Psycholog a výzkumník ze Západoaustralské univerzity v Perthu Guy Curtis ve své aktuální studii ukazuje, že ke contract cheatingu se uchyluje mnohem více studentů a studentek, než se předpokládalo. Jako psycholog se už bezmála dvacet let zabývá i tím, proč studující podvádějí a co všechno má vliv na to, že si někdo nechá za úplatu napsat třeba rovnou diplomku.
Read the interview in English.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Je to právě rok, co v Austrálii – jako v jedné z mála zemí na světě – začal platit zákon, který tvrdě postihuje byznys psaní akademických prací na zakázku, takzvaný commercial contract cheating. Za jeho porušení hrozí až dva roky vězení nebo pokuta do výše 74 tisíc australských dolarů (přibližně milion a půl korun) tomu, kdo provozuje nebo nabízí služby, které vedou k psaní prací na zakázku. A právě na začátku října soud potrestal prvního viníka: australští poskytovatelé internetu nyní musí zablokovat přístup na web AssignmentHelp4You.com, který nabízel napsání akademických prací.
Americký novinář Derek Newton označil komerční psaní na zakázku za „systém, který je až překvapivě častý, obtížně odhalitelný a který pohání miliardový globální trh s nepoctivým jednáním“. Přestože to zní jako silná slova, existuje i ve vašem nedávném výzkumu náznak, že jde o mnohem větší problém, než jsme si mysleli.
Ano, je to tak. Takzvaný contract cheating je opravdu velmi vážná forma akademického neetického chování. A pokud alespoň přibližně víme, jak často k němu dochází, pak univerzity získají představu, kolik takových případů podvádění mohou očekávat a následně i zachytit. Pár skandálů se sice dostalo na veřejnost, nešlo ale o nijak závratné počty studentů. Na světě jsou miliony studujících vysokých škol, například jen v Austrálii je na univerzitách jeden a půl milionu lidí. A pokud se objeví skandál se 400 z nich, které usvědčí z contract cheatingu, řeknete si, že z milionu a půl je to mizivé procento. Tato čísla ale podle nás nepředstavují reálný počet podvodů.
Podle čeho tak usuzujete?
Myslíme si, že celý průmysl komerčního psaní na zakázku a procento lidí, které jej využívají, jsou mnohem větší, a to z několika důvodů. Jedním z nich je, že existuje obrovská spousta webových stránek, které nabízejí napsání práce za úplatu, a aby se jim to vyplatilo, musí to pro ně být zkrátka dobrý byznys.
Další věc: Když se ptáme studentů v průzkumech, a to dokonce i v online anonymních průzkumech na internetu, ne všichni toto podvádění opravdu přiznají. Záleží na tom, kde na světě se ptáte, ale obecně se pohybujeme v rozmezí mezi dvěma až osmi procenty těch, kteří se k podvádění přiznávají. Průměr v Austrálii, kde žiji já, se například pohyboval od dvou do tří procent. Jenže když jsem mluvil s kolegy na různých odborných setkáních, shodli jsme se, že to podle našich pozorování bude pravděpodobně víc. Protože jsem dostával tuto zpětnou vazbu pravidelně, řekl jsem si, že by stálo za to vyzkoušet ještě další způsoby, které by nám ukázaly, jak často se contract cheating vyskytuje a kolik studujících jej využívá.
Místo klasických anonymních dotazníků jste tedy ve své nové studii použili metodu, která využívá motivaci k tomu, aby tazatel uvedl pravdivou odpověď. Co jste zjistili?
Když se vrátíme zpět k psychologii, jedna z věcí, kterou z výzkumů víme, je, že i když je průzkum anonymní, lidé se nemusí k nevhodnému chování vždy přiznat. Pokud se tedy lidí v průzkumu zeptáte „Odnesli jste si někdy tužku ze svého pracoviště?“, mnoho lidí odpoví, že ano, ale pravděpodobně to nebudou všichni, kteří to skutečně udělali. A to i když není proč to zamlčovat. Lidé takové chování skrývají například proto, že nechtějí vypadat špatně, nechtějí si přiznat, že dělají nevhodné věci, nemají žádný důvod, proč mluvit pravdu, nebo prostě mohou považovat otázku za dotěrnou.
Proto jsme využili metodu, kdy lidi odměňujete za to, že uvedou pravdivou odpověď (podrobněji viz v boxu „O metodě BTS“ – pozn. redakce). Předpokládali jsme, že pokud lidé zjistí, že za pravdivou odpověď získají vyšší finanční odměnu, k nevhodnému chování se přiznají častěji.
