Věda je věc veřejná stejně jako politika

Forenzní genetička Halina Šimková pracovala pro Interpol, víc než deset let analyzovala genetický materiál v Kriminalistickém ústavu, přednáší a popularizuje. Za popularizaci vědy sbírá ocenění a nebojí se svůj „vážný“ obor představovat dětem v šifrovacích hrách nebo milovníkům a milovnicím kriminálek v mnohadílném dokumentárním cyklu Expertiza. V něm uvádí na pravou míru vyšetřovací metody slavných detektivů a připomíná milníky v dějinách forenzních metod. 

Přednášet přijede Halina Šimková i na 58. ročník mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc, kde vystoupí ve čtvrtek 27. dubna s příspěvkem Fascinující svět genetického kódu.

Výčet toho, jak popularizujete genetiku, je hodně dlouhý, skoro to vypadá, jako kdybyste si nemohla pomoct. Víte, odkud se ve vás bere ta potřeba popularizovat?
Potřebu sdílet s lidmi to, co mi připadá zajímavé, mám od malička. V první třídě jsem začínala primitivními astronomickými přednáškami, které musely některé moje spolužáky docela vyděsit. Mám silné vnitřní puzení předávat ostatním informace, které mě zaujmou, nechci si je nechávat pro sebe. Navíc: když něco musíte někomu říct, zpopularizovat to, odpřednášet, teprve v tu chvíli si v tom sami uděláte svým způsobem jasno, dáte tomu, co víte, strukturu, vytvoříte si myšlenkovou mapu.

Vystudovala jste genetiku člověka – jak jste se od ní dostala k forenzní genetice?
Trochu oklikou, chtěla jsem se totiž původně věnovat fyziologii rostlin, ale pak mi kamarád tak sugestivně líčil nastupující forenzní analýzu DNA, že jsem neodolala. Domluvila jsem si forenzní téma diplomové práce a hlavně to, že ji mohu dělat na Kriminalistickém ústavu. V té době se ještě forenzní analýza biologického materiálu jako samostatný předmět nikde nevyučovala, takže jsme ji v roce 2002 na PřF UK založili. Zároveň jsem odstátnicovala a stala se znalkyní Kriminalistického ústavu – a poměrně rychle mi došla důležitá věc: pokud jste v akademickém prostředí, je pro vás popularizace boční ulička, do které si můžete zajít a rozhlédnout se tam, ale není to nutnost. Jenomže jako forenzní genetička přicházíte denně do styku s lidmi, kteří nemají znalosti v biologii nebo genetice, často mají jen chabé povědomí o přírodních vědách jako takových, ale přitom do toho vašeho oboru nutně potřebují získat vhled z povahy své práce.

Kdo například?
Soudci a soudkyně, státní zástupci a zástupkyně, policie, vyšetřovatelé a vyšetřovatelky. No a co děláte, když se setkáte s tématem, kterému nerozumíte, ale nutně o něm potřebujete něco vědět?

Googluji nebo jdu do knihovny.
Tak – a v první chvilce dokonce ani to ne, mozek prostě vyhrabe pár pochybných střípků posbíraných někde v detektivkách a CSI seriálech. To, co jinak člověk běžně studuje roky a potřebuje k tomu znalosti z několika oborů, si pro svoje potřeby nějak zjednoduší. Jenže ve vědních oborech může tohle zjednodušení být strašně zavádějící, věci mohou být nesprávně pochopené nebo mylně interpretované. Potřebovali jsme, aby soudci nebo policie nečekali od forenzní genetiky něco, co se od ní čekat nedá, aby chápali naše možnosti a limity. Takže jsme s kolegy začali školit okruhy lidí, kteří jsou s případy, na kterých jsme pracovali, nějak pracovně spojení.

