Navzdory intenzivnímu úsilí evropských vysokých škol si dlouhodobý studijní pobyt nebo stáž v zahraničí vybere jen přibližně 15 procent studujících. Že je to málo, přiznává i prezident Evropské asociace pro mezinárodní vzdělávání (EAIE) a hlavní poradce pro politiku internacionalizace na antverpské univerzitě Piet van Hove. „Je potřeba být i k sobě kritičtí. A přiznat, že mnoho našich opatření oslovuje vlastně jen ty, kteří už o mobilitu zájem měli.“ V rozhovoru navrhuje, co s tím.
V oboru internacionalizace působí Piet van Hove již téměř 30 let. V oblasti patří k uznávaným expertům, často vystupujícím na předních vzdělávacích konferencích, například i na nedávné konferenci CZEDUCON v Brně.
Když se zamyslíte nad svými začátky v oblasti internacionalizace v roce 1995, měl jste už tenkrát vizi, jakým směrem by se mělo studium na vysokých školách vyvíjet?
V roce 1995 jsem pravděpodobně žádnou konkrétní vizi neměl, protože tehdy jsme se zaměřovali především na mobilitu a internacionalizaci jsme vnímali skoro jako její synonymum. Podstata internacionalizace spočívá ve změně myšlení, v budování mezinárodních a mezikulturních dovedností a pozitivním ovlivňování světa, zatímco mobilita je nástrojem, který k tomuto účelu využíváme. V dřívějších letech byl náš důraz velmi zaměřen na samotné aktivity a méně na dosahovaný vliv.
Když se ohlédnu zpátky, v té době jsme vyvinuli mnoho nástrojů, například ECTS nebo Boloňský proces, které výrazně ovlivnily celý vysokoškolský sektor v Evropě a přispěly k jeho transparentnosti a otevřenosti. Tyto změny se začaly rodit v mezinárodních kancelářích a v mnoha případech je převzala i další univerzitní oddělení a staly se tak součástí hlavního proudu.
A jak své působení hodnotíte po bezmála třiceti letech dnes?
Rád to přirovnávám k příběhu z filmu Hodný, zlý a ošklivý. Dobrou stránkou je, že za posledních 30 let se lidé pracující v oblasti internacionalizace výrazně zprofesionalizovali, zejména pokud jde o mobilitu. Existují velmi efektivní procesy a postupy pro správu mobilit, máme etablovaný systém uznávání zahraničního vzdělávání a poskytujeme bohaté spektrum služeb pro studenty. Špatnou stránkou je, že odhadovaný podíl studujících na dlouhodobých mobilitách v Evropě dosahuje v současné době pouze 15 %. To určitě není číslo, které jsme si představovali. I když jsme vyvinuli alternativy, jako je internacionalizace doma a virtuální výměna, zatím nevidíme jejich plné začlenění nebo přijetí do institucionálních struktur a politik. Některé instituce sice tyto přístupy zvládají dobře, ale obecně se ještě neujaly.
Co bych označil za ošklivou stránku je, že ne vždy pracujeme na základě důkazů. Pokud se na to podíváme kriticky, zjistíme, že mnoho našich opatření oslovuje pouze ty, kteří o mobilitu a internacionalizaci už zájem mají, disponují dovednostmi pro řešení problémů, nebojí se vystoupit ze své komfortní zóny a odejít do jiné země. Takže vlastně kážeme již přesvědčeným, a nevyužíváme tak naplno náš potenciál.
![](https://www.universitas.cz/cache/multithumb_thumbs/2023_11_22_CZEDUCON_zwl_2400px-4140-600x0-2780579543.jpg)
Co by se podle vás mělo udělat, aby se situace změnila?
Já navrhuji, abychom byli kritičtí a pracovali na základě důkazů. Měli bychom analyzovat, jak dosáhnout největšího dopadu, a zaměřit se na skupinu studujících, kteří nemají o mezinárodní zkušenost žádný zájem. Existuje velká skupina těch, kteří ji buď nepovažují za zajímavou, nebo si nemyslí, že by jí mohli dosáhnout. Často to bývá způsobeno tím, co bych nazval důvody sociálního kapitálu. Mnoho studujících pochází z prostředí, které je nevede k tomu, aby tuto ambici měli. Obvykle se neúčastní našich informačních setkání, protože nevidí mezinárodní zkušenost jako něco, co by pro ně bylo v jejich situaci hodnotné. To je věc, kterou bychom se měli snažit změnit, musíme chtít oslovit 100 % studentů a studentek.
Můj závěr je, že jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je implementovat internacionalizaci do jádra učebního plánu, nejen do volitelných předmětů. Můžeme k tomu využít virtuální výměny nebo online mezinárodní spolupráci mezi studujícími, a to ne nutně ve všech předmětech, ale ve všech programech. Měli bychom zjistit, které předměty jsou pro tento přístup vhodné, a poté podporovat akademiky a akademičky při jeho zavádění.
Když hovoříme o budoucnosti, existují nějaké nové trendy nebo oblasti, kterým by instituce měly věnovat zvláštní pozornost?
