Student psychologie, programátor z rektorátu, vysokoškolský pedagog. Jeden práce na zakázku psal, druhý si jednu objednal a na třetím je, aby podvody odhaloval. Oslovili jsme několik lidí z akademického prostředí, které spojuje přímá zkušenost s podvodným psaním prací na zakázku neboli contract cheatingem. Shodují se, že objednat i zhotovit takový text je v Česku až překvapivě snadné. A levné. Co s tím?
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Bylo mu něco málo přes dvacet, studoval bakaláře v oboru psychologie a na internetu zahlédl zmínku o tom, že určité společnosti nabízejí přivýdělek za napsání seminárních prací. Zapsal se tedy do seznamu jedné takové zprostředkovatelské společnosti a začaly mu chodit nabídky. Když byly z oboru, který ho zajímal, přijal je.
„Psal jsem nějaké seminární práce o psychologii nebo psychoterapii, už přesně nevím. Každopádně se to pro mě příliš nelišilo od mých vlastních školních povinností, a naopak tyhle práce byly často na zajímavější téma. A to mi přišlo skvělé, že se vzdělávám, a ještě mi za to platí, jakkoli směšnou sumou,“ říká Jan Novák (jeho jméno bylo redakčně změněno – pozn. red.).
Novák už si nevzpomíná, kolik konkrétně za práce dostával, ale pokud chtěl napsat kvalitní práci a věnovat jí čas, šlo spíš o drobné, pod úrovní tehdejších brigád. Po své první seminárce na zakázku odevzdal ještě dvě nebo tři. Ale nedalo se říct, že by contract cheating pro něj znamenal hlavní příjem.
„O obživě nemohla být řeč, aspoň v oblasti sociálních věd. V právu nebo technických oborech to je možná jiné. Každopádně ano, kdybych tehdy dostával zakázek víc, určitě bych je přijímal. Tehdy jsem se živil brigádami, které mi dost zkracovaly čas na odborné aktivity, takže dostat trochu peněz za psaní ‚odborných‘ textů mi přišlo skvělé,“ vzpomíná.
„Etika? A byly vůbec ty úkoly užitečné?“
Na otázku, jestli mu takový způsob činnosti připadal etický, odpovídá překvapivě otevřeně.
„Tehdy jsme se s několika spolužáky shodli, že pokud se o svém oboru něco dozvídáme, je to spíš navzdory škole než díky ní. Takže jsem to chápal tak, že někomu pomůžu ve splnění věcí, jež mu berou čas, který pak může věnovat něčemu užitečnějšímu. Teď to vnímám trochu méně vyhroceně, ale pořád docela podobně: pokud si studenti radši práci koupí, než aby ji vytvářeli sami, je to, myslím, selháním vzdělávací instituce, která zjevně neučí tak, aby studenti chápali, že jim to k něčemu je,“ odpovídá Novák.
A pokračuje, že pokud někdo vnímá zadaný úkol jako zbytečný, nepřipadá mu tím pádem nemorální mu pomoci se úkolu vyhnout. „Zrovna prospolečenská aktivita to určitě není a rozhodně to nepovažuji za důvod k hrdosti nebo radosti z vykonané práce, ale škodlivé mi to taky nepřipadá.“
Podle jeho názoru je současný vzdělávací systém daleko od optima. Vadí mu, že společnost vyžaduje tituly i u lidí z profesí, u nichž se vzdělání nepředpokládá. „A aby takovou poptávku vzdělávací systém splňoval, nabízí mnohdy tituly za naplnění formálních povinností, aniž by vůbec na nějaké skutečné vzdělávání aspiroval. Odevzdaná práce je potom jen naplněním nějakého předpisu. Takže bych ctil rozhodnutí konkrétního člověka něco radši koupit než vytvořit sám,“ myslí si Novák.
Bakalářka do týdne, ukázka předem
Contract cheatingem se zabývá i Veronika Králíková, doktorandka Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, která tématu podvodného zpracování prací věnovala svou diplomovou práci (obhájila ji v roce 2017). Práce je průzkumem mezi více než tisíci českými studenty, z nichž osm procent přiznalo, že si diplomovou nebo seminární práci nechalo napsat za úplatu někým jiným.
Králíková se podrobně podívala i na firmy nabízející takzvané podklady pro závěrečné práce.
