Evropské univerzity mají novou strategii Open Science. Vydala ji Evropská univerzitní asociace (EUA) a zaměřuje se na nejnovější priority publikování v režimu open access, na práci s vědeckými daty i na hodnocení vědy. Její autoři a autorky připravují na začátek léta podrobný akční plán. Přípravu nové strategie koordinovala Vinciane Gaillard.
Read the interview in English version here.
Tradiční modely publikování v placených vědeckých časopisech vydávaných velkými vydavatelstvími, správa a příprava vědeckých dat (jejichž množství obrovsky narostlo) i systém samotného hodnocení vědy se mění a Evropa stále silněji směřuje k modelu open science, tedy otevřené vědy.
Tento posun s sebou kromě benefitů však přináší i rizika. Všem těmto aspektům se věnuje nový dokument, který pro vysoké školy vydala Evropská univerzitní asociace (EUA) v únoru.
„I když jsme niterně přesvědčenými zastánci myšlenky otevřené vědy – protože její otevřenost, důraz na sdílení a komunitu je její samotnou podstatou –, zároveň nejsme naivní a víme, že nesmíme opomínat také rizika, která s sebou otevřenost vědy přináší. Prostředí, v němž se dnes pohybujeme, se neustále a velmi rychle mění, jsme úplně jinde, než na co jsme byli zvyklí ještě před pár lety. A univerzity na to musí reagovat,“ říká Vinciane Gaillard, zástupkyně ředitele pro výzkum a inovace v EUA, která přípravu nové strategie koordinovala.
Otevřená věda je podle Gaillard velmi široká oblast, nejde jen o otevřené publikování vědeckých textů, ale také o výzkumná FAIR data, data management plány, vyčlenění financí na správu dat a nakládání s nimi. Přináší to s sebou i změnu samotného hodnocení vědy.
„Chceme univerzitám nabídnout jakýsi základní rámec a na co je potřeba se v dalších třech letech zaměřit,“ doplňuje Vinciane Gaillard. Ve strategii vycházeli z rozsáhlého šestiletého průzkumu Open Science mezi členy EUA, do něhož se zapojilo 272 institucí z 35 evropských zemí (včetně 25 českých škol).
Časy se mění, velká část diskuse se věnuje novým modelům vědeckého publikování. Ten tradiční u velkých vydavatelů s paywally už není jediný. Jak změny odráží nová strategie EUA?
Prostředí je nyní mnohem rozmanitější než kdy dříve. Před několika lety, jak jste řekla, tu byl pouze jakýsi oligopol velkých vydavatelů, který je stále v určité míře přítomen. Abyste vůbec mohli vědecký článek publikovat, museli jste se obrátit na tyto velké vydavatele. S nástupem digitální éry se vše změnilo. Školy byly zpočátku těmito rychlými změnami zaskočeny, později si ale uvědomily, že nemohou nechat věci jen tak plynout a že musí reagovat. Vytvořily koalice a konsorcia, aby byly při jednáních s vydavateli slyšet. Mezitím se objevila myšlenka otevřeného přístupu v publikování a to celý systém proměnilo úplně.
Dnes tedy máte tradiční velké časopisy, za které platíte. Pak je tu takzvaný zlatý otevřený přístup, kdy přímo sami badatelé hradí poplatky za to, aby byly jejich články zveřejněny v režimu open access. Pak tu máme takzvaný double-dipping, kdy časopis inkasuje kromě platby za zveřejnění článku v režimu open access ještě předplatné. To rozhodně nejsou modely, ke kterým bychom měli směřovat. Vedle toho ale existuje i mnoho dalších forem otevřeného přístupu: vydavatelé s plně otevřeným přístupem, dále takzvané transformační smlouvy, známé také jako read and publish, kdy mají autoři kromě přístupu k článkům možnost publikovat v otevřeném režimu. Existuje také takzvaná zelená cesta v otevřeném přístupu, kdy autor dodá už publikovaný článek i do repozitáře své mateřské instituce, v němž je k dispozici všem uživatelům. A také takzvaný diamantový model, kdy vědecké publikování vychází z komunity a je určené pro komunitu. To znamená, že náklady nehradí jednotliví výzkumníci, ale jde o jakési předplatné, které platíte jako instituce.