Co považuji za velmi důležité, je přemýšlet o digitalizaci a být k ní velmi kritičtí. Budování důvěry ve společnosti závisí na pozitivních lidských interakcích. Možná to zní obecně, ale věřím, že to platí i ve vzdělávání. Interakce mezi vyučujícími a studujícími a mezi samotnými studujícími jsou mnohem složitější a mají mnohem hlubší vliv, než si myslíme. Právě zde může být digitalizace riskantní, pokud se používá k oddělování lidí namísto k jejich vzájemnému přibližování.
Vysokoškolské vzdělávání, pokud funguje dobře, může sloužit jako druh vyrovnávače pro mladé lidi. Tedy být místem, kde se lidé ze všech prostředí mohou stát součástí komunity, která bude základem pro jejich pozdější život, a umožní jim stát se sebevědomými a odpovědnými občany. Nicméně to hodně závisí na kvalitě lidských interakcí během těchto let. Proto o tomhle vždy pečlivě přemýšlím, když zkoumáme, jak můžeme využít digitální a online nástroje.
Jedním z nich je i metoda Collaborative Online International Learning (COIL), jakou roli hraje v tomto kontextu?
Mobilita má obrovský potenciál formovat osobnost studujících tím, že je vyvádí z jejich komfortní zóny a umožňuje jim bohaté a život proměňující mezilidské interakce. Jak jsem ale už řekl, mobilit se nikdy nebude účastnit většina studentů a studentek. Online nástroje, jako je COIL, představují způsob, jak poskytnout mezinárodní zkušenost všem. Je však nezbytné záměrně vytvářet lidský kontakt a zajistit, aby se účastníci a účastnice i v digitálním kontaktu vnímali lidsky, například prostřednictvím seznamovacích aktivit, sdílením osobních příběhů, ukazováním místní situace, lidí a toho, jak vypadá jejich život.
Není to sice totéž jako fyzická mobilita, ale COIL projekty ji můžou doplňovat a být velmi výrazným zážitkem, pokud jsou dobře zorganizovány. Klíčovou roli v tom hraje školení a profesní rozvoj, protože při uskutečňování těchto interakcí je třeba pamatovat na mnoho věcí, aby byly mezilidské interakce co nejopravdovější.
Je to také otázka zaměstnatelnosti, protože v dnešní době lidé často pracují na projektech v různých lokalitách a využívají k tomu především online komunikaci, takže naučit se ji efektivním způsobem je samo o sobě velmi důležitou dovedností pro pracovní trh. Proto by měl být COIL začleněn do mainstreamu a být součástí vzdělávacích programů všech studujících.
Věříte, že vaše doporučení pro vysoké školy jsou široce použitelná, nebo se musí upravit pro specifické regionální kontexty, například v České republice?
Na jedné úrovni jsou doporučení obecně použitelná. Základní principy a nástroje v mezikulturní komunikaci mohou být stejné všude, ale samozřejmě se vždy přizpůsobují místní situaci. Pokud například zřizujete spolupráci mezi studujícími v České republice a v Brazílii, hlavní výzvou je propojit reality obou míst; nelze jen použít obecné formáty nebo kopírovat existující formáty z jiných míst. Musíte to udělat opravdově a hluboce se podívat na místní situace, místní lidi a být si vědom politického, ekonomického a sociálního kontextu, ve kterém tito lidé žijí. To je vlastní podstata učení v této situaci. Nejde o chemický problém, pokud to bylo zadání projektu, ale o lidskou stránku. Čeští studující si všimnou drobností, které jsou zcela odlišné v reakcích jejich kolegů a kolegyň v Brazílii nebo v tom, jak pracují, a naopak. A jsou to právě tyto neočekávané věci, které se jim skutečně zaryjí do paměti.
Mluvíme-li o odlišných realitách a střetech světů, dalším tématem k diskuzi je, jak jsou v západním světě vnímáni akademičtí pracovníci a pracovnice a studující z Východu. Ptám se i proto, že jsem v minulosti narazila na přetrvávající pocity jisté podřadnosti východních kolegů. A byla to také pointa videa „Don't be Robert“ na konferenci CZEDUCON. Myslíte si, že je tento způsob myšlení opodstatněný?
Zaprvé si myslím, že video jako toto reflektuje několik stereotypů. Nevidím to jako obrovský problém, spíše jako výchozí bod pro konverzaci. Lze to chápat jako stereotypní a stereotypy vysvětlit. Ale když se dostanete k hlubší pravdě, myslím, že brát věci jako Silicon Valley jako referenční body je úplnou iluzí. Silicon Valley je stejně daleko od Bruselu jako od Prahy, skoro. Je iluzorní si myslet, že můžete napodobit úspěšné příběhy z jiných částí světa. Musíte najít vlastní základnu pro úspěch ve své vlastní lokální situaci a odtud začít budovat mezinárodní vazby. Možná to zní hloupě, ale silné stránky jsou všude. Střední Evropa a konkrétně Česko má spoustu předností. Rozhodně není důvod k jakémukoli komplexu méněcennosti. V průběhu historie většina zemí a regionů zažila vzestupy a pády, období pokroku a prosperity a období velkých výzev. Řekl bych, že udržet si mezinárodní perspektivu a zároveň stavět na místních silných stránkách je klíčem k vytvoření ambiciózní budoucnosti.