„Firmy mají většinou na svých stránkách objednávkový formulář. Ten je možné nezávazně vyplnit, aby zákazník získal cenovou nabídku. Ta mu dorazí do 48 hodin na e-mail, často ale i dříve. Pokud je pro zákazníka cena příznivá, některé firmy nabízejí, že zašlou i ukázky práce,“ popisuje Králíková.
Ceny se odvíjejí vždy od tématu práce a také od toho, kolik stran zákazník potřebuje a kolik času na zhotovení práce firmě dá. „Orientační ceníky jsou dostupné na stránkách, nicméně tu opravdovou cenovou nabídku získáte až poté, co pošlete veškeré informace k nezávazné objednávce. Řekněme, že ceny začínají na nějakých dvou stech korunách za normostranu,“ shrnuje Králíková.
Podle jejích zkušeností mohou termíny dodání být i velmi krátké, ovšem student si musí připlatit. Seminární práci lze získat do druhého dne, bakalářskou práci do týdne.
Kvalita je samozřejmě všelijaká. A Veronika Králíková upozorňuje ještě na další riziko, které z koupě práce na zakázku pro studenty pramení: „Vystavují se i riziku zneužití. Kromě peněz, které za podklady či práci zpracovatel dostane, si autor může do textu schovat nějaké své označení a následně tím prokázat, že odevzdaná práce je podvod, případně danou osobu vydírat.“
Firmy se hájí: nabízíme jen podklady
Na contract cheating – naopak z pohledu firem, a ne studentů – se zaměřil i Jan Mach, programátor, který pracuje na rektorátu Vysoké školy ekonomické v Praze. Dlouhodobě přednáší o etice vědy, otevřeném přístupu k informacím a významu zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Aby mechanismus contract cheatingových firem poznal opravdu zblízka, loni v únoru si u jedné z těchto firem práci zadal k vypracování a čekal, co se bude dít.
„Google najde mnoho služeb, které za úplatu nabízejí studentům zpracování podkladů pro seminární a závěrečné kvalifikační práce. Jednu z nich, konkrétně MojePodklady.cz, jsme se rozhodli otestovat. V chatu na webové stránce nám společnost obratem potvrdila, že může vypracovat cenovou nabídku a ukázku na zadané téma,“ popisuje Mach.
Jako téma k poptávce zadal: Finanční situace výrobce automobilů. Cenová nabídka přišla obratem – cena za stránku A4 činila 230 korun.
Firma podmínky nastínila okamžitě a důkladně: „Podklady je možné průběžně konzultovat (přes tento e-mail) a podle Vašich požadavků upravovat. Veškeré texty jsou originální a zpracované přímo pro Vás, takže žádné opisování nebo plagiátorství. Hotové podklady se kontrolují v antiplagiátorském systému Odevzdej.cz (používá jej většina vysokých škol). Citace a odkazy na literaturu jsou podle platných norem a snažíme se čerpat z nejaktuálnějších zdrojů. Této práci se věnujeme už více než pět let.“
Hned první slovo v e-mailu – podklady – je tu poměrně podstatné. Je totiž obvyklé, že společnosti nabízející contract cheating jako své alibi uvádějí, že poskytují právě pouze podklady či rešerše, nikoli hotové práce. „V praxi je ale dodaný text určený přímo k odevzdání. Na zadané téma nám již druhý den dorazila ukázka práce, a to obsah, úvodní kapitola a začátek teoretické části. Z uvedené ukázky by nebylo možné poznat, že se student dopouští podvodu. Uvedené pasáže byly napsány originálně, s korektním odkazováním na použité zdroje, struktura práce i použité formulace odpovídaly tomu, co se očekává od diplomové práce,“ pokračuje Mach.
V Austrálii hrozí firmám pokuta až 1,6 milionu
Tvrzení contract cheatingových firem, že prodávají jen podklady pro seminární, bakalářské a diplomové práce, zaručuje v České republice těmto firmám beztrestnost. Taková aktivita je totiž z pohledu českého práva nepostižitelná a společnosti jsou si toho velmi dobře vědomy.
Že podklady od nich mají formu kompletně vypracovaného textu, který může student po doplnění úvodních stránek rovnou odevzdat, jak plyne z Machovy zkušenosti, je nicméně věc veřejně poměrně známá – jenže prokázání takového podvodu je zkrátka komplikované.
