Vzdělávací systém hledá cestu, jak uznat znalosti získané v zaměstnání nebo bloky kurzů v nedokončeném studiu. Přínos z toho budou mít studující, školy i firmy.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Letos v červnu přijala Rada Evropské unie doporučení vyzývající členské státy k využívání takzvaných mikrocertifikátů – certifikací kratších úseků studia nebo profesního vzdělávání. Vzdělávací systém by se tak podle odborníků a odbornic měl stát prostupnějším napříč zeměmi unie a výukové programy by dokázaly snáze reagovat na potřeby zaměstnavatelů.
„Cílem je, aby byly certifikáty uznávané celým vzdělávacím sektorem i pracovním trhem a aby měly v celé Evropě stejný základní rámec,“ vysvětluje Jan Beseda z Centra pro studium vysokého školství. Také je podle něj důležité, aby tento koncept vzala společnost za svůj, stejně jako tomu bylo například při zavádění bakalářských programů.
Minidiplom od firmy
Pro zavedení mikrocertifikátů existuje podle odborníků a odbornic několik argumentů. „Znamenalo by to větší prostupnost mezi univerzitami po celé unii, ale také větší prostupnost mezi vysokoškolským, odborným a celoživotním vzděláváním,“ popisuje Beseda. „Evropská komise usiluje o to propojit do roku 2025 Evropský prostor vysokoškolského vzdělávání s prostorem profesního či odborného vzdělávání a právě mikrocertifikáty by v tom měly pomoci.“
Vydávat mikrocertifikáty by mohly různé instituce zapojené do systému celoživotního vzdělávání. „Zásadní roli budou samozřejmě hrát univerzity, které by mohly být garantem dané kvalifikace. V Norsku ale například zajišťuje řadu kurzů Norská národní banka a univerzity je uznávají. Dovedu si představit, že by je poskytovaly špičkové firmy ve svých oborech. Univerzity mohou v zajišťování kurzů spolupracovat také s vyššími odbornými školami, které mají v oblasti profesního vzdělávání větší zkušenosti,“ objasňuje Beseda.
Podle Lucie Rohlíkové, která se na Západočeské univerzitě v Plzni zaměřuje na využívání moderních technologií ve výuce, na e-learning a na distanční vzdělávání, nejsou mikrocertifikáty úplnou novinkou. „Už se využívají několik let v MOOC kurzech, například na edx.org pod názvem MicroMasters nebo na platformě Coursera jako Nanodegrees. Jedná se obvykle o certifikát za absolvování většího bloku tematicky shodně zaměřených kurzů,“ připomíná masivní otevřené online kurzy (MOCC), které získaly na popularitě zhruba před deseti lety.
„Významnou úlohu sehrála pandemie covidu, protože při ní získaly mnohem větší význam flexibilní formy vzdělávání, krátkodobé kurzy a různé specifické formy vzdělávání v oblasti dílčích kompetencí,“ pokračuje Rohlíková. „Díky digitálním technologiím máme mnoho relevantních možností, jak se vzdělávat. A celoživotní vzdělávání různorodými formami bude čím dál významnější částí vzdělávacího systému,“ předpokládá.
Vzdělání jako stavebnice
Mikrocertifikáty by tedy podle doporučení Rady měly být ve všech unijních zemích vydávané podle velmi podobných kritérií. „Do budoucna to usnadní možnost získávat dílčí kompetence na jiných institucích a v jiných zemích po celé Evropě a každý studující si bude postupně tvořit své vzdělávací portfolio. To bude mít patřičnou váhu pro zaměstnavatele i vzdělávací instituce. Při přijímání uchazečů do studia bude možné uznat některé předchozí studijní výsledky a podle toho upravit konkrétnímu uchazeči jeho studijní plán,“ popisuje Rohlíková.
