Jako rektor a geograf zároveň je tím nejpovolanějším člověkem, který může vysvětlit, proč by měly být vysoké školy rozmístěné po celé zemi, nejen v Praze a Brně. Výhodou menších škol je podle Martina Baleje z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem větší svoboda ve vlastní vědecké práci a snazší mezioborovost. Platové rozdíly mezi univerzitami navíc nejsou propastné a po započtení životních nákladů může být působení v Ústí lukrativnější než v řadě pražských akademických ústavů. A především zdůrazňuje takzvanou čtvrtou roli univerzit: působení na místní obyvatele a komunitu.
„Není pochyb o tom, že Praha působí jako určitý vysavač mozků, a to nejen ze severních Čech. Jsem přesvědčený, že bez ústecké univerzity by byly regionální i lokální problémy na severu Česka ještě vyhrocenější, než jsou dnes,“ říká rektor Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
A připomene jednu veřejnou debatu, která ho osobně zasáhla: bývalý předseda Senátu Petr Pithart v ní říkal, že se mu zdá, že se Pražané dívají na občany zbytku republiky jako na občany druhé kategorie, jako na „ovčany“. „Mluvil o rozevírajících se nůžkách, přičemž Ústecký kraj se, samozřejmě, nachází na té nejvzdálenější straně od Prahy. Pithart tento svůj názor tehdy doprovodil historkou o rozhovoru dvou seniorek, který vyslechl v pražské tramvaji: paní si stěžovaly, že jim severní Čechy ‚zkazily volby‘.“
Co byste jim na to řekl v tu chvíli vy sám?
Že Ústecký kraj není krajem druhé jakosti. Namístě je spíše snaha o pochopení než odsouzení. Jsou zde kumulovány jiné problémy než v Praze či v Brně. Jsou zde navíc intenzivnější a pevně zakořeněné. Univerzity přímo v krajích mají díky své regionální zkušenosti a porozumění tyto problémy pomáhat řešit. Problémy Ústecka plynoucí zejména z jiné struktury obyvatel zahrnují koncentraci vyloučených lokalit, těžkosti spojené se sociálním bydlením, chudobou, exekucemi, dlouhodobě nezaměstnanými a dalšími a dalšími podobnými charakteristikami. Role místní univerzity je při řešení takovýchto úkolů nezastupitelná.
A jaká ta role v tomto případě je?
Jako příklad uvedu „návrh obědů do škol zdarma“. Tuto od kabinetního stolu navrženou možnost, jak pomoci částečně řešit místní problémy, jsem na MŠMT i přímo panu ministrovi rozporoval. Proč? Protože pohled velké většiny Ústečanů byl tehdy úplně jiný než názory lidí, kteří opatření navrhovali. Vnímali jsme je skutečně negativně, ne jako řešení problémů sociálně vyloučených obyvatel, nýbrž jako jeho utvrzování nebo posilování.
Reflektuje společnost tyto specificky regionální přínosy univerzit sídlících v krajských městech?
Rozhodně je reflektuje ta část společnosti, která v daných regionech žije a má s touto přínosnou spoluprací osobní zkušenosti. Ta ale nepochází z míst, kde se finálně rozhoduje. Když jsem nastoupil do funkce rektora, v neformálních diskusích s dalšími rektory jsem se setkával s otázkami, zda mají plnohodnotné univerzity v regionech vůbec právo na existenci. Překvapovalo mě, že takovou diskusi vůbec vedeme, že nevnímají závažnost společenské role univerzity v regionu, kterou já považuji za velmi podstatnou. Uvědomil jsem si o to více, jak je nutné toto téma veřejně diskutovat. Od té doby upozorňuji na stěžejní roli univerzit v regionech ve všech svých veřejných i neveřejných vystoupeních.
Máte nějaký konkrétní příklad, který by vaše slova podložil?
Třeba naši současnou oboustranně prospěšnou spolupráci s Ústeckým krajem. Když jsem v roce 2015 nastupoval do funkce rektora, dostávala UJEP od kraje na podporu společných projektů půl milionu ročně, dnes je to milionů třináct. Co se změnilo? Jen to, že jsme začali společně diskutovat, pochopili jsme, že si můžeme – v našem kraji spíše musíme – pomáhat, že se potřebujeme. A to nejlepší: že si dokážeme být významně prospěšní. Podpora Ústeckého kraje vůči naší univerzitě tak směřuje například do podpory doktorandů (mladých lidí, které potřebujeme v regionu udržet), jimž se díky ní zvýší stipendium o dva tisíce korun měsíčně. Stejně tak je zaměřena na financování postdoktorských míst, do podpory zdravotnických nebo technických oborů a podobně. To jsou priority, na kterých jsme se s krajem domluvili, aby náš region směrovaly dopředu. Celkově se tak společně snažíme propojovat vícestupňový školský systém, včetně na jedné straně práce s talenty a na straně druhé práce ve vyloučených lokalitách.
