Česko už v unii neplatí za potížistu. V roli předsednické země jsme obstáli

Do konce předsednictví České republiky Radě Evropské unie zbývá necelý měsíc. Jak Česko obstálo v roli kormidelníka v době poznamenané ruskou agresí vůči Ukrajině a následnou energetickou krizí, která nemá v novodobých dějinách obdoby? Jaká byla role ministra pro evropské záležitosti a v čem se řízení EU liší od řízení univerzity, kterou Mikuláš Bek v pozici rektora řídil po osm let, vysvětluje v exkluzivním rozhovoru. 

Jak si budou Evropané a Evropanky pamatovat letošní české předsednictví? Budou si ho vůbec pamatovat?
Tuto mimořádně těžkou dobu si budeme pamatovat všichni. Doufám, že si alespoň do jisté míry dokážeme uchovat i pozitivní dojem z toho, že v těchto obtížných podmínkách Česko v předsednictví obstálo. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že se předsednictví střídají každý půlrok, a i pro nás jako plnohodnotného člena unie, který už není žádným nováčkem, se nutně stalo součástí jakési každodennosti. 

Znamená to, že se image Česka během předsednictví nijak nezměnila?
Naopak. To nejdůležitější, co se nám podařilo, je změna obrazu České republiky. Před nástupem naší vlády bylo Česko vnímáno jako země potížistů, kteří málokdy zaujímají konstruktivní postoj ke klíčovým evropským otázkám a spíše se staví do role jakéhosi satelitu maďarského premiéra Viktora Orbána. Tento obraz už je naštěstí pryč. Nyní jsme vnímáni jako standardní evropská země, která se profesionálně ujala předsednické role a vykonává ji tak, jak se od ní očekává, tedy že jsme moderátory debaty mezi evropskými zeměmi a Evropským parlamentem.

Čemu za tu změnu image vděčíme?
Jednak profesionalitě našich lidí z bruselského zastoupení a z jednotlivých ministerstev, kteří se účastní práce nejrůznějších pracovních skupin. V předsednické roli se dobře našli všichni ministři české vlády. Oceňována je i naše snaha hledat pragmatická řešení. Ono se ostatně říká, že menší země zvládají předsednickou roli lépe. 

Čím si to vysvětlujete?
Menší země věnují předsednictví velké nasazení a zároveň – právě proto, že nejsou těmi velkými silovými hráči – jsou lépe předurčeni pro úlohu moderátora, který je schopen dojednávat kompromisy. My Češi jsme dobře disponováni k tomu, abychom sehráli roli férového vyjednavače.

Jak se to projevuje?
Postupujeme kupředu tradiční salámovou metodou, kterou jsme si osvojili již z dob Rakouska-Uherska. Kousek po kousku se snažíme řešit problémy. Naše role je jiná, než jakou mají v Evropě například Francouzi, kteří EU předsedali před námi. To je patrné i z historie. Francouzi jsou ti, kdo v Evropě tradičně zahajují revoluce, ať už to bylo v 19. století, nebo ve 20. století. Ve střední Evropě už ale ryzí revolucionářský přístup tak úplně nevítězí. A když zde revoluce vyhrají, tak jsou to revoluce, řekněme, spíš operetního typu, protože je vedou herci a dramatici, a ne důstojníci a právníci, jako je tomu ve francouzském prostředí.

Jsme spíš tichá voda, co břehy mele. Neděláme velká gesta. Nenastolujeme vlastní kontroverzní postoje, které by scénu polarizovaly, ale snažíme se najít řešení. 

Od předsednictví se očekávalo, že pomůže zlepšit vnímání EU uvnitř Česka. Povedlo se to?
Z pohledu české veřejnosti bude vnímání celého předsednictví úzce spojeno s tím, jak úspěšní budeme při řešení aktuálních klíčových problémů. Tedy při řešení bezpečnostních otázek, uprchlické vlny z Ukrajiny a energetické krize. 

Jsme de facto ve válce, v jejím týlu, a za takové situace není prostor pro to, abychom pomocí komunikačních a marketingových kampaní přesvědčovali občany o významu evropské integrace. Teď musí přijít na řadu praktické kroky, které ovlivňují každodenní život a ukazují, jak je Evropská unie důležitá pro naši bezpečnost, a to jak z hlediska vojensky obranného, tak z hlediska energetické nezávislosti na rizikových zemích. Nejsme schopni zajistit si svoji bezpečnost sami. Naše jediná šance je být součástí silných mezinárodních organizací, jako je EU a NATO. Věřím tomu, že pro významnou část české veřejnosti bude tahle zkušenost důležitá a míra porozumění evropské politice se tím přirozeně zvýší. 

