Platy učitelů jsou historický problém. Učitelé nikdy nepatřili k profesním skupinám, jejichž práce by byla finančně lukrativní.
Původně bylo učitelství mnišskou záležitostí, s průmyslovou revolucí a systematizovaným vzděláváním došlo na vytvoření civilní profese, která byla ale vždy podhodnocena. Souvisí to s jakousi vnitřní představou, že učení dětí je de facto podřadná práce, a tento postoj odráží odměňování učitelů dodnes. Je proto zcela v souladu s trendem evropských zemí, že učitelé patří ve srovnání s odměnami jiných vysokoškolských absolventů do podprůměru.
Jde ovšem o to, jak velký ten rozdíl je, a o celkovou úroveň odměn v dané ekonomice. Česká republika je na tom v rámci OECD takřka nejhůř. Podle analýzy think tanku IDEA dosahuje průměrný plat českého učitele pouhých 56 procent platu jiných vysokoškolských absolventů.
Nejsem si ale jist, že lze o odměnách učitelů na pedagogických fakultách mluvit paušálně a že jsou všude nižší než v jiných oborech. Nicméně je pravda, že pedagogické fakulty patří v rámci českého univerzitního světa k nejméně podporovaným.
Jednotlivé fakulty získávají finance ze státního rozpočtu dle takzvaného koeficientu ekonomické náročnosti svých studijních programů a ty učitelské jej mají jeden z nejnižších. Tím pádem nelze dle současných pravidel přerozdělovat jinak, a proto ministerstvo školství plánuje dofinancování ze zvláštního fondu.
Je nepochybně třeba investovat do vzdělávání budoucích učitelů. Samotná změna financování ale nezmění stav na pedagogických fakultách, to lze udělat jen ve střednědobém či dlouhodobém horizontu a souvisí to s významnou obměnou celé koncepce přípravy učitelů. Změna by měla být radikální, od nekvalitních odborníků na předměty k tomu, aby byl učitel primárně vysoce profesionálním odborníkem zaměřeným na osobnostní rozvoj dětí s určitou specializací. Obojí musí jít ruku v ruce dle jasné strategie.
Autor je vedoucím komunikace Informačního centra o vzdělávání EDUin.