První den semestru proplouvám chodbami fakulty. Jsem plná napětí a těšení. S jakými studujícími se letos asi seznámím? Jak zněla ta uvítací věta, kterou jsem si tak pečlivě připravovala? Nevyměním přeci jen tu seznamovací aktivitu za tu s těmi kartami? Nemám flek na košili? Zdravím studenty a studentky čekající před učebnou. Otevírám dveře. Veškerá má pozornost se upře na prostor, který se za nimi nachází. Všechny mé myšlenky mizí. Nahrazuje je jediná otázka, která vyplňuje celý prostor mé mysli: Jak se přes veškerý ten nábytek dostanu ke katedře?
Na chvíli se zastavím ve dveřích, zhluboka se nadechnu, aby mě nezachvátilo rozčilení, uvědomím si, že jsem mistryně na popisný jazyk, reflexi a vůbec… Jsem dobrá vyučující. To dám!
Co vidím? Vidím 15 stolů seřazených ve dvou řadách. Pravá řada je po pěti stolech, levá jsou vlastně dvě řady po pěti bez mezery. Stoly v obou řadách se dotýkají stěn. Mezi řadami je jen asi metr široká ulička. Mezi jednotlivými stoly je také zhruba metr, možná ani ne. Stoly nejsou přišroubované k zemi (s plným vědomím na chvíli opustím popisný jazyk a řeknu si: uf, naštěstí, protože v učebně, kde jsou stoly přišroubované k zemi a sklopné židličky ke stolům už nikdy, opravdu nikdy, vyučovat nechci). Vidím, že pod deskami stolů jsou klouby, mohly by tedy mít sklopné desky. U každého stolu vidím dvě židle, bez koleček. Katedra se dotýká prvních stolů v levé řadě u okna. Zeď na čele místnosti je opatřena promítacím plátnem, zpod kterého vyčuhuje spodní okraj tabule. Mezi čelní zdí a prvními stoly je zhruba dva metry široký prostor.
Co to znamená? V žádném případě dnes nemůžu vyučovat tak, jak jsem si naplánovala. Na seznamovací aktivitu, skupinovou práci a diskusi potřebuju jiný prostor. Potřebuju tedy změnit uspořádání místnosti.
Co s tím můžu dělat? Můžu požádat studující, aby mi pomohli vytvořit prostor tím, že sklopíme desky stolů a odsuneme je ke stěnám. V průběhu lekce zvážím, zda učebnu opustíme v novém uspořádání, nebo ji vrátíme do původního stavu. V mysli se mi objeví pár let stará vzpomínka na místnost, kterou jsem zanechala v novém rozložení, a když jsem se po týdnu vrátila, našla jsem tam anonymní vzkaz psaný červeným fixem umístěný na katedře: „Vždy uvádějte učebnu do NORMÁLNÍHO rozložení.“ Brrrr!
A co udělám? Řeknu si: Dobrá, ta učebna mi sice nevyhovuje, ale zažila jsem už i horší, mnohem horší. Jednou jsem raději vyučovala na dvorečku a jednou jsem požádala o změnu místnosti. Takže toto je vlastně dobré. Jdeme na to!
Poté, co se probojuju ke katedře a počkám, až se studující usadí, zářivě se usměju, svým lázeňským hlasem je přivítám svou skvěle připravenou větou a poté je požádám, aby mi z tohoto skladiště nábytku pomohli udělat místo, ve kterém bychom se mohli učit.
Zjistíme, že stoly sice mají klouby a měly by mít sklopné desky, ale po pěti minutách lopotění se nikomu v místnosti nepodařilo složit ani jeden stůl. Začneme tedy hrát moji oblíbenou hru. Tetris. Po dalších pěti minutách máme hotovo. Všichni usilovně věříme, že ta dvě patra lavic nepodlehnou dominovém efektu a nesesunou se k zemi.
Seznamovací aktivita dopadla skvěle, navázali jsme první kontakt a osmělili jsme se.