Do té doby to nikdo nedělal? Analýza DNA se u nás začala používat v kriminalistice po sametové revoluci, za těch deset let ta potřeba nevyvstala?
Vyvstala, ale ten obor se rozvíjel postupně. Vyšetřovatelé měli na přelomu milénia o analýze biologického materiálu pořád představu spojenou s tím, co umožňovala hlavně analýza krevních skupin nebo mikroskopické metody – prostě stará škola. Měli také už poměrně dobrou představu o tom, jak mají vzorek dopravit do laboratoře k analýze DNA. Takové to: „jak to mám sebrat, jak to mám zabalit a jak to převézt, abych to nekontaminoval“. Ale chyběl jim vhled do toho, jak naše věda funguje. Chtěli jsme, aby chápali principy, třeba proto, aby dokázali určit, kdy má a nemá smysl se forenzních genetiků a genetiček na něco ptát a něco po nich požadovat.

Kdy třeba?
Je například dobré vědět, že z krátkého fragmentu vlasu bez kořínku nevytlučete klasický genetický profil, ale určíte pouze variantu mitochondriální DNA, kterou ale mají lidé ve stejné mateřské linii stejnou. Když mám tedy podezřelé dva bratry a seberu z místa činu vlas, je dobré vědět, že analýza DNA mi umí říct, zda vlas odpovídá dané mateřské linii, ale neodpoví mi na otázku, který z bratrů tam vlas zanechal.

To je školení kolegů kriminalistů a soudců. Vy jste ale v popularizaci vědy zašla mnohem dál a kromě popularizačních knih jste natočila tři série pořadu Expertiza. Proč?
Protože se mi zhusta stávalo, že jsem se sešla s přáteli nebo známými, o něčem jsme se bavili a já jsem dávala k dobru zajímavosti ze světa genetiky nebo je trochu nevyžádaně opravovala, když říkali historky, které forenzně neseděly.

Navíc jsme se v určitou chvíli díky seriálům, jako byly Bones nebo Dexter, stali všichni odborníky na forenzní vědu, je to tak?
No právě.

Chytala jste se za hlavu, když jste podobné seriály viděla?
Mám štěstí, že mám v sobě nejenom analytickou, ale i kreativní stránku osobnosti a ta kreativní miluje filmy, seriály, vyprávění, dramatizace. Dokonce občas konzultuji nějaké scénáře kriminálek, aby byly odborně věrohodné. Takže velmi dobře chápu tvůrce takových seriálů. Scenárista potřebuje vést linku příběhu tak, aby byl atraktivní. Nikdo se nechce dívat na realitu. Vezměte si seriály z nemocničního prostředí – copak vy chcete vidět, jak to reálně vypadá v nemocnici? Takže chápu deformace reality v kriminálkách. Vidím slabší místa, ale chápu, proč tam jsou.

Ostatně pro některé díly vaší popularizační série Expertiza na Streamu jste použila ukázky ze seriálů, z nichž vycházíte.
To mi připadalo dobré ještě z jiného důvodu, než že to zaujme diváky. Představte si, že jste soudce nebo soudkyně a zároveň máte ráda kriminální seriály. Může se snadno stát, že skrze svoji zkušenost se seriály si budete představovat, jak funguje forenzní věda, a nebudete v seriálu vidět tu hranici, kde už začíná scenáristická nadsázka nebo zjednodušení. Takže jsem měla pocit, že by bylo dobré to uvést na pravou míru i třeba kvůli takovým divákům, jako jsou soudci nebo státní zástupci.

Expertiza dělá popularizaci pro velmi široké publikum. V úvodu běháte s pistolí v ruce, je to trochu dramatický seriál, na konci každého dílu je cliffhanger málem jako na Netflixu. Jak se na takový způsob popularizace dívá akademická obec? Nebere to jako až přílišné zjednodušování?
Každý člověk by měl být schopný to, co dělá, vysvětlit jakémukoli příjemci. Představte si, že jste lékařka, máte před sebou pacienta s IQ 80 a máte mu vysvětlit, jakou má diagnózu a jak ho budete vyšetřovat a léčit, a budete po něm chtít, aby vám řekl, s čím v té léčbě souhlasí, a s čím ne. Součást vaší specializace přece musí být i to, že dokážete vytáhnout hlavní myšlenky té specializace a představit je i někomu, kdo o tu specializaci nikdy nezavadil. Jinými slovy: umět komunikovat svoji specializaci je stejně důležité, jako ji mít. Když se sejdu s kolegy z oboru, laik pravděpodobně nebude rozumět tomu, o čem se bavíme. Ale to se nevylučuje s tím, že musíme být schopní takovou debatu tomu laikovi vysvětlit. Zjednodušování je poměrně složitá disciplína, je to schopnost, kterou si musíte osvojit a kultivovat ji – tedy: Jak říct něco jednoduše, aniž byste to zkreslila? Na univerzitách se naštěstí rozšiřuje spektrum lidí, kteří nemají zábrany se do popularizace pustit. Dělají populární knížky, šifrovací hry, pracují s novými médii.