Regionální aspekty se neobjevují v návrhu hodnocení vysokých škol České konference rektorů z roku 2011. Současné hodnocení výzkumné činnosti MŠMT se do jisté míry odvíjí i od společenského působení univerzit, ale opět bez lokálních souvislostí. Odměňujeme regionální dopad univerzit aspoň nějak?
Jakkoli je pro naši univerzitu a náš region tato role podstatná, v hlavních finančních tocích ji nepociťujeme. Naopak se při financování veřejných vysokých škol některá kritéria dle mého spíše zdvojují nebo překrývají (články, samoplátci nebo cizinci). Vychází se tak vstříc jen některému typu univerzit s příslušným portfoliem fakult. Stejné je to s doplňkovou činností a možností získávání dalších finančních zdrojů, k nimž mají některé vysoké školy blíže než naše univerzita, která je oblastmi zaměření široce rozkročená a působí v regionu, kde struktura zaměstnavatelů, tedy potenciálních spolupracujících subjektů, je opět specifická (nízký podíl malých a středních podniků, podniků pracujících s inovacemi, s transferem technologií, podniků s vysoce kvalifikovanou pracovní silou apod.). Tento handicap se opět snažíme dohnat ve spolupráci s krajem, a proto jsme založili v roce 2015 ještě s krajskou hospodářskou komorou Inovační centrum Ústeckého kraje.
Umíme vůbec regionální přínos nějak měřit, abychom měli data pro jeho hodnocení?
Ministerstvo školství zavedlo kritérium společenské potřebnosti, které zahrnuje podporu lékařských a pedagogických fakult, a také ustavilo fond na podporu umělecké činnosti neuměleckých univerzit. Osobně mi tam ještě chybí například podpora zdravotnických oborů. Je to jistě krok správným směrem, ale stále se nejedná o celkovou a zejména systémovou reflexi všech rolí univerzity, která se i významným způsobem podílí na řešení konkrétních problémů regionu. Zrovna v Ústeckém kraji je přitom tato role velmi intenzivní. Několikrát jsme na toto téma s vedením MŠMT hovořili. Proč by se například nedala kvantifikovat spolupráce univerzity s regionem, s krajskými úřady či samosprávami? Proč by nebylo možné, aby ministerstvo za každou korunu od kraje dalo univerzitě korunu svou? Kraj si velmi dobře „hlídá“ efektivitu vynakládání svých prostředků univerzitě a pravidelně ji vyhodnocuje. To, jakou hrají univerzity ve svých regionech skutečnou společenskou roli, jak se snaží s obyvateli regionu pracovat, vzdělávat je a kultivovat, se nikde v kritériích kvality či jinde neobjevuje, což mě mrzí.
A co se týče měření úspěchu oné „kultivace regionu“?
S měřitelností ve tvůrčí (vědecké i umělecké) činnosti jsme si, i přes stále probíhající diskusi, poradili. Univerzity každoročně sledují, jak se umístily v mezinárodních žebříčcích, výsledky v jednotlivých oborech, světové a excelentní publikace, decily a kvartily, počty citací apod. Následně jsme začali univerzity jako celek škálovat (A, B, C, D). Nepozapomíná se ale na nezanedbatelný vliv a odpovědnost univerzit za spoluutváření osobnosti mladého člověka, společenských názorů? Na to, že akademici mají být svým studentům vzorem nejen tím, jak publikují, ale zejména tím, jak odborné znalosti dokážou předat, jak kvalitně učí a rozvíjejí zájem o obor? Není důležité nejen to, kolik toho vědí, ale také jak vystupují, jak jednají? Nezajímá nás, nakolik jsme v průběhu studia pozitivně ovlivnili osobnost studenta, jeho názory na obecnou humanitu, potřebu svými znalostmi pomáhat, chápat ostatní, vyslechnout druhého nebo argumentovat? Zda pomáháme utvářet následováníhodné jedince? Ne vše se vejde do kvantifikovatelných kritérií. Znamená to však, že je to méně podstatné, potřebné a hodné ocenění? Tak jako přínos v tvůrčí činnosti nejlépe vyhodnotí uznávaný odborník v daném oboru, i obecnou roli a působení univerzity v regionu vyhodnotí nejlépe právě ony regiony a obyvatelé, kteří v nich žijí. Můžeme tomu říkat, spolu s Rut Bízkovou, „čtvrtá role“ univerzity.