Tato data zároveň porovnáváte s odhady, jak často se chování, v tomto případě contract cheating, odehrává, a odhady, jak často by se lidé k takovémuto chování přiznali. To vše nám dává komplexnější představu než pouhé dotazníkové šetření. V nové studii tak získáváme tři druhy informací: jak moc si myslím, že to dělají ostatní, jak moc si myslím, že to lidé přiznávají, a jak moc to dělám sám. Když si dáme všechny tyto informace dohromady, zjistíme, že 8 až 10 procent australských studujících přiznává, že se zapojili do contract cheatingu.
To je tedy mnohem více než ve vašich předchozích studiích.
Ano, asi čtyřikrát.
Dozvěděli jste se z výzkumu i něco o těch, kteří si nechají práci napsat?
Zabývali jsme se například demografickými charakteristikami, jako je věk, pohlaví a podobně. A jednou z věcí, která předpovídala, že se zmínění zapojí do contract cheatingu, bylo, zda je angličtina jejich mateřský jazyk. Ti, kteří měli angličtinu až jako druhý jazyk, se přiznávali ke contract cheatingu třikrát více než rodilí mluvčí. Mluvíme teď o Austrálii, kde je vyučovacím jazykem angličtina. Na lidi, kteří mají angličtinu jako druhý jazyk, tedy studium klade zvýšené nároky. A tlak, který tak vzniká, může být něco, co vás přiměje, abyste si nechali práci raději napsat, než abyste ji psali sami.
Když mluvíme o vnějších okolnostech, vysledovali jste ve svých studiích nějaké další faktory, například osobnostní předpoklady?
V naší nejnovější studii, která byla přijata k publikování na začátku října, jsme zjistili, že osobnostní rysy jako machiavelismus a psychopatie, které jsou obecně spojeny s různými druhy nevhodného chování, předpovídají i využití contract cheatingu. Souvisí to s tím, jaký mají tito lidé postoj k podvádění a co vnímají jako normální chování. Další zajímavou věcí, kterou jsme do této nové studie zahrnuli a o níž jsem už dlouho přemýšlel, byly pocity viny a studu, které provázejí neetické chování. Zjistili jsme, že pro osoby, u kterých se vyskytují rysy psychopatie a machiavelismu, je podvádění přijatelnější, běžnější a že jim chybí pocity viny nebo takové pocity nejsou výrazné. Všechny tyto věci dohromady předpovídaly záměr podvádět.
V další studii, která je zrovna v recenzním řízení, jsme se zaměřili na vztah negativních emocí a podvádění. Zjistili jsme, že lidé, kteří obecně v životě zakoušejí negativní emoce, prožívají úzkost nebo jsou vystaveni tlaku, inklinují k nějakému druhu podvádění či plagiátorství. Když se tedy studenti cítí špatně, ve stresu, předpovídá to, že mohou i snáze podvádět.
Předpokládáte, že online výuka, a řekněme vůbec celá pandemie covid-19, bude mít na míru plagiátorství nějaký vliv?
Myslím, že když se podíváme na tlak, který s sebou přináší studium online, a další výzvy, které pandemie lidem přinesla – úzkosti a podobně –, máme dost důvodů domnívat se, že to nebude dobré.
Například mnoho univerzit přešlo z kontaktní výuky na online velmi rychle. Víme, že dobrá online výuka vyžaduje hodně plánování, a ani tak studenty nemusí zaujmout natolik, jako když se učí naživo. Myslím, že nedostatek času na to, aby si učitelé stihli připravit dobře online hodiny, znamenalo, že některé byly velmi špatné. Výzkum v oblasti podvádění naznačuje, že nespokojenost s prostředím výuky s podváděním též souvisí. Pokud studenti vnímají online výuku jako neuspokojivou, může je to k podvádění povzbudit.
V roce 2017 jste se svým kolegou z kriminalistiky Josephem Clarem začali přemýšlet o tom, jak by mohly být závěry z kriminologických výzkumů aplikovány právě na contract cheating. Mám na mysli to, jak je pouze nízké procento lidí zodpovědné za většinu zločinů. Našli jste nějaké spojení?
Kriminologický výzkum říká, že asi tři procenta lidí páchají 80 procent zločinů. To ale nutně neříká, že to je procento studentů, kteří využívají psaní prací na zakázku. Co ale pravděpodobně sedí, je, že lidé, kteří dělají neetické věci, je často dělají opakovaně. Podívali jsme se na data o různých formách podvádění, která jsem měl k dispozici od jednoho ze svých studentů. Zjistili jsme z nich, že více než polovina, přesně 62,5 procenta těch, kteří se k podvádění přiznali, uvedla, že tak činili víckrát.
Takže když už jednou podvedete, nejspíš budete podvádět znovu?