Přesouváme se k práci v pěti skupinách.
Zjišťuju, že by se mi hodilo pět stolů. Pozdě. Moje chyba. Zvládneme to bez nich.
Skupinky si najdou své místo a… Teď by to chtělo aspoň jednu podložku na psaní a papír do každé skupiny. To nemám, ale příště bych to mohla vzít do tašky. Nejlepší by ale byly větší mazací tabulky. Ty tady ale také nemám a rozhodně je na každou lekci přenášet nechci. Smutek.
Na skupinovou práci navazuje diskuse. Požádám studující, aby si sedli do kruhu. Aha! Kruh se sem nevleze. V klidu. Jsem master of pedagogika, nemám problém. Okamžitě vyměním diskusi za metodu Akvárium (Diskuse probíhající ve dvou soustředných kruzích. Vnitřní kruh diskutuje zadané téma, vnější kruh naslouchá a poté shrnuje – pozn. red.), kterou mírně upravím, protože některé její efekty se mi teď nehodí.
Chtěla bych těch pět skupin udržet vnitřně pohromadě, ale matematicko-prostorově to nevychází (reflexe v akci: příště musím dát sudý počet skupin). Tak volím jinou strategii – studující cíleně dělím tak, abych je dostala do dvou soustředných kruhů.
Pomalu už se dávám na modlení, aby se to tam vešlo. Uf! Je to tam! Pomalu se blížíme k závěru, tedy k reflexi. Připravenou aktivitu jsem zahodila už v půlce lekce a teď hledám jinou (a zároveň se samozřejmě soustředím na facilitaci diskuse). Nejsem žádné ořezávátko, takže to zvládnu, ale už se mi ty neustálé vynucené změny nejeví jako zábavné.
Hodina skončila. Přestože nedošlo k dodržení časového plánu a některé metody byly nahrazeny jinými, cíle byly naplněny. Reflexe této lekce bude výživná.
Vyřízená jak žádost najdu v batohu svůj cestovní hrníček a mířím do kavárny pro jedno ozdravné kapůčo. Při zamykání učebny si všimnu, že v tom zápřahu se nám nepodařilo zařídit navrácení učebny do původního (pardon: normálního) rozložení. Na tohle už nemám magii. Mávnu nad tím rukou a jdu na to kafe.
První hodina, zdá se, dopadla dobře. Studující se jeví jako sympatičtí zvídaví lidé. Vypadá to, že jsem je neodradila, protože i na druhé lekci jsou všichni – nezapsali se do jiných seminárních skupin. Sukces!
Jen ty lavice jsou zase zpátky v řadách.
Stoupá mi tlak, ale vím, že dneska budu spíše přednášet a využívat individuální práci a práci ve dvojicích. To zvládneme i v řadách. Tlak mi tedy klesá, a to až do doby, než mi oko padne na čelo místnosti, ke kterému se blížím. Moji pozornost upoutá tabule, která je schovaná za plátnem. Co udělám, když chci používat obojí zároveň? Hm… Další dobrodružství začíná za tři, dva, jedna, teď!
A toto je skutečná realita učebny, kterou považuju za jednu z těch příčetnějších. Navrhuju proto, abychom začali pravidelně pořádat Kurz práce s nábytkem pro vysokoškolské vyučující anebo, já nevím… Zařídili učebny tak, aby se v nich dalo pohodlně vyučovat.
Jak? S respektem k různorodosti výuky a s ohledem na kompetenční rámec vysokoškolských vyučujících. Bylo by krásné, kdyby učebna vyučující podporovala, a ne jim házela klacky (tedy nábytek) pod nohy.
Naše univerzita o tom píše ve svém strategickém plánu: Modernizace fyzické podoby výukových prostor v souladu s cíli a metodami výuky, vytváření prostředí pro interdisciplinární příležitosti a spolupráci studentů. Vím a mám radost z toho, že se to v mnoha učebnách už děje, a těším se, až se tento záměr stane skutečností všude.