Co všechno se nám během předsednictví podařilo prosadit?
Nejsme ještě úplně na konci. Poslední týdny bývají tradičně nejnáročnější, vyjednávání o celé řadě návrhů jde teprve do finále. Výrazného pokroku se určitě podařilo dosáhnout v otázce řešení energetické krize. Jistě bychom byli raději i za rychlejší postup, avšak celkem logicky narážíme na to, že jednotlivé země mají jiné výchozí podmínky, jinou strukturu ekonomiky, odebírají energii z různých zdrojů, zkrátka mají různý energetický mix. A přes všechny tyhle různosti se podařilo nastartovat proces, který míří k poměrně zásadní proměně evropských trhů s energiemi, která bude nejspíš završena v příštím roce.

V čem konkrétně spočíval náš příspěvek k řešení energetické krize?
Šlo o krizový management, při kterém jsme dosáhli dohody o omezení spotřeby plynu. Dokázali jsme vyjednat pravidla, díky nimž mohou členské země využít nadměrných zisků energetických společností k tomu, aby kompenzovaly dopady růstu cen energií jak domácnostem, tak malým a středním firmám. Doufáme, že se podaří najít i řešení pro velké podniky.

Jak moc se energetická krize projevila v otázce projednávání balíčku Fit for 55?
Je zřejmé, že současná energetická krize vedla k vystřízlivění diskuse o klimatické politice. Hlasy, které se dřív stavěly k obnovitelným zdrojům energie zcela negativně, v Evropě utichly. Ještě před rokem jsme i u nás vedli z mého pohledu dost nešťastné ideologické debaty o tom, že Česko vzhledem ke své geografické poloze nikdy nedokáže veškerou vlastní energetickou potřebu pokrýt z obnovitelných zdrojů, a proto v tomto ohledu raději nebudeme dělat nic. 

Dnes už se všichni shodnou na tom, že obnovitelné zdroje energie je třeba urychleně budovat a že je to nejbezpečnější cesta, jak se osvobodit od závislosti na energiích z rizikových zemí. Zároveň jsme ale svědky racionálnějšího přístupu i u druhé strany sporu. Například v tom, že připustíme, že energii z uhlí budeme využívat o několik let déle a intenzivněji, než jsme si mysleli, a to nejen v Česku nebo Německu, ale v celé řadě dalších zemí. Budou se hledat i pragmatická řešení, koneckonců to se do jisté míry už děje i v oblastech, které se týkají přechodu k elektromobilitě a podobných témat.

Čím si tento posun vysvětlujete?
Všechno zlé je k něčemu dobré. Dopady a následky hrůzné války vedou k větší míře pragmatismu a střízlivosti v debatách, které dřív měly hodně ideologický charakter. Nepochybně se podařilo dosáhnout neočekávaného pokroku v klíčových návrzích, které jsou součástí klimatické politiky EU. To přináší dobrou perspektivu pro tvorbu strategií firem, obcí, měst a pomáhá vyjasnit rámec, ve kterém se evropské firmy, domácnosti a municipality budou pohybovat v následujících letech. To je mimořádně důležité, protože nejhorší v této složité době by byla nejistota. 

V souvislosti s válkou se logicky otevřelo i téma rozšiřování EU. Jaké jsou vyhlídky v této oblasti?
Dlouhou dobu bylo rozšiřování prakticky zablokováno. Celá řada zemí na západním Balkáně čekala mnoho let a nedělo se vůbec nic. Nyní jsme svědky určitého pohybu. Ukrajině a Moldavsku byl udělen kandidátský status a došlo k rozmrazení postupu i v případě některých zemí na západním Balkáně.

Teď je důležité, aby proces rozšiřování zejména směrem k Ukrajině a Moldavsku měl jasnou dynamiku. Ukrajinská vláda o to stojí a navzdory válce dělá celou řadu vnitřních reforem, což je vzhledem k podmínkám obdivuhodné. Chtěli bychom, aby proces rozšiřování reflektoval tohle úsilí a vneslo se do něj více pružnosti a dynamiky.