Může to tak být. Částečně proto, že vám to projde. Když lidé udělají něco nevhodného, obvykle si pro to najdou nějaké zdůvodnění, výmluvu, něco ve smyslu „tak nebylo to přece nic zas tak hrozného“. Pokud jste si své chování už jednou takto omluvili, nejspíš pro vás nebude těžké si takovou výmluvu najít znovu.
Contract cheating je ve většině případů těžké odhalit, zvlášť učíte-li velké skupiny studujících. Jak vy sám hlídáte, zda za vaše studenty a studentky nepíše práce někdo jiný?
Je spousta věcí, které mohou pomoci contract cheating odhalit. V projektu pro australskou národní agenturu pro zajištění kvality TEQSA, na němž jsem nedávno pracoval, jsme vytvořili návod. Je veřejně přístupný online a uvádí konkrétní tipy, jak podvod odhalit.
Můžete se například podívat do elektronického dokumentu, který student použil k napsání práce. V něm lze dohledat detaily, které mohou naznačovat, že student práci nepsal sám. Například ve vlastnostech dokumentu nesedí jméno autora nebo čas, který strávil úpravami. Dalším příkladem může být používání referenčních softwarů jako EndNote nebo Mendeley (jde o služby, někdy placené, které používají výzkumníci a výzkumnice k odkazování ve svých studiích – pozn. red.). Pokud máte studenta prvního ročníku, který používá referenční software, jako je EndNote, můžete se zeptat, kde se to naučil a jak ho používal.
Odhalil jste někdy vy sám contract cheating?
Pomáhám kolegům řešit problémy spojené s nejrůznějším akademickým pochybením studentů. Protože naše vnitřní univerzitní politika považuje tato pochybení za důvěrnou disciplinární záležitost, nemohu prozradit žádné podrobnosti ani to, jak jsme je odhalili. Mohu jen říci, že ano, objevil jsem případy contract cheatingu.
Je to právě rok, co v Austrálii začal platit zákon, který tvrdě postihuje psaní akademických prací na zakázku. Zaznamenali jste od té doby nějaké změny?
Myslím, že nám na univerzitách pomáhá, když studentům řekneme, že to, co tyto webové stránky dělají, je nezákonné. Víme, že někteří lidé něco neudělají jednoduše proto, že je to nezákonné, takže je to v tomto ohledu užitečné. Náš úřad odpovědný za terciární vzdělávání může nyní stíhat a blokovat webové stránky, které nabízejí studentům, že jim práci napíší. Zatím to moc nedělal, ale to je něco, co podle nového zákona udělat může. Zrovna minulý týden padl první rozsudek v soudním řízení. V tomto případě úspěšně úřad jeden web zablokoval. Vidíme však také to, že stránky dál zůstávají, nezastavily svou činnost úplně, jen nejsou přístupné z Austrálie. Dál prodávají práce studentům ze zbytku světa.
S kolegy z Evropy, USA a Kanady, kteří působí v různých oborech, právě chystáte novou knihu o contract cheatingu. Máte také unikátní data, která dáváte dohromady už od roku 2004. Co se z nich dozvídáme o tom, jak se vyvíjelo plagiátorství v posledních dekádách?
Data ze tří dlouhodobých studií ukazují, že plagiátorství a podvádění na vysokých školách prošlo mezi lety 1990 až 2019 různými změnami. Tyto studie se zaměřovaly na mnoho různých forem plagiátorství a podvádění. Zdá se, že typ plagiátorství, který nejvíce mizí, je cokoli, co se blíží „kopírování a vkládání“. Zdá se, že to souvisí se zavedením systémů na odhalování plagiátů, jako je Turnitin, ale také s lepší a rozšířenější výukou pravidel, jak citovat. Myslím si ale, že vždy bude existovat nějaká minimální úroveň plagiátorství.
Může za podvádění internet, případně globalizace?
Je to jedna z věcí, o kterých jsme diskutovali posledních dvacet let. Na internetu mohou studenti text snadno získat a zkopírovat. Ale internet také usnadňuje odhalení podvodu.
Co by tedy měly univerzity dělat, aby etické chování podpořily?
Potřebujeme vzdělání pro studenty, vzdělávání pro zaměstnance, politiky prosazující etické chování, osvětové kampaně, důraz na morální kodex. Nemyslím si, že existuje pouze jedna věc, která zajistí dodržování akademické etiky, je to vždy několik faktorů, které se prolínají. Samozřejmě vzdělávání v této oblasti tvoří velkou část. Studenti se vždy musí nejdřív naučit zdrojovat a odkazovat, což na střední škole většinou nedělali. A to chvíli trvá. Každopádně vždy musejí nejdřív vědět, že všechny své práce musejí psát sami a jak.