„Zákon o vysokých školách konkrétně contract cheating nezakazuje, obsahuje však obecnější formulaci umožňující rozhodnout o neplatnosti vykonání státní zkoušky nebo obhajoby práce, pokud se student dopustí úmyslného jednání proti dobrým mravům nebo splnil jen zdánlivě podmínky stanovené zákonem o vysokých školách. Předložení práce vypracované někým jiným a vydávání ji za práci vlastní může být právně definováno jako nesplnění podmínek a úmyslné jednání proti dobrým mravům,“ připomíná Mach.
Dodává, že v současné době se vedou debaty na úrovni ministerstva školství a Poslanecké sněmovny o omezení nabídky poskytování contract cheatingu, po vzoru například Nového Zélandu a Austrálie.
Loni v září totiž začal v Austrálii platit zákon, který míří na firmy, jež práce na zakázku nabízejí. Zákon přesně definuje, že podvodnou službou v akademickém prostředí je pomoc studentům, která vytváří podstatnou část hodnoceného úkolu, u něhož je podmínkou, že jej student musí splnit osobně. Pokuty za poskytování takové pomoci mohou činit až sto tisíc australských dolarů, tedy 1,6 milionu korun. „A na Novém Zélandu, který byl pro Austrálii inspirací, toto zákonně omezili dokonce už v roce 2011,“ dodává Mach.
Problém s legislativním omezením je ve správném vymezení nepovoleného contract cheatingu. Zákon totiž nesmí omezit nabízení skutečných rešeršních služeb, které jsou na trhu oprávněně.
Odebrat titul při prokázání plagiátorství například antiplagiátorskými systémy lze nyní tři roky zpětně. Pirátská strana navrhovala zvýšit tuto hranici až na patnáct let zpětně, ale to ve vládě neprošlo. Přesto se dá očekávat, že současná lhůta bude alespoň částečně navýšena. „Hledáme nějaký rozumný kompromis, dovedu si představit prodloužení doby na pět šest let,“ uvedl na konci loňského roku ministr školství Robert Plaga.
Jak říká Mach, specifické omezení contract cheatingu se prozatím v novele vysokoškolského zákona neočekává. „Do budoucna lze očekávat, že by se podobné ustanovení mohlo dostat například do zákona o regulaci reklamy, prozatím však není v plánu,“ podotýká Mach.
Pedagog: ulevme vedoucím závěrečných prací
Odhalení, zda student vypracoval práci sám, je v případě contract cheatingu zcela na bedrech vedoucího práce – protože antiplagiátorské systémy zde většinou nemají jak posloužit, lakonicky řečeno: student práci zkrátka neopsal, není kde hledat shodu.
Podle Miloslava Machoně z Fakulty mezinárodních vztahů pražské VŠE je to ale pro pedagogy těžká úloha. A za bující contract cheating podle něj částečně může i podfinancování některých, především společenskovědních oborů.
Když jsou vedoucí prací přetíženi, lehce podezření na nepůvodní práci přehlédnou nebo se jí jednoduše nemají čas zabývat. „Dle směrnice rektorky mohu v jednom okamžiku garantovat až 18 bakalářských prací, resp. 6 bakalářských a 12 diplomových prací. V Česku přitom existují pracoviště, kde jeden vedoucí garantuje závěrečné práce pouze pěti studentů,“ upozorňuje Machoň v komentáři pro Universitas.cz.
Oproti tomu ve společenskovědních oborech nebylo ještě nedávno podle Machoně výjimkou, že služebně starší kolegové živící rodiny měli částečný úvazek i na jiném pracovišti. Počet závěrečných prací, za které odpovídali, tak někdy přesahoval i dvě desítky na jednoho vedoucího. A to se stíhat jednoduše nedá.
„Přestože psaní závěrečných prací přihlížím rád, domnívám se, že změna zákona o vysokých školách, která by každému umožnila zvolit si způsob ukončení studia obhajobou závěrečné práce, nebo státní závěrečnou zkouškou, může být tím správným krokem, který povede ke zmírnění výskytu contract cheatingu a zároveň sníží pracovní zátěž kateder. Každému psaní textu prostě nevyhovuje,“ uzavírá Machoň.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.