Ano, ale mě zajímalo, jak je to přijímané akademickou obcí.
Akademická sféra to obecně akceptovala. V době, kdy jsem studovala já, stavělo mnohem víc lidí svoje vnitřní sebevědomí na akademické výlučnosti. To, že máte vysokou inteligenci a máte expertně zvládnutý nějaký obor, se může pojit s až trochu přehnaným lidským sebevědomím. Akademická hrdost může být nezdravá. Máte expertně zvládnutý obor a máte z něj připravit šifrovačku pro děti nebo ho začlenit do béčkové detektivky? Jsou jistě kolegové, kteří by svůj obor takhle kontaminovat odmítli, podle mě je to ale skvělá možnost, jak ten obor někomu představit. A všímám si, že takových lidí přibývá. Je to trochu podobné jako s náboženstvím.

V čem?
Někdo si třeba neumí představit, že by se z něčeho tak váženého, osobního až intimního, jako je náboženství, mohla dělat legrace, jsou pro něj neakceptovatelné například vtipy o svatých nebo třeba o Velikonocích, o tom, že Ježíš vstal z mrtvých.

Viděla jsem vtip, kde Ježíš říká, že vstal až třetí den, protože se mu strašně nechtělo vstávat. To není moc?
To je ještě hodně něžný vtip, myslím. Pokud jste skutečně zdravě sebevědomá, ať už v náboženství, nebo v nějakém vědeckém oboru, můžete si dovolit dělat si z toho legraci a bude to fungovat, aniž by to tu věc samotnou jakkoliv poškozovalo – a díky tomu odlehčenému přístupu třeba někoho přivedete do svých řad.

To měla být moje další otázka – mluvila jste o popularizaci jako o něčem, co vycházelo z vaší vnitřní motivace. Ale další motivace jsou mimo jiné i ty vnější, tedy právě schopnost popularizátorů a popularizátorek přivést ke svým oborům další adepty a adeptky.
Nejenom. Věda, jak ji chápu já, je totiž ještě navíc součástí výkonu nějaké veřejné funkce. Je to podobné, jako když se jdete zeptat na radnici, jak má v plánu rozvíjet sport v obci nebo co bude opravovat a kolik to bude stát. Věda je věc veřejná stejně jako politika. A vy jako daňový poplatník máte nárok vědět, co dělá naše veřejná věda a k čemu dospívá.

Zeptat se můžu, jenomže ne vždy se mi dostane odpovědí adekvátním jazykem, kterému bych rozuměla.
Ano. Jako akademička vás můžu odbýt tím, že si máte najít můj odborný článek, který jsem publikovala v angličtině ve vědeckém časopise. To ale obě víme, že jde o „hejt“. Mojí morální povinností by naopak mělo být vytvořit srozumitelný kanál, skrze který budu říkat, co zrovna dělám a s jakým výsledkem, co nejširšímu publiku.

Co to mému oboru přinese, pokud to budu dělat?
Když umíte svůj obor dobře komunikovat, můžete přivést nejenom nové studující na univerzitu, ale třeba podnikatele, kteří s výzkumným pracovištěm nebo univerzitou rozjedou společný projekt, vytvoří novou aplikaci, použijí výsledky vašeho výzkumu v praxi. A tohle bez popularizace nelze. Byla by velká chyba, kdyby se energie akademické obce soustředila jen na grantové projekty a výzkum na úkor výuky a popularizace oboru.

