Když studující vědí, že u závěrečné zkoušky mohou používat vlastní materiály, budou se během semestru víc snažit, aby chápali souvislosti. Vyučující se pro změnu nemůžou ptát pouze na základní pojmy, ale skutečně ověřovat, jak dobře s nimi dokážou studenti a studentky pracovat. Jak způsob testování znalostí ovlivňuje chování studujících, zkoumají Linda Nepivodová a Petr Sudický z Masarykovy univerzity. Důrazně přitom upozorňují: závěrečný test by neměl být jediný nástroj, kterým jsou studenti a studentky během semestru hodnoceni.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Linda Nepivodová vychovává budoucí učitele a učitelky angličtiny, Petr Sudický pomáhá univerzitním přednášejícím s orientací v metodice e-learningu. Oba spojuje zájem o jedno velké téma: testování a zkoušení. Jeho podoba totiž zásadně určuje, vysvětlují třeba ve svém popularizačním článku, jak se studující chovají během semestru.
Jak toho využít a proč by vyučující měli vést studenty a studentky k větší zodpovědnosti za vlastní vzdělání, popisují v následujícím rozhovoru. Ten měl hybridní podobu: Nepivodová odpovídala na filozofické fakultě v Brně, Sudický se připojil z rodného Vimperka. Vlastně to byl příznačný formát pro tuto dobu, kdy hybridní výuka představuje na mnoha školách každodenní realitu.
Představme si: jsem průměrný student a na začátku kurzu se dozvím, že pro jeho dokončení musím zvládnout pouze závěrečný test, kde budu vybírat jednu ze čtyř odpovědí. Jak to ovlivní moje počínání během semestru?
Linda Nepivodová: Budete mít tendenci hledat, co by se mohlo objevit právě v závěrečném testu. Ale nejspíš až tak týden před zkouškovým termínem. Během semestru tedy nebudete příliš aktivní a můžete být i celkem demotivovaný.
Petr Sudický: Takový přístup je u studentů naneštěstí poměrně častý. Neřeší vlastně tolik porozumění předmětu jako takovému, ale hledají si témata, která by se mohla hodit pro otázky do testů. Nehledě na to, že se shání po otázkách z minulých let, protože učitelé testy často pouze recyklují.
Linda Nepivodová: Navíc panuje omyl, že jde o jednoduchou formu zkoušení. Ve skutečnosti bývá velmi složité navrhnout položky testu tak, aby nám opravdu něco ukázal, neověřoval pouze schopnost zapamatovat si základní pojmy.
Petr Sudický: Obecně je totiž těžké vybrat pro jednu otázku čtyři různé varianty odpovědi, které budou studentům nabízet podobnou míru nejistoty. Často to bývá tak, že se studenti nakonec rozhodují mezi dvěma výrazně pravděpodobnějšími možnostmi a další dvě tam jsou pouze přidané, aby se naplnil klasický formát testové úlohy. Najednou to však je padesát na padesát a to příliš nahrává tipování studentů.
Linda Nepivodová: Dobrý test opravdu nelze vytvořit jen tak od stolu. Většinou to vyžaduje několik kol pretestování a analýz odpovědí, aby testy nebyly příliš snadné, nebo naopak obtížné.
Vy tedy nezavrhujete podobné testy jako takové, ale říkáte, že jejich design není snadný.
Petr Sudický: Spíše bych řekl, že příprava kvalitního testu vyžaduje precizní znalost metodiky jeho výroby zahrnující několik kroků, během kterých je třeba především vyhodit otázky, které prostě nefungují. Co bych vůbec nedoporučoval, to jsou testy s více správnými odpověďmi. Většinou bývají příliš obtížné a pro studenty zároveň výrazně demotivující.
Jak tedy vystavět systém zkoušení, aby skutečně sloužilo předmětu samotnému?
Linda Nepivodová: Doporučila bych nesoustředit se pouze na konec. Místo toho bychom se měli snažit o formativní hodnocení a podporu studentů, monitorování jejich práce během semestru. Během covidu se speciálně ukázalo, že je to velmi potřeba. Když nemáme žádnou kontrolu nad tím, kdo závěrečný test u počítače ve skutečnosti skládá, hodnocení práce přes semestr se ukazuje jako zásadní.
Petr Sudický: Intenzivní práce se studenty a sbírání zpětné vazby už v průběhu semestru je zásadní, naneštěstí se to ale v rámci výuky často neděje. Když učitel celý semestr pouze přednáší a až po závěrečném testu zjistí, jak na tom vlastně jsou, je to špatně. Zaškrtávací testy podle mě mohou být dobrým nástrojem procvičování, obzvlášť v prostředí e-learningového systému, kde je možné využít automatickou zpětnou vazbu, proč tato odpověď byla správně, nebo špatně. Nejsou ale tak dobrou hodnoticí metodou, tam potřebujeme komplexnější přístup.
Jak si mám představit formativní hodnocení? Podpora a zpětná vazba zní skvěle, v masových kurzech to ale může být pro učitele velmi obtížné.