Nepotřebujeme nějaké kvantitativní míry k tomu, abychom školy motivovali k vyššímu výkonu?
Výkon univerzit je bezesporu důležitý, ale musíme jej vnímat ve všech oblastech: nejen v tvůrčí činnosti, ale i ve vzdělávání a v oné třetí nebo čtvrté roli univerzit. Ne každý akademik musí nalézt své pole působení ve všech oblastech. To už se ale posouváme k personálnímu managementu, který je někdy Achillovou patou akademického prostředí. Ne vždy a všude totiž existuje férové, individuální a pravidelné vedení, díky němuž každý akademický pracovník jasně ví, čemu se má věnovat a podle čeho bude hodnocen. Stále ještě slýcháme o nepsaných pořadnících na habilitace, profesury nebo vyšší akademické pozice. To je zapotřebí změnit.
Každý akademik by měl pociťovat svobodu doprovázenou zodpovědností, kterou prokáže při pravidelném hodnocení toho, co vykonal. Zdůrazňuji, že celý tento systém musí být nastaven férově a transparentně. A to nakonec přinese výsledky. Lidé za takových férových a přátelských podmínek pracují efektivněji, práce je více těší a naplňuje, a dosahují tak i větších úspěchů (a to včetně projektů TA ČR, GA ČR, mezinárodních projektů i oněch požadovaných významných publikačních aktivit).
Měl jsem na mysli spíš hodnocení fakult nebo univerzit. Předpokládám, že konkrétní personalistická rozhodnutí nespadají do kompetence rektora.
Samozřejmě, jako rektor se snažíte o nastavení celkového klimatu a atmosféry na univerzitě. S děkany vyhodnocujeme porovnání jednotlivých fakult s obdobnými fakultami v republice: filozofické s filozofickými, přírodovědecké s přírodovědeckými a tak dále. Na úrovni univerzity se nám také podařilo zavést kariérní řád. Vlastní kariérní řády mají za povinnost zpracovat a vyhodnocovat všechny fakulty, akademické pracovníky hodnotit a s hodnocením je seznamovat. Máte pravdu, univerzitním kariérním řádem jsme nastavili „pravidla hry“, způsob jejich zavedení a následná personální rozhodnutí pak zůstávají na samotných děkanech dle specifik jednotlivých fakult. Hodnotit jednotným způsobem umělce, přírodovědce i pracovníky profesně orientovaných fakult není možné. K univerzitní celistvosti rozhodně nepřispívá, když se odlišně orientované fakulty cítí tak, že soupeří mezi sebou. Nepřispívá to ani k mezifakultní mezioborové spolupráci. Porovnávat se mají s obdobnými fakultami v republice a podle uskutečňovaných oborů dále ve světě.
Jak a na co zaměstnance univerzity k sobě lákáte?
Pro lepší kontext odpovědi nejprve zmíním, proč se do Ústí lidem nechce. Klíčovým problémem je image regionu. Řada lidí má pocit, že by se stěhovala do zakouřené krajiny, kde je naděje dožití o několik let nižší než kdekoli jinde. Ústecko se ale v lecčems zásadně změnilo. Co se týče například kvality ovzduší, jsme daleko před jinými českými metropolemi. Obraz špinavého Ústecka ale stále přetrvává, stejně tak jako pojetí „mafiánského severu“, což zase souvisí s využitím finančních prostředků z ROP Severozápad (k soudu chodí bývalý hejtman i bývalá hejtmanka).
Základními požadavky lidí na kvalitní život je pocit bezpečí, dostupnost volnočasového vyžití a naplnění potřeb nejen svých, ale celé rodiny. Stejně jako my potřebujeme akademiky, shání kraj lékaře do nemocnice v Rumburku, do periferie republiky ve Šluknovském výběžku. Ukázalo se, že uchazečům nejde ani tolik o finanční ohodnocení, ale o pracovní uplatnění pro jejich partnery a o možnosti volnočasových aktivit. Člověk totiž dnes není živ jenom prací, chce se bavit, dát děti do kroužků a trávit s nimi čas venku. Kromě nabídky kvalitně prožitého času v přírodě Ústeckého kraje širší nabídka volnočasových aktivit na Ústecku chybí.