Napsala jste mimo jiné i knihu pro děti. Jakým způsobem vás v popularizaci ovlivňují vaše vlastní děti?
Velmi. Dceři je čtrnáct a umí věci skvěle prociťovat. Díky ní vím, že v popularizaci nejde jen o rozum a o snahu hrnout jednu informaci za druhou, ale často o pocity, dojmy, emocionální náboj, prožitek. Skrze emoce si navíc často něco zapamatujeme mnohem snáz a dlouhodoběji než skrze prostý rozum. Když se nad písemkou pohádáte s učitelkou o tom, jestli za tuhle odpověď měl, nebo neměl být bod, budete si tu otázku z testu pamatovat ještě za dvacet let, protože emoce z pocitu nespravedlnosti zafunguje jako lepidlo. Syn je naopak přísně racionální, místo prvních dětských obrázků kreslil radarové meteorologické mapy, snadno si vytváří logické souvislosti a chápe strohé informace. Na mých dětech je tak krásně vidět, jak různě mohou ty neuronové sítě v našich hlavách fungovat, a jak pestré by proto mělo být vzdělávání. Baví mě ale zabývat se i cizími dětmi, takže pro ně ráda připravuji i skrytě edukativní volnočasové aktivity. A snažím se nebýt příliš školometská.

Jak skrze tak kreativní přístup k vědě vnímáte vzdělávací systém?
Popravdě dost se smutkem, ale i opatrnou nadějí. Nicméně nevnímejte to prosím vůbec jako kritiku jednotlivých pedagogů a jejich práce. Z mého pohledu člověka, ke kterému se dostávají studenti formovaní třinácti lety základního a středního školství, je mírně řečeno problematický spíš celý ten základní mentální koncept výuky. Jenomže efektivně ho zreformovat je strašně složité, a to i když opravdu chcete.

Proč?
Když chcete zmodernizovat továrnu, můžete na nějakou dobu zastavit výrobu, přestavět, co je potřeba, nakoupit nové linky, sestavit, vyladit – a pak ji zase znovu spustit jinak a lépe. To ve školství nejde. Tu továrnu na vzdělání nezastavíte, musí pořád produkovat. Za chodu můžete opravit sem tam něco, doplnit, trochu předělat, ale celý systém od základů za provozu změníte jen těžko. Tohle je překážka i pro velmi motivované a reformám nakloněné učitele a ředitele. A moje opatrná naděje se váže k tomu, že i přesto jsou mezi nimi lidé, kteří to nevzdávají a radikálně nový přístup do výuky postupně prosazují.

Co je v tom systému zásadně špatně?
V kostce: frontální výklad, bulimické memorování a často naprosté nepochopení, co budou současné děti jednou potřebovat k úspěšnému fungování.

Co je bulimické memorování?
Berete v zeměpise Středočeský kraj, zítra máte psát písemku, odpoledne tedy do sebe díky krátkodobé paměti nacpete deset stránek informací, ráno to do té písemky vyzvracíte, večer mozek spustí data cleaning a za týden se stejným způsobem nacpete k prasknutí Vysočinou a o Středočeském kraji už nemáte ani potuchy. Přitom – co si trvale pamatujete o Středočeském kraji? To, co jste viděla a zažila, když jste byla s babičkou na Kokoříně. To, co bylo ve vašem oblíbeném seriálu, který se odehrává v Mladé Boleslavi. A to, co jste se spolužáky kreslili do ujetého komiksu o kutnohorském fantomovi při projektové výuce. Jak funguje a jak nefunguje mozek stále poznáváme, ale některé věci víme už dost dlouho. Třeba to, že zapomínání je aktivní proces, mozek se masivně čistí od nepotřebných, nepoužívaných informací, je to jeho klíčová funkce, ani omylem to není hard disk. Občas přemýšlím, kolik si toho pamatuju ze všech informací, které zazněly v učivu základní a střední školy.

Kolik?
Můj čistě pocitový odhad je tak jedna tisícina jinak řečeno z toho, co se frontálně a bulimicky naučíte o věcech, které nemáte s ničím spojené a nemáte příležitost je používat v životě, drtivou většinu zapomenete. Přitom s tím musíte ve škole strávit tisíce hodin. Ztracený čas všech, promarněná šance stimulovat a rozvíjet neuronovou síť dítěte zdravým způsobem.