Právě flexibilita a prostupnost mezi různými vzdělávacími institucemi je velkým benefitem také podle Besedy. Systém s nadsázkou přirovnává ke stavebnici Lego. „Na vysoké úrovni je systém uznávání předchozího vzdělávání například v Irsku. Tam můžete univerzitě při pohovoru prokázat svou praxi v oboru, tuto pracovní zkušenost vám na univerzitě validují a část studijního programu máte splněnou. Mikrocertifikáty by měly mít hodnotu určitých kreditů, celý systém by pak měl být kompatibilní se současným kreditovým systémem ECTS. Počítá se s tím, že by jeden certifikát byl vyjádřen v ECTS. 1 ECTS odpovídá 25 až 30 hodinám učení,“ vysvětluje Beseda.
Klasický systém vzdělávání je podle něj pro rychle se vyvíjející společnost zdlouhavý. „Ne každý potřebuje absolvovat dlouhé studijní programy. Obecně nám chybí ty krátké, které existují třeba ve Velké Británii,“ pokračuje. „Podle průzkumu společnosti Deloitte z roku 2020 totiž jen šestina firem ví, jaké kompetence budou od svých zaměstnanců vyžadovat za tři roky.“ I v tom by mohly mikrocertifikáty být prospěšné, protože vzdělávacím institucím pomohou pružně reagovat na potřeby trhu práce.
Studium podle časových možností
Ve vzdálenější budoucnosti bude možné si takovým „stavebnicovým“ způsobem poskládat i celý studijní program. „Asi to nebude běžná cesta, jen jedna z možností, kam by se mohl vývoj ubírat dál. Taky je otázka, jak by na takový návrh reagovaly akreditační úřady. Uvedu ale jeden příklad z praxe. Z nejrůznějších důvodů stihnete vystudovat jen určitou část programu, například sadu pěti kurzů, které přitom dohromady dávají nějaký smysl. Získáte za to mikrocertifikát, a pokud se později rozhodnete dostudovat na jiné univerzitě, univerzita vám tento modul uzná. Z více modulů si pak můžete poskládat celý program,“ tvrdí Beseda.
I podle Rohlíkové nabídne flexibilita mikrocertifikátů studujícím širší škálu cest vzdělávacím systémem. „Rozšíří se možnost studia podle časových možností jednotlivce. Bude snazší sladit studium s osobním životem a prací,“ uvádí.
„Dnes si podle průzkumů asi tři čtvrtiny studentů přivydělávají,“ připomíná Beseda. „Doplnit si vzdělání během celého aktivního života by mělo být snazší,“ dodává. Na rozdíl od klasického prezenčního studia by ovšem tyto kurzy pravděpodobně byly placené. „Umím si ale představit, že by každý člověk získal určitý rozpočet na studium. Ten by pak mohl využít a vyčerpat podle svých potřeb. Ale to bude asi ještě dlouhý proces,“ předpokládá Beseda.
Jak jsme daleko
Česká republika má teď rok na představení vlastního plánu k zavádění mikrocertifikátů. Jak je v této práci daleko? „Koncem června byl v rámci Národního plánu obnovy schválen projekt, kterého se účastní všechny veřejné vysoké školy. Skrze něj dojde v příštích dvou letech k systémovému rozvoji používání mikrocertifikátů ve vysokém školství. Do budoucna pak bude potřeba zapojit do využívání mikrocertifikátů i další vzdělávací instituce a partnery,“ popisuje Rohlíková.
„Předpokládám, že vznikne jednotná metodika i depozitář kurzů, kde si člověk bude moci z kurzů vybrat. Bude to obdobná metodika, jaká existuje pro Národní soustavu kvalifikací. Důležité je třeba to, aby lektoři měli pedagogické kompetence,“ líčí Beseda.
Doporučení Rady Evropské unie o zavádění mikrocertifikátů se vyhnout nejde. Podle Besedy by to stejně byla škoda. „V Irsku už se tyto systémy utvářejí a testují a podle mých informací jsou s tím firmy spokojené. Existují tam různé aliance na uznávání rozličných typů vzdělávání a rekvalifikací, například mezi agrárním systémem a univerzitami,“ uzavírá.
Článek vznikl díky podpoře projektu Komunikace priorit a témat českého předsednictví Radě EU se zaměřením na problematiku vysokého školství a vzdělávání.