Poslední model je tedy podle vás ideální?
Chci zdůraznit, že v EUA nemůžeme a ani nechceme univerzitám předepisovat, co mají dělat, kde a jak přesně svůj výzkum publikovat. Ano, podporujeme univerzity, aby zvážily různé způsoby publikování v otevřeném přístupu jako svou hlavní strategii. V rámci open access budeme také podporovat ponechání autorských práv výzkumníkům, školám. Snažíme se také vysvětlit institucím, že by bylo dobré rozvíjet alternativní vydavatelské modely, které jsou nekomerční a které vlastní komunita, tedy ten už zmiňovaný diamantový model.
Uvědomujeme si ale, že nic není jen černobílé, neexistuje jedna univerzální možnost pro všechny. Chceme pouze definovat rozsah, poskytnout univerzitám nějaký rámec nejrůznějších možností, aby si školy mohly vybrat to, co je pro daný účel v jejich vlastním kontextu nejvhodnější.
Ale to, že časy se mění a je potřeba na to nějak reagovat, můžete vidět třeba i na tom, jak tradiční velcí vydavatelé, jako jsou například Wiley, Elsevier a další, začínají měnit svůj obchodní model. Pochopili, že se věci posouvají směrem k otevřenému přístupu. A tak se nyní snaží stát poskytovateli informací. Používají data, která získají stažením článků, klíčová slova, citace… Zkrátka všechny metriky, které připravili, prezentují nyní jako nové produkty a služby, které univerzitám pomohou při hodnocení zaměstnanců. Takže data, která jim poskytujeme používáním jejich služeb, teď vyžívají k vytvoření další vrstvy svého obchodního modelu. Je třeba přemýšlet o otevřené vědě jako o systému, který zahrnuje mnoho částí. Musíme tedy nějak spolupracovat se všemi aktéry v tomto systému. I s vydavateli, aby pochopili, o co nám jde.
Myslíte tím, že jen tak se dostanou školy znovu do hry?
Myslím tím, že všichni vydavatelé – ať už jde o ty komerční, či nekomerční, ty, kteří vydávají v otevřeném přístupu, i ty, kteří jej nepodporují – jsou součástí jakéhosi ekosystému poskytovatelů určité služby. Univerzity a další výzkumné organizace jsou klienty a jako takoví očekávají vysoce kvalitní servis za férové a transparentní ceny, které odrážejí aktuální náklady.
Ohledně připravenosti evropských univerzit na Open Science prováděla EUA během posledních šesti let pravidelně studie. Jak na tom školy jsou?
Když se podíváme na data z naší souhrnné studie, která vyšla loni v červenci, vidíme, že jistá skupina škol vůbec není připravena na Plán S, iniciativu Evropské komise, jejímž cílem je urychlit přechod k otevřené vědě. 41 % respondentů uvedlo, že přípravy probíhají, nicméně 38 % udávalo, že zatím v takovémto procesu nejsou. Míra připravenosti je vyšší u institucí, jejichž země na národní úrovni přijaly Plán S. V zemích, jejichž hlavní výzkumné dotační organizace přijaly Plán S, se většina institucí (68 %) na implementaci plánu připravuje, pouze 17 % uvedlo, že ne. Na rozdíl od toho v zemích, kde zatím Plán S nebyl přijat (včetně České republiky), se pouze 24 % institucí připravuje na jeho implementaci, zatímco 51 % tak nečiní. V konečném důsledku se ale budou muset univerzity a výzkumníci s Plánem S vypořádat, protože Evropská komise jeho části začlenila do dotačního programu Horizon Europe. Pokud tedy chcete být v tomto programu konkurenceschopní, vaši výzkumníci – ať už se jim to líbí, nebo ne a nezávisle na tom, jestli se vaše národní agentura k Plánu S připojila – budou muset být s Plánem S v souladu.
Jak uvádíte v předmluvě strategie, otevřenost může také vést ke zneužití a pandemie covidu-19 tato různá rizika otevřené vědy ještě více odhalila. Měli jste na mysli publikování v predátorských časopisech?