Co si naopak dobře pamatujeme?
To, co soustavně používáme, a pak věci spojené s emočně nabitými zážitky, různé neobvyklosti, zvláštně asociované věci a podobně. Takže za sebe říkám: učme biologii, fyziku, dějepis nebo zeměpis v maximální možné míře zážitkově, nebo aspoň simulovaně zážitkově, vizuálně, kreativně, projektově. Jestli chceme děti skutečně vést k aktivní práci a vzbuzovat v nich touhu po poznávání, využívejme motivačních prvků, které už dávno objevil herní a zábavní průmysl. Slevme z nesmyslné kvantity, budujme v dětech v rámci oborů základní představy a učme je pracovat s informacemi. A ještě jedna podstatná věc: před sto lety nevadilo, když jste učila stejně jako před sto třiceti lety, protože změny ve společnosti nebyly během těch třiceti let nijak zásadní. Ale učit dnes stejně jako před třiceti lety je úplně špatně, protože svět se mění vlivem digitalizace mnohem dynamičtěji. A školy se kvůli tomu, jak jsou koncipovány, takovému rychlému vývoji jen velmi špatně přizpůsobují. Nastala doba, kdy jsou děti, tedy ti, kteří mají být učeni, svými efektivními schopnostmi a dovednostmi na tento svět připraveny často lépe než ti, kteří je mají učit.

Protože děti umí dobře googlovat?
Já tuhle hlášku o googlování nemám ráda. Je to takový skrytý posměšek, určitá dehonestace jejich systému práce.

Já tomu rozumím a souhlasím, ale chápu i starší generaci pedagogů, která v tom často vidí „jen“ to googlování a neumí si představit, jaká kvanta informací jakými kanály dětské mozky nebo mozky dospívajících neustále třídí…
Jasně. Právě že vůbec nejde o nějaké bezduché googlování! Děti často už na prvním stupni umí překvapivě dobře hledat, třídit a vyhodnocovat informace, které potřebují. Používají zcela automaticky a přirozeně spoustu technických prostředků, které nám starším dávají zabrat. Vezměte si jen to, jak pracují s nejrůznějšími platformami, na nichž mezi sebou sdílejí úkoly nebo znalosti, diskutují řešení. A samozřejmě hledají cesty, které jim práci usnadní – což v žádném případě není špatně, je to jeden z nejsilnějších principů, který stamiliony let selektuje evolučně úspěšné organismy.

Co s tím, pokud jsem pedagog?
Porozumět své roli. Předstíraně vševědoucí autorita prezentující své vědění a požadující jeho opakování není k ničemu dobrá. Pedagog má být iniciátor hledání, průvodce, má děti pozitivními prostředky motivovat k výkonu. Jeho doménou nemají být jeho vlastní znalosti, ale spíš zkušenost, schopnost širšího vidění, díky níž dává dětem věci do souvislostí. Přičemž naprosto uznávám, že v základním školství je tohle nepoměrně těžší než ve středním nebo vysokém, protože spektrum dětí, na které cílíte, je na základních školách absolutní.

Co přesně tedy podle vás potřebujeme změnit?
Akceptovat, že i malé dítě už k něčemu tíhne a s něčím jiným se míjí, nepopírat to. Což se nevylučuje s tím, že určité znalostní jádro by mělo být všem společné. Chceme samozřejmě například, aby všechny děti ovládly efektivně svůj rodný jazyk, což znamená mít dobrou slovní zásobu, umět se přesně vyjádřit, zvládat na dobré úrovni pravopis, nikoli už ale poznat doplňkovou vedlejší větu nebo anaforu. Potřebujeme najít v každé oblasti tu rozumnou mez, co je ještě jádro a co „nadstandard“, který není nutné natlačit do každého. Představte si nějaký projekt, například vyrábíte s dětmi ve třídě obří mapu České republiky. To je syntéza všeho možného od zeměpisu přes matematiku, češtinu, pracovní činnosti, výtvarné vyjadřování... A vy jako průvodce sledujete, že někdo umí skvěle spočítat množství materiálu, někdo to celé zorganizuje, někdo vymyslí hodně dobré fóry, další to krásně napíše nebo vybarví a další to umí zkompletovat a přitlouct na zeď, aby to bylo rovně. A vaším úkolem je pomoci dětem, aby postupně přes takovéto aktivity našly svoje místo, kde jsou úspěšné a spokojené, protože se cítí oceňované. A na tomhle „svém“ místě rozkvetou, jsou otevřené, aktivní a najednou se mnohem lépe učí i věci, které nejsou úplně jejich srdeční. Základní školu by měly končit děti s tím, že našly své silné stránky a jsou motivované je rozvíjet a současně znají své slabiny a dotáhly je na základní úroveň, kdy je ty slabiny nelimitují.