Nezanedbatelnou roli pro rozhodování lidí pracovat nejen na naší univerzitě, ale v našem kraji hrají dobré reference od těch, kteří zde již žijí. Proto si vážím každého, kdo svoji univerzitu pozitivně oceňuje a otevřeně o tom hovoří. V současné době spousta mladých lidí vnímá zdejší změny k lepšímu, specifika tohoto regionu se jim naopak líbí a vidí zde kariérní i životní příležitosti, které by jinde v takové míře neměli. Tím vším jsme totiž jedineční. V neposlední řadě je třeba zmínit i výjimečnost zdejší krajiny. Máme blízko do národního parku České Švýcarsko, žijeme téměř v CHKO České středohoří – navíc přímo v Portě Bohemice, v údolí Labe. Stráně nad ním pokrývají vinice, rodí se zde žernosecká, litoměřická i roudnická vína. Nedaleko jsou unikátní pískovcové stěny v Tisé... Pokud jde o krajinu, lidé bývají až překvapení, jak je krásná.
Krajina a obraz regionu jsou v krátkodobém horizontu dané. Co zaměstnancům nabízíte jako univerzita?
Nebýt pandemie, zrovna bychom slavnostně otevírali novou budovu pro přírodovědeckou fakultu a fakultu životního prostředí, včetně nových laboratoří a přístrojového vybavení za miliardu korun. Další miliardová investice probíhá pro fakultu strojního inženýrství, která je také centralizována do univerzitního kampusu, a fakultu zdravotnických studií, pro kterou je budována zcela nová budova přímo v areálu Masarykovy nemocnice mimo kampus, což ale umožní dokonalé propojení fakulty s nemocnicí, ve které naši studenti vykonávají největší objem praxí a zároveň zde pracuje největší množství lékařů na fakultě vyučujících.
Všechny fakulty, s výjimkou té zdravotnické, již nyní sídlí na jednom místě v moderním univerzitním kampusu, odpadá nutnost přecházení, či dokonce dojíždění na ve městě odloučená pracoviště. Úplnou novinkou je otevření nové menzy, která na naší univerzitě dlouho chyběla. Kromě toho prosazuji myšlenku celouniverzitního sdílení přístrojů a laboratoří, pro což se nám daří zajišťovat podmínky výše zmíněným budováním špičkově vybavených nových laboratoří. Akademici z různých fakult mají příležitost se lépe poznávat, vytváří se mezifakultní týmy, kde spolupracuje umělec se strojařem v kreativním průmyslu, na designu výrobku a podobně. Na kamenných univerzitách k sobě mívají fakulty často daleko a neznají se, u nás jim nabízíme svobodu v zaměření týmu a vlastní vědecké práce, mezioborovost a to nejmodernější vybavení: to jsou naše silné karty.
Platové rozdíly mezi univerzitami nejsou propastné a po započtení životních nákladů může být působení v Ústí lukrativnější než v řadě pražských akademických ústavů. Jsou přesto peníze problém?
Co se mzdové politiky týče, jsme na tom srovnatelně jako jiné univerzity v regionech. Za velký problém považuji nástupní platy asistentů a odborných asistentů. Komplexně však mzdy našich pracovníků, po započtení všech příplatků a případně finančních prostředků z projektů, jako zásadně problematické nevidím. Jiná je situace právě u mladého člověka, který po nástupu na univerzitu ještě nemá příležitost platově si „přilepšit“ řešením projektů či grantů. Jeho nástupní plat je, bohužel, jen o málo vyšší než v regionálním školství. Navíc se jedná zejména o mladé lidi, kteří zakládají rodiny a jejich potřeba zajištění je vyšší. Zde se snažíme pomoci různými stimulacemi a podpůrnými univerzitními programy.
U docentů a profesorů se situace výrazně zlepšila. Často pobírají odměny související s garantováním oborů nebo vedením projektových týmů, jejich ohodnocení již považuji za solidní. Při ohlédnutí do historie se od roku 2010 jejich mzda téměř zdvojnásobila – na rozdíl od odborných asistentů, kde vzrostla možná o třetinu. Do budoucna se může v tomto ohledu jevit jako problematický výpadek evropských projektů při přechodu na nové programovací období. Ale mzdové ohodnocení našich pracovníků skutečně nepovažuji za zásadní otázku pro hodnocení života v našem regionu, neboť jak jste zmínil, žít v Ústí je daleko levnější než v jiných krajských metropolích.