Ano, například. Predátorské časopisy jsou opravdu nešťastným a negativním důsledkem otevírání vědy. Musíme jasně vědět, jak proti němu bojovat, a co nejvíce zvýšit povědomí o tom, jak férově publikovat v open access. Není nic jednoduššího než se podívat do DOAJ (adresáře časopisů s otevřeným přístupem vydávaným Lundskou univerzitou – pozn. red.). Pokud tam časopis, v němž chcete publikovat, nenajdete, tak v něm prostě nepublikujte, jde o podvod.
Na co dalšího bychom měli dát pozor?
Třeba na obrovský nárůst počtu takzvaných preprintových serverů. Na nich publikujete svůj článek ještě předtím, než je recenzován dalšími odborníky, než projde takzvaným peer-review. To s sebou nese otázky, jak je zajištěna kvalita publikovaných prací. Například masmédia nebo i veřejnost obecně nepoznají rozdíl mezi plně recenzovaným článkem v řekněme tradičním časopise a výsledky publikovanými na preprintovém serveru, které nebyly recenzovány, legitimita jejich zdrojů tím pádem ještě nebyla ověřena, data nebyla kontrolována či jakkoli posuzována.
Další výzvou jsou autorská práva. Když vydáte článek, v podstatě se vzdáváte autorských práv ve prospěch vydavatele. Evropská komise v Plánu S nyní velmi důrazně doporučuje, a my toto doporučení zcela podporujeme, aby si výzkumníci uvědomili, že jde o jejich dílo, jejich autorská práva, a nepodepisovali s vydavateli dohody, v nichž jim autorská práva přenechávají. Existují velmi konkrétní nástroje, jak toho docílit. Například stačí krátká věta, kterou je třeba napsat už při odesílání příspěvku do redakce: Pokud bude můj článek přijat, chci si ponechat svá autorská práva. Pokud text vydavatel takto přijme, už to později nemůže změnit.
Z našeho pohledu je ale důležité zmínit, že otevřená věda by měla být řešena komplexně, nejde jen o oblast otevřeného publikování, o němž tady podrobně mluvíme. Proto jsme v naší strategii definovali ještě další dvě priority. Ty jsou s publikováním úzce propojené. Jde o oblast dat, která by měla být otevřená a přístupná k dalšímu využití, a otázku spravedlivého hodnocení výzkumných pracovníků a výzkumu obecně.
Není teď pro vědce či univerzity příliš velká – i administrativní – zátěž řídit všechny tyto části publikování v otevřeném režimu, k tomu ještě přemýšlet, jak data správně publikovat, připravovat data management plány, kde na vše sehnat peníze a čas?
Samozřejmě pro výzkumníky a školy není jednoduché věnovat spoustu času tomu, aby publikovali v otevřeném přístupu, aby jejich data byla FAIR. Jednodušší je prostě říct: Udělám to jako před deseti lety, protože to už umím a vyžaduje to méně úsilí. Ale pokud uvažujete dlouhodobě a máte na paměti prospěch pro společnost, je lepší začít uvažovat nad různými cestami. Nicméně čas a úsilí, které tomu věnujete, by mělo být zohledněno a odměněno.
Takže univerzitám nezbude než se na tyto změny adaptovat.
Ano. Je třeba změnit tradiční přístup, že ten, kdo publikoval v časopise na vysoké úrovni, je pro univerzitu mnohem důležitější než někdo, kdo připravil open source software, který budou používat stovky lidí. Pokud budeme mít pouze jeden způsob, jak měřit a hodnotit výkon výzkumníků, pokud se v této oblasti nic nezmění, nelze mít otevřenou vědu vůbec. Protože lidé budou logicky upřednostňovat svou kariéru, publikování v časopisech s vysokým impakt faktorem. A chápu to, protože jsem byla taky výzkumnicí. Otevřenou vědu můžeme mít jedině tehdy, když nebude vnímaná jako další zátěž, další políčko v seznamu, které je třeba zaškrtnout. Otevřená věda by se měla zkrátka stát nedílnou součástí celého výzkumného procesu.