Když se vrátím na univerzitu – jak pozorujete, že se mění vaši studující za poslední dekádu?
V každém ročníku je vždycky někdo, kdo hoří. Kdo je nadšený pro svůj obor a zapáleně se mu věnuje a nedělá takřka nic jiného. To je samozřejmě skvělé, mít takové studující kolem sebe, zároveň si ale uvědomuji, že to nejsem já, kdo je zapálil – tyhle lidi zažehlo většinou samovznícení už v útlém věku. Pak je zóna lidí, kteří nejsou nadšení nebo rozběhnutí na první pohled, ale interakcí s výukou a oborem a pedagogem se mnozí z nich rozběhnou a vy zjistíte, že běží skvěle. To je pro mě samozřejmě uspokojivé, tu a tam vidět, že mám na tom běhu nějakou aspoň malou zásluhu. No a pak je čím dál početnější skupina lidí, kteří tak nějak jdou kolem, ale nemají studium jako to hlavní v životě a nemíní mu toho zas tak moc obětovat. Ale i to může být v pořádku!

Je to tím, že na univerzity míří větší počet lidí než třeba před dvaceti třiceti lety?
Myslím, že je to spíš obecná změna myšlení ve společnosti. Škála toho, co se nabízí, je čím dál širší, takže logicky i přibývá lidí, kteří odmítají vsadit na jednu kartu. Navíc zdrojem vzdělání už dávno nejsou jen univerzity. Ti lidé často získávají skvělé znalosti a dovednosti úplně mimo vysoké školství, různě to kombinují a sestavují si svůj unikátní soubor dovedností a znalostí.

Existují určitě obory, kde to nestačí.
Sledovala jste debatu o tom, že by se vám roky studia nezapočítávaly do výměry důchodu? Mě u ní napadlo, že úplně nechci, aby mě v budoucnu léčil lékař, který souběžně se studiem pracoval jako recepční, aby mu neutekly roky pro důchod, a všechny zkoušky dal jen tak tak. Zrovna medicína je obor, do kterého je nutné se ponořit, nemůžete být kolemjdoucí.

To je medicína, ale co třeba humanitní obory? Ptám se nejenom na jejich místo ve společnosti, ale i na to, že je nepoměrně těžší je popularizovat.
Humanitní obory jsou v nezáviděníhodné situaci. Přírodní vědy je válcují na všech frontách, ať jde o platy, grantovou podporu, nebo renomé u laiků. Když dnes totiž řeknete věda, naskočí vám v mozku automaticky šroubovice DNA nebo hledání léku na rakovinu. U přírodovědných a technických oborů totiž snáz chápeme, k čemu jsou dobré. Ale co takový lingvista, který zkoumá to, jak se proměňovalo používání nářečí nějakého jazyka před sto lety v omezeném regionu? Je těžké vysvětlit lidem, a to včetně mnoha přírodovědců, že i to je z hlediska rozšiřování lidského vědění důležitá a hodnotná věc, byť to nebude zachraňovat životy. Navíc, když popularizujete mnohé humanitní nebo společenské vědy, často riskujete, že to nebude primárně vnímáno jako věda, ale jako prezentace osobních názorů nebo politika. Přitom kvalitní popularizace sociologie, antropologie nebo ekonomie by byla potřeba jako sůl.