Jak toho lze dosáhnout?
Pomohlo by, kdybychom dokázali rozšiřovací proces trvající až deset let strukturovat tak, aby kandidátské země dříve, než se stanou plnohodnotnými členy, získaly přístup k těm oblastem evropské politiky, které jsou pro ně klíčové. Jako příklad lze uvést napojení Ukrajiny na evropskou energetickou síť nebo vstup Moldavska do systému evropského roamingu. Pokud by se podařilo naplnit přístupový proces milníky, které by přinášely kandidátským zemím hmatatelný prospěch v průběhu přístupového procesu, pak by jej nevnímaly jen jako nekonečné vyplňování dotazníků a reportování o pokroku v mnoha kapitolách odrážejících přijímání evropské legislativy.

To je ale úkol, který zřejmě časově překračuje dobu trvání našeho předsednictví. Co se ještě do konce předsednictví dá stihnout?
Věřím, že stihneme ještě předjednat důležité návrhy, které se týkají digitální politiky a kybernetické bezpečnosti, dále pak pozici Rady k aktu o umělé inteligenci. Na nastupující Švédy pak zůstane vést o této pozici trialogy s Evropským parlamentem a komisí. Švédům předáme také nařízení, které se týká evropského prostoru pro zdravotní data. 

Budeme moci předat pomyslné žezlo EU Švédům s klidným srdcem?
Určitě ano. Předávání probíhá už nyní. Nechceme Švédy dostat do nečekané a stresové situace hned na začátku předsednictví, a proto s nimi sdílíme informace o pokroku v jednáních. Švédové jsou nám v evropské politice velmi blízko, v řadě ohledů dokonce mnohem blíž než některé země visegrádské čtyřky. Například v postoji k volnému obchodu nebo liberálnímu fungování volného trhu. Měl jsem velmi dobrou zkušenost se spoluprací s dřívější sociálnědemokratickou švédskou vládou a nyní se dobře rozbíhá spolupráce s novou švédskou vládou. 

Co vy osobně si ze zkušenosti ministra pro EU v době předsednictví odnášíte?
Ta zkušenost je pro mě překvapivě podobná zkušenosti s vedením univerzity. Evropská unie je sice ve srovnání s univerzitou obrovská, ale podobně jako na univerzitě je to prostředí, ve kterém se klíčoví aktéři často setkávají a vzájemně se znají. Podobný je i styl práce ve formě hledání kompromisů mezi různými pohledy zastoupených států. I na univerzitách totiž jednotlivé fakulty a profesní komunity tvoří jakési svérázné kmeny, které vyznávají velmi různé hodnoty a mluví různými jazyky a jinak si představují svoji práci – jako rektor jsem musel vyjednávat kompromisní řešení mezi postoji a potřebami fakult. Jen těch fakult naštěstí nebylo 27, takový počet fakult snad žádná univerzita nemá. 

Jsou rozdíly v přístupech a kultuře členských zemí EU tak významné?
Když jsem do ministerské role nastupoval, tak jsem si záměrně přikázal zapomenout na všechny národní stereotypy a předsudky, které o sobě v Evropě máme. V některých případech jsem pak s překvapením zjistil, že řada těch stereotypů trochu platí a některé stereotypní předsudky docela dobře vystihují způsob práce členských zemí. Platí to i o nás, o Češích.   

Jak se změní práce ministra pro evropské záležitosti po skončení českého předsednictví?
Ve vládní koalici máme dohodu, že po zvládnutí předsednictví bude zásadním úkolem ministra pro evropské záležitosti zlepšit argumentační přípravu na jednání a vyjednávání o evropské politice. Předchozí české pozice vůči návrhům evropských politik byly často založeny na subjektivním odhadu a někdy dokonce emotivním a velmi dílčím pohledu na věc. Potřebujeme mnohem lépe nastavit systém práce s dopadovými studiemi a s analýzami vlivu jednotlivých regulací na Českou republiku a její regiony. A to bude můj úkol, jakmile se mi s koncem předsednictví uvolní ruce. 

Budou české postoje více slyšet?
Určitě ano. Po dobu trvání našeho předsednictví jsme měli do jisté míry zavřená ústa, protože role předsednictví paradoxně znemožňuje, aby čeští ministři výrazně komentovali a prosazovali nějaké politické postoje v EU. Museli jsme být v pozici neutrálního moderátora a toho, kdo ladí kompromisy. Od 1. ledna se nám uvolní ruce a ústa a budeme mnohem jasněji formulovat svoje názory na evropskou politiku a já se na to těším.