Linda Nepivodová: Ano, formativní hodnocení přináší více práce pro učitele. Právě proto ale potřebujeme studenty vycvičit ve vlastním i vzájemném hodnocení, aby vzali zodpovědnost za učení na svá bedra. To je ale musíme nejdřív naučit. Když dáme studentům něco k ohodnocení, ale nezadáme jim kritéria, budou ztracení.
Petr Sudický: Ve svých kurzech vnímám, jak jsou lidé naučeni na přednáškový režim, kde čekají, že jim to obrazně řečeno nalijete do hlavy. Tohle uvažování musíme úplně změnit, vést k přemýšlení i nad samotným procesem učení. Když studenti udělají úkol, je dobré, když zároveň reflektují, jak ho udělali, s čím měli problémy – a třeba co díky tomu do budoucna zlepšit. Řešíme tady obecnou otázku: jak pomoci studentům, aby sami přebrali co největší zodpovědnost za svoje vlastní učení.
Pojďme na obecnou otázku konkrétně. Můžete dát příklad, jak vedete studenty třeba k vzájemnému hodnocení?
Linda Nepivodová: Protože vzdělávám učitele, chci od nich vidět formální plán hodiny, který si nachystají před výukou. Kdybych měla podrobně číst stovky plánů, bude to velice časově náročné. Vytvořila jsem proto vzorové dokumenty, ve kterých popisuji, co všechno má plán obsahovat. Oni si vzájemně své plány pročítají a pouze zaškrtávají, co je splněné, a co ne, a pak ke každému kritériu napíší krátký komentář. Já se na plány potom ještě samozřejmě podívám, ale jejich vzájemné hodnocení mně velice urychlí práci. A studenti se zase naučí posuzovat plány ostatních a tak z nového pohledu i ty své.
Petr Sudický: Já aktuálně učím akademické psaní, kde studenti nacvičují různé typy textů. Poté, co napíšou svůj finální úkol, dostane každý další dva k hodnocení. Ode mě přitom mají k dispozici kritéria, na co se soustředit. Mně to jednak ušetří práci, studenti se ale zároveň učí přemýšlet o svém úkolu z trochu jiného úhlu pohledu. Pomáhá mně navíc i e-learningové prostředí, které umí texty automaticky rozdělovat a zároveň automaticky kontrolovat kvalitu hodnocení studentů. Díky statistickým metodám poznají, kdo třeba nadržuje.
Jak ještě přidat do semestru úkoly či testy, které budou studenty motivovat?
Linda Nepivodová: Velice dobře fungují portfolia, která jsou kolekcí toho, co přes semestr dělali. Využíváme je i u státnic, kde je studenti můžou použít, což jim dává motivaci pracovat na nich průběžně. Já můžu zároveň v určitém časovém horizontu sledovat jejich pokrok.
Jak takové portfolio vypadá? To asi nebude školní sešit.
Linda Nepivodová: Měl by to být rozvíjející nástroj. Jsou to takové důkazy o učení, které plynou z úkolů, které studenti plní během semestru. Současně by studenti ale měli být autonomní a dávat si do něj materiály, které pro ně budou použitelné i v budoucnu, třeba až budou sami učitelé. Měli by myslet na to, jak portfolio zhodnotit. Musím říct, že studenti jsou opravdu kreativní a některá portfolia, která vytvoří, často formou vlastní webové stránky, jsou úžasná.
Co další nástroje?
Linda Nepivodová: Hodně se teď používají diskuzní fóra v rámci různých e-learningových platforem, třeba Moodle. Studenti mají například zadanou týdenní četbu a my na fórech pomocí diskuzních otázek zjistíme, jestli úkol skutečně splnili. Také není vůbec špatné vybrat moderátora, kterým bude každý týden jiný student komentující příspěvky ostatních, čímž zase snížíme zátěž učitele.
Petr Sudický: Mně se osvědčil přístup, kdy studenty rozdělím na celý semestr do pracovních skupin. Když dostanou úkol, první kolo hodnocení si udělají mezi sebou. Na hodinu pak přichází s balíkem vyfiltrovaných problémů, které můžeme řešit podrobněji společně. Takto opět přenášíme více odpovědnosti na studenty a učitel zároveň nemusí řešit často se opakující dotazy. Celkově to z mého pohledu není o vylepšování modelu „přednáška a test“, ale o hledání nových cest, jak navazovat se studenty intenzivnější kontakt a spolupráci během semestru.
Linda Nepivodová: Pro mě zůstává důležité i přenastavení vnímání hodnocení jako nutného zla. Kdo testy vytváří, často neví, jak má postupovat. Není tady dostatek kurzů a předmětů, které by tohle řešily. Učitelé mají proto k hodnocení negativní postoj, který se zrcadlí u studentů, kteří své známky považují za neobjektivní či nefér. Je to takový začarovaný kruh. Hodnocení přitom může přinášet i velmi pozitivní věci! Dělám třeba ráda takzvaný tříbarevný test, což je jedna z metod formativního hodnocení. Jednou barvou studenti píší odpovědi, které zvládnou sami, druhou barvou to, kde si pomohli mezi sebou, a třetí barvou doplní informace ze studijních materiálů nebo od učitele. Tím se úplně změní dynamika testu. Už to není hrůza, které se všichni bojí, ale vede to skutečně k učení. Někdy také používám metodu open book exam.
