilo až ve Studentské vysílání, pořad vysílaný na vlnách Československé televize. Byla to právě AMU, která měla největší razanci z pražských vysokých škol už před listopadem. Náš film je i o událostech a iniciativách předcházejícím listopadu, které vycházely od studentů AMU. V březnu 1989 se například uspořádalo Fórum AMU v Městské knihovně, kde studenti veřejně vystoupili s odvážnými kritickými příspěvky vůči představitelům státní moci.
Se kterými představiteli počátků sametové revoluce jste se v rámci práce na filmu setkali osobně?
JR: Točili jsme celkem s dvaceti pěti tehdejšími studenty, dnes jsou téměř všichni z nich významnými osobnostmi kulturního světa. Do finálního filmu se jich vešlo dvacet tři. Kromě výše jmenovaných to jsou režiséři Zdeněk Tyc, Ondřej Trojan, David Ondříček, Andrea Sedláčková, scénáristka Eva Papoušková, kameraman Miro Gábor, bývalý dokumentarista Petr Kotek, který je také autorem knihy o Studentském vysílání, z níž jsme čerpali, producent David Bonaventura, herec Jan Potměšil, divadelní režisér Michal Dočekal, fotografové Radovan Boček a Gabina Fárová, dokumentarista a pedagog Martin Řezníček a další.
Která osobnost vás zaujala nejvíc?
LP: To asi není možné jednoduše říct. Co osobnost, to jiný osud, jiné směřování, tvůrčí i osobní. Celkově ze všech protagonistů filmů, z celé této sametové generace, jak jsme si ji nazvali, vyvěrá velká energie, zápal, který jako by si tvůrci nesli z listopadových dní 1989. Setkání s nimi byla pro nás nezapomenutelnými, snad až životními zážitky, přesahujícími tento film.
JR: Jsme moc vděčni Zdeňku Tycovi za jeho ochotu účastnit se velmi energicky nejen natáčení rozhovoru, ale také konkurzu na moderátora, do kterého se naplno ponořil, a konkurz tak tvoří podstatnou součást filmu. Stejně tak děkujeme všem tvůrcům, kteří dorazili na závěrečné setkání a pomohli nám uzavřít natáčení i výsledný film. Ale nechceme vybírat jednotlivce. Film je o kolektivu, který pracoval tak dobře právě díky tomu, že byl schopný efektivní spolupráce. Všichni protagonisté byli autentičtí, ryzí a za to jim děkujeme.
Co si má současný divák, dejme tomu student, mladý člověk z vašeho filmu odnést?
LP: Těch sdělení je několik. Za nejdůležitější považuji upozornění na to, jak důležitou roli může hrát ve společnosti umění. Především v dnešní době stojí umění na okraji, většinová společnost jej považuje pro jeho nekomerční ráz za něco marginálního až zbytečného. A studium umění je na tom ještě hůře – proč studovat něco takového, jako je umění? Co z vás bude, jak si budete vydělávat? To jsou běžně kladené otázky. Náš film má poukázat na to, že role umění a jeho tvůrců, a dokonce i studia umění, je ve společnosti zcela nezastupitelná. Byli to právě studenti umění, kteří rozpoutali stávku po zákroku na Národní třídě. Jen díky studentům se československá společnost nechala přesvědčit o nesprávnosti komunistického režimu. Martin Řezníček to při natáčení dobře shrnul – umění posunuje hranice svobody. Díky studentům FAMU se pohnula historie naší země směrem k demokracii.
JR: Chceme také upozornit na to, jak podstatné je využít vlastní pozice ve společnosti, ať už je tou pozicí studium na umělecké škole nebo cokoliv jiného. V každé době a v každé životní fázi, profesionální i osobní, by si měl člověk klást několik základních otázek: dělám to, co dělám, nejlépe jak umím? Využívám dobře toho prostoru, který mi byl dán? Jednám svobodně a čestně? Náš film ukazuje, jak se tehdejší studenti FAMU nebáli a využívali své pozice pro boj za pravdu a demokracii přesto, že jim hrozilo reálné nebezpečí vyhazovu ze školy, konce uměleckých kariér, nebo dokonce zavření. Mnozí i „odejiti“ byli, David Dušek nebo Tomki Němec. Mělo to smysl. Především v této době je třeba si takové momenty připomínat.
Jak vy sami vnímáte sametovou revoluci a jak ji vnímají vaši vrstevníci?
LP: Vnímám revoluci především jako vyjádření naděje – naděje, že lepší budoucnost je možná, že demokratická společnost existuje, není utopií. To, že v dnešní době o tom oprávněně pochybujeme, je bohužel dílem porevolučních let, jak to v našem filmu shrnuje Ondřej Trojan. Ale důležité je, aby právě mladí lidé byli aktivní, zajímali se o společenské dění, účastnili se ho a jednali. Aby navázali na ideály, které tehdejší studenti v roce 1989 měli. I na to chceme naším filmem upozornit.
Film se bude promítat na konci října na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Uvidí jej diváci i v televizi?
JR: Film bude premiérově uveden na mezinárodním dokumentárním festivalu Ji.hlava v sekci Studio 89, za což jsme moc rádi. Televizní předpremiéra se bude konat 13. listopadu na ČT Art večer. FAMU dále pořádá slavnostní premiéru 17. listopadu v divadle Disk. Na všechny projekce a samozřejmě i ke sledování na ČT srdečně zveme!
Budete se i v budoucnu věnovat ve svých dokumentech historickým tématům?
JR: Já se jim již teď věnuji. Paralelně s tímto naším filmem totiž připravuji dokument Normalizace moci, věnovaný období mezi srpnem 1968 a listopadem 1989, tedy epoše známé jako normalizace. Film byl podpořený Fondem kinematografie, na letošním jihlavském festivalu projekt představím, televizní premiéra bude také v listopadu tohoto roku na ČT, a kinoverze bude uvedena příští rok. Ve svém doktorském projektu se také zabývám obdobím kolonialismu a jeho reflexí. Společně s Leou bychom na toto téma rádi vyvinuli další námět.
LP: Já se historií již také částečně zabývám, i když v trochu jiném kontextu. Pracuji na experimentálním filmovém projektu Podle čaroděje, rovněž podpořeném Fondem kinematografie, který je inspirován surrealistickou umělkyní Alice Rahonovou a jejím ztraceným filmem. Premiéra je plánovaná na příští rok.