Když mluvíte o změnách v hodnocení, právě posuzování na základě impakt faktoru kritizujete i ve strategii. Co by jej tedy mělo nahradit?
To není lehká otázka. Opět, nejsme tu, abychom něco předepisovali. Nikdy neuslyšíte něco jako: Měli byste dělat to a to. Ale: v první řadě vám každý řekne, že používat impakt faktor jako metriku pro hodnocení individuálního výkonu je prostě nesmysl. Byl vytvořen jako měřítko hodnocení kvality časopisů, nikoli jednotlivých lidí. Nemá smysl měřit schopnosti a kvalitu výzkumného výkonu jednotlivé osoby na základě časopisu, v němž publikuje. Existuje mnoho dalších metrik, které můžete použít, množství citací, počet článků, H-index... Jenže ani to nestačí, vědci nejsou pouhá čísla. Nesmíme zapomenout na kvalitativní kritéria jako přínos pro společnost a podobně. Když to shrnu, hodnocení musí být komplexní, diverzifikovaný systém, který je přizpůsobený danému kontextu.
Tady je důležité zmínit, že Evropská komise vytvořila skupinu k reformě hodnocení výzkumu a my za EUA jsme dostali na starost právě oblast open science. Z diskusí, které se vedou při přípravě nového systému hodnocení, je v tuto chvíli jasné, že nemůžeme všechno, co bylo, prostě zrušit. Nějak samozřejmě hodnotit musíme a k tomu nějaké ukazatele potřebujeme. Smyslem změny je rozumné využití ukazatelů na základě kontextu.
Jak například?
Třeba v jakém oboru pracujete, zda jste juniorní výzkumník, doktorand nebo zcela etablovaný výzkumník, kde působíte. Kritéria by se prostě měla přizpůsobit. Když se nad tím zamyslíte – v soukromých společnostech, když provádějí hodnocení svých zaměstnanců, nikdy nepoužijí stejná kritéria, nehodnotí stejně generálního ředitele a stážistu. A stejný princip zdravého rozumu bychom měli použít i k posuzování vědeckého výkonu.
K tomu je velmi důležité, aby byli lidé z vědecké komunity do reformy hodnocení přímo zapojeni. Protože pokud se tak nestane, pak můžeme diskutovat dalších dvacet let a nakonec z toho nic pořádného nevzejde. Samotní vědci a vědkyně totiž nebudou mít pocit, že jde o jejich systém.
Nebojíte se, že nezamýšleným důsledkem nového hodnocení, a tedy i otevřené vědy v konečném důsledku, se může stát potlačení excelence?
Mohla bych odpovědět jinou otázkou: Co je excelence? Existuje tolik způsobů, jak ji definovat. Ale chápu, co tím máte na mysli, mluvme tedy o excelenci obecně. Musíme se dívat na vědu jako na velmi rozmanité prostředí. Stejně jako před dvaceti lety máme i dnes vynikající týmy a excelentní výzkumníky, ale to neznamená, že ostatní nijak nepřispívají. Potřebujeme se posunout od systému velkých hvězd, který velmi souvisí s prestiží a pověstí, k něčemu, co oceňuje také společné úsilí.
K tomu, abyste mohla publikovat vynikající článek, spolupracujete například také se softwarovým inženýrem. Ten je sice součástí vaší laboratoře, ale jeho jméno nakonec ani není nikde uvedeno, nebo možná někde na konci v poděkování, pokud má tato osoba štěstí. Neměl by ale být tento člověk spoluautorem jako kdokoli jiný? Protože pokud by s vámi nepracoval, článek by prostě nebyl kompletní a nemohl by být zveřejněn. Potřebujeme si uvědomit, že excelence je výsledkem týmového úsilí a rozhodně to není něco založeného pouze na jednotlivcích. Za vědeckými hvězdami často stojí celý personál, a tak je načase také vyjádřit uznání všem, kteří přispívají. Musíme se vrátit k tomu, na co jsme v honbě za reputací už nějak zapomněli. Že věda je kolektivní úsilí, je založena na spolupráci a sdílení.