Co motivuje ke spolupráci akademiky ze zahraničí?
Máme velkou výhodu v tom, že jsme příhraniční univerzita. Spolupráce s univerzitami „přes hranice“ je pro nás praktická, účelná a samozřejmá. Pomáhá nám v tom také řada projektů podporovaných Evropskou unií na rozvíjení příhraniční spolupráce, obnovu a ochranu sdíleného prostředí a rozvíjení vzájemné spolupráce. Asi nejviditelnějším příkladem je naše filozofická fakulta, která má dlouhodobě velmi dobrou spolupráci s technickými univerzitami v Drážďanech a v Chemnitzu, s Univerzitou Bayreuth nabízíme double degree studijní program. Momentálně chystáme strategické záměry na dalších pět až deset let a posílení double degree programů ve spolupráci s Německem bude jednou z priorit.
Navíc je UJEP jako jedna z mála českých univerzit držitelkou prestižního evropského ocenění HR Excellence in Research Award. Pro výzkumné pracovníky znamená ocenění HR Award záruku evropského standardu péče o zaměstnance, otevřenosti a transparentnosti výběrového řízení, rozvoje profesního růstu a podmínek pro přitažlivější kariéru v oblasti výzkumu a vývoje na UJEP.
Zajímalo by mě hlavně působení zahraničních výzkumníků a pedagogů přímo na UJEP. Daří se zvát do Ústí akademické špičky z ciziny?
Podíl pracovníků ze zahraničí u nás, ve srovnání s jinými univerzitami, není nijak významný. Hraje v tom roli zejména struktura univerzity. Největší fakulty UJEP, tedy pedagogická, sociálně ekonomická s obory zaměřenými na sociální práci nebo regionální rozvoj a fakulta zdravotnických studií, kde se vzdělávají zdravotní a porodní sestry, ergoterapeuti či fyzioterapeuti, nejsou platformami generujícími takový zájem vědců jako fakulty technicky, umělecky a filozoficky či přírodovědně orientované. První tři fakulty tvoří víc než polovinu celé univerzity. Kdybychom se ale zaměřili jen na ostatních pět, vyjdeme ze srovnání daleko lépe. Největší zastoupení cizinců máme na fakultě umění a designu nebo přírodovědecké fakultě, což právě plyne z jejich možností nabídnutí zajímavých témat či výzkumů. Je zajímavé se podívat na uplatnění tohoto kritéria kvality pro financování spolu s kritériem samoplátců na jednotlivé typy fakult v Česku…
Skončil Dlouhodobý záměr univerzity na roky 2016–2020. Kam bude univerzita pod vaším vedením směřovat v následujících letech?
Ve strategickém záměru definujeme vědeckovýzkumné směry, které chceme rozvíjet napříč celou univerzitou. V první řadě se jedná o vědecké týmy zahrnuté pod akronym Matech: materiály a technologie pro životní prostředí, analytická chemie, nanotechnologie, biotechnologie. Pracují na tom ti nejlepší vědci z naší přírodovědecké fakulty a fakulty životního prostředí, kteří za sebou mají „world-leading“ publikace a excelentní zahraniční projekty. Druhým směrem pak jsou chytré technologie, řešení chytré státní správy, e-governmentu, regionální rozvoj, rekultivace a resocializace postindustriálních regionů, což propojuje fakultu sociálně ekonomickou, přírodovědeckou, filozofickou, životního prostředí a také pedagogickou fakultu, kde se v Centru pro sociální začleňování zabývají výzkumy řešení chytré inkluze. Jsem rád, že se ví, že v Ústí děláme analytickou chemii, biotechnologie a regionální rozvoj.
Zároveň se nevzdáme povinnosti a snahy pomáhat regionu. Nechci, aby se ty převážně profesně orientované fakulty – zdravotnická nebo pedagogická – cítily odstrčené tím, že se soustředí na vzdělávání budoucích odborníků. Profesně orientované obory budeme podporovat, aby přijímaly víc studentů, abychom měli víc zdravotních sester, pedagogů nebo nepedagogických pracovníků ve školách. Zvláště nyní vidíme, že jsou to právě jejich absolventi, kteří jsou tak potřební. V tom spatřuji i velkou výzvu pro MŠMT: najít model, aby se i tyto obory v celkovém systému hodnocení univerzit nalezly a cítily se adekvátně tomu, jak jsou nyní potřebné, a ne jako pomyslné „koule u nohou“, které snižují písmenko ve škále hodnocení univerzity z B na C…