Zadruhé, jak jsem už řekl, stereotypy mohou sloužit jako výchozí bod pro konverzaci, ale neměli bychom slepě věřit všemu, co nám předkládají. V každém stereotypu je možná něco pravdy, pravděpodobně historického původu, ale neměly by nás ovlivňovat v našem myšlení.
Když jsme se potkali na konferenci CZEDUCON 2023, zmínil jste, že účast na středoevropské akci je pro vás odlišný zážitek. Mohl byste to více rozvést?
Díky své roli v EAIE jsem měl možnost zúčastnit se několika národních a regionálních akcí, například ve Velké Británii, Portugalsku, Slovinsku a nyní i v České republice. Je zajímavé vidět, že i když hovoříme o internacionalizaci a globalizaci, tyto termíny mají velmi odlišný význam v závislosti na národní historii, kultuře, současných politických událostech a částečně i způsobu financování vysokého školství. Například když jdu na konferenci ve Velké Británii, je to zcela odlišné, protože univerzity tam závisí na příjmech od mezinárodních studujících. Celý narativ kolem internacionalizace je tedy formován tímto aspektem. Základní otázkou v Británii proto je, jak můžou získat dostatek mezinárodních studentů, aby pokryli školné, a jak to můžou dělat eticky a udržitelně. Tento přístup je zcela odlišný od Skandinávie nebo Německa, kde univerzity stále spoléhají na veřejné financování, což má obrovský vliv na význam internacionalizace. Je tedy zajímavé se dozvědět o situaci v různých zemích a jejích důsledcích. Umožňuje nám to učit se od sebe navzájem, protože způsoby, jakými lidé hledají řešení, a jejich myšlení vychází z jejich vlastní historie. Může to být velmi osvěžující a poskytnout mnoho inspirace pro ostatní.
Od roku 2022 jste prezidentem EAIE. Nové vedení často sleduje určitý cíl, které považuje za důležitý. Máte také takový cíl?
Podle mého pohledu je EAIE velmi úspěšnou a zdravou organizací, ale většina lidí ji spojuje pouze s konferencí. To je v pořádku, slouží dobrému účelu, protože lidé potřebují místo pro setkávání. Dobrou zprávou také je, že dle statistik se 75 % účastníků konference zúčastní jednoho až čtyř setkání. Lidé tedy konferenci EAIE využívají i jako příležitost k seznámení se s nejlepšími postupy a podobně. Ale má ambice je mít daleko větší dopad.
![](https://www.universitas.cz/cache/multithumb_thumbs/2023_11_22_CZEDUCON_zwl_2400px-4168-600x0-3624184861.jpg)
Je naší rolí jako asociace profesionálů být podnětnou komunitou, jejíž součástí se naši členové a účastníci cítí být, a poskytovat jim prostor, kde mohou sdílet své ideály, ambice, ale také obavy a najít útěchu v tom, že ostatní se zabývají podobnými problémy. Pracujeme tedy na tom, aby se lidé cítili propojeni s touto komunitou po celý rok, a nejen během konference. Právě proto vyvíjíme online komunitní platformu, kde budeme mít v budoucnu mnoho nových způsobů, jak zůstat ve spojení. Platforma má sloužit jako důvěryhodné prostředí, kde se lidé mohou spojit se svými vrstevníky v konkrétních komunitách praxe (pozn. red. z angl. community of practice), kde mohou klást otázky, získávat inspiraci a podporu, nacházet nové kontakty a prokázat svou vlastní odbornost. To bylo mým konkrétním posláním v posledních letech a v závěrečné fázi mého prezidentství, které končí v září 2024. Do té doby přineseme mnoho inovací a nových způsobů propojení, novou jednotu.
Mohl byste zmínit nedávné projekty nebo iniciativy na podporu internacionalizace, na kterých EAIE pracuje?
Další věcí, na které pracuji a kterou chci provést, je posílit pozici EAIE jako unikátního stakeholdera ve vysokoškolském vzdělávání v Evropě, protože zastupujeme hlas praktiků v oblasti internacionalizace. Věřím, že je důležité, aby se jejich hlas dostal k Evropské unii, Evropské komisi nebo Boloňskému procesu, protože zatímco rektoři a prorektoři přicházejí a odcházejí, praktikové jsou stálým prvkem. Proto je důležité, aby byl náš hlas vyslyšen a do debaty o budoucnosti vysokoškolského vzdělávání jsme mohli přinést vlastní perspektivu, protože jako praktikové máme osobní zkušenosti s tím, co funguje, a co ne. Můžeme zaujímat dlouhodobý pohled na dopad a udržitelnost.