Tohle spojení vídám v poslední době často. O co přesně jde?
Linda Nepivodová: Studenti mají při zkouškách k dispozici studijní materiály. To podle mě pomáhá těm, kteří se tématu věnují a přemýšlí nad ním. Kdo celý semestr nic nedělá, tomu žádné open books nepomůžou, protože se v materiálech stejně nezorientuje. Samozřejmě se neptám, ve kterém roce někdo něco vynalezl, ale na komplexnější problémy. Pokud si k tomu ale najdou informace, mně to vůbec nevadí. Vidím v téhle metodě návaznost a autentičnost vůči tomu, co budou dělat v budoucnu.
Co vy, Petře, a závěrečné zkoušení?
Petr Sudický: Jak už jsem říkal, hodnocení by hlavně nemělo stát na jednom testu, ale skládat se z různých oblastí. Závěrečný test totiž často představuje velký stres, zvláště když jeho výsledek určuje další průchod studiem. Byl bych za sebe rád, kdyby od něho v této podobě učitelé upustili, protože nemá větší funkci než zapsání známky za daný předmět do systému. Zase narážíme na přenastavení: nechci studenta primárně hodnotit, ale pomoci mu zlepšit se. To dovoluje právě formativní hodnocení – různé reflektivní aktivity či průběžné testy –, na které student může včas reagovat.
Zároveň část učitelů bude stále chtít, aby kurz měl nějaké vyvrcholení.
Linda Nepivodová: Uzavření vyžadují i studenti a nevidím na tom nic špatného. Jeho váha by ale neměla být stoprocentní.
Petr Sudický: Na vysoké škole bychom se měli snažit studenty posouvat k vyšším kognitivním cílům: analýze, hodnocení, kritickému uvažování. Je otázka, jestli toho docílíme testem. Nejsem proti tomu, aby nějaké hodnocení na konci bylo, součástí předmětu by ale měly být i aktivity, kde studenti produktivně uplatní svoje znalosti. V tomto ohledu považuju za skvělou zmíněnou open books metodu, která eliminuje možnost zkoušet pouze pasivní znalosti. Navíc pokud studenti vědí, že je na konci čeká tato podoba zkoušení, změní se i jejich chování v průběhu semestru. Budou si dávat mnohem větší pozor, aby chápali souvislosti, nebudou pouze hledat otázky, které by mohly být v testu. V neposlední řadě jsme se ještě nebavili o tom, že testování vždy představuje hru o to, jak moc budou studenti schopní podvádět. To je taky důvod, proč se vyhnout klasickým testům, což jasně potvrdila i situace kolem pandemie.
Jak přesně?
Petr Sudický: I když má člověk zapnutou webkameru a monitorovací systémy, nemůžeme vědět, kdo stojí mimo záběr. Učitele to tak chtě nechtě donutilo přemýšlet, jak hodnotit jinak.
Co ještě pandemie ukázala?
Petr Sudický: Poměrně hodně věcí týkající se kvality a pojetí výuky obecně. Učitelé hodně porovnávali kvalitu výuky kontaktní a výuky online, často se ozývaly hlasy, že výuka online nefunguje. Z mého pohledu je to spíše o tom, jak je výuka celkově koncipována, což primárně určuje její kvalitu. Akorát v online prostředí jsou některé negativní věci prostě více vidět. To ale neznamená, že by stejnými nešvary netrpěla i klasická výuka v prostředí učebny. Když proto vidím snahy o návrat do starých kolejí, osobně bych byl raději, aby všechno nebylo jako dřív, ale abychom si z pandemické zkušenosti vzali i nějaké poučení, jak má vypadat výuka a jak zlepšit její úroveň. Taky ale platí, že mnozí učitelé pochopili, jaké nové možnosti výuka na dálku nabízí a v čem může být prospěšné zapojit moderní technologie.
Vy se online výuce a e-learningu věnujete už dlouho a nabízíte i konzultace. Byl o ně během pandemie zájem?
Petr Sudický: Když probíhala online výuka, zájem byl. Lidé se soustředili hlavně na samotné online hodiny, na jejich průběh. V tomto kontextu je ale nutné upozornit, že kvalitní online výuka nemůže být postavena jen na videokonferenčních setkáních se studenty. Je pro ni nutné zajistit i kvalitní oporu v e-learningového systému, kde probíhá aktivita studentů před a po online hodinách. Mladší učitelé tento model už vnímají jako docela přirozenou věc, to je pozitivní.
Linda Nepivodová: Mně se velice líbí citát, ve kterém stojí něco ve smyslu: Nemyslím, že online technologie v budoucnu nahradí učitele, ale nahradí učitele, který nebude online technologie používat. To je myslím pravdivé. Učitelé musí obohacovat svůj repertoár, a to nejen na vysokých, ale i středních a základních školách. Vždyť studentům je online prostředí blízké, proč toho nevyužít i pro výuku a hodnocení.